Na barvě nezáleží, ale na tom, jaké máte srdce

2. 05. 2017 20:48:46
Těmito slovy své babičky se řídí Emílie Machálková, rozená Holomková, po celý život. Bydlí v Brně a vychovala spolu s manželem Janem pět dětí. Překážky považuje za součást života a ve své rodině je přirozenou autoritou.

Má smysl pro humor a umí si užívat života. Pochází ze starého cikánského rodu Holomků, který se počátkem 19. století dobře začlenil do života v českých zemích. Za 2. světové války byla většina těchto původních českých Romů z rasových důvodů vyvražděna, a na jejich místo přišli Romové ze Slovenska (dnes tvoří Romové ze Slovenska 85 % populace, 10 % tvoří olašští Romové, zbylá procenta zastupují Romové čeští, moravští, maďarští a Sinti - němečtí).

Elina, jak jí odmalička říkají všichni okolo, se narodila v r. 1926 ve Svatobořicích do rodiny Romů usedlých čtvrtou generaci na Moravském Slovácku. Její praděd, Tomáš Holomek, byl zakladatelem jednoho z největších cikánských táborů u nás a děd, Pavel Holomek, se jako první z místních Romů dokázal prosadit z romské osady až do vlastní obce Svatobořice, kde navazoval čilé kontakty s místními občany. Větší část rodiny Holomků žila v Kyjově a patřila k váženým rodinám, jak vzpomíná paní Machálková: “V neděli po obědě chodil dědeček se starostou nebo farářem hrát karty do hospody. Byli to všechno chytří, inteligentní, pořádní lidé, uměli se ustrojit, a tak vychovávali i své děti. Maminčin bratr, strýc Tomáš, byl prvním československým Romem - právníkem, strýc Čeněk hrával fotbal a boxoval, chodili jsme do Sokola... byli jsme mezi kamarády oblíbení. Holomkovi patřili do vesnice, nepamatuju, že by na nás někdo někdy pokřikoval, že jsme Cikáni, což se nedá říct o Romech z tábora... Pamatuji, jak se strýc Tomáš zastal Cikánů z tábora, který se rozkládal mezi Kyjovem a Svatobořicemi. Bylo to na taneční zábavě, kdy jeden z místních chlapců, syn bohatého sedláka, zastavil hudbu a vykřikl ‚Cikáni ven!‘ U dveří totiž stáli dva hoši z tohoto tábora, ale byli slušně oblečení a nikoho neobtěžovali. Tomášovi bylo 20 let a právě složil úspěšně zkoušky na Karlovu Univerzit. Skočil doprostřed sálu a chytl stárka pod krkem: ‚Opakuj to, ty selský strupe!‘ On na to, že to nemyslel na něj, ale na ty dva u dveří. Na to mu Tomáš řekl: ‚Říkal jsi Cikáni ven, a to jsem já i můj bratr... už nejsi můj přítel!‘“

Rodiče

Elina vyrůstala s rodiči Rosínou a Antonínem a prarodiči Pavlem a Terezou Holomkovými v jejich domě. Měla staršího bratra Mirka a mladšího Stanislava: „Dědeček mně vždycky říkal, že jsem jeho nejmilejší vnučka, choval mě a zpíval mi..., babička s dědečkem krásně zpívali staré cikánské balady a slovácké lidové písničky,“ uvádí paní Machálková a pokračuje vzpomínkou na svého otce: „Můj otec Antonín byl obecní dítě, napůl bílý. Narodil se u Veselí a svoji matku neznal. Prý to byla Cikánka a měla ho s ženatým mlynářem, tak se ho vzdala a ujala se ho pak jedna rodina. Rád jezdil na koňské trhy. Koně se mu moc líbili, pořád se kolem nich motal a pomáhal sedlákům. V Kyjově byl jednou koňský trh a tam se mu zalíbil kůň mého dědečka. Hladil ho, až k němu přišel dědeček a říkal mu: „Máš rád koně?“ On odpověděl, že ano. Dědeček se ho zeptal, jestli by u něj nechtěl dělat pacholka? Toník souhlasil, a tak ho přivedl domů. Ještě mu říkal: „Doufám, že vidíš, že jsem Cikán,“ a kluk mu odpověděl, že jeho maminka prý byla taky Cikánka.“ Jenže babička ho nechtěla přijmout. Spal v maštali s koňmi. Stařeček si ho ale oblíbil a řekl, že ho bude adoptovat i přes odpor babičky. Tak se stalo, a dali mu jméno Holomek. To byl můj tatínek. Když bylo Rosíně 21 a Toníkovi 18, zamilovali se do sebe, a to se stařence nelíbilo... Dříve se domlouvaly sňatky dopředu. Člověk si nemohl vzít jen tak někoho... Maminka měla 4 mladší bratry, strýcové byli krásní chlapi, ženy se za nimi otáčely...“

Rodiče vedli své děti příkladně a velmi morálně. Babička měla až do své smrti vždy hlavní slovo v rodině: „Co řekla, to platilo. Holomkovy měli lidi rádi, při žních chodili pomáhat sedlákům a babička řekla každému, co si myslela. Nás nabádala: ‚Děcka, když najdete venku na zemi korunu, nezvedejte ji, ať to zvednou jiné děti. Kdybyste to zvedli, řekli by lidi, že jste Cikáni a kradete.‘ Měli jsme hodně kamarádů.“

Nesovice

V r. 1933, když bylo Elině 7 let, se rodina se třemi dětmi odstěhovala do Nesovic, a to je zachránilo před transportem do koncentračního tábora. V Nesovicích bydleli nejdřív v podnájmu u sedláků Vaňků, kteří sami měli sedm dětí. Paní Machálková komentuje nové bydliště: „Vaňkovi byli černovlasí, hlavně pantáta, tak jsme mezi ně zapadli. Já byla věčně u nich - šlapala jsem zelí, stloukala máslo, jezdila na žebřiňáku. No a když někdo k nim přišel a ptal se, jestli jsem jejich vnučka, tak oni říkali, že ano. Pak jsme tam koupili domek. Tatínek dělal v Prostějově obchodního agenta, sjednával kšefty s látkami, takže znal mnoho lidí. Třeba selka potřebovala na věno pro dceru látky na cíchy, tak tatínek jí to sehnal a dostal za to vykrmenou husu nebo vejce. Neměli jsme se špatně, tatínek se snažil. Jednou, to už byla válka, nám vyprávěl, že nějaká selka potřebovala výbavu, tak on jí zavezl do Veselí látky, a pak šel zpátky na nádraží. A teď viděl, že u dveří gestapáci každému prohlížejí zavazadla. Říkal si, co bude dělat, a že domů už se asi nepodívá – měl totiž dva kufry, ve kterých byla zabíjačka a vykrmená husa.... Tatínek byl bílej. Měl takovej dlouhej zimní kabát a zelený velurový klobouk. A tu ho něco napadlo: Narazil si ten klobouk do čela, přišel rázně k nim a zahajloval: „Heil Hiltler!“ Oni taky zasalutovali, na nic se neptali a pustili ho... Takhle jim proklouzl! Měl štěstí - kdyby byl černý, nepustili by ho...

Ve škole mě to bavilo, ačkoliv starší bratr Miroslav měl stále samé jedničky, a dávali mně ho za příklad, což se mi nelíbilo. Chodili jsme tam do školy, pan starosta byl úžasnej, jmenoval se Josef Kylián, a právě on nás zachránil od deportace do koncentráku... V Nesovicích byla trojtřídka. Seděla tam řada holek a řada kluků. Rok jsme měli učitele Cejnka, a ten mě posadil potupně dozadu za kluky, protože jsem byla Cikánka. Bylo mi to divné, ale s děvčaty jsem se rychle skamarádila. Pak přišel pan učitel Vincenc Vrána a ptal se mě, proč sedím za klukama, a posadil mě mezi děvčata. Na druhý den přišla selka do školy a: ‚Jaktože jste posadil moji dceru vedle Cikánky?‘ On na to, ať si jde stěžovat panu řídícímu... a pan řídící říkal, že to není jeho věc.... no ale my jsme se s touhle holčinou ze statku, jmenovala se Liduška ,pak náramně skamarádily. Pan učitel Vrána byl úžasnej, měl mě rád a ještě mě upřednostňoval. Třeba kontroloval děti, jestli chodí čisté do školy, hlavně kluky - a mě dával za příklad i dětem bohatých sedláků, jak mají chodit čisté do školy.“

Válka

Radostné a spokojené dětství ukončil příchod války. Paní Machálková vzpomíná: „To bylo hrozný. .. Bráchu vyhodili ze školy, já jsem nesměla na gympl. Jako Cikánka jsem byla od 14 let totálně nasazená do fabriky Cutisin na umělá střeva ve Slavkově. Jezdila jsem každé ráno ve čtvrt na 5 vlakem, a když mě maminka ráno budila, vždycky plakala. V továrně byl dobrý kolektiv, navazovala jsem provázky na střeva a kolikrát jsem tam únavou usnula.“

V protektorátu Čechy a Morava postupně vešla v platnost všechna „proticikánská“ opatření, jaká se už s předstihem realizovala v Říši. Říšský ministr vnitra a vůdce SS Heinrich Himmler vyhlásil 16.12.1942 nařízení o koncentraci „cikánských míšenců, Cikánů-Romů a neněmeckých příslušníků cikánských skupin balkánského původu“ z celé Říše, tedy včetně protektorátu. Ti měli být bez ohledu na stupeň svého míšení nuceně koncentrováni v osvětimském KT Auschwitr-Erlass. V březnu 1943 došlo i na rodinu Holomkovu z Kyjova a Svatobořic. Třiatřicet členů rodiny Holomkovy včetně dětí bylo deportováno. Nevrátil se nikdo....

Paní Machálková dále uvádí: „ Bratranec jezdil do práce z Nesovic do Kyjova a jednoho dne se vrátil se zprávou, že ráno mají četníci z Kyjova odvést na gestapo celou rodinu z Kyjova a Svatobořic. Odjela jsem rychle za nimi a první jsem běžela ke strýci Štěpánovi, který měl šest dětí. Teta Cíli seděla v kuchyni na židli a měla úplně šedivé vlasy – zešedivěla během pár hodin. Vedle ní seděla její sestra Amálka, hladila ji a strašně plakala. Teta Cíli se hystericky smála... zbláznila se... Strýc už byl oblečen, vzal si na sebe nejlepší oblek, který měl, a loučil se se svými dětmi. Jednoho po druhém pohladil a políbil. Já jsem tam odsud vyběhla... Myslela jsem, že zešílím.... Bylo to strašné... Je to přes 70 let, ale vždycky se mi zastaví dech, když na to vzpomínám.... Letěla jsem na druhý konec Svatobořic k dědečkovi a babičce. Na dvoře byl Čeněk, a kamarádi fotbalisti a boxeři mu zpívali slovácké písničky a stařeček s nima... Čeněk šel se svou ženou Milenou na nádraží na vlak a nesl v náručí svou tříletou dceru Růženku. Zatínal zuby, aby neplakal. Milena plakala. Výpravčí věděl, že odjíždějí na smrt, tak nechal lokálku stát asi 15 minut a díval se, jak se loučíme. Tenkrát naposledy Růženka viděla své rodiče. Pak jsme si Růženku vzali k nám. Brzo ráno je odvezli přes sběrné tábory do Osvětimi a konec. Nikdo se nevrátil. Čeněk s Milenou měli 28 let, tetě Cíli bylo 33 let... nedá se na to nikdy v životě zapomenout... Když Růženka zjistila, že je u nás bez maminky, máte vidět, jak plakala, nechtěla jíst ani spát, to bylo hrozný. Jen když přišel brácha Staňa, tak od něj trochu jedla. Dostala revmatickou horečku, pan doktor říkal, že by měla jít do nemocnice, ale nešlo to, museli jsme ji schovávat. Nakonec se z toho dostala, ale bolívaly ji dlouho nožky. Za rok už si na rodiče nevzpomněla. Největší selka z vesnice, Součková, jí posílala po služce každý den máslo, mlíčko, a z toho jsme se najedli všichni. Lidi na nás byli hodní. Asi po měsíci přišla řada na nás. V pátek přišlo nařízení, že starosta nás musí přivézt do určité hodiny na gestapo do Brna. Řekla jsem to v práci řediteli, on zastavil na dvě hodiny práci a všichni se se mnou loučili. Odešla jsem domů. Rozloučili jsme se se sousedy a prosili je, aby nám opatrovali barák. Doprovázela nás celá dědina.“

Holomkovi z Nesovic měli velké štěstí. Starosta obce, Josef Kilián, projevil nebývalou statečnost, když se za rodinu zaručil na gestapu, a vymohl si pro ně vyjmutí z transportních seznamů. Představitelé obcí tuto možnost pro své obyvatele – Romy - měli, ale v praxi ji nikdo nevyužil. Naopak: odsun Romů byl pojímán jako způsob, jak se zbavit nepohodlných obyvatel. Případ nesovických Holomků a postoj starosty Kiliána byl naprosto ojedinělý. Jejich záchraně velmi pomohl také český inspektor protektorátní krimininální policie, Klement Boda.

„V pondělí jsme stáli před obecním úřadem. Byl tam pan starosta, měl úplně propadlý oči a říkal: ‚Holomková neplačte, nikam nejedete. Tři dny jsem se nechal vykopávat na gestapu ze dveří do dveří, ale svý občany na smrt nepošlu.‘ Maminka omdlela. Radostně jsme vyběhli ven. Bylo to úžasný. Tak se všichni divili, když jsem v pondělí zas přijela do práce. Dostali jsme průkazku s fotkou, a jako židé museli nosit žlutou hvězdu, my jsme museli nosit označení s písmenem Z (Zigeuner). Každý den ve vlaku chodila kontrola z gestapa. Já jsem se vždy hrozně bála a plakala, jak jsem viděla jejich klobouky, a vyprávěla jsem to svým kamarádkám. Eliška a Libuška mě od té doby vždycky držely za ruce, když šla ta policie, a tím mně velmi pomáhaly... Řvali na mě: „Was Zigeuner... nach Auschwitz!“ a já musela ukázat doklady a potvrzení, že jsem vyjmutá z transportu. Křičeli, že nepatřím mezi lidi, ale do posledního vagonu mezi dobytek. Někdy se stalo, že na mě řvali i Češi, jaktože nejsem v koncentráku, a co jezdím mezi lidima.... Ale chránili mě kamarádi, kteří jezdili s námi do práce. Třeba Jarek, dvoumetrový kluk, učil se na bednáře, tak měl sílu. Když se mi tohle stalo, přišel k tomu člověku, chytl ho a zvedl do vzduchu: ‚Cos to řekl, ty hajzle jeden,‘ a jako že ho chce vyhodit z okna.... Přiběhla průvodčí a varovala ho, ať nedělá hlouposti... už byl srpen 1944, takže já mám takový zážitky a měla jsem takový dobrý lidi kolem sebe...

V srpnu 1944 – to mně už bylo 18 – jsem dostala nařízení z gestapa, ať se určitý den dostavím do Brna do nemocnice, kde budu sterilizována, aby se nerodilo více „méněcenné cikánské rasy“. Umíte si to představit, nemít děti? Já byla jak tělo bez duše... V sobotu jsem jela do práce, v práci jsem plakala a ukázala jsem řediteli ten dopis z gestapa. On řekl: ‘Blázníš? Konec války se blíží, a ty se necháš miškovat? Jeď domů, někde se schovej, já tě budu krýt.‘ Teta Anči mě vzala do Olomouce ke své mamince a tam v pavlačovém domě jsem přebývala. Maminka tety se mě ujala. Ve sklepě zatemnili zevnitř a tam mě dali do takový laťový klece. Nikdo nevěděl, že tam jsem. Byla jsem tam do Vánoc zavřená a byla to nejhorší doba v mém životě. Kdybych měla jed, tak se otrávím. Tma, ticho, smutno, nemohla jsem nic. Teta jednou za týden přišla za mnou, utěšovala mě. Když začaly být chladné noci, brala mě na noc do postele a plakala se mnou. Zhubla jsem tam 12 kilo. Ale vydržela jsem to až do poloviny prosince.“

Po válce

„29.4. mě vzbudila služka od Součků, která nosila Růžence jídlo - co prý spím, že už jsou tady Rusové, všichni je vítají. Tak jsme je šly s děvčaty vítat... přišel ke mně takovej jeden a sebral mi z krku řetízek, který mi koupil tatínek k biřmování.... A jednou mě dva hnali přes vesnici - zachránil mě až jejich důstojník, který na ně zařval, a mě odvedl domů tatínkovi.

V únoru 1946 se nám narodila dcera. S Janem jsme se znali od malička. Museli jsme se brát, tatínek proto se mnou nemluvil. Na manžela vzal jeho tatínek řemen. Za pár dní přišel Jan a řekl mi, ať se nebojím, že půjdem do pohraničí, že už všechno zařídil a našel si tam i práci lakýrníka. Odjeli jsme tedy do Jeseníku. Naši nevěděli, kde jsme. Po čase jsem to mamince napsala, a nakonec nás vzali na milost a přijeli oba za námi.

Máme tři dcery, všechny jsou učitelky, a syna, ale vychovali jsme pět dětí, ještě vnučku, kterou tady dcera nechala, když emigrovala. Syn také emigroval do Austrálie, myslela jsem, že mi to srdce utrhne... Starší bratr Mirek má 4 tituly a přednášel na architektuře češtinu, mladší bratr Stanislav si udělal hotelovou školu v Mariánských lázních a oženil se do Německa. Za čas jsme se přestěhovali zpátky do Nesovic, kde manžel zdědil dům. A jezdili jsme oba do Brna do práce. A hned mě tam stáhli a hrála jsem divadlo.“

I když už se paní Machálková těžko pohybuje, stále - už patnáct let – jezdí po školách s projektem „Živá paměť“ a vypráví dětem o svém životě. Její povídání vyslechlo na 13.000 žáků. „Dostala jsem za to diplom a státní vyznamenání, byla jsem pozvaná do parlamentu. Setkala jsem se tam taky s panem Schwarzenbergem. A on vyprávěl: ‚Konečně po dlouhé době poroby jsme měli v r. 1918 svůj stát a úžasného prezidenta Masaryka. A naši spoluobčané byli i Cikáni, kteří měli hodně dětí. Byli chudobní, neměli práci... Co se stalo takovému statkáři, který měl hodně slepic, když mu tři ukradli? Nic. On to ani nepoznal a děti se najedly!‘ S panem knížetem je legrace. Ptal se taky, proč se říká Romové, a já na to, že to znamená cikánsky Cikán....

Jinak jsem pracovala 39 let v masně. Jednou jsem četla inzerát, že budou brát i nevyučené. Tak jsem se přihlásila a šla jsem na konkurz. Seděli tam ředitel, mzdová účetní a nějaká komunistka. Řekli, že mě přijmou na 3 měsíce na zkoušku... a ta komunistka mi povidá takovým pisklavým hlasem: ‚A umíte počítat?‘ a já na to: ‚Kdybych neuměla počítat, tak se snad nebudu hlásit. Nebo vám vadí moje černé ruce?‘ Ředitel se na ni obořil: ‘O tom se snad, soudružko, nebudeme bavit! Pani Machálkovou jsme přijali a hotovo...‘ Pak ke mně přišla ta mzdová účetní , chytla mě kolem ramen a řekla: ‚Nic si z toho nedělejte , ona je blbá...‘ a já na to, že z řečí blbých lidí si nic nedělám....

Zaučovala jsem se v prodejně na náměstí, a každé pondělí skoro rok jezdila do školy, abych si doplnila vzdělání. Dotáhla jsem to až na vedoucí, dali mně prodejnu, kde jsem měla svého bourače. Kšefty mi dobře šly, protože bych v životě nikoho neošidila, a lidi to ocenili. Manžel ještě když přišel z práce, šel mi pomoct třeba loupat salámy.... Byl tam frmol, pořád jsem měla co dělat. A taky moje celoživotní láska byl zpěv a divadlo, tak jsem se nenudila.

Jednou v obchodě slyšela kolegyně z rádia, jak tam zpívám cikánskou píseň, kterou pan Höger překládá, a říká: ‚Ženská, co děláte v masně, když máte tak krásný hlas....‘ Zpívala jsem od dětství, kdy mě dědeček naučil starou cikánskou baladu se slovy: ‚Moje drobné děti veliký hlad mají, takový hlad, že sedí u potoka a písek jedí...‘ Dlouho jsem zpívala s BROLNem. Jednou nás pozvali do Itálie. Jenže mě nepustili, protože dcera emigrovala, a všichni z orchestru řekli, že beze mě nepojedou, tak jsme nejeli.

Mám radost z vnoučat a pravnoučat, všichni se dobře učí.... A všechny za mnou chodí. Když mají nějaký starosti, tak přijdou za mnou. To je důležitý - mít za kým jít.

Víte, a tak já si často vzpomenu na svoji babičku Terezu, která - ačkoliv nevzdělaná - moudře vychovávala svá vnoučata. Ani nevíte, kolik příkladu jsem si od ní a od dědečka vzala k srdci. Říkávala nám: ‚Buďte hodní, slušní, každého dospělého pozdravte, nebuďte hubatí. Když něco provedou druhé děti, tak se řekne, že jenom zakoply, ale když to uděláte vy, řeknou, že jste upadly, protože jste Cikáni. K tomu nikdy nenechte dojít, netrapte se proto. Pán Bůh všechno vidí a každého spravedlivě odmění. Nic si z toho nedělejte, že jste Cikáni, na barvě nezáleží, ale na tom, jaké máte srdce a co máte v hlavě. Buďte pyšní na to, že jste Holomkovi a povzneste se nad všechna příkoří...‘“

p. Machálková s vnučkou v r. 1969

(Některé informace byly čerpány ze sborníku: Memoáry romských žen, Elina – sága rodu Holomků, vydalo Muzeum romské kultury v Brně v r. 2004)

Autor: Iva Marková | úterý 2.5.2017 20:48 | karma článku: 19.19 | přečteno: 1150x

Další články blogera

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Iva Marková

Babička čte pohádku

....................................................................................................

5.12.2023 v 14:31 | Karma článku: 13.71 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Máchadlo

....................................................................................................

30.5.2023 v 20:27 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 209 | Diskuse

Iva Marková

Chodec

....................................................................................................

23.12.2022 v 10:15 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 237 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 101 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.73 | Přečteno: 198 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 219 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 594

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.

ivamarkova@tiscali.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...