Iva Marková

Většina našich kluků je pracovitá

30. 08. 2017 23:01:21
Drahomír Vrba (40) učí 15 let na Středním odborném učilišti v Letohradě. Učí rád a o svých žácích mluví s respektem a důvěrou.

Jaké předměty vyučuješ?

Učím odborné předměty, elektroniku, elektrické měření, číslicovou techniku, základy elektrotechniky a informatiku. Informatiku učím sedmým rokem také na gymnáziu v Ústí n. O.

Co je podle tebe důležité ve vztahu žák-učitel?

Právě ten vztah. Už když jsem tady byl já v učení, byla pro mě velká změna oproti základní škole, když jsem viděl, že učitelé tady mají k žákům kamarádské vztahy. Někdy se učitelé žákům nadřazují, ale tady to tak nebylo, a snad většinou pořád není. Toto klukům velmi pomáhá, (valná většina našich žáků jsou právě kluci.)

V čem konkrétně?

Mohou zde najít motivaci. Obecně se ví, že úroveň školství velice klesla, a nejvíc asi na vysokých školách. Přitom papírově vzdělanost roste, ale to neznamená, že rostou i vědomosti. K nám přijdou ze základních škol kluci, kterým obvykle nebyl shůry dán přebujelý intelekt. Ze ZŠ jsou zvyklí, že na ně nemá nikdo čas, protože učitelé se obvykle více věnují chytrým dětem. Tyto děti stojí trochu stranou, a buď musí doma pracovat, protože rodiče mají třeba hospodářství, anebo bydlí na sídlišti a mají čas na blbosti. Rodiče na děti nemají obvykle čas, a pokud nemají vzor třeba v dědečkovi, rostou, jak umí.... Když přijdou sem, najednou zjistí, že tady jsou pomalu premianti, že jim to tady jde, a ještě se k nim chováme kamarádsky. Několikrát se mi stalo, že se kluci důvěrně svěřují, a třeba se i rozbrečí. Navenek se tváří jako siláci, ale jejich citlivost je velká. Jsou vděční za to, že o ně máme zájem. A když vidí, že jejich obory jsou žádané na trhu práce, snaží se.

Takže důležité je vidět praktický smysl...

Ano, tihle kluci potřebují vidět v praxi, proč se učí, potřebují, aby je to bavilo. Často nemají ani možnost se projevit. Rodiče jsou unavení, tak si kluk jde hrát na počítači nebo sednout do hospody...

Co dnes dětem nejvíc chybí?

Uznání, pochvala, zájem, povzbuzení, motivace. Namotivovat dnes děti je nesmírně těžké. Žijí v době, kdy mají všechno. Není výjimka, že před školní jídelnou se válí pomeranče po zemi. Každý má počítač, internet, tablet - to je pro ně hodnota, ačkoli to žádnou hodnotu nemá. Konzumují množství informací, z nichž dvě třetiny jsou lži a výmysly. Sedí u toho, konzumují to, ale nic jim to nepřinese. Leckdy jsou zapsaní jako „blbci“ – mají posudky z pedagogicko-psychologických poraden... Ale když na takového kluka správně zatlačíš, tak i on je schopný mít úhledný sešit, jen to chce trpělivost, čas a správnou motivaci.

Chybí čas, pořád někam spěcháme a jsme přesyceni vším kolem...

Obecně žijeme v blahobytu a máme všechno, co můžeme mít. Většina z našich učňů je líná i zlobit. Teď je otázka, co do nich vložíme...

Jaké vztahy máš se svými žáky?

Kamarádské. Nesmím samozřejmě ztratit autoritu - věci budou tak, jak řeknu - ale kluci musí vědět, že ke mně můžou být upřímní. Jsem na ně přísný, ale stejně tak si s nima sednu třeba na obědě a povídáme o všem možném. Pořád je pro mě přijatelnější, když řeknou – třeba i sprostě - co si myslí, než když jsou falešní a mlčí. Většině našich kluků nebyla shůry dána nadprůměrná inteligence, ale byla jim dána pracovitost. A to není míň než inteligence. Když mají třeba hodinu čas na vlak, běžně za mnou chodí a ptají se, s čím potřebuju pomoct. Na gymnáziu je to jiné, a také je tam snadné učit v tom smyslu, že učíš někoho, kdo pochopí výklad většinou napoprvé. Tam když něco odflákneš, tak se to naučí sami. Kdežto na učňáku co je nenaučím, to nebudou vědět, protože na to doma kašlou. Na gymplu umí učivo na jedničku, protože se to naučí jako básničku, ale druhý den už to nevědí, takže já jsem je vlastně nic nenaučil. Žáci se tam učí skoro všechno a mnohdy ještě ani před maturitou nemají jasno o svém budoucím zaměření. Na učňáku to kluk umí na čtyřku, ale už to v něm zůstane, protože vidí praktický dopad. Tam na jednu látku potřebuju třeba i tři způsoby vysvětlení. Jsou to dva různé přístupy, a ani jeden není horší. Někdo bude celý život dělat rukama, ale konstrukci za něj vymyslí někdo jiný. Druhý zase bude vymýšlet konstrukce, ale bez toho, kdo výrobek vyrobí, nemá jeho konstrukce smysl. Dnes jsou řemeslníci poměrně drahý, ale je to přece odborná práce jako každá jiná.

O učňovském školství asi panuje řada předsudků...

O našich žácích se říkává, že to jsou flákači, grázlové a že se špatně učí. Dává se jim to za vinu, ale je to v prvé řadě záležitost rodičů. Jednou jsem klukům říkal, že kdyby přestali kouřit, mohli by přispět do naší pokladničky na vybavení učeben. Kluci mi na to odpověděli, že těch pár drobných by nás nevytrhlo. Jenže když jsem jim spočítal, že za ty tři roky prokouří 30 tisíc, tak na mě zůstali koukat s pusou otevřenou. Oni takhle neuvažují, nikdy je nenapadlo si to spočítat dlouhodoběji. Takový vzor uvažování si nesou právě z rodiny. Rodiče jsou ve výchově ti nejdůležitější. Říká se, že změna dědičné povahy trvá tři generace, takže říkat dnes o mladých, že jsou špatní, je nesmysl. Musíme se podívat na rodiče, prarodiče a ještě praprarodiče. Když byl děda zloděj, tak nejspíš to v klukovi je taky. Co bude z našich dětí, na to máme vliv my sami. Myslet si, že to jsou jen grázlové, kteří nechtěj nic dělat, je velký omyl.

A část problému bude v dnešním školském systému...

Ano, před 15 lety jsem měl ve druhém ročníku přes 200 h. tří odborných předmětů. Dnes se z těchto tří předmětů udělal jeden předmět, na který je vymezeno 60 h a mám je naučit stejnou látku.

Proč to tak je?

Škola dostává peníze na žáka. Je nadbytek gymnázií, která potřebují žáky. Rodiče mají v sobě zaryto, že dělnická třída rovná se těžká černá práce, takže dělají vše proto, aby děti byly „chytřejší“ a cpou je na střední školy. Stát je v tom podporuje. V r. 2006 jsem byl na nějaké konferenci, kde se říkalo, že EU si dala za cíl dohnat do r. 2010 USA a Japonsko ve vzdělanosti. Chyběla nám 0,3 %. Tam vážně zaznělo, že pozavíráme učiliště, otevřeme co nejvíc gymnázií a na vysoké školy se bude chodit bez přijímaček. V současnosti máme na vysokých školách cca 2.500 oborů, což je nejvíc na světě na počet obyvatel. Důsledek je ten, že se uměle vytvářejí pozice pro lidi, kteří nemají uplatnění v praxi. Úroveň vzdělávání klesla všude, a v učňovském školství ještě možná nejméně. Zažil jsem na vysoké škole, že přišel na obor Elektrické měření učitel s 50 let starým osciloskopem, na kterém jsme se měli učit. Nebo naopak se školy moderně vybavují z fondů EU a mají nadstandartní vybavení, které ve skutečnosti často leží ladem, protože škola nemá peníze na vyučovací hodiny, kde by byl čas to vybavení použít. Učiliště se často slučovala se středními školami, což je i náš případ – v r. 2000 jsme se sloučili se střední Průmyslovou školou v Letohradě. A protože zájem o učební obory klesá, máme málo žáků a málo peněz, které jdou do školy, takže klesá i počet výukových hodin. Ořezalo se to na minimum, máme mnohem míň odborných hodin než by bylo třeba. Děti nejsou hloupější, děti to jen odnesly.

Zdá se ale, že mínění veřejnosti o učňovském školství se lepší. Alespoň v našem kraji.

Ano a největší podíl na tom měly a mají okolní firmy, které podržely učňovské školství. V době, kdy se skutečně řada učilišť ocitla před svým zrušením, jeli zástupci firem na kraj a na ministerstvo, práskli do stolu a řekli: „Tak takhle ne! Nemáme lidi!“ To platí obecně i místně. Tady vzniklo Konsorcium firem. (pozn. Konsorcium zaměstnavatelů Orlicka), které žáky vyhledává a podporuje

Chodí kluci po škole na brigády?

Někteří ano. Když naháním omluvenky, někdy zjistím, že kluci někde vypomáhají, aby si přivydělali a pomohli své rodině, která je třeba na hranici chudoby. Neflákají se. Za mnou když přijde kluk, že by potřeboval už ve 12 být v práci, a my učíme do 13 hodin, tak má v sobě rozpor, a ti slušnější to skutečně v sobě řeší a upřímně se zeptají. Hodně rozlišují, jestli je to odborný předmět nebo třeba čeština nebo občanka. Učitelé těchto předmětů to mají těžké – tam je motivace žáků obtížná – nevidí v tom smysl a všeobecný rozhled pro ně motivace není. Nestíhají se naučit ani to odborné, co je bude živit.

Odborní řemeslníci stále na trhu práce chybí, co dělat?

Jednou za mnou na burze škol ve Svitavách přišel ředitel stavební společnosti a řekl, že potřebuje 10 zámečníků. Odpověděl jsem mu, že mám v ročníku 8 žáků a všichni už jsou zadaní u jiných firem. Nejlepší by bylo, kdyby ten ředitel šel do základních škol na rodičovské schůzky a přesvědčil rodiče, že tato práce není špatná, že je dobře placená a má budoucnost.

Je fakt, že už od základní školy se preferuje intelekt a technika. Děti se cpou do počítačů a elektroniky tam, kde by měl být spíše člověk a vztah...

Vládne nám televize, internet, informace, modernizace. Nikdo se neptá, jestli ta informace je pravdivá, prostě ji konzumujeme. Měl jsem nedávno zajímavý rozhovor s primářkou dětské psychiatrie o posledním módním výstřelku elektronických žákovských knížek a třídnic na základních školách. Zní to skvěle. Opravím písemku, dám to hned na internet. Potřebuju rodičům napsat vzkaz, že kluk zlobil, dám to hned na internet. Někdy to na internetu ale vidí rodiče dřív, než žák. Ta primářka mi vysvětlila, že to je celý špatně. Rodič se podívá v klidu v práci, že kluk má pětku z matiky, ten kluk to ještě neví, ale doma už ho táta seřve za známku, o které ještě neví. Přičemž učitel měl nejdřív klukovi vysvětlit, proč má tu pětku, co udělal špatně, zjistit, co z učiva nepochopil. Je také možné, že to byla moje chyba, protože jsem něco špatně vysvětlil. Tady se strašně vytrácí komunikace učitel-žák, žák-rodič. Zvlášť pro malé děti na ZŠ není správné, aby známka šla přímou cestou k rodiči. To dítě má dostat známku a jít s tím k rodiči. Buď dostane jedničku, a rodič ho pochválí, nebo dostane pětku, a je na něm rozhodnutí, co s tím udělá. Může se přiznat, nebo udělá podvod, podepíše si žákovskou sám a známku zatají. Pořád si myslím, že i ten podvod je lepší, než když dítě nemusí vůbec o ničem rozhodovat jako v případě elektronických žákovských knížek. A taková generace nám teď roste, a už teď vychází ze všech typů škol. Jsou to často chytří, schopní lidé, kteří ale nechtějí o ničem rozhodovat. A my to tímto systémem podporujeme. Přičemž komunikace žáka formuje - musí komunikovat s učitelem a s rodičem. Když řeknu klukovi, ať přinese 150 Kč na učebnice, a on zapomene, tak musím říct podruhý, potřetí a počtvrtý - až to přinese. Nebo to napíšu do elektronické žákovské, on ty peníze přinese, protože táta si zprávu přečetl online a peníze mu doma dal, ale kluk ani neví na co... Takhle se to děje a takhle je to špatně. Ze škol nám vychází nerozhodná generace, která chce nést za své jednání minimální zodpovědnost. Pokud vůbec nějaké jednání vykazuje. Dítě jde v tomto systému úplně stranou...

Říká se, že systém neexistuje, že systém tvoří lidé...

Společnost je tímto uvažováním nasáklá. Věřím ale, že jedinec zmůže hodně, pokud chce. Chybí bohužel i politická vůle. Málokterý majitel firmy ví dopředu, co bude za 15 let. To je pro náš stát ostuda, protože stát přesně ví, kolik bude za 15 let potřebovat lidí na střední školy - z jednoduchého počtu dětí, které jdou 1. září do 1. třídy. Jak to, že pak někde sedí tři žáci a z kraje přijdou rušit školu? Vždyť to přece věděli! Každý zná demografický pokles. A jsme u takových věcí, jako je podpora rodiny státem. Vyplatí se zakládat manželství? Vychovávat děti? Věnovat jim svůj čas, zkušenosti? Je to propojené. Ty děti to odnášejí nejvíc, a můžou za to nejméně. Mě napadá, jak by se výuka dala zkoušet prakticky na různých stavebnicích, robotech. Kluky by to bavilo, ale ve škole na to není čas. Nedávno za mnou dokonce přišli druháci a třeťáci, abych pro ně udělal nějaký kroužek po vyučování, že by mně to dokonce i platili, když na to nejsou peníze ve školství.

A jsme zpět u motivace a také u toho, že nadbytek může člověka paralyzovat...

Dřív si kluci doma kutili, něco si vyráběli, bylo populární vyrobit nabíječku taťkovi do auta, digitální teploměr, audiozesilovač atd. Dnes si to objednají z Číny za 150 korun a je po motivaci.
I přesto se najdou výjimky. Žáci se třeba zapojili do soutěže „F1 do škol“ a sestrojili z balzy nejrychlejší model vozidla F1 v republice. Byl poháněný CO2, velmi je to bavilo, obětovali tomu hodně času, a byli pak spokojení s výsledkem. Nejdůležitější je, aby našli to, co je bude bavit. Když je nebaví elektrika, ať jdou třeba na zedníka nebo kuchaře. Je rozdíl, když máš zedníka, který pokuřuje a nadává, anebo zedníka, který pracuje s láskou...

Jaké máte ohlasy na vaše žáky z praxe?

Když jdou kluci od nás studovat dál a řeknou mi, že např. na průmyslovce v Pardubicích jen otevřeli sešit z učňáku a jeli dál v tom, co se naučili u nás, to potěší. Říkal mi i učitel ze strojní průmyslovky, že od nás k nim chodí kluci, kteří jsou dobře připraveni, hodní, pracovití. Někteří z nich jdou i na vysokou školu. Některé okolní firmy naše žáky podporují, jsou s nimi spokojené a chtějí další. Řada z kluků prožije ten zlom, kdy se pro něco nadchnou. Najednou mají možnost projevit se prací. Někteří si stipendium ukládají, něco dají rodičům, někdo to prokouří a někdo už si kupuje nářadí a přijde se třeba pochlubit, co si za to koupil.

Díky za rozhovor a přejme všem učitelům do nového školního roku hodně síly, trpělivosti, důslednosti... Aby nepodléhali strachu ani lhostejnosti... Aby nepřestali mít ideály a ukazovat dětem a studentům to dobré kolem nás a v nás...

Autor: Iva Marková | karma: 19.93 | přečteno: 667 ×
Poslední články autora