Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá...

10. 06. 2017 23:33:12
„Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá. Uč nás chápat správně smysl dnešního dění a posiluj nás...“ Tak se často modlil vojenský kaplan P. Hugo Vaníček, S.J. (1906-1995).za své svěřence, vojáky bojující v československé

zahraniční armádě proti nacistické okupaci.

Jezuitský kněz Hugo Vaníček, rodák z Bystřece u Jablonného nad Orlicí, vstoupil do řad formující se zahraniční armády hned po nacistické okupaci v r. 1939. Podobně tak učinilo dalších 20 katolických kněží a více než 40 řeholníků, kteří do konce druhé světové války oblékli polní uniformu s nášivkou „Czechoslovakia“. Dvakrát byl na frontě, kde prokázal velkou osobní statečnost. Jen jeho nejbližší přátelé věděli, že patřil k prvním nositelům Československého válečného kříže. Válka pak v mnohém předznamenala i jeho poválečné životní osudy, léta internace a desetiletí služby v zapomenutých farnostech...

Hugo Vaníček se narodil do vesnické rodiny se třemi syny, která žila běžným životem, plným skromnosti a práce na osmihektarovém hospodářství. V letech 1918-1927 vystudoval pražské arcibiskupské gymnázium, pak absolvoval 6 semestrů filozofické fakulty na církevním učilišti v Krakově a poté 8 semestrů bohoslovecké fakulty na univerzitě v Insbrucku a Masstrichtu. V maastrichtské katedrále byl také 15.8.1936 vysvěcen na kněze. Působil jako výpomocný duchovní v Polsku a Belgii (mezi horníky) až do července 1937, kdy se vrátil zpět do Československa do duchovní správy pražského chrámu sv. Ignáce.

Okupaci v březnu 1939 prožil v Praze a v této době se také rozhodoval pro misijní poslání v Severní Rhodesii v Africe. Situace v Čechách se stávala velmi nebezpečnou, a proto odjel do Londýna. V osobním spise účastníka boje za národní osvobození MNO uvádí: „Po obsazení našeho pohraničí Němci v r. 1938 dosáhl jsem s pomocí P. Aloise Koláčka konečného zrušení německých bohoslužeb u sv. Ignáce v Praze. Byl jsem proto pražskými Němci napadán a po obsazení celé republiky hrozilo mi nebezpečí uvěznění. S pomocí tehdejších představených získáno oklikou povolení k odjezdu do Anglie, údajně na misijní sjezd – bylo totiž tehdy o mne známo, že se míním brzy věnovati misijní práci v Africe.

Ve svých pamětech popisuje Hugo Vaníček dojmy z anglické metropole: „Vesničan přicházející prvně do velkoměsta! Obdivoval jsem zručnost šoféra, řídícího s jistotou obrovský autobus nesčetným množstvím stojících a jedoucích vozů. Jak nepatrným tvorem je člověk v takovém hemžení velkoměsta! A přece i ten poslední z lidí má větší cenu než ta proslulá Anglická banka se všemi svými poklady a jako živý tvor s nesmrtelnou duší je velkolepější než katedrála sv. Pavla. Vždyť všechna ta krása kolem je jen dočasná, vytvořená lidmi. Duše lidské jsou však od Boha určené k životu věčnému. Škoda že tak málo lidí na to myslí. Oč krásnější a příjemnější by byl život na zemi, kdyby si to všichni uvědomili a dle toho také žili.“

Začátky v cizím prostředí a bez finančních prostředků nebyly lehké, potíže mu činil nejen nový jazyk: „Pokulhával jsem za ostatními. Naučil jsem se mnoha slovíčkům, ale jejich výslovnost a použití dovedlo rozčílit i nejklidnějšího Angličana. A poněvadž jsem byl již usedlejší, nehrál kopanou ani odbíjenou, netěšil jsem se zvláštní oblibě. Měl jsem jen malý okruh známých...“

Už za necelý měsíc v Londýně se Hugo Vaníček přihlásil jako dobrovolník do formovaného československého vojska ve Francii a brzy odjel do francouzského vojenského tábora v Agde, kde se i přes nedostatek výzbroje a ostatního materiálního zabezpečení soustředilo více než 3.500 Čechoslováků, ochotných bojovat proti fašistickému Německu.

Hugo Vaníček si uvědomoval, že čs. armáda stojí v podstatě pouze na materialistických základech a vedl vytrvalý a často marný boj ducha proti síle. Snažil se ulehčit těžký úděl vojákům bez domova a své poslání duchovního v armádě bral jako samozřejmou službu bližnímu: „Vojenský život je nemyslitelný bez nařízeného programu. Jednotlivci jaksi zanikají a mají žít životem celku, jenž jest usměrňován shora. Tu jest třeba zvláštního jemnocitu a vyhraněných povah, aby lidé mohli zůstat lidmi, tj. pokud možno se všemi výsadami, jimiž vynikají nad ostatní tvorstvo. Jinak se stanou pouhými čísly, jejichž součet znamená sice určitou sílu, ale snižuje člověka. Proto od pradávna býval u vojáků duchovní, jehož úkolem bylo posvěcovat jednotlivce i celek a tím chránit lidskou důstojnost...“ přemítá ve svých pamětech.

Vaníčkova snaha však často sklízela jen urážky a posměch. Kontakt s vojáky v Agde byl zpočátku těžký. Důvěra se budovala postupně a pomalu, bylo třeba překonat mnoho předsudků. Jeho usilování nejdříve pochopili vojáci, kteří se dostali do ciziny s nasazením vlastního života. Ostatní se na něj dívali jako na vetřelce, příživníka, zbytečnou přítěž, jak píše ve svých pamětech: „Psu, jenž zabloudil náhodou do vojenského tábora, bývalo tam snad lépe než člověku s kolárkem. Nejednou bylo slyšet rozhořčenou otázku: Co tu chce ten flanďák?...“ Přesto bral své poslání trpělivě, vážně a s přesvědčením, že mravně duchovní vyrovnanost je pro vojáka dokonce důležitější než fyzická zdatnost.

Ačkoliv byl vlastenec a člověk pokorného srdce, nepatřil k těm, kteří by jen nekriticky přijímali názory autorit – ať už světských nebo církevních. V knize pamětí vzpomíná, jak se na jakési slavnosti Národní rady sešla vybraná francouzská společnost a také on ve vypůjčené klerice (jak kázal předpis): „Po proslovech nastalo fotografování a jeden z přítomných pánů mi řekl, abych si vážil toho, že budu na fotografii s budoucími slavnými muži národa. Odpověděl jsem pouze trpkým úsměvem. Mám vlastní názor na budoucnost. Lidem lhostejným k duchovním hodnotám, a myslícím proto příliš osobně, upírám plné právo být mluvčími národa a pochybuji o trvání jejich úspěchů...“ Jindy např. odepřel výpomoc starému knězi, který si navykl dívat se na vojenské duchovní jako na své kaplany, s poukazem, že má své vojenské povinnosti. Starý kněz se rozhněval, že je nekněžské a neomluvitelné dávat přednost práci mezi vojáky, o kterou beztak nikdo nestojí, před výpomocí starému neduživému knězi. Hugo Vaníček odpověděl: „Jsem poslán k vojákům, a je proto mou první povinností starat se o ně, i když se o to neprosí. V duchovní správě milerád vypomohu, ale jen tehdy, nebude-li tím trpět má služba anebo v případě krajní nouze...“

V květnu 1940 pronikla německá armáda hluboko do francouzské obrany a českoslovenští vojáci měli za úkol zastavit postupující německé jednotky. Ústupových bojů se jako jediný kněz účastnil i Hugo Vaníček.

Po evakuaci vojáků do Velké Británie vznikla 1. čs. samostatná brigáda, která procházela nepřetržitým výcvikem a byla pověřena i obranou pobřeží v případě německé invaze. Hugo Vaníček dále sloužil u čs. pozemních jednotek jako duchovní a také se obětavě angažoval v osvětové službě. V říjnu 1944 byla brigáda přesunuta k francouzskému Dunkerque, kde až do konce války obléhala podstatně silnější německé uskupení. Vaníček zde byl polním kaplanem 1. tankového praporu až do samého konce války.

Svými nadřízenými byl hodnocen jako snaživý, inteligentní a pracovitý člověk s nadprůměrnými mravními vlastnostmi. Snažil se povznášet vojáky v duchu křesťanských zásad, upevňovat v nich vlastenectví a jeho trpělivá práce s vojáky i jeho povahové vlastnosti přinesly pozvolna své ovoce v podobě oblíbenosti u mužstva i nadřízených.

Za činnost v době války byl Hugo Vaníček vyznamenán Československým válečným křížem 1939, Pamětní medailí se štítkem F-VB a Československou vojenskou medailí za zásluhy II. stupně. V květnu 1945 byl povýšen do hodnosti majora duchovní služby a v r. 1995 byl in memoriam povýšen na generála. Vaníčka tato uznání jistě těšila, ale vlivem vrozené skromnosti nepřiznával stužkám v životě zvláštní význam. Soudil, že muž, jenž vykonal něco mimořádného, je dostatečně odměněn vědomím užitečné služby celku a jistotou, že jeho dobré snahy dojdou pochopení, ne-li dokonce podpory. „Myslil jsem na žitné lány, dávající život,“ píše v pamětech, „plné klasy se sklánějí pokorně k zemi, mizí v tom zlatém moři, pouze prázdné nebo poloprázdné klasy se vypínají. Přiznání mimořádných zásluh těší, ale přílišné zdůrazňování jich je jaksi znehodnocuje...“

O jeho činnosti za války vypovídá i výčet jeho služeb:

17.11.1939 – 12.12.1939 přidělen k duchovní správě ČSNV v Paříži

13.12.1939 – 21.5.1940 přidělen 2. čs. pluku v Agde

22.5.1940 – 8.6.1940 přidělen 1. čs. pluku v Pezenas

9.6.1940 – 27.6.1940 s 1. čs. plukem na frontě

28.6.1940 - 12.7. 1940 na cestě do Anglie

13.7.1940 – 31.8.1944 jako duchovní 1. praporu čs. brigády v Anglii

1.9.1944 – 8.5.1945 na frontě ve Francii

Ačkoliv Vaníček popisuje své potíže s angličtinou, podle jeho kvalifikační listiny znal tyto řeči: anglicky, polsky, francouzsky (jeho neteř vzpomíná, že celý život odebíral francouzské noviny) a německy; dále znalost zemí: Polsko, Německo, Rakousko, Holandsko, Belgie, Francie, Anglie; a nakonec i zvláštní znalost: horolezec.

Po válce byl Hugo Vaníček nucen svému heslu „Duch proti síle“ dostát v nových, naléhavých souvislostech. V r. 1948 dostal roční „zvláštní dovolenou ze služebních důvodů“ a hned nato byl v r. 1949 propuštěn z vojenské činné služby a zároveň zbaven nároků na vojenské odpočivné platy. V červnu 1949 také rázně protestoval proti vyhlášení státní tzv. Katolické akce a plně se postavil za pražského arcibiskupa Josefa Berana. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: krátkodobá věznění přešla v definitivní uvěznění v koncentračním táboře pro kněze v bývalém premonstrátském klášteře v Želivi až do r. 1954. S jakou tísní se asi tento československý voják a kněz, nyní vězeň ve své vlasti, teď modlil slova sv. Ignáce, která měl na rtech i v r. 1940, kdy se v Londýně připravoval na svou misi v armádě? „Pane, nauč mne pravé velkomyslnosti, nauč mne sloužit Tobě, jak toho zasluhuješ, abych dával nepočítaje, bojoval nedbaje zranění, pracoval nehledaje odpočinku, abych se obětoval jiné mzdy neočekávaje, než maje vědomí, že jsem vyplnil Tvou svatou vůli.“

Oporou v této době mu byla paní Schwendtová, která svými známostmi a ráznou povahou dosáhla v r. 1948 pro Vaníčka, jenž byl v té době už sledován, např. povolení vycestovat z Prahy do Mnichovic na prázdniny nebo v září téhož roku opět povolení odjet z Prahy na 4 dny do Krkonoš. Jeho neteř, Marie Tejklová z Bystřece, k tomu říká: „Paní Schwendtová byla profesorkou hudby v Praze, a měla tedy hodně známých. Díky tomu dostala strýčka z kriminálu. Seznámili se zřejmě za jeho působení u sv. Ignáce a pak v důchodu byla u něj na faře. Byla to rázná paní, dost strýčka brala, ale bylo to k dobrému, měla ve všem pořádek a ledasco zařídila...

Po propuštění z vězení mohl zastávat úřad kaplana při chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem, v r. 1956 nastoupil jako administrátor proboštství v Roudnici nad Labem. „Světlá postava „Otce Huga“ anebo, jak starší říkali „pana majora“ byla v Roudnici na Podřipsku zdrojem naděje v dobách totalitního temna,“ vzpomíná na Hugo Vaníčka roudnický farník: „pro svou dobrou povahu, vzdělanost a tolerantnost byl vyhledáván a oceňován i od jinověrců a nevěřících. Neúnavně usiloval o opravy církevních památek. Byl výtečným znalcem dějin a v době zcela ovládané materialistickým pojetím kladl důraz na duchovní aspekty v historii našeho národa. Byl velmi nebojácný. Vzpomínám, jak v jedné promluvě v r. 1965 srovnával nekřesťanské symboly obou totalitních režimů – hákový kříž a pěticípou hvězdu...“ a dále připojuje vzpomínku na jeden z Vaníčkových neuskutečněných plánů, kdy ve spolupráci se skautským hnutým zamýšlel podchytit zájem mládeže o zříceniny hradů a navrhoval některé z nich rekonstruovat a přenechat je v užívání pro její potřeby. Chtěl tak nejen opravit řadu památek, ale hlavně z nich vytvořit jakási duchovní střediska k výchově mládeže.

V r. 1968 byl přeložen – snad i pro svou oblíbenost v Roudnici - do menší farnosti v Libčicích nad Vltavou, kde sloužil do r. 1990. Marie Tejklová vzpomíná, že za strýčkem jezdili každý rok autem a že jim před Vánocemi vždy poslal krabici ořechů z farní zahrady. „Strýček hodně myslel na lidi. Ke kostelu tam přistavěl přístavek, kde se dalo zatopit, aby nebylo v zimě těm pár babičkám, co chodily do kostela, chladno. Libčice byly komunistický kraj. Několikrát tam strýčka také okradli. Jednou šel z pošty s důchodem a všechno mu sebrali, neměl pak prý ani na chleba... My jsme se to všechno dozvěděli až po čase, byli jsme daleko...“

Poslední dobu svého života strávil páter Vaníček v Domově sv. Václava ve Staré Boleslavi, kde v r. 1995 zemřel. Kněz, který Vaníčka v Roudnici n.Lab. pochovával, jej charakterizoval jako věrného Čecha, poctivého kněze a statečného vojáka. Člověk služby, člověk samostatného myšlení a hluboké víry: „Náhoda je prázdné slovo, nic nevysvětluje. Osudy lidské jsou řízeny většinou kombinací lidských schopností, rozumem, vůlí, pamětí a citem. Zasáhne-li občas vyšší moc, vymykající se našim výpočtům, někdy dokonce i našemu chápání, nelze to odbýt pouze zjištěním zásahu. Třeba trochu přemýšlet, podívat se na událost jasnýma očima. Úvahou dojdeme k poznání, že zákon účelnosti se vztahuje na všechno, tedy i na naše tak zvané náhody. Nejednou po čase pochopíme plně smysl a význam onoho tajemného zásahu, a zůstane-li nám někdy provždy utajen, můžeme si být jisti, že je v tom nějaký řád, řízený vyšší rozumnou bytostí, kterou my věřící nazýváme Bohem.“ Tak uvažoval v rozmluvách s vojáky nenápadný jezuita.

v 50. letech - internace v Želivi

(s použitím: Jiří Plachý: Hugo Vaníček – Duch a síla, Academia Praha, 2012)

Autor: Iva Marková | sobota 10.6.2017 23:33 | karma článku: 22.45 | přečteno: 556x

Další články blogera

Iva Marková

Tři fotky a básnička

Tři fotky z ciziny a pár slov z domoviny, aneb vzpomínkový, prázdninový slepenec, galimatyáš, mišmaš, guláš, slátanina....

13.9.2017 v 22:51 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 182 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 629 | Diskuse

Iva Marková

Byl to trochu tvrdej život, ale neměnila bych

Pocházela z rychtářského rodu a léta sloužila ve vesnické hospodě. Nikdy si nestěžovala. Naopak: každého, kdo k ní přišel, počastovala vlídným slovem a chutí měnit svět k lepšímu.

7.9.2017 v 22:58 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 876 | Diskuse

Iva Marková

Většina našich kluků je pracovitá

Drahomír Vrba (40) učí 15 let na Středním odborném učilišti v Letohradě. Učí rád a o svých žácích mluví s respektem a důvěrou.

30.8.2017 v 23:01 | Karma článku: 17.60 | Přečteno: 606 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Eva Dreyová

Motýlí dilema

V životě by mě nenapadlo, že se vážně dožiji psychoideologicko-politického hybridu alá Engels-Duhring-Hegel-Jung-Marx a další. A že to fakt bude implementováno naprosto vážně, zaníceně do všech hlav.

19.9.2017 v 13:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 81 | Diskuse

Roman Janas

Koho budu volit

Myslím si, že jsem ve věku, kdy už můžu částečně hodnotit. A není to moc příjemné. Jako dítě jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a opravdu se cítil bezpečně. Bohužel to už teď říct nemohu.

18.9.2017 v 23:38 | Karma článku: 29.36 | Přečteno: 820 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Je to hotový a maj to četníci

Jo, to jo. A už ho ,,zhaftli"? No to eště né, ále asi jó. Teda možná. Jistě. Či alespoń snádˇ. Batˇ batˇˇ. A atˇ je jako latˇ. A ty ,,kladélko", kladˇ.

18.9.2017 v 18:05 | Karma článku: 11.41 | Přečteno: 361 | Diskuse

Patrik Juda

Zničený život plačícího migranta aneb otevřené dveře Německa bez limitů Angely Merkelové

Migrantský vrah u soudu plakal a chtěl by svou zrůdnost vrátit zpět. Merkelová nepláče a nic vracet nechce. Nebude akceptovat žádný limit pro přijímání migrantů, chce zvítězit ve volbách a učinit Německo šťastné i v dalších letech

17.9.2017 v 20:10 | Karma článku: 42.75 | Přečteno: 2338 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 15.38 | Přečteno: 539 | Diskuse
Počet článků 43 Celková karma 17.07 Průměrná čtenost 600

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.