Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Každá moje vráska má svoji povídku

28. 04. 2017 23:00:57
Štrachat se až do Austrálie by mě ve snu nenapadlo. Nebýt ovšem Annetty. Lákalo mě setkat se s korespondenční kamarádkou, která - ačkoliv skoro 70 let nežije v Česku - píše vždy krásnou češtinou, s vtipem a nadhledem.

Když jsme v devět ráno stanuli nevyspalí před jejím domem v Melbourne, došla mi vážnost situace: Co tady dělám? Na druhý straně zeměkoule se chci nastěhovat k někomu, koho jsem v životě neviděla...? Mé pochyby ale Annetta rozptýlila, hned jak otevřela dveře: „No kde jste? Máte hodinu zpoždění! Já myslela podle fotek, že seš tlustší. Dáte si čaj žejo?“ spustila kolovrátek, jako bychom se neviděli poprvé v životě, ale jen si odskočili na nákup. A už sedíme v kuchyni, popíjíme čaj a povídáme, co děti, rodiče, práce, kamarádi, politika, počasí.... Mezitím Annetta vstane a jde si pro pár tablet, připravených v krabičce. Dvě půlky jí spadnou na zem. Ohnu se a chci je sebrat, ale ona mě zastaví: „Prosím tě, nech to ležet, kdo by to sbíral! Občas takhle najdu nějakou tabletu na zemi, ale já nejsem cimprlich, no tak si vezmu zítra jinou... To není problém - problémy si dělaj lidi sami.“ A vysvětluje, že jí občas něco spadne, protože nemá tolik cit v prstech. Omrzly jí při pochodu smrti. Pak plynule přejde k vyprávění o filmu, který nedávno shlédla: Ortodoxní Žid se zamiluje do svého přítele, ačkoliv má ženu a 4 děti. Protože pro jeho náboženství je homosexualita nepřípustná a hlavní hrdina filmu se nechce vzdát ani víry ani svého přítele, volí raději dobrovolnou smrt. To Annettu nesmírně pobouřilo: „Neměl právo to kvůli víře udělat, měl přece ženu a děti! Ten film mě teda hrozně rozčílil...“ V otázkách víry má Annetta jasno: Bůh neexistuje. „Kde byl, když jsme byli v koncentráku, a když se tam vraždily miliony nevinných lidí a dětí?“ zdůvodňuje své přesvědčení, které jí zároveň nebrání tolerovat svého syna – praktikujícího Žida.

Dvě těla, jedna duše...

Annetta se spolu se svou sestrou Stephanií narodily jako dvojčata v únoru 1924 Tereze Hellerové - shodou okolností v Jugoslávii, kde se maminka zamilovala do utečence z Ruska.

Když se děvčata narodila, vrátila se s nimi zpět do Čech, a protože tatínek s nimi tenkrát nemohl, už nikdy ho pak neviděly. Maminka pocházela ze Mšece, proto se vrátili tam, a žili zde dva roky. Pak odešly všechny tři do Prahy. „Maminka byla ohromná, dala by nám všecko. Protože nás ale musela živit a pracovat, šly jsme do Věžiček u Benešova na vychování do jedné rodiny. Moc se nám tam líbilo, měli nás rádi. Ranní volání kohouta na plotě, čerstvý vzduch, pořád jsme měly co dělat – běhat za husami, lézt na stromy, skákat do rybníčka a strašit pulce a žáby, schovávat se v kupce sena. Po žních jsme sbíraly brambory a pekly na ohníčku, a než se dopekly, naslouchaly jsme starším dětem, jak vypráví hrůzostrašné příběhy o nestvůrách z lesa. Nikdy už jsem neochutnala takový domácí chléb s důlkem uprostřed,“ říká Annetta. Možná tady, u svých pěstounů, získala svoji krásnou češtinu – maminka na své dcery mluvila německy, ony jí odpovídaly česky. V Praze se maminka seznámila s Arthurem Heilbrunnem, za nějž se vdala, a v r. 1930 se jim narodila dcera Elizabeth.

Annetta je se svou sestrou Štěpou spojena velmi silným poutem. Jedna bez druhé nemůže být, proto je v jejich životech jen málo času, po který byly odloučeny. Když jsou ale spolu, nehrozí žádný poklid. Naopak: výměna názorů, konflikt, střet povah, odlišné zkušenosti. Vše ale končí vždy smírem, nadhledem a úsměvem: „Nevím, jak dvě sestry s podobnou minulostí mohou žít tak blízko sebe a nehádat se...“ komentuje Annetta výměnu názorů se sestrou. Připomínají nebe a zemi, oheň a vzduch. Anneta si v Austrálii nechala odstranit číslo, vytetované v koncentráku, a nerada vzpomíná na válku, protože se jí otevírají bolestné drásavé vzpomínky. Štěpa si naopak číslo ponechala a provází jako dobrovolník návštěvníky Muzea holocaustu v Melbourne. Annetta vyznává teorii, že z dvojčat je jeden vždy akční, činný a „do světa“, kdežto ten druhý spíše v pozadí. Zároveň se ale tyto dvě odlišné osobnosti shodují v podstatných věcech. Po celý život se řídily maminčinou radou, že o vše se spolu mají dělit, a tu větší polovinu dát té druhé.... Když měla v Izraeli Annetta už dvě děti, a Štěpa zatím žádné, byla dokonce připravena ji dát jedno své dítě. Bylo pro ně samozřejmé o vše se dělit a nedopustit, aby byla ta druhá nešťastná. Obě s oblibou říkávají: „Dávat se má s teplou rukou“.

Lidé se nám vyhýbali a my se vyhýbali jim...

Do školy chodila děvčata v Praze, byly nadšené Sokolky, účastnily se dvou sletů. K víře vychovávány nebyly - věděly jen, že mají židovské vyznání. „Když přišel Hitler, bylo to velmi smutný. Nesměli jsme chodit do školy ani do Sokola. Židovské obchody byly nejprve pod dozorem árijců, pak jim je vzali úplně, nesměli jsme do divadla, do biografu, na koupaliště, do parku. Nesměli jsme chodit bez židovské hvězdy, když někoho takového našli, šoupli ho do koncentráku. Lidé se nám vyhýbali a my se vyhýbali jim, protože jsme jim nechtěli způsobit nepříjemnosti. Mladí lidé se scházeli na hřbitově, protože jedině tam měli klid,“ vzpomíná.

V r. 1941 museli rodiče s nejmladší sestrou odejít do lodžského ghetta. Jeli v prvních pěti transportech. Annetta se Štěpou pracovaly v té době v sirotčinci, nebydlely společně, a tak cítily jako příkoří, že nemohou jet s nimi. Někdy dostávaly od maminky poštou pohlednice: na jedné z nich píše, že pracuje v továrně, kde vyrábějí ze slámy vložky do bot, že to je těžká práce, ale musí hodně pracovat, aby se měla Lízinka líp. Podepsala se jako vdova. Tak zjistili, že v Lodži zemřel jejich nevlastní otec. To byla také poslední zpráva o mamince a jejich sestře: „ Až v r. 1999 jsme zjistily v archivu v Osvětimi, že děti byly z ghetta v Lodži vzaty od rodičů a v Chelmnu zplynovány v Marigus vagonech. Lízince bylo 11 let... Těžko si představit ty nevinné děti, tápající po dechu, v té hrozné chvíli jejich končícího krátkého života.“

V r. 1942 se stačila Štěpa ještě vdát za Egona Kunewaldera: „ Jejich svatba byla zvláštní – měli na sobě normální černé kabáty, na kterých svítila žlutá židovská hvězda, Štěpa nesměla mít ani kytku... ,“ vzpomíná Anneta, „hned nato odešli do Terezína. Museli všechno odevzdat, Egonovi oholili hlavu... Po jakémsi prohřešení byla jednou celá skupina povolána do transportu směr Osvětim. Měly jsme ale se Štěpou štěstí, protože jsme pracovaly v tamní nemocnici. Díky lékaři byl Egon prohlášen neschopným, a tak nejel ani on ani my. Celý tento transport šel po půl roce do plynu.“ Annetta také vzpomíná, jak se v Terezíně točil propagandistický film o tom, že Hitler „dal“ Terezín židům: „Než přišli lidé od Červeného kříže, všechno se čistilo, ze zabavených věcí se JAKO udělaly plné obchody, kavárna, děti dostaly balíčky a měly říkat: „Už zase sardinky!“ přitom v životě tam žádný sardinky neviděly... V Terezíně se také hrála dětská opera Brundibár, dodnes si pamatuji všechny písničky nazpaměť.... Zkrátka Hitler chtěl ukázat světu, že tam je ráj a spousta lidí mu na to opravdu skočila.“

V prosinci 1942 byli povoláni do transportu Štěpa s Egonem. Annetta odjela dobrovolně s nimi, protože nemohla nikdy být delší čas bez své sestry, bez části své duše. V Osvětimi se dostali do Familienlageru, kde spolu rodinní příslušníci sice nežili, ale mohli se občas vidět – barák s kavalci po stranách, uprostřed komín, ve kterém se mohlo na jedné straně topit, ale moc se netopilo: „Pamatuju, že nějaký docent na tom komíně dělal ženě punkci míchy, bez umrtvení samozřejmě. Řádila tam encefalitida a takto se uvolňoval mozkomíšní tlak. Jídlo se nosilo ve velkých kádích, latrína byla daleko a v noci se ven nesmělo, tak se používalo velkého sudu, který jsme druhý den vynášeli.“

Na mou otázku, zda věděli, do čeho jdou, Annetta odpovídá: „Ne. Věděli jsme, že jedeme někam na práci. Z dnešního pohledu je možné říci, že jsme o tom možná nechtěli vědět – nikdo z nás nevěřil, že hodnota člověka může být tak ponížena. Mluvilo se o ledasčem, ale nikdo tomu nevěřil. Když nás však naložili do dobytčáků s jedním malým okýnkem, dali nám tam jeden kýbl a několik lidí během cesty umřelo, všechno nám došlo... V Osvětimi nás v noci esesáci vyháněli z vagónů a křičeli: „Ven! Ven!“ Psi na nás štěkali. Vězni v pruhovaných mundůrech k nám vztahovali ruce a žádali o cokoliv, neboť nám vše bude stejně vzato... Ukazovali na dým z kouřícího komína, který páchnul spálenou kůží, že takhle skončíme... Něco, co si normální člověk neumí vůbec představit... To nikdy v životě nezapomeneš! Z Osvětimi uprchli dva vězni. Dostali se do Švýcarska a Londýna a mluvili o tom, co se tam děje, ale nikdo proti tomu vůbec nic neudělal...“

Choval se k nám slušně, ale dělal hrozné věci...

V koncentračním táboře pracovala se Štěpou v baráku u nemocných, kterým už nebylo pomoci. Jediným lékem, který mohli podat, byla útěcha a pomocná ruka. Obě sestry si vybral pro své pokusy doktor Mengele, kterého zajímali cikáni, trpaslíci a dvojčata. Annetta k tomu říká: „Mengele, zvaný Anděl smrti, byl kultivovaný člověk se zájmem o hudbu a výtvarné umění, choval se k nám vždy velmi slušně, ale dělal hrozné věci. Pracovali u něj i čeští lékaři, kteří museli dělat, co jim nařídí. Třeba museli sešít dva kluky jako siamská dvojčata a pozorovali, jak dlouho budou žít. Nebo jednomu klukovi operovali hlasivky, aby zpíval tak hezky jako jeho bratr. Jenže se to nepovedlo a přišel úplně o hlas. Po válce mu v Německu udělali nějaký přístroj, aby zas mohl mluvit. Mluvil pak jako robot a na nějakém setkání řekl: „Jeden Němec mě o ten hlas připravil a s německou technologií zase můžu mluvit...“ Bylo to smutný... Mé přítelkyni se tam narodila holčička, kterou nesměla z příkazu Mengeleho kojit, aby zjistil, jak dlouho zůstane naživu. Jedna česká lékařka jí ale dala smrtící injekci, aby ji ušetřila trápení. Mengele se k nám choval vždy slušně. Brali nám krev, dělali různé zkoušky. Jednou jsme se Štěpou dostali na nařízení Mengeleho transfuzi 500 ml krve od polských mužů - dvojčat. Měly jsme potom hroznou reakci, myslely jsme, že umřeme. Ale přežily jsme to. Ty dva muže jsme pak už nikdy neviděly“, říká Annetta a pokračuje: „ Mengele měl moc rád hudbu a výtvarné umění. Moje přítelkyně, Dina Gottlieb, pro něj malovala portréty cikánů. Chtěl vydat knihu o podřadných rasách a s fotografiemi nebyl spokojen. Za ty obrazy ji Mengele nechal žít. Zajímavé je, že Otmar von Verschauer - lékař, který Mengeleho poslal do Osvětimi, a jemuž Mengele posílal do Německa různé vzorky k výzkumu, nebyl po válce souzen. Jen později přejmenovali jeho ústav a byla to dál seriózní instituce.“

Jirka

Annetta se potkala se svým budoucím manželem právě v Osvětimi. Jiří Abl (1907-1981) se vyučil koželuhem u svého otce a bydleli s rodinou v Kyšperku (dnešním Letohradě) na náměstí. Když byli rodiče a sestra s manželem povoláni do transportu, šel dobrovolně s nimi. Z Osvětimi se vrátil sám. O setkání s Jiřím Annetta říká: „.Denně se hromadila těla mrtvých kolem bloku a ráno je odváželi do krematoria. Jako dnes pamatuji ten slunný den, kdy jsem vyšla ven z nemocničního baráku nadechnout se vzduchu. Uviděla jsem dva muže s nosítky, kteří přišli dělat tuto smutnou práci. Jeden z nich se na mne usmál a prohodili jsme několik vět. I za těchto okolností vypadal dobře a čistě. V tom okamžiku pronikla okolní temnotu jakási teplá jiskra útěchy. .. Jednou mi vyprávěl, že se dozvěděl o tatínkově smrti v koncentráku, a bál se to říct mamince. Bylo mu ale zatěžko žít s tím tajemstvím. Když jí to řekl, maminka byla ráda, že se tatínek už netrápí. Tehdy viděl naposled i maminku... Viděli jsme se tam jen párkrát, pak nás osud zavál každého jinam...“

Zachránily nás dobré boty...

Ke konci války dostali každý bochník a tábor se vydal na pochod smrti: „Bylo to těžký - v zimě v Polsku, jen sníh, pustina a esesáci se psy. Když si potřeboval někdo ulevit, musel do příkopa do sněhu, a když se to tomu esesákovi nelíbilo, tak ho prostě zastřelil. Po cestě byla spousta mrtvých. Šli jsme za nějakou ženou, kterou podpíraly její dcery. Ona už nemohla, tak ji esesák zastřelil. Nechali ji tam ležet a holky musely jít dál. Jen jsme šli a šli... Zachránily nás dobré boty, bez bot to stálo život. Jednou jsme spolu vezly do krematoria nějakou mrtvou ženu a Štěpa tam od kata dostala krásné lyžařské boty. Jednou je sundala někde ve stodole, kde jsme odpočívali a do rána jí boty zmrzly. „ Pak už má Annetta mlhavé vzpomínky na dobytčáky, které je zavezly do přeplněného Ravensbrücku a pak do Malchova. Tady Annetta onemocněla tyfem. Na ráno, kdy se probudila a zjistila, že je po válce, v životě nezapomene. Nikde žádný esesák, nikde žádný pes... Přes sběrný tábor Lübeck se dostala do Prahy. Zde jim dali šaty a nějaké peníze. Byla ale v nejistotě, co se stalo se Štěpou. „Když jsme se za pár dní potkaly, bylo to tak krásný, to se nedá vypovědět, jako kdyby mi vrátili druhou půlku duše...“ říká Annetta se slzami v očích.

Tuto báseň napsala Annetta v Praze 1945, po návratu z Osvětimi:

Není to sen?

Jsou tyto bělounké domečky s červenou střechou skutečné? A nejsou ty stromy, do nichž jsou zachumlány, jenom kulisy zakrývající muniční továrny pod zemí? Nesním a není to jenom pohádka, kterou jsem si nesčetněkrát opakovala, když má duše, přeplněná hořkostí dnů stále stejně beznadějných, zakletá v cizí zemi a obehnaná ostnatými dráty, plakala touhou po domově? Ne, není, jest to živá a radostná skutečnost! Opojena sluncem volám: je to pravda? A les mi zahučí ozvěnou: To nebyla pravda, děvčátko, to byl jen ošklivý sen, co se ti zdálo - tys usnula na louce uprostřed vůně květů. A přešly bouře a mraky přes tvá víčka, tys vzdychala a celá zem se chvěla pod tebou. Ale nyní ses probudila a díváš se do nebe! Pravda, už nikdy sem za tebou nepřijde tvá maminka a sestřička, ty ti sen už nevrátí! Ale neplač, oni se děvče na tebe dívají očima nebes a slunce, lesů a země! Vzpomínej na ně s láskou a slib jim, že půjdeš ruku v ruce kupředu se všemi, kdož stejně cítí, cestou, jež strhuje svou hloubkou a voní květy spolupráce nás všech! A na tu cestu ti bude zářit maminčin příklad jako hvězdička...

„Ptáš se, jaké to bylo, když jsme se vraceli z koncentráku? Nebylo pro nás úsměvu. Lidé měli své starosti – nebyl cukr, mouka, vejce... Neměli pro nás pochopení. Spíš se divili, že jsme se vrátili. Bylo nám 21 let a Štěpa už byla vdovou... “

Lidé, kteří přežili koncentrační tábory, tvoří svébytnou skupinu. Navzájem o sobě vědí, čím kdo prošel, znají své osudy i rodiny. Annetta nám ukazuje tlustou knihu výstřižků z novin o různých lidech s touto krutou zkušeností. Domácnost obou sester zdobí neobvyklé množství rodinných fotografií dětí a vnoučat, které komentují slovy: „To je naše vítězství nad Hitlerem!“

Je pro mě těžko uvěřitelné, že lidé se z našeho utrpení nepoučili...

Annetta nám vypravuje o ženě, která několik let organizovala setkávání dvojčat, jenž prošla Osvětimí: „Při obžalobě Mengeleho odpustila jménem všech postižených nacistům. To nebylo správné, nemohla mluvit za ostatní. Tak jsme s ní přerušily kontakt. My jsme jim neměli zájem odpustit, jak můžeš takovou věc odpustit?“ ptá se Annetta a dodává: „Já nechovám k nikomu zášť. Mladá generace nemůže trpět za to, co udělali jejich rodiče nebo prarodiče. Když člověk někoho nenávidí, trápí nejvíc sám sebe. Ale minulost je potřeba lidem stále připomínat, protože většina si neuvědomuje, co se páchalo na nevinných lidech. A navíc se historie stále opakuje... Pro mě je těžko uvěřitelné a bolestné vědět, že lidé se z našeho válečného utrpení nepoučili, a že podobná zvěrstva se páchají dál po celém světě. Pohrdání člověka člověkem je bohužel nesmrtelné...“

Z koncentráků druhé světové války se nevrátilo 6 milonů Židů, z toho přes milion dětí. Bylo vyvražděno přes 90 % polských Židů a 66 % českých Židů. Proč zrovna oni? Na to Annetta odpovídá: „Židé jsou pronásledováni staletí. Lidé jim záviděli a nenáviděli je z různých důvodů. Už Masaryk říkal, že antisemitismus se saje s mateřským mlékem. Je pravda, že Židé byli trochu naivní, když si mysleli, že se jim nemůže nic stát, protože za první světové války bojovali za Rakousko-Uhersko...“

Po válce se mohli znovu svobodně nadechnout. Byli šťastní – i když přišli o své nejbližší. Přežili peklo a snažili se dohnat promarněné roky: „ Vzdělávali jsme se, chodili do divadla, na operu, dělala jsem si ošetřovatelskou školu – měli jsme se Štěpou jen měšťanku, pak nás ze škol vyhodili. Po válce jsem se znovu potkala s Jirkou. Když jsem dodělala ošetřovatelskou školu, pracovala jsem jako zdravotní sestra ve Střešovicích a slavili jsme v restauraci na Vltavě získání diplomu. Přišel za mnou tehdy s žádostí o tanec a řekl, že už jsme se viděli. Já ho nepoznala, jen jsem se smála, což u mě bylo obvyklé. Požádal mne, abych vyhrnula rukáv. Ukázala jsem mu předloktí a pak mi ukázal on svoje vytetované číslo. Vzpomněla jsem si, že to byl onen muž, který ve mně tehdy v koncentráku zanechal jiskru naděje v lepší zítřek. Zamilovali jsme se do sebe a brzo se vzali. Odstěhovala jsem se za Jirkou do Kyšperka, a v r. 1948 se nám narodil syn- zázrak z jiskřičky, doutnající z popele těch, kteří se této radosti nedožili.“

Po návratu z koncentráku dostali zpět některé věci, které si Jirkovi rodiče před svým odchodem schovali u známých (oblek, obrazy atd....) Po příbuzných, kteří se nevrátili, zdědil Jiří tři domy, a setkali se dokonce s takovou velkorysostí, že jim pan Doleček vrátil uschované peníze i s úroky. Vložil totiž peníze do podnikání a vydělaný obnos vrátil Jiřímu. Někdo naopak uschované věci zapřel. „Ale pro nás to nebylo důležité,“ říká Annetta, „byli jsme mladí a v Osvětimi jsme o všechno přišli. Neměli jsme k majetku žádný vztah, pro nás byl důležitý život! Když ke mně přišla malá děvčata, dala jsem jim třeba na hraní cenné Rosenthalovy sošky, které si Jirka před válkou u někoho schoval. Neměla jsem ponětí o hodnotě peněz...“

Izrael

V r. 1949 odešli Annetta s Jiřím a malým Míšou do Izraele. I když komunisté už převzali moc, bylo to ještě možné. Museli pro povolení do Hradce Králové. Tam úředníkovi předložili seznam věcí, které si berou s sebou. Ten jim na to řekl, že náramek, rodinný šperk, si s sebou nemůžou vzít - tak získali povolení vyjet do Izraele... Byli nadšení, že Židé mají svůj stát, měli malého syna – pokračovatele jejich života. Annetta mířila za Štěpou, která v té době už v Izraeli se svým přítelem byla. Odešli budovat vlastníma rukama židovský stát. „Když jsme byli pro své židovství pronásledováni, tak jsme si mysleli, že do Izraele patříme,“ říká Annetta. „ Začátky byly těžké. Jirka byl v Kyšperku už dobře situovaný ve Fischlově továrně. Vlastně ho obdivuju, že ve svých letech dokázal úplně změnit život, opustit své postavení v Čechách a jít těžce pracovat do Izraele. Nejprve jsme byli ve sběrném táboře. Pamatuji, že v noci řádila větrná bouře a my jsme ráno byli všichni zasypaní pískem. Jirka říkal, že kdyby jela loď zpátky do Čech, tak neváhá ani minutu... Snažil se získat nějaké místo. Všude byla spousta přistěhovalců, hebrejsky jsme neuměli... Šli jsme do kibucu Givat Hayim. Děti zde žily v krásných dětských zařízeních, kde se jim do 17 hod. věnovaly vychovatelky. Děti se tam učily hebrejsky a my se to pak učili od nich. Pro Míšu i pro mne to bylo zpočátku těžké – byl v kolektivu neznámých dětí, kterým nerozuměl... Vše ale bylo podřízeno dobré myšlence - vybudovat co nejúčinněji a nejrychleji fungující stát. Pro děti neexistoval nedostatek, měly všechno. Neměli jsme žádný majetek, všechno bylo všech. Společně jsme jedli v jídelně, společně se pralo prádlo, každý dostal, co potřeboval. Když jsme potřebovali k lékaři, nic jsme neplatili, dostávali jsme kapesné, jezdili jsme na dovolenou. Děti byly zaopatřené a my jsme tvrdě pracovali – v kuchyni, na poli, co bylo potřeba. Ráno nás odvezli na pole, dopoledne přivezli snídani, dělali jsme do tří hodin, pak byl oběd a po práci jsme šli budovat kibuc - domky i společné prostory. Dělali jsme od rána do večera. Slunce hřálo 8 měsíců v roce, bylo to náročné... Pomáhala jsem také postavit malou nemocnici, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra u lékaře. Já byla v kibucu spokojená, ale Jirka moc ne. Byl mnohem starší, nešla mu hebrejština, na práci si musel taky těžce zvykat – dělal nejdřív u krav, pak na traktoru a pak vozil s autem slepice do města, to už bylo lepší. Vybavení jsme ovšem měli na úrovni a vše bylo děláno odborně.“ V r. 1950 se Ablovým narodil syn a pět let potom dcera. Ačkoliv jejich stát byl mezinárodně uznaný, žili ve strachu o své blízké

kvůli neustálým bojům a válkám s Araby. Annetty zeť byl ve třech válkách, z jedné se vrátil zraněn. Také to je vedlo k odchodu. Druhý důvod byl ten, že Annetta následovala svou sestru, která se po 8 letech v Keni přestěhovala s manželem Robbym a dvěma dětmi do Austrálie. A tak po 15 letech v Izraeli tuto zemi opustili.....

Austrálie

Na cestě do Austrálie jim pomohly peníze zděděné po Jirkově strýci, který utekl před válkou do Ameriky. V Melbourne žili nejdřív několik měsíců u Štěpy v opravdovém jazykovém babylonu: “ Štěpy děti mluvily anglicky, moje děti hebrejsky, já s Jirkou a Štěpou česky a Robert, švagr, německy,“ říká Annetta, „pak jsme koupili dům, ve kterém bydlím dodnes. Přistavěli jsme dvě místnosti, Robert nám moc pomáhal. Dostali jsme od Němců nějaké odškodnění za koncentrák, tak jsme si pořídili do bytu koberce.

Jirkovi se tady líbilo - měl rád přírodu, rád chodil do restaurací... I tady těžce pracoval – v továrně řezal a balil plast, a při tom ještě dělal školníka. Ráno brzo vstal, šel zatopit do školy, pak se doma vykoupal a šel do továrny. Ve tři odpoledne přišel domů a šel do školy uklízet. O prázdninách jsme mu s kluky pomáhali ve škole mýt okna a dělat velký úklid. Jirka dětem vštěpoval, že člověk se nemá stydět za žádnou práci, že každá práce je dobrá, když se dělá čestně. Já jsem od začátku uklízela lidem v domácnosti a to mně vyhovovalo, protože jsem mohla být doma s dětmi. Lidé, u kterých jsem pracovala, si mě vážili, nikdy jsem se necítila hloupě. Naopak – byli na mě hodní, obdivovali, kolik umím řečí a vyptávali se na život v Čechách. Tady jsem se také teprve naučila vařit, v Čechách nebylo z čeho vařit, potravin bylo málo a jen na lístky, a v Izraeli jsme jedli hromadně v jídelně...“

V roce 1985 točila Jana Wendt dokumentární film ze soudu s Mengelem s názvem „60 minut“. Vzala obě sestry do Izraele, kde Štěpa přednesla vedle ostatních svou obžalobu. Musely si vyslechnout vyprávění o hrozných věcech, o nichž neměly tušení, ač byly přímo v jejich centru. Po návratu o nich psaly noviny, byl promítán film. Jejich osudy se staly známé světu, o soudním přelíčení v Izraeli se dokonce zmiňovaly i české noviny.

A kde se dnes Annetta cítí být doma? „Každá země mně něco dala. V Čechách jsem žila do svých 24 let, a i když mládí nebylo vždy jednoduché, bylo to mládí a bylo celkem radostné. Izrael jsem milovala, byla jsem pyšná, že žijeme v samostatném státě, který jsme pomáhali budovat. V Austrálii žiju nejdéle a uskutečnilo se mi tady spoustu věcí, které jsem předtím v životě neměla: mám tu děti a vnoučata, vlastní dům, můžu si dělat, co chci... Ačkoliv mám všechna tři občanství, cítím se být Australankou... Zažila jsem toho hodně. Každá vráska má svoji povídku, proto mám tvář jak uschlou švestku. Ale úsměv vše zahalí,“ předvádí názorně.

Annettiny osudy, židovské osudy, cennost a křehkost bytí, divukrásná příroda, vzdálenost od domova a od dětí – to vše se mi splétalo a rozplétalo v hlavě. Kamínky, které zapadají do mozaiky života, ve které má každý své jedinečné místo. Každý. Každý z těch šesti milionů...

Autor: Iva Marková | pátek 28.4.2017 23:00 | karma článku: 22.46 | přečteno: 570x

Další články blogera

Iva Marková

Tři fotky a básnička

Tři fotky z ciziny a pár slov z domoviny, aneb vzpomínkový, prázdninový slepenec, galimatyáš, mišmaš, guláš, slátanina....

13.9.2017 v 22:51 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 182 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 629 | Diskuse

Iva Marková

Byl to trochu tvrdej život, ale neměnila bych

Pocházela z rychtářského rodu a léta sloužila ve vesnické hospodě. Nikdy si nestěžovala. Naopak: každého, kdo k ní přišel, počastovala vlídným slovem a chutí měnit svět k lepšímu.

7.9.2017 v 22:58 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 876 | Diskuse

Iva Marková

Většina našich kluků je pracovitá

Drahomír Vrba (40) učí 15 let na Středním odborném učilišti v Letohradě. Učí rád a o svých žácích mluví s respektem a důvěrou.

30.8.2017 v 23:01 | Karma článku: 17.60 | Přečteno: 606 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jaroslav Kuthan

Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

19.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 5.19 | Přečteno: 156 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Sluhové zla jsou zpět v PAX číslo 5

Chytlavá, tajemná, hravá a s detektivní atmosférou... Taková je úvodní znělka nového pokračování osudu vyvolených bratrů Alrika a Vigga, kterým svůj hlas opět propůjčil Jan Vondráček.

19.9.2017 v 8:17 | Karma článku: 3.34 | Přečteno: 102 | Diskuse

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

19.9.2017 v 7:05 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 69 |

Marcela Valouchová

Šutr 15 - Návrat

Byli v polovině cesty domů. Roman stále hýřil optimismem a vzpomínkami na rodnou planetu. „Vždy jsem cestoval, nevěřil jsem, že se mi bude tolik stýskat. Myslím, že se teď usadím a budu si chvíli užívat.

18.9.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.82 | Přečteno: 102 | Diskuse

Dita Jarošová

Sny ukáží svou tvář...

Vilma tedy měla spoustu snů, jako že plánů, ale také se jí spousta věcí zdála. Bylo to zajímavé. Třeba v dětství uměla létat, vlézt do obrazu s mořem (ke kterému nesměla jako i jiní jet), a tam plavat a vozit se na plachetnici.

18.9.2017 v 0:37 | Karma článku: 4.36 | Přečteno: 113 | Diskuse
Počet článků 43 Celková karma 17.07 Průměrná čtenost 600

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.