Zachráněná duše

„Ahoj teto! Co dělá Vítek?“ zdraví mě zdálky dvanáctiletý Lukáš a zpod brejliček se na mě dívají jeho tmavé oči plné zájmu.

„Nazdar Lukáši! Co dělá, to nevim, ale právě jsem se dozvěděla, že dostal kuli z češtiny!“

„Jééé, to já taky… z přírodopisu! Nevěděl jsem, jak se jmenuje hlína na poli…“ postěžuje si.

„No počkej, hlína je přece hlína…“ zapochybuju.

„Cha, cha, ornice! Taky bys dostala pětku!“ praví Lukáš a oči mu raráškovsky svítí: „Jo a řekni Vítkovi, ať se staví pro to cédéčko Zachraňte Williho.“

„To víš, že mu to řeknu. A o čem to je?“ zajímám se.

„No tam je takovej padouch, jmenuje se Rendl, a ten unese Williho, to je kosatka. A Džony, to je takovej menší kluk, ho chce zachránit. Nakonec ho fakt zachrání, Rendloj dá do držky a je to hotový.“ Zakončí Lukáš s vítězoslavným úsměvem a hned se loučí:

„Tak já už jdu a pozdravuj Vítka a Vojtu!“

Lukáše je radost potkat. Vždy se upřímně zajímá nejen o vás, ale o celou rodinu. Normální kluk, co hraje fotbal, skautuje, občas zlobí a miluje velryby.

V r. 1994 si Renata a Milan Šimkovi přivezli z kojeneckého ústavu ke svým třem dětem ještě Lukáše. Jejich Barunce bylo tehdy 10, Martinovi 6 a Haničce 3 roky. Renata se o adopci začala zajímat v r. 1991, kdy porodila Haničku. Tehdy také začínala válka v Jugoslávii a ona velmi silně vnímala utrpení jugoslavských sirotků. Postupně v ní dozrávala myšlenka ujmout se nějakého dítěte z dětského domova. V hlavě měla změť myšlenek, pochybností o své síle a o tom, zda by adoptované dítě dokázala mít ráda… Nakonec se s Milanem rozhodli a podali žádost o adopci. Prošli nekonečné dva roky administrativních průtahů a všemožných vyšetření, až jim jednoho dne sociální pracovnice ukázala dvouletého Lukáše. Malého kluka, který měl místo očí dvě hluboké studně, plné nepředstavitelné hrůzy.

Prvotní nepřijetí  zažil Lukáš hned po narození, když ho odmítla jeho matka. Narodil se zcela zdravý romským rodičům. Ti už měli několik dětí, a navíc byli zadluženi, proto další dítě nechtěli, a Lukáš putoval do kojeneckého ústavu. Když mu byl rok, adoptovali si ho lidé, kteří ho týrali. Ti lidé měli hocha tři měsíce, pak ho žena přivezla do nemocnice v hrůzostrašném stavu.  Byl vyhublý, měl dvakrát přeražené obě ruce, proraženou lebku, uměle vytvořený rozštěp patra, od nosu až po trávicí trubice rozleptané sliznice, zcela mu chyběla nosní přepážka, roztrhanou pusinku, obličej popálený od cigaret, zdeformované ucho, za které ho údajně věšeli… Během tří měsíců Lukáš prožil něco, na co nejsou slova… Peklo… Na bezmocnou otázku, jak někdo takový mohl dostat do adopce dítě, Renata jen krčí rameny: „Nechápu to… Na nás musel kdekdo psát posudky, prošli jsme spoustou testů, kontrolovali nám byt…“ Žena, která dítě týrala, šla údajně na 8 let do vězení.

Lukášek otřásl celou nemocnicí. Když mu lékaři hýbali zlomenýma rukama, neplakal. Z toho byli vyděšení i nejotrlejší doktoři. Všichni nad ním plakali, jen on ne. Byl vycvičený, že nesmí brečet, jinak by s ním jednali ještě hůř. V nemocnici si pobyl 4 měsíce. Chytal jednu infekci za druhou, protože nechtěl žít. Když se vrátil zpět do kojeneckého ústavu, jen apaticky seděl, nechtěl s nikým komunikovat, nechtěl jíst. Pořád mu teklo z nosu, protože měl poraněné, bolavé sliznice. Když mu pečovatelky chtěly utřít nos, musely s ním bojovat, jak se bál… Do toho přišli Šimkovi. Pro adoptované dítě si nekladli žádné podmínky, a tak přijali dvouletého Lukáše, který byl na úrovni 11měsíčního dítěte, neuměl chodit a říkal jen „Ham!“ a „Brm, brm!“

Začátky

„Začátky byly velmi těžké,“ vzpomíná Renata po téměř deseti letech. „Musela jsem si od sousedek půjčit strojení na miminka, protože Lukáš byl velmi malý. První měsíc vůbec na nic nereagoval, nesmál se, jen smutně koukal. Naše děti nám ráno hned lezly do postele. Lukáš se bál. Chtěl jen jíst a jíst. Pořád opakoval: „Ham, ham!“ Když jsem mu ale namazala chleba nebo dala buchty, nechtěl - nevěděl, co to je. Zpočátku jedl jen suché rohlíky, které znal. V koupelně vždy strašlivě, nelidsky plakal. Asi ho v koupelně týrali. Musela jsem ho držet a Milan ho rychle sprchoval. Snad každý týden jsme byli u nějakého doktora. Neurolog nám třeba říkal, že Lukáš nikdy nebude chodit do normální školy, měl totiž poškozený mozek, hlavně motoriku. A vidíš: chodí! Nikdy z něj nebude premiant, ale psát se naučil, chodit taky. Všichni, kdo ho znají, říkají, že to je velký úspěch. Byl také na operaci a plastice nosu. Prodělal zánět slepého střeva, který jsme rozpoznali až na poslední chvíli, protože byl zvyklý bolest maskovat. Musíme jezdit taky na oční, protože má týráním poničenou sítnici a při sebemenším poškození mu hrozí oslepnutí. Do toho záchvaty dušnosti od chronických rým, takže obvodní lékařka… Byl to takový cvrkot, že jsem se kolikrát ani nestačila najíst. Všechno se točilo jen kolem něj, takže nebyl čas na ostatní děti, a ty samozřejmě žárlily… Po prvním měsíci přišla konečně první reakce: vztek. Kvůli všemu se hrozně vztekal, hodil sebou na zem a vyváděl. I když to zní divně, měla jsem z toho radost: konečně nějaká reakce! Postupně začal pomalu mluvit, naučil se tulit, prát se s Haničkou o místo u maminky. Dodneška, když si sednu, tak ho mám na klíně, a to už je velkej klacek,“ směje se Renata.

Zajímavou etapu prožila Renata v nemocnici. Dostala od Lukáše, který byl nosičem viru, žloutenku typu B. Začalo se to projevovat obrovskou únavou, takže často přemýšlela o tom, jestli nepřecenila své síly. Když se přišlo na žloutenku, vlastně si oddechla. Měsíc strávila v nemocnici, a když se jí udělalo trochu líp, měla čas i na čtení a přemítání. Tam Lukáše „porodila“, jak sama říká. Když za ní po třech týdnech všichni přijeli, připadalo jí, že Lukáš je ostatním dětem velmi podobný. Jejich oťukávání bylo u konce. Už byli jedna rodina.

Přijetí

Lukášovo přijetí nebylo úplně snadné. „Zpočátku jsem ho přijímala jen rozumem,“ říká Renata. „Když přišla situace k řešení, přemýšlela jsem, jak bych se zachovala k vlastním dětem. Nešlo to automaticky – citem. Nemohla jsem po něm třeba olíznout lžíci, (už proto, že mu z nosu neustále tekla hnisavá rýma), než jsem to udělala poprvé, chvíli to trvalo. Pomohl v tom i můj pobyt v nemocnici. Tehdy se o Lukáše staral Milan a ti dva se sblížili. Vždycky radostně utíkal k Milanovi, když přijel z práce: „Tati, tati!“ volal a pomáhal mu nést kufr. To Milana vždy dojalo. A takové maličkosti, kdy Lukáš ukazoval své velké srdce, nám všem pomáhaly k většímu otevření a cítění… I děti se musely s přijetím Lukáše vyrovnávat. Vzaly ho jako kamaráda. Nejvíc ho naučila Hanička, která je o rok starší. I když na něj žárlila, zároveň ho měla moc ráda,“ dodává Renata.

Těžko domýšlet, kde by dnes Lukáš byl, kdyby zůstal v dětském domově. Když ho potkám, jsem vždy zaplavena tichým úžasem nad jeho milou, srdečnou osobností, nad jeho rodiči a celou jejich rodinou. Napadají mě slova jako síla, láska, víra, oběť… ale oni sami by takhle nikdy nemluvili. Lukáš je prostě jejich, a pro své dítě uděláte cokoli. Je to prosté.

Rasismus

Osvojením Lukáše se Šimkovi stali „jiní“. Někteří lidé se na ně začali divně koukat a posuzovat je. Renata si nemohla dovolit dát Lukášovi ani trochu onošené strojení… „Zpočátku jsem z toho byla úplně vyřízená,“ říká, „naučila jsem se dodat si sebevědomí a vytvořit si bariéru před lidmi, kteří mě chtějí zranit.“ Šimkovi začali vnímat romskou tématiku jinak, než dosud - začala se jich totiž dotýkat osobně. Poznali, že Lukáš se s hloupými poznámkami na svoji adresu bude setkávat nejspíš celý život – dokud budou v naší společnosti netolerantní lidé.  Vyrovnat se s tím je těžké… „V první třídě hodně plakal a byl smutný,“ říká Renata, „časem se to trochu zlepšilo, ale s nástupem do nové třídy se situace vždy opakovala… Jednou jsme byli na horách a nechali jsme tam Lukáše s Haničkou hodinu samotné na malé sjezdovce. S Milanem jsme zatím šli na běžky. Když jsme se vrátili, říkala mně Hanička, že se nějaké děti Lukášovi posmívaly. Byl pak celý den velmi agresivní… “ S rasistickými poznámkami se setkává často, a je to pro něj vždy bolestivé. Dlouho pak musí maminka Lukáše těšit a ujišťovat ho, že nikdo není víc, a nikdo míň. Že nezáleží na tom, jakou má barvu kůže, ale jaký je člověk, jestli se něco naučí, jestli bude spravedlivý a poctivý… Že ho mají rádi a že si ho vybrali, protože jim se líbil… Že je tu Někdo, kdo vidí doprostřed jeho srdce a vždy stojí při něm…

Budoucnost

„Nad budoucností nepřemýšlím. Co přijde, to přijde. Třeba před čtyřmi roky v zimě jsme měli těžké období - Lukáš zlobil jako nikdy předtím. Nevěděla jsem, co s ním. Vždycky kolem Vánoc se mu podvědomě vynořovaly vzpomínky na to, co zažil, proto zlobil. Zažil jako miminko ohromnou agresi, která je teď jeho součástí. Proto se musí naučit s agresí zacházet. Bude to jeho úkol v životě. Každý, kdo dokáže energii agresivity přeměnit v něco pozitivního, má v sobě najednou ohromnou hnací sílu. To už ale všechno záleží na něm…“ přemítá Renata.

Čeká ho nejednoznačný život a bude záležet jen na něm, kudy půjde. Na té cestě má velké pomocníky, kteří ho milují, a budou ho provázet: maminku, tatínka, Barunku, Michala a Haničku…

                                                                                                                                               2004

Po třinácti letech

Lukášovi se podařil velký úspěch – vyučil se prodavačem. Po škole ho to táhlo z domu. Chtěl se osamostatnit, a tak si sháněl  práci a byt v Hradci Králové. Sbírá další životní zkušenosti, i další z rodu trpkých. On sám nemá bariéru vůči bílým, jako mají ostatní Romové, ale bílí vůči němu ano.  Pořád se setkává s narážkami a nepřijetím kvůli romskému původu. „Když si šel prohlédnout přislíbený byt, majitelka mu neotevřela, ačkoli byla doma - dívala se na něj kukátkem,“ uvádí příklad Renata. Z Hradce se zanedlouho vrátil a rok pracoval v místě bydliště.

Další mezník, který Lukáš za tu dobu prožil, bylo setkání se svými třemi pokrevními bratry. Ti si ho vyhledali na facebooku a vyzvali k setkání. I když o existenci bratrů věděl, byl z toho překvapený a nevěděl, jak se zachovat.  „Docela ho to sebralo,“ říká Renata, která ho ale všemožně podporovala: „Říkala jsem mu, ať za nimi jede. Znát své kořeny je důležité.“  Nakonec se rozhodl jet. Skamarádili se. Bratři mu několikrát zdůrazňovali, aby poděkoval Renatě a Milanovi za to, že se mohl vyučit, protože žádný z nich vyučený není. Od té doby jsou v občasném elektronické kontaktu, ale podruhé už za nimi nebyl. Toto setkání ho změnilo - dodalo mu jistotu, že někam patří.  

Teď má Lukáš poloviční invalidní důchod, byt i práci v Hradci. Už neutíká z domu, už se rozhodl.  O všem přemýšlí. Hledá… A pořád se těší domů na maminku a tatínka. Na sourozence, kteří už mají své rodiny, na neteře a synovce…  Pořád je radost ho potkat. Pořád má klukovské oči plné nepředstíraného zájmu o druhého člověka. Pořád má veliké srdce a krásnou duši. Zachráněnou duši…