Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Někdy by si člověk přál, aby nemusel viděti, co lidé trpí

22. 06. 2017 22:03:08
Předválečné česko-německé soužití v pohraničních oblastech nebylo idylické. Přesto se navazovaly ojedinělé vztahy a přátelství. Jedním z takových příběhů je životní pouť Karla Göttlichera,

vystopovaná z několika dopisů, které zaslal rodině Applových do Dolní Čermné na Orlickoústecku.

Karl Göttlicher (1913-1944), Němec narozený v Červené Vodě (tehdy Rothwasser), jezdil před válkou často k Applovým - české rodině, s níž ho pojily kamarádské vztahy. Po smrti své maminky v r. 1934 neměl doma dobré zázemí, a proto se více zdržoval právě v Dolní Čermné. Jako student zde o prázdninách pomáhal na poli, učil se česky, poznával nové kamarády. Duchovně se nejvíce sblížil s Růženou Applovou (1921-1942) a dlouho si spolu dopisovali.

Karl vystudoval bohosloví, v červnu 1938 byl vysvěcen na kněze a koncem tohoto roku byl dosazen na Jilemnicko do Horních Štěpanic. Jednou prý oddával snoubence a přijal pozvání na svatební hostinu, kde pronesl nějaký vtip na Hitlera. Kostelník ho udal a Karl putoval do vězení v Ravensbrücku. Po propuštění nesměl kázat a byl přeložen do Trutnova.

„Poříčí u Trutnova 23.9.1941: Velectěná slečno Růženo, opět mi v mysli vyvstaly živě vzpomínky na krásné dny, které jsem o svatodušních svátcích trávil u Vás v Čermné. Tam byl takový klid, taková tichá radost, takové obživení všech milých vzpomínek na dávné dny prázdninové, které jsem rok co rok v Čermné trávil, že jsem skoro úplně zapomněl na všechnu tíseň a starost, která mi otravuje každičký den. Tak Karel už také nemá maminku. To člověku mnoho chybí. Když člověka něco trápí nebo těší, tak byl zvyklý říci to mamince. Když potřeboval cokoliv, tak to stačilo zmíniti se mamince a ona to odněkud přitáhla a přikouzlila, jak to udělala, člověk se nikdy nedozvěděl. To všechno pak už není. Obzvláště kněz nemá člověka, kterému by se svěřil se svými starostmi, kterému by řekl to, co v srdci cítí příjemného nebo nepříjemného...“

V r. 1941 musel jako Němec k odvodu, o rok později prodělal výcvik v Novém Jičíně a pak byl odvelen na Kavkaz.

V r. 1942 zemřela v 21 letech na zánět slepého střeva Růžena Applová, Karlův blízký člověk. Od té doby nosil Karl u sebe v náprsní tašce její fotografii v rakvi, kterou mu Applovi poslali na frontu. Paní Applová ho také po smrti své dcery velmi podporovala posíláním balíčků.

„29.4.1942: Milý Václave, dnes jsem obdržel Tvůj dopis a parte a nemohl jsem tomu vůbec uvěřiti. Musel jsem to opět a opět čísti, a zdálo se mi pořád, že toto zlaté děvče se srdcem dobrým, jaké hned tak nikdo neměl, nemohlo zemřít. Vzpomínám se slzami v očích, jak mne o Toníkově primici nechtěli pustit dolů přes závoru, ač Růža tolik prosila, a jak potom lítostí plakala, když jsem se musel vrátit. Nemohu na to vzpomenout bez hlubokého pohnutí mysli. A teprve když si uvádím na paměť, jak starostlivě a pečlivě se vždy o mě starala, když jsem byl u Tebe na návštěvě, ba i když jsem už zase odjel. A toto srdce už nemá bíti? Je to tak kruté, nemohu to chápati...“

„18.6.1942: Milá paní Applová, teprve dnes je mi možné, abych Vám pár řádků zaslal. Od 1. května jsme měli totiž velice přísnou a obtížnou přípravu na náš budoucí úkol, takže jsme neměli skoro hodinky volného času k psaní. Váš krásný dopis s podobenkou Růženinou, mně velice drahou, dobře došel, též všechny balíčky s cukrovím, pečivem, špekem, sýrem, cigaretami, za něž Vám co nejsrdečněji mnohokráte děkuji. Takové věci jsou vojákům vzácné a člověk je rád, když něco takového dostane. S velikým zájmem a hlubokým dojetím jsem četl podrobný popis jejích posledních hodinek. Přál bych si, abych jednou také mohl tak klidně, odevzdaně a statečně umírati jako ona. Není vyloučeno, ba velice snadno možné, že brzo budu také postaven před nutnost odebrati se odtud do světa budoucího věku, to jde ve válce velmi rychle. Výbuch granátu roztrhá člověka na tisíc kousků...“

„21.7.1942: Drazí přátelé, Mohu dnes jen kratince psát, protože stále pronásledujeme ruské vojsko ku východu a pochodujeme v úžasných vedrách až 50 km denně. Dvakrát jsem už cestou omdlel, 13.7. v lesní bitvě jsem prodělal hroznou úzkost v krutém boji, mnoho mých kamarádů kolem mne padlo a bylo raněno, mně se chvála Bohu jako zázrakem nic nestalo, ač jsem byl v první řadě.... Smím-li o něco prositi, nějaké bombony, kostkový cukr (v Rusku cukr není, všechno dostáváme neslazené) a sušené borůvky, to v těch hrozných vedrech sílí a chladí. O úžasné a srdceryvné nouzi a bídě, která tu všude panuje, napíši Vám jakmile budeme alespoň jeden den někde ležeti....“

„25.9.1942: Milá paní Applová, v tyto dny mi došly balíčky od Vás. Byly naplněny tak dobrými věcmi, že jsem radostí přímo poskakoval jako malý kluk o vánocích. Všechno mi přišlo velice vhod a všechny věci byly úplně zachovalé. Zde v předhoří na severní straně Kavkazu je úžasná nouze a bída, lidé tu nemají skoro ničeho, ani chleba ani kukuřice ani bramborů. Vojsko se musí živit ze zásob země, tak to bylo poněkud slabé. Proto jsem se hned dal do balíčků. A ty krásné bombony, to je občerstvení! Když je člověk na stráži v úžasném žáru nebo leží v ukrutném boji a pot teče z celého těla, a může si ústa ovlažili bombonem! I nyní koncem září, jsou tu ve dne ještě teploty až 48 stupňů, v noci ovšem už mrzne, takže člověk musí mít venku dvě deky a tu ještě zimou skoro nespí. Za všechny ty dobroty, které si nemohu ani dosti vysoce ceniti, co nejsrdečněji zaplať Pán Bůh, v těchto těžkých a krvavých bojích, v nichž nyní už celý měsíc stojíme, jsou taková občerstvení jako dar z nebe, když tato prokletá země ani vody nemá, kterou by člověk žízeň uhasil. Prosím Vás všechny o modlitbu za šťastný návrat domů. Máme před sebou ještě veliké námahy ve vysokých horách (až 5.600 m) a kruté boje a pak přijde ruská tuhá zima, která je zde velmi zlá...

Jistě Vám i Emouš (pozn. Emil Appl, http://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=609506) napíše o hrůzách války, které má též příležitost viděti zblízka na vlastní oči. Někdy by si člověk přál, aby to nemusel viděti, co lidé trpí a jakým strašným osudem jsou stíháni, tak hrozné to je. Ale kdyby byli přišli bolševici do naší vlasti, do střední Evropy, tak to bylo ještě horší. To vidíme na tom, jak nelidsky a krutě ruští vojíni a bolševičtí komisaři zacházejí s vlastním obyvatelstvem. To je někdy srdcervoucí, jakým velikým útrapám je podrobili. Co by byli teprve udělali s námi! Všeobecně proto vidíme, že civilisté nás sice nemilují, to je přirozené, ale že přece jsou rádi, že tu jsme a že bolševici jsou pryč. Před nimi se všichni třesou...“

„19.11.1942: Milá paní Applová.... Dnes mi došel od Vás 60. balíček! Nevím opravdu, jak se Vám mám za tak veliké dobrodiní odvděčiti, neboť ani netušíte, co znamenají tyto zásilky pro těžce pracujícího a strádajícího vojáka. Obzvláště díky za jablka! To bylo pochutnání jako z nebe... Žijeme tu v jámách v lese, máme jen dvě deky. Dostali jsme sice už teplé prádlo, ale není kde ho sušit, slunce už nesvítí, je stále studená mlha, déšť a mokrý sníh nebo slabší mráz. Tak doufám, že budeme lépe zařízeni, když dostaneme dřevo, prkna a sklo, jenže musíme si všechno stavěti sami...“

„15.11.1942 Milý Emile, (...) dostáváme denně půl chleba, 15 dkg salámu a něco másla. To je všechno. Tak balíčky z domova jsou velmi vítané a člověk si jejich obsah opatrně rozděluje. Buďte rádi, že máte kde bydlet přes tu zimu. To my jsme na tom dosti zle. Přišli jsme sem a nastala zima a neměli jsme nic. Tak to znamenalo ukrutnou práci ve dne v noci a nyní máme šťastně vykopané kryty pod zemí, kde je ovšem vlhko a chladno, jelikož tu není kamen. Kavalce též nemáme, ale spíme na holé zemi, zabaleni do 2 dek, tak to není zrovna teplé. V noci musíme každý 6 hodin stát na stráži a ve dne těžce pracovati (kopati jámy a zákopy, káceti stromy, atd.) Přitom nás nepřítel stále ruší svými útoky, které třeba rychle odraziti. Denně máme raněné a mrtvé. Často jsem jen o centimetry ušel smrti, ale časem si člověk na to zvykne. Aspoň jsem nucen mysliti na poslední věci a připraviti se na smrt...“

„8.2.1943 Milý Emile (...) Na Nový rok začali jsme se stěhovali zpátky a pochodovali jsme denně. Přitom byly silnice stále pokryté ledem, takže jsme více lezli po všech čtyřech, než jsme šli po dvou. Jakmile Rusové zpozorovali, že jsme hory opustili, hrnuli se hned za námi a museli jsme často dlouho bojovati a přenocovati venku na poli pod širým nebem. K tomu nastala 6. ledna veliká zima (až 30 stupňů pod nulou), která trvala do 26. ledna. Některé dny panovala strašná vichřice, v níž nebylo možno viděti na 3 kroky před sebe a my jsme byli právě venku na poli po tři dny a noci a museli jsme pak ještě 2 dny pochodovati. Tu jsme jednou také zabloudili a byli jsme nepřítelem úplně obklíčeni a každý se musel zachrániti sám. Teprve druhý den jsme se jakž takž zase sešli. Tu mne stihlo také neštěstí. Pomrzly mi obě ruce, ale než jsem našel lékaře, musel jsem ještě 3 dny pochodovati. Pak jsem přišel už do vlaku s raněnými a cesta do říše trvala do 7. února. Nyní jsem v lazaretě a čekám, že se hnisající rány zase zahojí. Je to ale velmi bolestná věc a dva prsty mi už skoro úplně uhnily. Kdyby se mi alespoň zachovaly palce a ukazováky, abych mohl zase sloužiti mši sv....“

11.8. 1943 byl Karl propuštěn z lazaretu v Řezně. Když se trochu zotavil, sloužil zde, v budově bývalého semináře, i mše a zpovídal raněné. Za půl roku v nemocnici přibral 10 kg, takže vážil 70 kg, a odjel na dovolenou do Čermné. Zde mu Václav Appl nabízel, že ho ukryje, ale Karl to nepřijal, protože nechtěl ohrožovat jeho rodinu. Začátkem září už byl opět na vojně, díky omrzlinám mu chyběla v rukách síla a cit, přišel o prsteník na levé ruce.

„1.9.1943: Milí přátelé, musím Vám přece ještě pár řádků napsati, než nadobro zase odjedu. Především Vám chci co nejsrdečněji poděkovati za laskavé pohostinství, prokázané mi v dnech mé návštěvy v Čermné a za milé dary pro následující dny, a z celého srdce ještě jednou za všechna ta veliká dobrodiní, která jste mi učinili hned ode dne mého narukování na vojnu až do propuštění z lazaretu. Člověk, který nemá nikoho, kdo by trochu o něj pečoval, pociťuje to na vojně obzvlášť bolestně a je proto tím vděčnější když někdo jiný v těchto útrapách mu pomáhá...(...) Jsem opravdu žádostiv, kam mne nyní zase pošlou...“

„22.12.1943 Milý Emile, (...) Já nemohu Bohu dosti děkovat, že jsem letos do Ruska ještě nemusel. Jak jsem se dozvěděl, tak mezitím většina mé kompanie padla. Tak máte také pořádný kus Ruska procestovaný. Myslím, že dojmy tam získané hned tak nezapomenete. Mne jen bylo vždy líto toho ubohého národa, který by mohl být duchovně tak snadno veden k Bohu, nemá však vůdců, ale jen svůdců víc než dost. A ty ubohé děti, těch je člověku vždy nejvíce líto. Z nich se už nikdy nemohou stát dobří lidé, a když si člověk představuje, že tolik lidských nesmrtelných duší je ztraceno, tak by nad touto hroznou zemí žalostně zaplakal...“

„12.6.1944: (...) Zde na frontě žijeme zase pod širým nebem ve dne, v noci. Jsme ve východním Rumunsku a fronta stojí. Zdá se, že Rusové připravují velkou bitvu. Tak jsme celou noc všichni na stráži a jen ve dne pár hodin spíme...“

„14.7.1944: Milá paní Applová, (...) Válka dostává čím dále tím hroznější rozměry a člověk neví, jak tento strašný požár se má uhasiti. Je opravdu velký soud Boží nad lidstvem, které dříve nechtělo žíti podle blahodárných zákonů a rad Kristových. Se slzami v očích vzpomínám na ony chvíle a na všechno to utrpení a tu bídu, které nás všechny tisknou k zemi. Je to jako těžký sen a člověk by nejraději lehl a zavřel by oči navždy. Nikdy jsem po nebi tolik netoužil jako nyní, když vidím, jaké strašné černé bouře se ženou přes Evropu. Člověk by někdy zaplakal lítostí nad tím, jak by mohlo všechno býti krásné, kdyby lidé chtěli žíti podle Božího zákona a jak sami si připravují peklo zde na zemi...“

Poslední dopis od Karla Göttlichera je z července 1944. Pak už se nikdy neozval...

„19.7.1944:, Milí přátelé, dnes se tedy pokouším o to, poslat staré žiletky k nabroušení. Jsem žádostiv, zda dojdou. Na toto polní poštovní číslo (46462) však nepište, to je číslo lazaretu, v němž jsem byl 14 dní s malárií. Zítra jdu zase zpět ke kompanii a adresa je opět 29792/D. Kdyby už ta hrozná válka byla přivedena k nějakému konci! (...) Snažím se tady v Besarabii najít svůj prozatímní domov. Čím hrozněji zuří zde bezbožníci, tím ochotněji člověk opouští tento svět a jde k Otci. A konečně se přece už máme těšit na návrat domů k Otci, vždyť už nás všechny čeká. V těchto myšlenkách jsem často dlouhé hodiny a jsou vpravdě velmi užitečné a útěchyplné. Mnoho na Vás všechny myslím a za Vás se modlím. Buďte s Pánem Bohem a mnohokrát co nejsrdečněji pozdraveni. Na shledanou. Váš Karel Göttlicher.“

Autor: Iva Marková | čtvrtek 22.6.2017 22:03 | karma článku: 19.00 | přečteno: 527x

Další články blogera

Iva Marková

Tři fotky a básnička

Tři fotky z ciziny a pár slov z domoviny, aneb vzpomínkový, prázdninový slepenec, galimatyáš, mišmaš, guláš, slátanina....

13.9.2017 v 22:51 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 182 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 629 | Diskuse

Iva Marková

Byl to trochu tvrdej život, ale neměnila bych

Pocházela z rychtářského rodu a léta sloužila ve vesnické hospodě. Nikdy si nestěžovala. Naopak: každého, kdo k ní přišel, počastovala vlídným slovem a chutí měnit svět k lepšímu.

7.9.2017 v 22:58 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 876 | Diskuse

Iva Marková

Většina našich kluků je pracovitá

Drahomír Vrba (40) učí 15 let na Středním odborném učilišti v Letohradě. Učí rád a o svých žácích mluví s respektem a důvěrou.

30.8.2017 v 23:01 | Karma článku: 17.60 | Přečteno: 606 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Eva Dreyová

Motýlí dilema

V životě by mě nenapadlo, že se vážně dožiji psychoideologicko-politického hybridu alá Engels-Duhring-Hegel-Jung-Marx a další. A že to fakt bude implementováno naprosto vážně, zaníceně do všech hlav.

19.9.2017 v 13:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 77 | Diskuse

Roman Janas

Koho budu volit

Myslím si, že jsem ve věku, kdy už můžu částečně hodnotit. A není to moc příjemné. Jako dítě jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a opravdu se cítil bezpečně. Bohužel to už teď říct nemohu.

18.9.2017 v 23:38 | Karma článku: 29.36 | Přečteno: 819 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Je to hotový a maj to četníci

Jo, to jo. A už ho ,,zhaftli"? No to eště né, ále asi jó. Teda možná. Jistě. Či alespoń snádˇ. Batˇ batˇˇ. A atˇ je jako latˇ. A ty ,,kladélko", kladˇ.

18.9.2017 v 18:05 | Karma článku: 11.41 | Přečteno: 361 | Diskuse

Patrik Juda

Zničený život plačícího migranta aneb otevřené dveře Německa bez limitů Angely Merkelové

Migrantský vrah u soudu plakal a chtěl by svou zrůdnost vrátit zpět. Merkelová nepláče a nic vracet nechce. Nebude akceptovat žádný limit pro přijímání migrantů, chce zvítězit ve volbách a učinit Německo šťastné i v dalších letech

17.9.2017 v 20:10 | Karma článku: 42.75 | Přečteno: 2338 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 15.38 | Přečteno: 539 | Diskuse
Počet článků 43 Celková karma 17.07 Průměrná čtenost 600

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.