Lidé jsou ochotni o historii nepřemýšlet

MUDr. Milan Zapletal (1924-2013) byl z rodiny, která za nacistické okupace přinesla oběti nejvyšší – vlastní životy. Jeho bratr Libor odešel v r. 1940 do zahraničních československých jednotek...

... a v dubnu 1942 byl jako člen paraskupiny Bivouac vysazen v protektorátu. Nacistická ideologie se záhy postarala o životní scénář celé rodině. Z pěti jejích členů zůstali po válce jen dva.

Z jaké rodiny pocházíte a jak vás formovala?

Narodil jsem se v r. 1924 ve Velkých Bílovicích a vyrůstal jsem v Podivíně. Tatínek Pavel byl inženýr – geometr a pracoval na stavbách spojených s regulací řeky Dyje, maminka Augusta byla učitelkou. Nejstarší bratr Libor, říkali jsme mu Borek, se narodil v r. 1920, Lumír neboli Mirek v r. 1921. V r. 1923 se narodila sestra Věra, která bohužel po nástupu do první třídy zemřela. Vyrůstali jsme s bratry v harmonickém prostředí, a ačkoli naše rodina byla docela slušně situovaná, žili jsme životem obyčejných vesnických kluků.  Vedle rodičů nám byli příkladem také učitelé, kteří měli přirozenou autoritu v celé společnosti.

Po obecné škole jste přestoupil na gymnázium v Břeclavi, kde už studovali vaši dva bratři. Když se Břeclav stala po odstoupení pohraničí součástí Velkoněmecké říše, zdejší české gymnázium bylo zrušeno a přeloženo do Hodonína. Jak jste prožíval rok 1938?

Celá naše rodina, jakož i celá společnost, měla k těmto událostem jednoznačně záporný postoj a prožívala trpké zklamání.  Nejhůře nesl okupaci náš tatínek… Všechno jsme pociťovali jako násilí ze strany Německa. Já jsem přes to vše prožíval období II. republiky jako běžný gymnazista a bez větších změn. Do té doby také kantoři učili dál vše, co bylo v učebnicích. Ale se zřízením protektorátu byl všemu konec…

Jak vzpomínáte na první den okupace?

15. března 1939 jsem jel s bratry normálně do školy. Symbolicky bylo velmi špatné počasí – bláto, do kterého padal mokrý sníh. Z rádia už jsme věděli, že nás německá armáda okupuje. Cestou jsme potkávali německé hlídky. Vojáci byli zablácení, v helmách a se sveřepými obličeji… Šel z nich strach… Ve škole nám třídní profesor oznámil, že Československo je okupováno a že pro dnešek vyučování odpadá. Zároveň nás nabádal, abychom nejbližšími spoji odjeli domů a netropili žádné provokační akce. Řekl nám také, že ve městě je už i gestapo. Do škol postupně přicházela nařízení, která určovala, co se má učit, a co ne. Jména lidí židovského původu musela být v učebnicích začerněna, dějepis se zúžil na dějiny Velkoněmecké říše a vzájemných vztahů mezi Čechy a Němci. Postupně byly staré učebnice nahrazeny novými, které plně vyhovovaly potřebám okupační moci. Při příchodu učitele do třídy se muselo hajlovat, ale některé kantorky, zvlášť naše třídní profesorka Dobšová, byly statečné, a nedělaly to. Někteří páni profesoři to ale velmi ochotně dodržovali. Povinně jsme se museli učit v hodinách němčiny životopisy osobností třetí říše. Naše třídní nám během jedné hodiny nadiktovala pár vět o všech těch gaunerech, řekla, že se to máme naučit, ale nikdy to po nás nechtěla. Místo toho jsme četli Fausta.

To byla také doba, kdy v Liborovi dozrálo rozhodnutí odejít do zahraničních československých jednotek?

Libor maturoval v červnu 1939 a zapsal se na techniku v Brně. Už 17. listopadu ale byly české vysoké školy uzavřeny. Brzy řekl rodičům, že se rozhodl tajně odejít do zahraničí a postavit se německým okupantům na odpor. Rodiče jeho rozhodnutí bez námitek přijali, dokonce i maminka… Tatínek měl docela přesné informace, protože za protektorátu poslouchal Londýn, což se nesmělo, na každém rádiu byla pověšená cedule: „Poslech zahraničního rozhlasu se trestá smrtí.“

Libor tedy spolu s dalšími kamarády – maturanty břeclavského gymnázia - odešel v březnu 1940 do Jugoslávie. Pomáhala jim kromě učitele Kratochvíla z Podivína také Zdena Pokorná, učitelka v Lanžhotě, která se zabývala organizací ilegálních přechodů.

 Původně chtěl odejít i Lumír, ale toho maminka nepustila, že nejdřív musí odmaturovat. Už v květnu se Libor zapojil do bojů v řadách československých jednotek ve Francii. Po kapitulaci Francie byl spolu s dalšími československými vojáky evakuován do Anglie. Tam byl na základě svých fyzických i duševních předností zařazen do výcviku parašutistických skupin určených pro sabotážní, spojovací a organizační úkoly v protektorátu.

Libor Zapletal byl 28.4.1942 spolu s Jindřichem Čoupkem a Františkem Pospíšilem vysazen v okupované vlasti. Jaké byly další osudy vašeho bratra,  člena paraskupiny Bivouac?

Už 2. května byl Libor ve Zlíně zatčen a předán na služebnu brněnského gestapa. Jako východisko ze své situace zvolil fingovaný slib spolupráce s gestapem. To jej vyslalo na brněnské nádraží, aby sledoval a navazoval kontakt s vysazenými parašutisty, které by pak gestapo likvidovalo. Začátkem května se Borek také objevil po dvou letech doma. Vylíčil nám své osudy a také současnou situaci, kdy jako jediné možné východisko ze zadržení gestapem viděl slib domnělé spolupráce. V jeho jednání ho všichni podpořili, tatínek jen zdůraznil, že jakákoliv skutečná spolupráce s gestapem nepřichází v úvahu. Od této doby také všichni začali hledat cestu, jak Libora ukrýt a pomoci mu přejít do ilegality. Tím se samozřejmě celá rodina vystavila smrtelnému ohrožení.

Liborovi se podařilo za pomoci strýce a tety Žamberských a za vaší aktivní spolupráce dostat do úkrytu v Prusínovicích u Holešova. Jak na jeho zmizení reagovalo gestapo?

Rodina si trochu oddychla, když se Libora podařilo ukrýt, ale věděli jsme, že tím to nekončí. Brzo přijeli gestapáci z Brna a ptali se tatínka, kde je Libor, že byl někam vyslán a nemají o něm zprávu. Tatínek jim řekl, že Libor nám sdělil, že někam služebně jede, ale víc nevíme. Na svátek matek dal Libor mamince kytku, a pak v pondělí přijelo gestapo. Mluvili zase s tatínkem - bylo zřejmé, že padne nějaké rozhodnutí. Po chvíli přišel tatínek a říkal, že maminka má jít s nimi. Maminka měla nachystanou kabelku s legitimací, vzala si plášť a šli. Bylo to 18.5.1942. Z okna jsem viděl, jak oba nasedli do černého auta a od té doby jsem je neviděl. Bláhově jsem si myslel, že maminka se vrátí…

Další neděli přijel ze Zlína bratr Lumír a ptal se, co se děje. Řekl jsem, že oba rodiče už jsou zatčeni. Byl smutný, že zatkli i maminku. Odjel do Zlína, kde byl zaměstnaný, a že přijede příští neděli.  Čekal jsem na něj na nádraží, ale nepřijel. Tušil jsem, co se stalo.  Objevil se jen jeho spolužák a řekl mi, že od pondělka se Lumír neozývá. Byl zatčen koncem května a zakrátko také přišel lístek z Kounicových kolejí, že tam Lumír je. Lumír mi pak vyprávěl, že tam měl celu s okny obrácenými do dvora na popraviště. I když okna byla zamalovaná bílou barvou, byly na nich nepatrné škrábance, kterými viděl veškerou hrůzu, která se tam po vyhlášení stanného práva odehrávala.  Pohled na popravy byl děsivý… Byly popravovány ženy i děti… Víte, to si můžeme jen domýšlet, co tam lidé prožívali…

V této době vám nebylo ještě ani 18 let. Zůstal jste doma sám a musel se – v prostředí teroru po útoku na Heydricha – postarat sám o sebe. Jak jste to zvládal?

Hlad jsem neměl, chodil jsem na obědy každý den k příbuzným, kteří jako rolníci o jídlo neměli nouzi. Ve škole se ke mně spolužáci i kantoři chovali velmi dobře….

Ale jednoduché to nebylo -  uprostřed stanného práva. Brzy se na seznamu popravených objevila jména příslušníků rodiny Čoupkovy, u kterých byl Libor několik dní ubytovaný po svém seskoku…  Němci mě nechali prozatím na svobodě, protože se domnívali, že nervově nevydržím, a ze strachu o sebe prozradím Liborův úkryt.  Ale pokoj jsem neměl. Byla období, kdy jsem měl zakázáno studium. Snažili se mě nachytat také různí provokatéři. Jeden mi vykládal, že seděl na cele s Lumírem, že je činný v nějaké organizaci,  a má zájem se setkat s Liborem… vytáhl toaletní papír, na kterém byl napsán vzkaz od Lumíra, ať řeknu doručiteli vše, co vím o Borkovi. Ačkoliv to bylo jeho písmo, zarazilo mě to. Duch svatý mě osvítil a já řekl, že nic nevím. Ten člověk odešel a nic se nestalo. Lumír mně později v Osvětimi říkal, že ten moták ho donutili napsat na gestapu. Zatkli mě téměř po roce, 23.4.1943.

Byl jste posledním zatčeným členem vaší rodiny. Kde byli v té době rodiče a sourozenci?

V té době byli již rodiče mrtví, byli zplynováni v lednu 1943 v Auschwitz-Birkenau…  Bratr Libor čekal v Kounicových kolejích na popravu, která se uskutečnila ranou do týla 27.9.1944 v Mauthausenu.  Lumír byl v Osvětimi…

Po vyšetřování v Kounicových kolejích jste se dostal 4. srpna 1943 do Osvětimi i vy. Tušil jste, kam jedete?

Ne. My jsme vůbec nevěděli, co to je Auschwitz. Já jen věděl, že tam je Mirek a že tam jsou nějaké plynové komory. Ale co to je, to jsme zjistili až tam. Přijeli jsme v srpnu, byl překrásný den. Začali na nás řvát, museli jsme utvořit pětice, Židé šli do prvních řad, z každé strany esesmani se psy. V poklusu jsme běželi k bráně s nápisem „Arbeit mach frei“.  Ještě jsem si říkal: vida takové heslo vzbuzující optimismus… Tam nás převzali nějací vězňové - bylo nás v transportu asi 60. Zbavili nás ochlupení, ostříhali, vydesinfikovali, rozdali vězeňské hadry. Z civilizovaných lidí se stali „heftlingy“.

Vězeňské mundury nám vydával nějaký Iritzer,  český Žid z Podivína. Se mnou z Brna přijel ing. Toch, Žid, jehož bratr MUDr. Toch býval v Podivíně praktickým lékařem. Iritzer líčil brněnskému Tochovi příjezd podivínských Židů do Birkenau. Na rampě se jich prý ptali, jestli je někdo z nich doktor. MUDr. Toch se přihlásil a esesmani ho vytáhli z transportu, že půjde dělat doktora do tábora. Ale on na to řekl, že by nerad opustil svého otce, který byl v tom transportu. A ten oficír mu řekl: buď půjdeš sám dělat do tábora doktora, nebo si běž za tím svým otcem. No a ten jeho bratr se vrátil ke svému otci a oba šli zrovna do plynu…

Když jsem prošel s ostatními vězni vstupní procedurou, přišel si pro nás „Stubedienst“, vedoucí baráku, aby si nás odvedl na blok. Přepočítal vězně a na chvíli odešel. My jsme v ohromení nad novou realitou stáli a čekali. Věděl jsem, že bratr Lumír je zde uvězněn na bloku 21A, nemocničním baráku, kde pracuje jako ošetřovatel – to byla v táborových podmínkách honorace. Jak tak koukám kolem sebe, zjistil jsem, že naše skupina stojí přímo před tím barákem! Shodou náhod z baráku vyšel jeden vězeň, kterého jsem se zeptal, zda nezná Lumíra. Ten řekl, že ano a odběhl ho zavolat. Lumír se brzy objevil ve dveřích a my jsme se setkali… To setkání pro mne znamenalo velmi mnoho, protože známí a kontakty v koncentračních táborech zvyšovaly naději na přežití. Lumír také díky svým známým zařídil, abych mohl pracovat s ním na bloku 21 jako “Kalfaktor“ – uklízeč - umýval jsem schodiště, záchody, nosil jsem z kuchyně kotle s polévkou.

Třikrát jsem tam zažil selekci nemocných vězňů do plynu. Vězni, kteří byli vybráni do plynu, se museli předtím převléknout v uzavřené ambulanci do hader, které byly ještě horší, než ty, které měli na sobě. Byly prostě určené na spálení. To, co odevzdali, jsem musel sebrat a odnést… To nikdo nechtěl dělat, tak to dali mně – mladýmu, blbýmu…

Jak se dá v nelidských podmínkách koncentračního tábora, v prostředí brutality a všudypřítomnosti smrti, zachovat normální rozum? Jak si lze zachovat naději?

První předpoklad byl ten, aby se člověk jakýmkoliv způsobem – protekcí, známostmi, náhodou – dostal na pracoviště, kde byla naděje přežít. (To byly např. dílny, skladiště atd., a proto si někteří lidé i vymýšleli své profese.) Tj. nepracovat venku, kde vězni kopali kanály nebo pracovali na stavbách atd. Tam velká část vězňů končívala svůj život. Také můj tatínek, který ve věku 56 let musel v poklusu tahat pytle cementu…

Být na takovém místě ještě neznamená, že to se mnou dopadne dobře. Záleželo na tom, jak byl kdo psychicky odolný, jak věřil, že to dobře dopadne. Já měl přesvědčení, že to přežiju. Tenkrát jsem to tak prožíval... Byl jsem několikrát v ohrožení a vždycky to dobře dopadlo. Záleželo také na okruhu spoluvězňů, jak se vzájemně udržovali psychicky i fyzicky na výši. Já měl štěstí na slušné lidi. A důležité bylo, že jsem byl mladý a v dobré fyzické kondici.

Nežidovští vězni českého původu byli z Osvětimi brzy převezeni v několika transportech do koncentračního tábora Buchenwald. Panovaly tam lepší podmínky?

Ano.  Mirek odjel už v srpnu 1943 a odtud do koncentračního tábora Dora, kde se v podzemních fabrikách vyráběly součástky na V2. I on měl štěstí, protože ke konci války přežil spojenecké nálety tohoto tábora.   Já jsem se díky některým lidem udržel stále na tom bloku 21 a do Buchenwaldu jsem odjel spolu s dalšími 300 českými vězni v březnu 1944. V Buchenwaldu byly o něco lepší poměry než v Osvětimi. Existovala zde mnohem větší solidarita mezi vězni, takže se mezi vězni nekradlo a člověk měl jistotu, že nepřijde o své osobní věci.

Osvobození jste se dočkali z celé rodiny jen vy a Lumír.  Jak plynul váš život dál, v ovzduší nové nastupující ideologie…?

Ještě v r. 1945 jsem dokončil gymnázium a odmaturoval, poté jsem studoval medicínu a v r. 1950 promoval. Pracoval jsem jako chirurg v Nemocnici u sv. Anny v Brně. V r. 1950 jsem se oženil, mí dva synové jsou také lékaři.

Brzy po osvobození byla vidět snaha politických stran přivlastňovat si zásluhy za vítězství v 2. světové válce na svou stranu. Největší snahu samozřejmě projevovala komunistická strana Československa. Už v Buchenwaldu byla ilegální komunistická skupina, která se tam nějakých lidí ujímala a nalévala do nich své rozumy. Po válce tyto lidi dále zpracovávali a dávali jim dobře placená zaměstnání.  Někteří vězňové opilí svobodou začali podléhat jednoduchým propagandistickým poučkám, že je možno změnit svět, pokud člověk uvěří té správné ideologii…

Asi čtyřikrát mi bylo nabízeno členství v KSČ. Vždy jsem odmítl, a kupodivu mě nikdo s tím moc neotravoval. Když jsem řekl ne, dali pokoj…

Člověk, který prošel koncentračním táborem, má nesmazatelné vjemy. Jak po tom všem, co jste prožil, vnímáte lidský úděl, svůj život, nadčasovou spravedlnost…?

Vyrostl jsem v humanitně zaměřené rodině, kde se dbalo na studium, literaturu atd. V Osvětimi jsem zažil otřes. Viděl jsem, čeho je člověk schopný. Po válce jsme si mysleli, že to dokážou jen  Němci, ale dnes víme, že to dokážou i jiné národy. To byla první věc, kterou jsem si odnesl: vědomí, že člověk je schopen strašných věcí. Věděl jsem ale také, že člověk je schopen velké statečnosti a dobrých věcí. Během okupace se našla spousta lidí, kteří udělali nesmírně mnoho pro naši rodinu a riskovali tím své životy… A pak také vědomí - které jsem tenkrát jako mladík tak nevnímal - že přece jen asi je něco, co dopředu určuje váš život. Co zapříčiní, aby to s vámi dopadlo tak, jak to dopadne… Dnes bych řekl, že řada šťastných „náhod“ byla projevem vůle Nejvyššího…

Jakou úlohu ve vašem životě hrála víra, hledání smyslu života?

Rodiče nám dali křesťanskou výchovu. Lidé se ptávají, zda lze i po hrůzách Auschwitzu věřit v  Boha. Proč bych ale neměl věřit? Bratrův kamarád z Osvětimi a Dory, premonstrát P. Josef Heřman Tyl, říkal: „Právě proto, jaké hrůzy jsem zažil a viděl, věřím v Boha a jeho spravedlnost.“  Tu krutost zlých lidí považuji za dočasnou věc. Já i v koncentráku poznával Boha v dobrých lidech, mých spoluvězních…

Dokázal jste odpustit konkrétním lidem, kteří se provinili na celé vaší rodině a na rodinách řady dalších vašich známých a blízkých lidí?

Já to vše neberu jako vinu jednotlivých lidí, ale jako vinu režimu. Samozřejmě: člověk, který k pohrdání a brutalitě neměl předpoklady, by se k tomu nesnížil. Ale vina je na režimu, který jim to nejen umožnil, ale dokonce to od nich vyžadoval…

Řeknu vám příklad: V Osvětimi spousta kápů, blokových a vězeňských funkcionářů byli Poláci, a ti neměli Čechy v lásce. Dopouštěli se na nich řady surovostí. Po osvobození, když jsme byli volní, ale ještě jsme nebyli odtransportovaní domů, byla schůze buchenwalďáků, kteří tam  přišli z Osvětimi – probíralo se, co bude, omílala se všechna zvěrstva… Nakonec padl návrh, že by bylo dobré, aby čeští vězňové podali žalobu k mezinárodnímu soudu na polské vězně v Osvětimi za to, že prováděli různá zvěrstva zvlášť zaměřeni na Čechy a za to, jak šli Němcům na ruku. Do debaty se tehdy přihlásili dva advokáti –  Alexej Čepička, pozdější nechvalně známý ministr národní obrany, a František Jirsa z Prahy, přesvědčený antikomunista. K této záležitosti se vyjadřovali oba stejně v tom smyslu, že žádný soud by se nezabýval tím, že nějaká skupina národa se nechovala tak, jak měla, případně prováděla zločiny proti lidskosti. Nakonec se žaloba nepodávala.

Já jsem něco takového na bloku 21 nezažil, měl jsem kolem sebe inteligentní lidi:  MUDr. Grabczinski z Krakova,  polský Žid, dr. Wolmann, blokovým tam byl politický Polák Stanislav  Oszacki z Krakova, medik, syn univerzitního profesora, jeho otec byl popravený s celou univerzitní profesorskou skupinou, velmi mnoho pro mne udělal nedostudovaný právník Tadeusz Gawrak z Krakova. To vše byli slušní lidé, kteří by něco takového nikdy neudělali. Ale viděl jsem to jinde. Chování člověka není věcí národnosti, ale charakteru, morálky.

Jak vnímáte morálku dnešního světa?

Hlavní nedostatek po této stránce vidím v tom, že lidé začali bažit po tom, aby se měli dobře. Aby měli dost peněz, aby žili na určité úrovni, případně na vyšší úrovni, než na jakou mají nárok vzhledem ke svému vzdělání nebo charakterovým vlastnostem. Z toho to vše počíná...

K čemu je utrpení v životě?

Myslím, že není zbytečné, že k něčemu je…  Některé ztráty nelze nahradit. Není pravda, že je sladké zemřít pro vlast, je to hořké a bolestné jako každé umírání. Jsou bolesti, které nikdo netišil a už neutiší. Jsou hrůzy, které nelze vymazat z paměti. Je tu však víra, že nad slepou spravedlností lidí je spravedlnost vidoucí a věčná.

Lidem, kteří podstoupili utrpení, ať za nacismu či komunismu, nezbývalo než očekávat zadostiučinění až tam kdesi – ne na tomto světě. Ale jejich oběti určitě zbytečné nebyly. A je dobré to připomínat. Protože lidé, kteří to nezažili, jsou ochotni o tom nepřemýšlet. Vezměte si, jak rychle zapomněla generace, dospívající za bolševika, na protektorát! Pokud dnešní generace nebude přemýšlet o historii a nebude z ní vyvozovat důsledky, může dopadnout tak, jak jsme po určitou dobu dopadli my.

Co vám v životě dělá radost?

Mám běžné radosti z obyčejných věcí. Jedna z mých největších radostí byl rok 1989. I když leccos nedopadlo tak, jak by člověk chtěl - ale to je jiná věc. Radost jsem měl, když se mi podařilo promovat, uchytit se v práci a dělat zaměstnání, které jsem si vybral. Radost mám z dětí a vnoučat.  Kdo nemá vysoké nároky, najde radost…