Karel Šrajbr (1912-1981) se zapsal do myslí a srdcí mnoha lidí, které v životě potkal. Dokázal jim vlévat optimismus, pozvedat je a těšit.
Narodil se 21.8.1912 v Žákách u Čáslavi. Jeho otec se nevrátil z 1. světové války, takže spolu s maminkou a sestrami Marií a Gustou pak těžce hospodařili na malém hospodářství v Krchlebech. Snad to byl právě rod a zkušenosti z dětství, které mu daly do vínku vitalitu, odolnost, vytrvalost a také velký smysl pro humor. To vše mu později pomohlo obstát v mnoha životních zkouškách…
Karel Šrajbr byl - jako jediný muž v rodině a citlivý člověk - oddaný své matce. Na její přání odešel po čáslavském gymnáziu na kněžský seminář do Hradce Králové. Po vysvěcení 29.6.1936 nastoupil v srpnu jako kaplan do Kyšperka (v r. 1950 bylo město přejmenováno na Letohrad). Uvítal jej tam děkan Adolf Hubálek (1871-1959), se kterým jej pojilo vřelé přátelství. Šrajbr se ihned zapojil do místního života. Jeho velkou vášní byl fotbal. Na tablu sportovního klubu Kyšperk je v r. 1946 vyfotografován jako jeho aktivní člen. Pamětníci také vzpomínají na to, jak jezdil na motocyklu po kyšperském hraběti Jawa 350 v kožené bundě, rajtkách a vysokých botách: „Jeho závodní styl byl proslulý. Když do kopce k Mistrovicím uháněl vesele stovkou, nikdo ho nepředjel. Však se také několikrát vymetl, naštěstí jen s odřeninami či roztrženou nohavicí, tenkrát ještě nebyly asfaltky,“ uvádí pamětník Josef B. a podobné vzpomínky na něj má i pan Jiří Š.: „Byl to farář, ale jezdil jako čert!“ říká s úsměvem a dodává: „Šrajbr byl vynikající člověk, léta jsem mu ministroval. Byl velmi společenský, humorista a šprýmař. Kam přišel, tam byl oblíbený. Tím samozřejmě provokoval komunisty…“
Na Karla Šrajbra vzpomíná také Věra M., jeho bývalá žačka a později učitelka: „ Páter Šrajbr byl velmi oblíbený a od přírody společenský, chodíval si třeba s kluky na hřiště zahrát kopanou. Moje první setkání s ním bylo asi v 10 letech, když k nám do školy přišel učit náboženství. Velmi na mě zapůsobil, byl mladý a s námi dětmi to uměl. Před ním jsme měli starého katechetu, který nás často strašil peklem, ale P. Šrajbr si rychle získal naši důvěru. Úplně jsme ho „hltali“ a on si naší dětské náklonnosti vážil. Když jsme mu, my žačky 4.-5. třídy, dávaly své památníčky, nikdy nás neodbyl. Nalepil vždy nějaký obrázek a stránku popsal svým krásným ozdobným písmem. Jednou jsme mu se sousedovic spolužačkou poslaly pozdrav ze Starého Města pod Sněžníkem, kde jsme byly o prázdninách 1937 na handlu, abychom se naučily německy. Hned jsme měly zpět poděkování, které začínalo slovy: „Věruško a Růženko, vy moji ježci malí…“ to jsme se radovaly!... Pamatuji také, že když vstupoval do cizího bytu, vždycky pozdravil: „Pokoj tomuto domu!“ Zkrátka: měl nás rád a staral se o nás, takže jsme s naprostou přirozeností přijímali vše, co nám říkal.“
Na kyšperské faře bylo až do r. 1948 živo. Kromě místních návštěvníků sem na prázdniny přijížděly obě sestry s dětmi a maminka. Místní lidé na něj vzpomínají jako na velmi dobrého a srozumitelného kazatele, horlivého kněze a obětavého přítele mládeže. Proslul neohroženým vlasteneckým kázáním koncem srpna 1939 na Mariánské pouti na Vrchách v Horní Čermné. Bylo to těsně před napadením Polska. Tehdy se zde sešly proudy poutníků a k tomuto velkému shromáždění pronesl P. Karel Šrajbr procítěný vlastenecký projev, v němž připomněl aktuální pohnutou dobu a vyzval přítomné k modlitbám za český národ a jeho budoucnost. Shromáždění bylo ukončeno svatováclavským chorálem a národní hymnou. Také po celou dobu války dával farář neohroženě najevo svůj odpor k nacistickým okupantům, ale kupodivu tuto dobu přežil poměrně v klidu.
Těžké zkoušky jej potkaly až po válce, jednu vzpomínku doplňuje i paní učitelka: „Jednou po kostele mě zastavil: „Počkej, Věruško, chci se tě na něco zeptat.“ Zajímalo ho, co plánuju dělat dál po škole. Já nevěděla, protože dokud byla válka, člověk se upínal jen k tomu, až to skončí. A on mi povídal: „Víš jaká ta válka byla hrůza, jaká demoralizace se stala, kam lidstvo spadlo, když se zabíjí mezi sebou. Je potřeba lidi pozvednout… Nechtěla bys být učitelkou?“ A pak mi ještě navrhl, jestli bych nechtěla učit i náboženství. Já jsem se neodvážila odporovat, byl pro mě velkou autoritou. Po válce byla velká nouze o učitele, tak jsem na to kývla. Půjčil mi nějaké knížky, které jsem nastudovala a po přezkoušení v Hradci jsem nastoupila do Náchoda, kde jsem učila náchodské děti náboženství. V r. 1946 jsem byla přeložena do Mistrovic, kde jsem učila už běžné školní osnovy ve 4. a 5. Třídě, a pan farář Šrajbr zde učil náboženství. Vždycky v pátek odpoledne, když jsem doučila a opravila sešity, zaťukal na mě, a šli jsme společně pěšky domů do Kyšperka. Tyto cesty patřily k tomu nejkrásnějšímu, na co dodnes vzpomínám.“
Poválečný vývoj a vězení
Šrajbr byl trpce zklamán z toho, jakým směrem se ubírala naše republika po válce. I nyní se ale snažil být pro své farníky věrohodným křesťanem, a dával své postoje jasně najevo. Kázal v jinotajích, které ale každý pochopil. Před květnovými volbami v r. 1948 např. kázal, že“Panna Maria má ráda bílé lístky květin.“ V těchto volbách měli voliči možnost vyjádřit nesouhlas s „jednotnou kandidátkou Národní fronty“ odevzdáním bílého lístku. Vzhledem k tomu, že komunisté naléhali na občany, aby hlasovali „manifestačně“, a že KSČ už v únoru uchvátila všechnu moc, žádný výsledek hlasování na tom nemohl nic změnit. Jen výjimečně se někdo odvážil jít za plentu a vhodit do urny bílý lístek. Ale v Kyšperku, a zejména v sousedních vesnicích, bylo těch bílých lístků odevzdáno hodně. Josef B. k tomu uvádí: „V Mistrovicích volební debakl (pro NF jen 3 %) umocnil ještě školník Dušek, který pro odkládání nepoužitých lístků umístil velký uhrabeční koš. Tak se mohl každý volič dovtípit, co se volí. Ihned v pondělí přijel do školy okresní inspektor Kábrt ze Žamberka a nařídil řediteli Jiráskovi vyvěsit na plot u školy transparent s nápisem: My, děti, se stydíme za své rodiče, že volili imperialistickou válku!“)
19. června 1949 vydal kardinál Josef Beran pastýřský list, odsuzující státem organizovanou „Katolickou akci“ nechvalně známého kolaborantského kněze Josefa Plojhara. Kyšperský farář patřil k těm odvážným kněžím, kteří přes přísný zákaz církevních tajemníků Beranův list veřejně četli. Následovaly další perzekuce. StB zostřila nad Šrajbrem dozor a vše spělo k jeho zatčení. To se jim povedlo až napotřetí – poprvé jim utekl zadem přes farní zahradu, podruhé když uviděl známou partu tajných, chytl se ženy z Písečné a nastoupil s ní do autobusu. Napotřetí ve 2 hodiny v noci, 12. prosince 1949 přivedl jeden ze sousedů zatýkací pětičlennou partu zadem. Přišli jako zloději – rozbili sklo a zevnitř otevřeli okno kličkou. Šrajbr je včas uslyšel, oblékl se do kněžské sutany, vzbudil kaplana Mokrého slovy: „Tak jsou tady pro mne!“ a rozloučil se. V autě před farou již seděl děkan Jakubec ze Žamberka. Jako důvod zatčení mu sdělili, že ho potřebují jako svědka v procesu s vyššími velezrádnými důstojníky. Jeho vyšetřování začalo až 21.1.1950. Šest vyšetřovatelů jej tehdy vyslýchalo nepřetržitě 36 hodin.
Ve vazbě často vzpomínal na své blízké v Kyšperku. V dopise ze dne 2.9.1950 píše své mamince: „K dovršení radosti jsem k Tvé návštěvě dostal dopis od našeho p. děkana. První dopis vůbec! Jak je p. děkan za to hodný, že mi dal pohledem svého přátelství a svých zpráv uvidět farnost – mou první a jedinou lásku mého 14letého působení kněžského. Stejně jsme všichni kaplani stavěli nebo fušovali celoživotní práci tohoto kněze Páně. Jak rád bych Vám, drahý pane děkane, půjčil své nohy, abyste nemusel trpět bolestí revma a mohl do školy k těm střapatým hlavičkám dětí a k oltáři…“
V jiném dopise z vazby r. 1950 se vyznává ze vztahu ke své matce: „Díky Bohu, zdravý jsem, klidný v sobě, ale nikoli bez starostí o Tebe, maminko. Prosím Tě, udělej mi radost a nic mi nekupuj. Léky mám na celé září a říjen. Cigarety taky. Těžko nesu, že Ti dělám takové starosti s vydáním, na které jsem se nepostaral, abys měla. Buď zdráva, maminko, dobře spi, neplač, aby sis nezkazila zrak a mohla mě uvidět a já Tebe. Doufám, že laskavostí p. cenzora bych dostal i nějakou fotečku Tebe a velebného pána u naší fary či kostela. Buď na sebe opatrná, vždyť Tě chci ještě užít na faře tam, kam po vazbě půjdu zase působit a doufám pevně, že lépe, než jsem činil doposud. Mám za sebou kus zkušenosti,“ uvádí Šrajbr, aniž mohl tušit, že do letohradské farnosti se jako farář už nikdy nevrátí.
Z jeho korespondence je patrný vřelý vztah ke své farnosti, zdejšímu kraji a lidem: „Doufám, že v říjnových pobožnostech aspoň některá z mých bývalých oveček vzpomene jedním Ave na pastýře a v dobrém. Vím, že lidé dovedou vzpomínat i jinak. Vězení mě doučilo vzpomínat na všechny jen v dobrém a s odpuštěním! Až mi budeš maminečko psát, přilož mi větvičku vřesu do psaní. Mám ho tak rád. Jeníček ho může utrhnout cestou do Šedivce či Mistrovic, roste tam u cesty.“
Po 10měsíční vazbě byl uznán vinným zločinem velezrady a spolu s dalšími čtrnácti odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, k peněžitému trestu 10.000 Kč, ke konfiskaci celého jmění a ztrátě čestných práv občanských na dobu 10 let za to, že v klášteře Králíky zjišťoval, zda by bylo možné tam ukrýt členy ilegální skupiny parašutistů pplk. Dudy.
Prvním jeho vězením byla Plzeň-Bory. Zde se potkal např. s žamberským děkanem Jakubcem (ten byl ve stejném procesu odsouzen k 20 letům žaláře a zemřel v r. 1955 na Mírově) nebo rektorem hradeckého semináře Doskočilem. Pracovali v tvrdých pracovních normách, při nesplnění úkolu nemilosrdné tresty a hladovka. Když jej zde matka se sestrou Gustou poprvé navštívily, jen plakaly, jak vypadal. Po 7 měsících byl převezen do Kartouz-Valdic. Pracoval v truhlárně, ale i tady panovaly katastrofální poměry, o kterých vypovídá v r. 1968 spoluvězeň Petřík pro redakci Lidové demokracie: „Sešli jsme se spolu v kartouzské věznici v roce 1951 v trestném komandu na zahradě. Stále se usmíval a druhé posiloval i v těch chvílích, kdy nám bylo nejhůře. V té době vynalezl na kněze a jim blízké tamní dozorce Václav „zlepšovák“. Zapřáhl biskupy Gojdiče a Buzalku, kněze Šrajbra a mne jako čtyřspřeží do pluhu a museli jsme orat vězeňská pole. Nač namáhat koně, když lidská síla byla zdarma… Retribuční vězeň Kyzivát nás stále poháněl slovy: Hyjé, čehý, prrr!!“ Vězňové zde zažili hodně hladu. Díky službám v kuchyni občas ušetřili něco chleba a jídla, o které se rozdělili s nemocnými a potřebnými. Premonstrátský opat Anastáz Opasek, se kterým zde Šrajbr také pobýval, později ve svých vzpomínkách „Dvanáct zastavení“ popisuje, že P. Šrajbr byl trestán za to, že z kuchyně odnášel brambory.
14.5.1953 byla podána žádost o prominutí zbytku trestu Karlu Šrajbrovi a Národní výbor Letohrad byl požádán o vyjádření. Reakce MNV byla kladná, avšak s výhradou, že ani v Letohradě ani v Hradeckém kraji mu nemá být povolen pobyt, a že si nesmí s letohradskými obyvateli ani dopisovat.
V r. 1954 jej převezli spolu s dalšími spolubratry do Mladé Boleslavi. Tam žilo v lágrových barácích 169 kněží, Čechů a Slováků. Přímo na pracovišti s ostnatým drátem stavěli bytovky pro škodovácké dělníky. Na této vysilující práci naštěstí zůstali jen krátce. Na jaře r. 1954 byl na základě osobní amnestie prezidenta Zápotockého z vězení propuštěn.
Život na „svobodě“
Když stanul před vězeňskou bránou, vyhublý, ostříhaný dohola, ve starých šatech a s malou taškou svého majetku, neměl kam jít. Na rodné Čáslavsko ani do své farnosti v Letohradě se vrátit nesměl. Zůstal tedy bydlet u své sestry v Turnově a pracoval zde jako stavební dělník u Pozemních staveb. V r. 1956 dostal - za dobrý pracovní výkon - povolení sloužit mši svatou soukromě za zavřenými dveřmi. I za to byl vděčen.
V r. 1959 se účastnil – za bdělého dozoru StB - pohřbu letohradského děkana Adolfa Hubálka v Lukavici. Později se mohl za dobrou práci vrátit na Čáslavsko k sestře do Krchleb. Zde pracoval ve stavební četě místního zemědělského družstva, pak dojížděl do Prefy Čáslav a nakonec do závodu na výrobu tuků KOSMOS, kde již měl lehčí práci na esterizaci tuků. V každém pracovním kolektivu byl oblíbený pro svůj úsměv a dobrosrdečnost. Rád si s lidmi povídal, poseděl u piva nebo zahrál karty.
Karel Šrajbr byl oblíbencem hospodyněk, které pro něj rády vařily a pekly, protože on dokázal pochválit a ocenit jejich kuchařské umění. Velkým svátkem pro něj byla vesnická zabíjačka. V r. 1965 se p. Šrajbr, právě na zabíjačce, obrátil na svého synovce Miroslava F.: „Mirečku, když jsi u té partaje, mohl bys mi pomoci, abych se směl vrátit do služeb církve…?“ Synovec měl totiž velmi dobré styky s tajemníkem OV KSČ v Kutné Hoře . Díky tomu a díky „záruce“ Šrajbrových spolupracovníků z čáslavské KOSMOSky se stal 1.6.1965 administrátorem v Rokytnici nad Jizerou, Harrachově, Pasekách a Jablonci n.Jiz. V Krkonoších se mu líbilo a na čerstvém zdravém vzduchu se s elánem pustil do oprav kostelů. I tady se stal mezi lidmi oblíbeným a váženým člověkem - nebál se žádné práce, s každou babičkou se zastavil na kus řeči, rozuměl každé lidské duši. V r. 1968 dostal hodnost osobního děkana a 5.4.1969 odešel do invalidního důchodu. Druhá polovina 60. let přinesla lidem částečné uvolnění režimu a Šrajbrovi také soudní rehabilitaci v r. 1969.
V r. 1973 byl podruhé od svého propuštění z vězení v letohradské farnosti - a naposledy. Jiří Š. vzpomíná: „Byl tady na Orlici na pohřbu kostelníka Josefa Bubeníka. Přijel samozřejmě tajně, protože sem měl zakázaný přístup. Aby ho nikdo neviděl, celý pohřeb proseděl zavřený ve zpovědnici. Říkal mi, že škvírou viděl každého, kdo šel kolem, a každého po těch letech poznal. Po pohřbu jsem ho vezl do Žamberka k autobusu, a když jsme jeli v Letohradě přes náměstí, říkal mi: „Jiří, zastav, já se tady podívám na kostel a na faru.“ Tak jsme zastavili a on se jen díval a tekly mu ohromný slzy. Víte, mně vám ho bylo tak strašně líto… „
Už ze žaláře se vrátil s narušeným zdravím. Později z přepracování a neléčené chřipky onemocněl a po záchvatu mozkové příhody se dostal do domova důchodců v Rokytnici nad Jizerou a pak krátký čas do kněžského domova starých kněží v Senohrabech. Pan Š. vzpomíná na jeho špatný zdravotní stav po mrtvici: „Žádné zdravotní pomůcky tehdy nebyly, a protože nemohl chodit, tak se pohyboval za pomocí sukovice po čtyřech a pozadu, jako rak… “ Šrajbra zde navštěvovali i někdejší farníci, na setkání v Senohrabech vzpomíná paní učitelka: „Když jsem mu psala lístek, jestli můžu přijet, on mi odepsal: „Věruško, jako dítě na nadílku se na tebe těší ten chlap ze Senohrab. Přijeď, kdy chceš.“ Byl na tom zdravotně špatně a myslím, že strádal i duševně. Posteskl si: „Tady to není domov, to je bídná střecha nad hlavou. Pod kunčickým kostelem je prázdná Urbanova chalupa. Tam kdybych mohl dožít!“ Ve vzpomínkách se stále vracel do Letohradu… Nemohl chodit, byl hodně obézní, dostával léky na odvodnění… Sestřičky, které se tam o něj staraly, mu - asi v dobré víře vynahradit mu hladovění v lágrech - nosily různé dobroty, a on měl pak problémy s váhou. Napsala jsem svému bratranci doc. Rajko Dolečkovi, jak jsem našla pana faráře zbídačeného a jestli by mu nemohl pomoci. On mi odepsal, že si pro něj pošle sanitku a že mi slibuje zbavit ho aspoň 10 kg váhy. V Ostravě pobyl asi 2 měsíce, skutečně shodil 10 kg a postavil se dokonce na nohy. Když si pak pro něj sestřičky přijely, Rajko jim říkal: „Sestřičky, jestli vy mně budete pana faráře takhle vykrmovat, tak přijdete do pekla!“ Asi to zabralo, protože už pak nepřibral…“
Závěr života prožil v charitním domově v Dolních Albeřicích, kde byl až do své smrti 23.10.1981 duchovním správcem. Pohřben je v Turnově.
Karel Šrajbr byl nezapomenutelným člověkem pro každého, kdo se s ním potkal. K lidem měl vždy a všude blízko. Dokázal je s typickým smyslem pro humor pozvedat, těšit, být jim spolubratrem. - navzdory oběma vládnoucím diktaturám 20. stol.
