Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Povodeň dvacetiletá

26. 06. 2017 21:01:36
7. července to bude dvacet let ode dne, kdy náš kraj u Tiché Orlice zažil povodeň, jakou do té doby nikdo neviděl. Tehdy byl zatopen i dům mých rodičů, a tehdy také vzniklo těchto pár poznámek:

Velkou vodu v našem kraji připomínají pamětníci pouze v roce 1938. Tenkrát udělal starý Stejskal, bydlící 80 m od řeky, zářez do rámu dveří své zaplavené kovárny ve výši hladiny vody. V r. 1997 udělal jeho vnuk druhý zářez, a to o 60 cm výš.

Všichni jsme zažili něco, co dosud nikdy předtím. Bylo to překvapující, šokující, místy děsivé. Nebyli jsme na tom ale zdaleka nejhůř, na Moravě řádila voda o dost krutěji a vyžádala si kolem 50 lidských životů. Nikdo na to nebyl připraven. Nikdo nečekal, že na konci 20. století budeme konfrontováni s mocí přírody, protože spoustu let jsme se jí i sobě snažili namluvit, že ji máme v hrsti.

Ráno 7. července 1997 vypadalo - až na řeku mírně vylitou z koryta a vodu v zahrádkách - docela nevinně. Nic mimořádného, když hodně prší. V sedm hodin jsme s bráchou volali taťkovi do práce, ať přijede domů, že Kolmanovi a Stejskalovi, sousedé bydlící blíž řece, mají dvorky pod vodou a voda stále stoupá. Taťkovi se to nechtělo věřit – přece v pět ráno, když jel na nádraží, byla řeka ještě v korytě a nic zvláštního se nedělo. První jeho reakce do telefonu byla: „Běžte to rychle vyfotit, ať máme dokumentaci do kroniky!“ Dal se ale rychle přesvědčit a řekl, že prvním vlakem přijede.

Všichni jsme předpokládali, že o nic nejde, a že voda brzy opadne. Nikdo netušil, že to je teprve nevinný začátek. Stejně lehkomyslné pocity jsem měla i já, když jsem se brodila k rodičům na návštěvu. Dokonce jsem byla nadšená nepoznaným dobrodružstvím: „Taková krásná katastrofička!“

Ze zaměstnání přijíždí Karel Kolman a Franta Stejskal, majitelé domů nejblíž k řece. Oba užasle zírají na svá zatopená obydlí. Takhle je vidí poprvé v životě. Po kolena se brodí vodou a zvou ty na suchu: „Chlapi, pojďte na kapku!“ Ani Kolman, který je na tom podstatně hůř, neztrácí zatím humor: „Až tohle opadne, tak se ožeru jako prase!“ Po jeho dvorku se už valí mohutný proud a vstoupit do něj by znamenalo utopit se. Kolman má k řece respekt: při sebemenším zvýšení hladiny musí čerpat zaplavený sklep, a co horší: před třiceti lety se mu v řece utopila dvouletá dcerka. On je jeden z mála, kteří vodu berou na vědomí.

U rodičů je už také dvorek pod vodou. Voda zatím není hrozivá, hladina je klidná, ale stále stoupá. Nastávají první záchranářské práce. Bratr na jaře začal stavět domek, a tak má v garáži uskladněný cement, který se teď společně snažíme uklidit do sucha. Ještě natahat pytle s pískem před vchod domu... Pár metrů od domu vedou koleje, které naštěstí nejsou vodou zasaženy. Zde se scházejí první zvědavci. S rostoucí hladinou jich přibývá. Někteří uzavírají sázky, kam až voda dosáhne.

Konečně přijíždí taťka z práce. Stále prší. Nevěřícně kouká na to, co se děje. Nutí se do jakéhosi úsměvu, ale nejde to. Je ohromen. Neschopen cokoli říct. Když se vzpamatuje, sundává si v davu zvědavců u kolejí boty a ponožky a volá na bráchu, ať mu podá gumáky. Bratr se musí smát: „Taťko, sundej si i kalhoty, tady všude je vody až po stehna!“ A tak jde hlava rodiny poprvé v životě domů z práce v trenkách a bez bot. „Ještě že je mamka na té operaci se žílama,“ pomyslím si, „kdyby tady byla, určitě by na taťku vrhla vyčítavý pohled, neboť má na sobě záplatované trenky. Jenže kdo to mohl tušit, že zrovna když si vezme záplatované trencle, bude povodeň, a on se bude producírovat před polovinou vesnice, žejo?“

Stejskal dává z balkonu svého domu pokyny svým věrným zaměstnancům, kteří zastavili provoz v družstvu a zachraňují svého šéfa. Kdosi v davu na souši při pohledu na něj povýšeně pronese: „To mám tak rád, když se někdo prochází po balkoně s mobilem!“ Byl to sice přenosný telefon, nikoli mobil, ale jsem touto větou a tónem vyřčeného dost překvapena.

Od 17. do 21. hodiny je situace nejkritičtější. Kolmanovi i Stejskalovi už jsou evakuováni. I my zjišťujeme každou chvíli nová a nová zaplavení. Voda se valí po dvorku mohutným proudem ve výši pasu. Už by bylo životu nebezpečné tam jít. Brácha si od jara dělal holýma rukama škváráky na domek, srovnal trámy na střechu, vykopal díry na základy, vybetonoval je. Teď má strach, aby mu trámy neuplavaly – byla to největší investice, a dlouho by na ně znova vydělával. Písek mu už voda dávno vzala. Přenášíme spolu aspoň škváráky v rukách, abychom podepřeli cement v garáži. Výš. Ještě výš. Dlouho to nevydržíme. Obrovitá králíkárna, kterou musí obvykle nést šest chlapů, je povalena jako výsměch lidské síle. Vtom někdo volá, že voda je už v domě. S těžkým srdcem jsme zanechali stavební materiál svému osudu a spěchali dovnitř zvedat nábytek na špalky, vynášet vodu v kbelíkách. Rychle zjišťujeme, že děláme zbytečnou práci. Jako kdybychom chtěli náprstkem přelít rybník. Voda je silnější. Teče zvenku i zevnitř. Nezbývá, než se dívat a čekat. Na parapetu okna stojí prázdná láhev od rumu, který nám pomáhal zahnat zimu i obavy. Jestli to takhle půjde dál, budou tady v nebezpečí života, napadá mě, a tak se snažím přemluvit taťku: „Pojďte pryč, dokud je čas. Aspoň do zítřka. Tohle je nebezpečné, co když dům nevydrží a spadne?“ Otec chvíli váhá - ano, je to nebezpečné, nikdo neví, jak to půjde dál - až nejistě řekne: „Podivej, my tady k tomu baráku patříme. Postavil jsem ho se svým tátou těmahle rukama... Zůstaneme tady...“ Dívám se bezmocně na něj, ačkoli ho chápu. Je těžké se rozhodnout mezi dvěma možnostmi, když v to horší člověk nevěří... Musím ale domů, ke své rodině, čeká mě manžel a roční synek. Vycházím zadním vchodem - vody za domem je sice až do pasu, ale není dosud dravá, za pět minut už bych se nedostala. S obavou o osud svých blízkých a prokřehlá se vracím domů. Někdo v davu přihlížejících mi nabízí deštník, ale nemá to smysl, jsem promočená skrz naskrz.

Přestože hrozně leje, dav diváků se nepřestává rozrůstat. Někteří jsou ohromeni, někteří nabízejí ubytování, jiní neříkají nic. Nikdo z nich netuší, co se děje uvnitř domů, protože hladina vody, valící se po silnici, je celkem poklidná.

Druhý den začala voda pomalu opadávat. Prší jen ojediněle...

Současní aktéři událostí (chybí další dva bratři, přebývá bratranec z druhého kolene (nahoře))

Autor: Iva Marková | pondělí 26.6.2017 21:01 | karma článku: 13.84 | přečteno: 400x

Další články blogera

Iva Marková

Tři fotky a básnička

Tři fotky z ciziny a pár slov z domoviny, aneb vzpomínkový, prázdninový slepenec, galimatyáš, mišmaš, guláš, slátanina....

13.9.2017 v 22:51 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 182 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 629 | Diskuse

Iva Marková

Byl to trochu tvrdej život, ale neměnila bych

Pocházela z rychtářského rodu a léta sloužila ve vesnické hospodě. Nikdy si nestěžovala. Naopak: každého, kdo k ní přišel, počastovala vlídným slovem a chutí měnit svět k lepšímu.

7.9.2017 v 22:58 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 876 | Diskuse

Iva Marková

Většina našich kluků je pracovitá

Drahomír Vrba (40) učí 15 let na Středním odborném učilišti v Letohradě. Učí rád a o svých žácích mluví s respektem a důvěrou.

30.8.2017 v 23:01 | Karma článku: 17.60 | Přečteno: 606 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Eva Dreyová

Motýlí dilema

V životě by mě nenapadlo, že se vážně dožiji psychoideologicko-politického hybridu alá Engels-Duhring-Hegel-Jung-Marx a další. A že to fakt bude implementováno naprosto vážně, zaníceně do všech hlav.

19.9.2017 v 13:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 81 | Diskuse

Roman Janas

Koho budu volit

Myslím si, že jsem ve věku, kdy už můžu částečně hodnotit. A není to moc příjemné. Jako dítě jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a opravdu se cítil bezpečně. Bohužel to už teď říct nemohu.

18.9.2017 v 23:38 | Karma článku: 29.36 | Přečteno: 820 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Je to hotový a maj to četníci

Jo, to jo. A už ho ,,zhaftli"? No to eště né, ále asi jó. Teda možná. Jistě. Či alespoń snádˇ. Batˇ batˇˇ. A atˇ je jako latˇ. A ty ,,kladélko", kladˇ.

18.9.2017 v 18:05 | Karma článku: 11.41 | Přečteno: 361 | Diskuse

Patrik Juda

Zničený život plačícího migranta aneb otevřené dveře Německa bez limitů Angely Merkelové

Migrantský vrah u soudu plakal a chtěl by svou zrůdnost vrátit zpět. Merkelová nepláče a nic vracet nechce. Nebude akceptovat žádný limit pro přijímání migrantů, chce zvítězit ve volbách a učinit Německo šťastné i v dalších letech

17.9.2017 v 20:10 | Karma článku: 42.75 | Přečteno: 2338 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 15.38 | Přečteno: 539 | Diskuse
Počet článků 43 Celková karma 17.07 Průměrná čtenost 600

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.