V každým národě jsou dobrý lidi a špatný lidi

Volyň. Volyň dětství. Volyň domov. Volyň znamení, které si lidé nosí v sobě…........................

Na Volyni žili vedle sebe lidé mnoha národností: Ukrajinci, Poláci, Češi, Židé. Do války žili spolu – společně se potkávali, mluvili, pracovali, děti si spolu hrály. S příchodem války se vše změnilo. Volyň se stala místem těžko představitelných krutostí ze strany nacistů i ze strany lidí, kteří spolu doposud vycházeli a snášeli se. Válka rozsela mezi lidi nenávist a utrpení. Válka už je taková. Každá válka.

Historická oblast na dnešní severozápadní Ukrajině se po několikerém dělení Polska stala v 19. stol. součástí ruské říše. V druhé polovině 19. stol. sem přicházeli první čeští kolonisté vzdělávat uvolněnou půdu.  V krátkém dvacetiletém období mezi světovými válkami byla Volyň součástí Polska. V roce 1939 se na základě paktu Ribbentrop-Molotov celá Volyň stala součástí Stalinova impéria. 17. září 1939 vpadla do polské části Rudá armáda, roku 1941 pak vojska německých nacistů. Během druhé světové války byla Volyň významným opěrným bodem Ukrajinské povstalecké armády; kromě osvobozeneckého boje však docházelo také k masakrům civilistů – Poláků a Židů, a to jak ze strany nacistů, tak ukrajinských nacionalistů, tzv. Banderovců. Po válce se celá Volyň stala součástí Sovětského svazu. Od roku 1991 je Volyň součástí samostatné Ukrajiny.                                                    

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Voly%C5%88)

Antonín Jelínek se narodil v r. 1932 v  obci Michalovka, která měla tehdy asi sto domů. Oba rodiče byli Češi, usedlí na Volyni od poloviny 19. stol. a měl ještě tři mladší sourozence: Karla, Rostislava a Marii.

  „Neměli jsme pěkné dětství. Byli jsme chudí, zpočátku jsme měli krávu a rodiče chodili do práce k polským statkářům na velký 600ha statek. Za práci dostali jen trochu živobytí, peníze nebyly. S příchodem války Rusové polské statky zrušili, a pole rozdali těm, kdo neměli. My jsme dostali 3,5 ha, jenže jsme neměli žádné stroje, obilí jsme sekli kosou a táta pak sháněl aspoň pluh a brány.“ Pan Jelínek vzpomíná a naznačuje některé z dávných událostí, které nelze zapomenout - střípky navždy zaseknuté v mysli i v duši.

„Za Němců přijelo k naší škole auto s banderovcem, který začal křičet: „Žáci utíkejte, jedou Němci!“ My jsme vyskákali okny do polí a utíkali do žita. Oni by nás stejně dostali, ale zachránil nás farář. Uměl perfekt německy a on se nás zastal. Říkal, že Češi nic nedělají, že k nám do vesnice lezou banderovci, ale Češi za to nemůžou. Dobře to dopadlo, nechali nás na pokoji.

Ve škole jsme se učili ukrajinsky i česky. Když naši školu rozbombardovali, scházeli jsme se s učitelkou v jedné místnosti děti ze tří tříd. Ředitelku banderovci zavraždili,  nikdo to pak nechtěl dělat. Nakonec nás učila moje sestřenice. Ve dne byl ještě celkem klid, ale v noci řádili banderovci, kterých bylo všude plno. Nikoho se na nic neptali, přišli do baráku a sebrali, co chtěli. Pořád jsme měli strach. Střídalo se to - chvíli tam byli Němci, chvíli Rusáci, a banderovci byli pořád. Když přišli Němci do naší vesnice a v naší vesnici byli nalezlí banderovci, to jste nemohla nic říct, zastřelili by vás.  Když Němci viděli, že z naší vesnice se po nich střílí, bylo zle. Náš farář šel na gestapo a vysvětlil jim, že jsme Češi a nic neděláme, ani nemáme zbraně. Tam si to naštěstí nechali vysvětlit - ten Němec byl uznalej, co tam byl. Jenže poslali letadlo na vedlejší ukrajinskou vesnici. Lítali nad nima a stříleli na všechno, co se pohnulo. Zas bylo zle od Ukrajinců, že u nás nestříleli, a u nich ano. Cokoli zavdalo příčinu k nenávisti.  Cokoliv.

Organizace ukrajinských nacionalistů bylo nacionalistické politické hnutí vzniklé ve 20. letech 20. století, které hlásalo ideu samostatné Ukrajiny, nezávislé na Polsku a SSSR. Zejména v období druhé světové války prováděli příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA), tzv. banderovci (podle jednoho z vůdců) etnické čistky Volyně bestiálním vražděním Poláků. Násilnostem se nevyhnuly ani ostatní národnostní menšiny na Ukrajině -  Rusové, Židé, Češi atd. Během války proběhlo na Volyni několik vln vyvražďování, např. v červenci 1943. Během šesti dnů napadly jednotky UPA 530 polských vesnic, osad a statků a brutálně zavraždily kolem 17.000 polských civilistů. Celkový počet polských civilistů povražděných UPA během války se odhaduje na 80.000–130.000.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajinsk%C3%A1_povstaleck%C3%A1_arm%C3%A1da

Nedá se to říct

„U nás ve vesnici se stabilně schovávali dva banderovci – v české vesnici měli totiž větší klid. Když jsme jeli do města, museli jsme k němu ohlásit, kam jdeme a on dal lístek, který jsme směli ukázat zase jen banderovcům, když nás chytili, nikomu jinému. Nejhorší byli Němci a banderovci. Slávka, kamarádka, co bydlí v Liberci, mi vyprávěla, jak se dva banderovci schovali před Němci u nich v prasečím chlívku. Jenže ti je tam u nich dohnali a zastřelili je, a pak hrozně zmlátili tu paní domácí, až z toho byla chromá. Přitom za to vůbec nemohla, že se u ní schovali!

Některý raněný ruský vojáci, který pustili domů, stavěli tady jedné Ukrajince barák. Říkali, že se máme dobře, kdežto u nich ne. Když postavili barák, dostali obilí, a že se vrátí do Ruska. Ale Ukrajinci je postříleli a obilí sebrali. Pak přijely jejich manželky a hledaly své manžele. Každý se bál jim to říct. Byli naházeni ve studně. Jeden kopal studni a musel ty lidi ze studně tahat. Strašnou spousta mrtvol v rozkladu. Zbláznil se z toho.

My jsme bydleli dole ve vsi a padesát metrů od nás bydleli Kulhaví. A stalo se, že Němci zastřelili manžela jedné paní, Ukrajinky, protože byl banderovec. Ta paní byla hezká, takže když Němci odtáhli a přišli Rusáci, jezdil za ní jeden ruskej kapitán. Jenže ty špioni banderovský se to dozvěděli, a šli po ní. Ona byla v pokročilém těhotenství a schovávala se různě u lidí kolem. Jednou ji ale vypátrali a honili ji. Ona utíkala a u Kulhavých bouchala na dveře. Paní Kulhavá nevěděla, kdo to je, a bála se otevřít, protože byla sama doma. Tak ji tam banderovec zastřelil. Táhli ji přes náš dvůr do statku po polské rodině, který už předtím banderovci vypálili a rodinu povraždili. A tam ji hodili do studně. Tam byly hluboký třicetimetrový studně. Ráno jsme vstali a koukáme: krev přes náš dvůr až ke Kulhavým. Říkali jsme si: „Pane jo, copak se stalo?“ Víte, toho bylo tolik, to se vůbec nedá všechno říct….

Když Němci odešli, přišli Rusáci, ale na ty já mám dobrý vzpomínky. Lezli jsme na jejich vojenský auta, a oni nás nevyhodili. Nejhorší banderovec byl Vaska. Když se strejda ženil, najednou se večer otevřely dveře, ve dveřích se objevil Vaska. V botě měl pistoli, za opaskem druhou a říká: „Co Josef, tys mě nepozval na svatbu!?“ A měl velkou patálii strejda…

Smrt v přímém přenosu

Jak jsme to všechno jako děti brali? Jako nutné zlo. Jako něco, co musí tak být. My jsme byli tak omlácení vším, co se okolo dělo, že nám to už bylo skoro  lhostejné. Lidský život nemá ve válce žádnou cenu. Žili jsme v neustálém strachu… Všechno to zlo mezi lidmi vyprovokovala válka. Ale záleželo na člověku. Před válkou to bylo jinak - člověk byl buď bohatej nebo chudej. Jak přišla válka, začalo se rozlišovat podle národnosti. Ukrajinci získali  zbraně, chtěli svoji Ukrajinu, a všichni ostatní museli z Ukrajiny pryč -  Poláci, Češi, Rusové, Němci, Židi.

Jednou jsme šli s bratrancem na jahody. Přišli jsme na tlupu banderovců, dva nás zastavili, a vedli se samopaly k vykopaným zákopům. Tam nás postavili a my jsme čekali, že nás tam zastřelí. Namísto toho jeden vytáhl stříhací strojek a ostříhal nás dohola. Každého obyvatele dobře znali, věděli, kde bydlíme, jak se jmenujeme. Neříkali jsme nic, co by je mohlo rozezlit, jen neutrální věci. I rodiče se s námi celé dětství bavili jen neutrálně, abychom nemohli nic vyzradit. Nabádali nás, abychom se s nikým nebavili o politice, abychom dělali, že nikoho neznáme a nic nevíme. Tak jsme byli vedení. Dětství jsme neměli dobrý, nedá se ani všechno říct.

Ukrajinci říkali: Češi patří vyřezat, ale nejdřív půjdou Poláci.  Poláci tam tehdy vládli a my jsme k nim spolu s Ukrajinci chodili pracovat. Pak je Rusáci vyhnali, rozdali polská pole a už jsme nebyli žebráci. Jenže jsme neměli stroje, tak jsme museli k bohatým, protože měli stroje. Spoustu Poláků povraždili banderovci a jejich domy spálili.

Měli jsme ve vsi takový domácí mlýn, žentour, dělal na tom ten hospodář i bílou mouku.  S tátou jsme tam jeli, a na zpáteční cestě jsme potkali Němce s takovými velkými těžkými koňmi. Schovali jsme mouku, aby to náhodou nenašli. Co čert nechtěl, byli tam v takovým hustým smrčí v plotě u Hůlkových zalezlí banderovci a viděli ty vojáky. Když ti Němci přijeli k smrčí, nechali je banderovci sjet až dolů, až ke strejdoj na dvůr, a odtamtud s kopce na ně stříleli a zastřelili koně. Oba Němci utekli, ale co se dělo potom! Všechny sousedy Němci nahnali do stodoly, a tu pak chtěli zapálit. Vysvobodil je zase farář, který jim vysvětlil, že místní lidé za to nemůžou. Ten farář byl anděl, kolikrát nám pomohl - ten jediný nás chránil. Byl to evangelický farář, Jan Tomeš se jmenoval. Pocházel z Čech, na Volyni učil a pak šel do Polska.

U nás ve vesnici žila velká židovská rodina se sedmi dětmi. Měli obchod se vším možným. Dva z nich se u nás ve vesnici celou válku schovávali a přežili to. Ostatní šli do koncentráku. Pamatuju, jak k nám přišel večír Usher Jankl, a říkal, jestli by se mohl u nás vykoupat. Tak se vykoupal, dostal najíst, a spěchal pryč. Schovával se po chlívech a různých skrýších, v obrovských kupách slámy si nadělal díry, vždycky mu dal někdo najíst nebo ho nechal umýt. Celou válku to takhle dělal. Kdyby se to Němci dozvěděli, tak zastřelí celou rodinu. Rusáci ne. Na Rusáky já osobně nemůžu říct ani slovo.

V každém národě jsou dobrý lidi a špatný lidi. Řeknu vám jeden z mých nejsilnějších zážitků: Jednou k nám na Štědrý den přijel německý voják, že by chtěl od nás koupit pro důstojníka slepici. Naši říkali: „Ne, ne, je Štědrý den, tu slepici od nás dostanete,“ a dali tomu vojákovi slepici. Do hodiny k nám na koni přijel důstojník Wehrmachtu s plnou náručí dárků. Když u nás viděl stromeček a nás všechny pohromadě, byl velmi smutný a rozplakal se. Říkal, že má doma sedm dětí. Pozvali jsme ho dál. Strávili jsme společně dvě hodiny u stromečku, zpívali jsme koledy… „

Návrat do Čech

Po válce vyjednal prezident Beneš se Svobodou a Stalinem, že kdo z Čechů byl ve válce, mohl se za zásluhy vrátit do Čech. Z naší široké rodiny (i z manželčiny strany) bylo ve válce 28 členů. Manželčin bratr byl dokonce na Dukle, těžce raněný ležel 14dní v márnici, ale všechno přežil. Byl pak dlouho nemocný a vyprávěl nám. Vždycky když pak šel v televizi nějaký pořad o Dukle, říkal: „Vypni to, takhle to vůbec nebylo!“

V r. 1947 dával farář s předsedou dohromady seznam členů jednotlivých rodin a vyjednávali s Rusákama, kdo pojede do Čech.  Opustili jsme tedy své domy, a Ukrajinci rychle všechno rozebrali. Na naše místa přijeli Ukrajinci z Čech. Nechtělo se jim, brečeli na nádraží, nechtěli vystoupit z vagonů, tak je Rusáci vyháněli ven. Byli to většinou komunisti, a také na Volyni brzo přišli o život.  Ukrajinci je postříleli. Němec tam nesměl bejt, komunista tam nesměl bejt,  Polák tam nesměl bejt. Ještě dlouho po válce hodně lidí postříleli a naházeli do studně.  To nikdo neviděl, co se tam dělo. Lidi, co přišli po nás, přišli do vyrabovaných domů, neměli na čem spát, neměli dřevo, Ukrajinci všechno sebrali.

Náš vstup do Čech byl velmi smutný. Jeli jsme vlakem. Na hranicích volali všechny lidi, kteří se vraceli z Volyně, na ošetřovnu na prohlídku a kvůli odvšivení. Všichni šli, my s maminkou jsme zůstali na nádraží. Najednou se vlak rozjel. Nejstarší bratr se lekl, že vlak odjíždí, tak ho doběhl, chytil se za držadlo vagonu, postavil se nějak nešikovně na stupátko, a když jel vlak kolem rampy, Káju strhl a přejel…

V Čechách začal normální život. Bylo to, jako kdyby po noci přišel den. Ráj na zemi. To se nedá vůbec porovnat. Lidé nás přivítali velkými bochníky sýra. My jsme nevěděli, co to je, tak jsme to někomu dali. Všichni se k nám chovali moc hezky. Nepřijeli jsme jako chudáci, ale jako někdo, kdo je tady vítaný. Taky jsme uměli česky líp než leckteří lidé v pohraničí.

Majetek, který jsme měli potvrzený z Volyně, jsme dostali i zde v Čechách. Takže jsme dostali dvě krávy, koně a čtyři hektary. Brzo ale přišla kolektivizace a my jsme zas o všechno přišli. Celý život jsme měli bídu s nouzí, ale nikdy jsem neslyšel rodiče, že by si stěžovali. Nikdy. Rodiče zemřeli na počátku 80. let.   

Oženil jsem se v r. 1955 a máme dvě děti. Celý život jsem dělal zedníka, což mě bavilo. Žádný školy nebyly.  Manželka předloni zemřela, pocházela také z Volyně. Bydleli jsme ve Frýdlantu a pak jsme se přestěhovali do Nového Města pod Smrkem. Nikdy jsem nebyl v žádném spolku, natož v politickém. Naši mi říkali - do politiky nechoď, kdo byl v politice, ten šel u nás na Volyni rychle pod kytičky. Tak jsem v životě nebyl u nikoho a nikde. Z vojny mám vyznamenání  Vzorný pracovník. Lákali mě do KSČ, ale u nás ty komunisti to byli lumpové, kradli cement. Řekl jsem jim, že já nekradu, takže nikam nepůjdu. Ale i komunisti byli některý dobrý lidi. To člověk nemůže takhle brát. Ale ať jste komunista nebo ne, ať jste Čech, Ukrajinec, Němec nebo Polák - vždycky záleží na člověku.

Na vojně jsem byl v r. 1953 v Rakovníku a ve Stříbře a měl jsem se dobře. Poznal jsem se tam se dvěma kluky, kteří byli v Hitlerjugend, a ti cvičili o třídu výš než všichni ostatní vojáci. Velitel byl nějaký Ukrajinec, ani neuměl česky a ptal se, jak je možný, že ti dva umí tak dobře cvičit. Já řekl, že to je tím, že za války bojovali proti nim a už jsou vycvičený. To jsem si dal! Už jsem to pak měl u něj špatný. Potkal jsem tam také jednoho Němce z Volyně. Po válce  byl šest roků na Sibiři a pak jsme se sešli tady v Čechách. Pracoval jsem s ním a naši synové chodili spolu do školy. To byl dobrej chlap. Na něj pokřikovali fašisto a na mě Rusáku…  

Byly to všelijaký chvíle, nerad vzpomínám...