Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kvůli tlustěji namazanému krajíci jsou lidé schopni udělat ledasco

1. 07. 2017 21:32:38
Příspěvek k rozloučení s podplukovníkem Jiřím Pavlem (1922-2017), veteránem II. světové války.......

Jiří Pavel nevidí. Svůj zrak má teď upřený do sebe. S obdivuhodnou pamětí uvádí jména padlých a zemřelých kamarádů, data nebo detaily událostí. Při vzpomínce na kamarády a společně prožité vždy pookřeje. Osudy jeho bývalých spolubojovníků nejsou vždy radostné – od slušné existence těch, kdo zůstali v Anglii, přes politické procesy v 50. letech s těmi, kteří se vrátili domů, až po udavačství nebo spolupráci s StB... Takový je život. A pan Pavel ho zná měrou vrchovatou. Své životní zásadě - stát vždy na straně dobra, a to i v situaci, kdy je nutné dát v sázku vlastní život – dostál neokázale a pevně.

Jiří Pavel žil s rodiči a mladší sestrou v Říkově u České Skalice. Byli vychováváni jak bylo tehdy obvyklé - k víře v Boha, silnému národnímu cítění a kulturním tradicím českého národa.

Vpád německých vojsk 15.3.1939 prožil v Praze, kde studoval jednoroční obchodní kurz. Ten den viděl chodníky plné nešťastných lidí, kteří sledovali německé vojáky postříkané blátem, a upřeně hledící před sebe. Viděl také mnoho mávajících a hajlujících lidí, vesměs pražských Němců. Tehdy se rozhodl, že bude proti okupantům něco dělat, ačkoliv zatím nevěděl, co: „Možná to vypadalo jako bláznivý chlapecký sen, ale odmítnutí bojovat po „Mnichovu“ jsme brali jako rezignaci, a tím víc v nás sílilo přesvědčení něco udělat...“ vysvětluje pan Pavel.

Odchod do zahraničí

Po skončení kurzu v Praze nastoupil na dvouletou textilní chemickou školu ve Dvoře Králové nad Labem a tady se sedm spolužáků domluvilo, že utečou za hranice a vstoupí do československé armády v jižní Francii. Stanovili si datum odchodu 20. listopadu. Jak se ten den blížil, postupně ale spolužáci odpadávali, až nakonec zbyli dva. O záměru Jiřího Pavla věděla jen jeho sestra, ale protože znala pevnost jeho rozhodnutí, nesnažila se svého bratra přemlouvat, aby si to rozmyslel. Rodičům 17letý Jiří napsal dopis na rozloučenou, ve kterém je seznámil se svým plánem a prosil je o odpuštění. Pan Pavel popisuje den odchodu: „Bylo to pondělí. Jako každé ráno jsme se pomodlili a pak jsem šel místo do školy - pryč. Loučil jsem se s našima. Maminka, jako by něco tušila, se mě ptala, proč si beru dlouhý zimní kabát, že na něj ještě není počasí. Ale později jsem byl velmi rád, že jsem si ho vzal a mohl jsem se jím na cestě přikrývat. Maminka mi dala požehnání na cestu a na čelo udělala křížek. Musel jsem se přemáhat, abych jí všechno neřekl. Vyprovázel mě můj milovaný pes Junák, zůstal stát u branky a smutně na mě koukal... Srdce se mi chvělo.... Byly to těžké chvíle loučení, abych se neprozradil, vnitřní boje 17letého kluka... Ale nic už mě nemohlo odradit...“

A tak se s kamarádem vydali přes hranice přísně střeženého protektorátu směr Slovensko, Jugoslávie, Francie. Cesta byla namáhavá, plná hladu a psychického vypětí ze střetu s Němci. Už na nádraží v Žilině byli zadrženi slovenským četnictvem a po krátkém věznění byli oba eskortováni zpět na protektorátní hranici. Zde se jeho kamarád rozhodl vrátit se domů. Jiří Pavel se rozhodl prchat přes Polsko a Podkarpatskou Rus. V Mukačevě byl opět zadržen a vězněn, ale tamější čeští krajané docílili jeho propuštění. Následoval dramatický útěk přes území Maďarska, který zvládl jen díky svému odhodlání a další pomoci českých krajanů. V Budapešti se mu podařilo navázat spojení s československým zahraničním odbojem a jeho lidmi na francouzském vyslanectví a následně uprchnout do Jugoslávie a odtud přes Střední východ do Francie.

V armádě

4. ledna 1940 v Agde vstoupil do Československé zahraniční armády a byl zařazen k jezdecké eskadroně Smíšeného předzvědného oddílu v Montpelier. Bojů na francouzské frontě se pro překotný vývoj událostí již neměl příležitost zúčastnit. Zhroucení Francie bylo pro všechny deprimující katastrofou, ale odhodlání vojáků dál bojovat bylo přesto velké. A tak bylo 4.000 československých vojáků (z původních 10.000) evakuováno počátkem července 1940 do Anglie. Na připlutí k britským břehům pan Pavel vzpomíná: „V liverpoolském přístavu jsme se seřadili a přes město pochodovali na nádraží. Šli jsme v trojstupech, kluci vepředu nesli naši vlajku. Britové stáli ve špalírech s květinami v ulicích po obou stranách chodníků a nadšeně mávali nebo nás zdravili zvednutými prsty, což znamenalo „Good luck“, hodně štěstí. Připadalo mi to, jako by vítali svoje vojáky, kteří se vracejí z vítězné války.“

Po reorganizaci zbytku čs. jednotek na půdě Velké Británie byl zařazen ke kulometné rotě jako řidič nákladního vozidla a současně nastoupil poddůstojnickou školu. Jeho jednotka sídlila v městečku Kineton nedaleko Leamingtonu Spa. Zde poznal řadu vojáků, kteří se později významně zapsali do dějin odboje, jako např. npor. Adolf Opálka, nebo npor. Oldřich Pechal.

V táboře v Kinetonu se Jiří Pavel také setkával s vojenským kaplanem Hugo Vaníčkem: „Páter Vaníček byl moc hodnej člověk, byl to takový farář pro nás, my jsme měli všichni stejný hříchy. Moc nás do kostela nechodilo, z celé roty asi dvacet. Někteří se za to styděli, někteří měli jiné názory na náboženství a k Bohu se utíkali, jen když jim hrozilo nebezpečí. Jak se lidem vede dobře, zapomínají, a stávají se pasivními... Já jsem ale chodil o to raději a veřejně,“ uvažuje tiše pan Pavel, a neříká to pateticky, ale se slzami v očích, za kterými lze vytušit jeho hlubokou víru...

Ke konci roku 1941 mu zpravodajský důstojník jednotky nabídl dobrovolné zařazení do výcviku pro plnění zvláštních úkolů na území okupované vlasti, kam se pan Pavel hned přihlásil: „Já jsem z toho byl velmi nadšen, další věci jsem příliš nedomýšlel a vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo stát něco se mnou nebo s mojí rodinou. Nikdy nám nebylo řečeno, co se stalo s našimi kolegy, kteří seskočili do protektorátu a s jejich rodinami... a tak jsem řekl, že se mnou můžou počítat, že nezklamu... Často jsem se obracel k Bohu. I při tom, když jsem se hlásil do Skotska do kurzu pro parašutisty určené k vysazení v protektorátu. V kurzu útočného boje nás učili i tzv. „Silence killing“ – tiché zabíjení, pro plnění úkolů v týlu nepřítele. Náš britský instruktor nám stále opakoval heslo: „Chcete-li zvítězit nad protivníkem, musíte jej překonat ve všem, v dobrém i v tom špatném.“ Byl to náročný výcvik, a já vždy v duchu prosil Boha, abych to nemusel nikdy dělat... Každý, kdo se přihlásil do této akce, musel také slíbit, že v případě hrozby zajetí skončí sebevraždou. To vymykalo mému přesvědčení. Instruktoři nám ale říkali, že to je nutné, protože kdybychom se dostali Němcům do rukou, dostanou z nás všechno. Nikoho nepřemlouvali, vše bylo na dobrovolné bázi. Ale pro tuto naši misi to bylo nutné rozhodnutí. Těsně před akcí dávali vojákům cyankáli.“

Po tomto výcviku následoval počátkem roku 1943 parašutistický kurs na letišti v Ringway u Manchesteru a v témže roce i kurz pro úderníky. Během výcviků byl Jiří Pavel hodnocen jako muž, který si přes svůj mladý věk skvěle osvojuje vojenské dovednosti a vykazuje vysoké morální kvality. Po reorganizaci čs. brigády na tankové jednotky, byl Jiří Pavel zařazen do Brigádní štábní roty. Získal výcvik jako řidič a velitel tanku, podílel se i na výcviku dalších mužů.

Výsadku do okupované vlasti se nedočkal, a tak byl počátkem roku 1944 převelen se svojí jednotkou na bojiště u Dunkerque. Zde se účastnil těžkých bojů. Velkou statečnost projevil při útoku své roty 5. listopadu 1944, kdy po vyřazení z boje všech ostatních tanků jeho čety v minovém poli, zůstal se svým tankem jako poslední na bojišti a během prudké nepřátelské palby se snažil vyprostit zasažené tanky svých kamarádů. V knize Martina Reichla pan Pavel vzpomíná: „Došlo k velké explozi tanku přede mnou. Věž tanku se zcela utrhla a tank začal hořet. Zároveň vyhodil do výšky snad deseti metrů nabíječe Vaška Pejsara, který v té době stál ve věži. Za letu se jeho tělo změnilo v živou hořící pochodeň. Dopadl mezi věž a tank. Tlak výbuchu vyhodil z tanku i osádku vyprošťovacího tanku, který začal vzápětí také hořet. Všude okolo hořely a padaly ve vzduchu kapky benzínu, které se snášely k zemi. Průzorem jsem pozoroval, jak na těle Vaška hoří oděv. Dva kluci začali na Vaška házet bláto a kusy vlhké hlíny a potom ho odtáhli za náš tank. Velmi jsem litoval, že jim nemohu dát svůj vojenský kabát, kterým by se Vašek přikryl a utlumil oheň. I přes hluk bojiště bylo slyšet, jak křičí bolestí, protože kromě rozsáhlých popálenin měl ještě zlomenou nohu. Zlomenou nohu mu kluci připevnili řemenem ke sten-gunu a naložili ho na náš tank. Ještě jsem slyšel, jak Vašek říká: „Jen se se mnou neserte!“ Celá posádka vyprošťovacího tanku utrpěla popáleniny, nejvíce byl zasažen řidič. Kysela mezitím vylezl z tanku a hasil jednoho z nich, který ležel vedle našeho tanku a hořel. Mezitím byl útok brigády odvolán... Oba dva zasažené tanky zůstaly stát na bojišti jako němí svědkové války. Když byl dán pokyn k ústupu, měl jsem na tanku naloženo tělo zraněného Pejsara. Tělo bylo na předku tanku a vadilo mi ve výhledu. Couval jsem velmi pomalu. Byli jsme na místě úplně poslední, všichni se již stáhli do výchozí pozice. Tanky 2. čety nás ale kryly po celou dobu intenzivní palbou.... Na shromaždišti roty jsme pokládali naše mrtvé – bylo jich kolem deseti. Zanedlouho přišla zpráva, že na následky popálenin zemřel i Vašek Pejsar...“

V únoru 1945 byl Jiří Pavel převelen jako instruktor tankové jízdy do Kasselu, a ještě v dubnu 1945 se účastnil ozbrojených střetů československých jednotek s Němci.

Po válce

Konec války zastihl Jiřího Pavla u 3. čety v La Palmu, městečku na břehu Středozemního moře, 30 km od Pyrenejí. V Anglii ho čekala manželka Betty a malý syn Jiří. Po návratu do Československa neměli vůbec nic, jak vzpomíná pan Pavel: „Když jsem se vrátil z války, neměl jsem nic, než manželku s dítětem. Neměl jsem ani peníze na civilní oblečení, chodil jsem v uniformě. Němce vyhnali, a tak bylo volné pohraničí. Já tehdy neměl ani lžíci, prostě nic. Tak jsem si myslel, že budu muset taky do pohraničí, zabrat si nějaký dům. Máti říkala: „Hochu, prosím tě, nedělej to... to není požehnaný, nezabírej nic takovýho, to je krádež. Podle toho si můžete udělat úsudek, jak jsme byli doma vedení. Matka byla přísná katolička, a já když jsem stál před nějakým vážným rozhodnutím, obracel jsem se také k Bohu. To byla vždy moje opora.“

Manželka Betty se naučila česky velmi rychle a brzo se sžila s okolím, protože sama pocházela z chudé rodiny. Betty a syna zpočátku živili rodiče, protože pan Pavel si v Brně ještě dodělával maturitu. Pak nastoupil jako účetní do podniku Tiba v Jaroměři.

Atmosféra doma ale nebezpečně houstla. Vliv komunistické demagogie sílil a po převzetí moci začali komunisté s represemi. Těmi, kdo byli jako „přisluhovači Západu“ první na řadě, byli právě příslušníci zahraniční armády. Hodně jeho kamarádů emigrovalo. Jiří Pavel rozhodně odmítal vstup do KSČ. V září 1948 byl poprvé zadržen a krátkou dobu vězněn. Po propuštění byl vyhozen z práce a nadále směl pracovat pouze manuálně. V té době už měl dva syny. Z britského vyslanectví v Praze, kam Betty pravidelně jezdila, se mu dostalo varování, aby si dal pozor na provokace komunistů, že se ho budou za každou cenu snažit dostat za mříže. Říkali mu, že je pod dohledem StB, a ať nevěří nikomu – ani těm, se kterými sloužil v armádě, a k nimž má důvěru. Všichni mohou být zrádci nebo provokatéři, protože když člověka dostanou do rukou, dostanou z něj to, co chtějí. Upozornili ho také, že ho rozhodně nebude kontaktovat britská tajná služba, a pokud se sami dostanou za hranice, v Anglii se o ně postarají.

V r. 1951 už měli Pavlovi tři syny a ocitli se v obtížné situaci – bývalý zahraniční voják ze Západu, manželka Angličanka, tři malé děti. Jiří těžko sháněl práci. Setkává se s kolaborací některých bývalých kamarádů. Spolužák, se kterým v r. 1939 původně odcházel do zahraniční armády, který se ale po zadržení a eskortování slovenským četnictvem na hranice protektorátu vrátil domů, snažil se jako donašeč vetřít zpět do jeho důvěry. Setkával se s tlaky ze všech stran, a on jim s neuvěřitelnou houževnatostí odolával. Nepřistoupil na sebemenší vnější podvolení se komunistům, ani když za ním přišla manželka s návrhem vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství, aby měli klid: „Jednou za mnou přišla manželka, ať vstoupím do Svazu československo-sovětského přátelství, že tam je celá vesnice, a že o nic nejde... Ale proč bych to dělal? Vždyť když budu přítel Sovětského svazu, tak to znamená, že zavrhuju jejich západní opozici, která mě kdysi tak pomohla, a to není pravda,“ uvažuje pan Pavel.

Jiří Pavel si sehnal práci na stavbě vodní nádrže Rozkoš, ale na příkaz komunistů ji musel opustit a v r. 1952 šel pracovat jako dělník do kamenolomu: „Byla to těžká práce, ale já jsem v té manuální dřině nacházel útěchu a psychický odpočinek. Po práci jsem byl unavený, ale spokojený.“ Třináctiletá práce v lomu zanechala své následky v podobě onemocnění plic a poškození zraku. V r. 1965 přešel do ovocnářského střediska JZD, kde se staral o sady a aleje. Výdělek zde byl sice menší, ale zato lehčí práce: „Stromy, s těmi jsem cítil, jako by to byly živé bytosti. Tady jsem byl taky spokojený, jak jsem si práci naplánoval, tak jsem si ji udělal. Když jsem byl začátkem 50. let v kanceláři, tam to byla samá přetvářka. Přede mnou lidi mluvili jinak, a když tam přišel nadřízený, tak mluvili taky jinak. Kejvali na to, když popravovali generála Píku, kejvali na to, když popravovali Horákovou... Všude byli lidi, který jen kvůli lépe namazanému krajíci dělali všechno možné, aby je nevyhodili z práce. Já jsem riskoval všechno a říkal věci tak, jak si je myslím. Nemohl jsem to v sobě přenést...“ přemítá pan Pavel.

Také Betty směla pracovat pouze manuálně. Dobře se sžila s místními lidmi a dělala 14 let v místním kravíně dojičku. Pavlovi byli stále pod dohledem StB a jejich synům nebylo dovoleno studovat na střední škole.

„Co bylo pro mě v této době nejdůležitější?

... víra v Boha. Tam jsem se obracel ve svých starostech i radostech. Byl jsem spokojen, že nejdu proti svému přesvědčení, i když to nebylo jednoduché - třeba když mě vyhodili z práce, protože jsem patřil mezi ty, kteří nesouhlasili s vývojem tady po válce. Za komunismu jsem nikdy nevolil, vždycky jsem se uchránil toho, abych volil gaunery. Myslím, že jsem povahou optimista. I v těch nejhorších situacích jsem věřil, že s Boží pomocí vše dobře dopadne. Celý život jsem se na něco těšil - na střední školu, až budu mít po maturitě, ve válce jsem si ve skrytu duše plánoval mírový život, který nakonec dopadl zcela jinak, a v padesátých letech jsem věřil, že ta podivná doba jednou skončí a že zase bude dobře...“

Po celou dobu byl Jiří Pavel sledován nasazeným konfidentem, a když požádal po r. 1989 o výpis ze záznamů StB, dostalo se mu do rukou 92 stránek textu, který popisuje, jak tady žil.

V r. 1969 získali Pavlovi povolení odjet do Anglie za umírajícím otcem Betty. S výjimkou syna Slavomila už se nevrátili. Doma byli proto počátkem 70. let odsouzeni za nepovolené opuštění republiky k 18 měsícům nepodmíněně a propadnutí majetku. Jejich dům koupil za symbolickou částku velitel Lidových milicí v České Skalici.

V anglickém exilu žila rodina v Leamingtonu a začínali opět od nuly. Měli zde řadu přátel ještě z válečné doby, hodně bývalých vojáků se zde oženilo. Pan Pavel pracoval jako brusič kovů ve strojní výrobě, Betty jako kuchařka. Jiří Pavel se také zapojil do činnosti zahraniční Československé obce legionářské a pomáhal uprchlíkům z Československa, kteří měli nouzi.

Teď žije Jiří Pavel v České Skalici v péči svého syna Slavomila a snachy Zdeny. Těžko se pohybuje, nevidí... ale v hlavě má pestrobarevný obraz svého života: „Vím, že můj život nebyl nijak mimořádný, jsou tisíce lidí, kteří prožili mnohem horší věci než já. Měl jsem štěstí, že jsem to všechno přežil, ale je spousta těch, co jsem během svého putování potkal, kteří se nové svobody nedožili, a bylo na ně neprávem zapomenuto. Proto jsem více vzpomínek věnoval jim než tomu, co jsem zažil já,“ končí tento bývalý voják své vyprávění v knize Martina Reichla.

Jiří Pavel se při naší návštěvě v České Skalici občas zarazí, a pak si omluvně posteskne: „Ale vždyť to vypadá, jako bych se vám chlubil... Máti mně říkávala – hochu, ono to nějak dopadne, neboj se, Pán Bůh je všude. Tomu jsem vždycky věřil a věřím dodnes...,“ uzavírá se slzami v očích skromný muž s velkou vnitřní sílou...

(Rozhovor s panem Pavlem byl pořízen v březnu 2014 a bylo v něm použito i některých informací z knihy Martina Reichla: F2074 vypráví.)

Autor: Iva Marková | sobota 1.7.2017 21:32 | karma článku: 20.61 | přečteno: 585x

Další články blogera

Iva Marková

Tři fotky a básnička

Tři fotky z ciziny a pár slov z domoviny, aneb vzpomínkový, prázdninový slepenec, galimatyáš, mišmaš, guláš, slátanina....

13.9.2017 v 22:51 | Karma článku: 8.05 | Přečteno: 182 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 629 | Diskuse

Iva Marková

Byl to trochu tvrdej život, ale neměnila bych

Pocházela z rychtářského rodu a léta sloužila ve vesnické hospodě. Nikdy si nestěžovala. Naopak: každého, kdo k ní přišel, počastovala vlídným slovem a chutí měnit svět k lepšímu.

7.9.2017 v 22:58 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 876 | Diskuse

Iva Marková

Většina našich kluků je pracovitá

Drahomír Vrba (40) učí 15 let na Středním odborném učilišti v Letohradě. Učí rád a o svých žácích mluví s respektem a důvěrou.

30.8.2017 v 23:01 | Karma článku: 17.60 | Přečteno: 606 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Eva Dreyová

Motýlí dilema

V životě by mě nenapadlo, že se vážně dožiji psychoideologicko-politického hybridu alá Engels-Duhring-Hegel-Jung-Marx a další. A že to fakt bude implementováno naprosto vážně, zaníceně do všech hlav.

19.9.2017 v 13:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 81 | Diskuse

Roman Janas

Koho budu volit

Myslím si, že jsem ve věku, kdy už můžu částečně hodnotit. A není to moc příjemné. Jako dítě jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a opravdu se cítil bezpečně. Bohužel to už teď říct nemohu.

18.9.2017 v 23:38 | Karma článku: 29.36 | Přečteno: 820 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Je to hotový a maj to četníci

Jo, to jo. A už ho ,,zhaftli"? No to eště né, ále asi jó. Teda možná. Jistě. Či alespoń snádˇ. Batˇ batˇˇ. A atˇ je jako latˇ. A ty ,,kladélko", kladˇ.

18.9.2017 v 18:05 | Karma článku: 11.41 | Přečteno: 361 | Diskuse

Patrik Juda

Zničený život plačícího migranta aneb otevřené dveře Německa bez limitů Angely Merkelové

Migrantský vrah u soudu plakal a chtěl by svou zrůdnost vrátit zpět. Merkelová nepláče a nic vracet nechce. Nebude akceptovat žádný limit pro přijímání migrantů, chce zvítězit ve volbách a učinit Německo šťastné i v dalších letech

17.9.2017 v 20:10 | Karma článku: 42.75 | Přečteno: 2338 | Diskuse

Jan Jílek

Ať první hodí kamenem

Mám takový zvyk, že když přijde klient, že má „vzrušující” manželství, nebo partnerský vztah, navrhnu mu, aby přestal cokoliv řešit.

17.9.2017 v 11:21 | Karma článku: 15.38 | Přečteno: 539 | Diskuse
Počet článků 43 Celková karma 17.07 Průměrná čtenost 600

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.