Nejstarší oběti Mengeleho pokusů

Annetta Able a Stephanie Heller jsou dvojčata. Žijí v Melbourne a 4. února oslavily 94 let..........

Přežily KT Osvětim a dnes jsou uvedeny v Guinessově knize rekordů jako nejstarší žijící dvojčata, která byla podrobována Mengeleho pokusům. Smutné prvenství. Každá mince má ale dvě strany…

Annettu jsem poznala na dálku někdy před 17 lety, když jsem tatínkovi pomáhala s knížkou o Židech, kteří žili v Letohradě (tehdy Kyšperku).

Brzy jsme si začaly psát a píšeme si dodnes. Naživo jsme se viděly jen jednou. Před šesti lety jsme byli za Annettou a Štěpou na návštěvě, a v Austrálii vznikl tento článek:

https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=601388

Nedávno mi Annetta poslala vyznání, které dostala od svého vnuka loni k narozeninám. Komentář je nadbytečný:

Babička. Slovo skrývající řadu emocí, z nichž většina se nějakým způsobem váže k vědomí, že jste bezpodmínečně milováni někým, kdo nic nežádá na oplátku. Ačkoliv tyto pocity jsou všeobecné, ne každý má to štěstí, že je může cítit. Já jsem spolu s několika svými bratranci a sestřenicemi jedním z takových šťastných. Nejen, že mám babičku, která by udělala doslova cokoliv pro ochranu mého bezpečí, pohody, štěstí, a samozřejmě plného břicha. Jsem také jedním z těch, kteří se narodili do rodiny, která podle všeho neměla vůbec existovat. Jsem vnukem přeživších holocaust. 4. února 2017 oslavila naše třicetičlenná rodina 93. narozeniny naší babičky. Nejen její, ale také její sestry – dvojčete. Jako každá židovská rodina, i my bereme narozeniny velmi vážně, a já tento text píšu proto, že až teď jsem skutečně pochopil proč. Ve chvíli, kdy můj strýc pronášel projev (stejný projev jako každý rok), rozhlédl jsem se kolem stolu a udělal fotku celé rodiny. Ta fotografie zachycuje nejen třicítku členů naší rodiny, ale také třicet různých lidských příběhů, třicet jedinečných pohledů na svět, třicet příležitostí úžasných lidí něco v životě dokázat, a třicet lidí, kteří přinášejí radost nespočtu svých blízkých. Nikdo z těch lidí by nebyl na světě, kdyby se historie odvíjela tak, jak byla nalinkována. Nechci vám vyprávět příběh o tom, proč šest milionů lidských životů bylo ukradeno, ani příběh lidí, kteří se zasloužili o to, že jsem na světě (bylo jich hodně); tento příběh je zapsaný v očích přeživších a samozřejmě v historických knihách. Já vám chci vyprávět, jaké to je žít v blízkosti osoby, která přežila, a také osoby, obdařené všemi vlastnosti, kterých si lze na člověku vážit. Je mi 35 let a vždycky jsem měl svoji babičku. Znamenala pro mě, že ať se dělo cokoliv, vždycky jsem u ní našel útočiště, teplo a lásku. Dítě takové věci bere jako samozřejmost. Vždycky tu byla a vždycky bude. Jak ale stárnete, začínáte si teprve uvědomovat, jak důležité pro ni je, abyste se rozvíjeli a vedli šťastný a produktivní život. Až při svém bar micva jsem si uvědomil, jak zvláštní a výjimečná je historie naší rodiny, a jak se liší od toho, co je v Austrálii běžné. Od té chvíle každý mohl v mých očích spatřit lásku, kterou ke své babičce chovám, a slyšet nadšení v mém hlase pokaždé, když se řeč stočila na něco jedinečného (často zábavného), co kdy udělala nebo řekla. Z českého prostředí si přinesla pro každou příležitost spoustu krásných přísloví, která často zněla v angličtině legračně, ale ve kterých jsem vždy nalezl pro sebe dobrou radu. Když o tom přemýšlím, tak každé z těch přísloví znamenalo vždy to samé: soustřeď se na ty nejzákladnější věci, které dělají tebe a tvé blízké šťastným, a nenech se rozhodit malichernostmi každodenního života. Jednoduchý recept, který se traduje celé věky, ale který nabývá úplně nový význam, když osoba, která vám ho předává, chápe skutečnou hodnotu toho, co říká. V takovém případě, jak mohu sám potvrdit, je to skutečný tah na branku. V takovém případě se váš špatný den, problémy se vztahem, stres z práce anebo obyčejná bezdůvodná podrážděnost rozpustí, a na chvíli tak získáte rozhled, o jaký jiní usilují celý svůj život. A tak vím moc dobře, proč jsem hrdý na to, že jsem vnukem tak úžasné ženy, která přežila holocaust, a jsem vždy hrdý a nadšený, když mohu vyprávět její příběh, a to nejen příběh přežití. Příběh někoho, kdo skutečně rozumí tomu, jakou má život hodnotu, a jak snadno o něj člověk může přijít, třeba jen proto, že se narodil jako Žid. Uvědomil jsem si, jak je svět nevšímavý k tomu, co se stalo. Tolik lidí má tak omezené povědomí o krutostech, které se děly,  a přestože nemám žádné oprávnění dávat lekce z dějin, toto je příběh, kterému lidé rozumějí. Příběh o tom, jak jsem se vůbec nemusel narodit, o síle a lásce mojí babičky. Je to příběh, který, jak cítím, by měl každý potomek vyprávět při každé příležitosti, a pokud máte tak silnou, chytrou, pohotovou, zábavnou a okouzlující babičku, o které můžete vyprávět, jděte do toho. Je to příběh, ve kterém si každý najde to své, příběh, na který jen tak nezapomenete.

Poznal jsem lidi všeho věku, ras a vyznání, kteří si z příběhu mých prarodičů berou poučení, jež pak předávají dál. Poznal jsem mladé ženy, kterým příběh mé babičky dodal sebedůvěru a životní sílu. Příhodu o tom, jak chodila do posilovny, jsem dával k dobru snad víc než tisíckrát. Poznal jsem dospělé muže, kteří se rozklepali jako sulc, když slyšeli příběh bezpodmínečné lásky mojí babičky, a poznal jsem lidi, kteří o takových věcech slyšeli úplně poprvé. Za to, co všechno si z jejího příběhu odnesou, může částečně i to, že jej vyprávím z pohledu mladého australského muže, který má rád svoji babičku. Jsem hrdý na to, že její příběh vyprávím, i když někdy je to břímě. Nevybral jsem si, odkud pocházím, ale mám odpovědnost ctít, odkud pocházím. Mám v sobě hodnoty, které jen tak něco nezlomí, a pohled na svět, který není úplně běžný, a vždy mohu s hlavou zdviženou a s úsměvem odpovědět, když se mě zeptají: „Odkud pocházíš?“ Obě, dnes už 93letá dvojčata, mají celkem pět dětí, patnáct vnoučat a šest pravnoučat, které mohou hrdě vyprávět zatraceně silný příběh, kdykoliv k tomu mají příležitost. Kromě toho je tu i nespočet lidí, kteří měli možnost ten příběh vyslechnout, poučit se z něj, a odnést si z něj něco pro sebe. Jako 35letý vnuk přeživších holocaust pevně věřím, že příběh mojí babičky podstatně přispívá k tomu, že snad lidé nikdy nezapomenou, a je mi ctí ho vyprávět.

                                                                                               Jordan

Annettiny e-mailové dopisy jsou plné. Plné nečekaných slovních obratů, plné myšlenek, plné zájmu, plné svěžesti. Končívají třeba takhle:

• Budu se moc těšit opět něco více slyšet, jak se tvá cestička životem kroutí!
• Těšila jsem se shlédnout vás všechny na fotografii. Vyřiď svému bratrovi a jeho ženě, ať mají mladí rodiče hodně radosti s dětmi. Ony totiž ovšem rostou moc rychle z náručí, tak ať je užijí dokud se dají mačkat.... Venku prší, tak počkám s dalším zpravodajem, až se sluníčko udobří a usměje. Zatím hezký pozdrav a mamince rychlé zotavení!
• A nakonec moc velký dík!  Dala jsi mi opět  dobrou injekci na další pochod myšlenek, jak užívat toho, co mám!
• Končím s hezkým pozdravem a vzpomínkou na vás všechny tam za velkým mořem. S teplým políbením tvá Annetta.