Všechno jsem dělala ráda

Život Františky Faltusové (1915-2004) plynul ve znamení těžké práce. V jejím mládí to v kraji pod Orlickými horami ani jinak nešlo....

Nikdy ji však nenapadlo si stěžovat. Naopak: z jejích úst, která se dovedla tak pěkně usmívat, často zaznívalo: „Za všechno buď Pán Bůh pochválen.“

---------------------

Tatínek měl ve vesnici chalupu a hospodářství. Oženil se, ale štěstí mu nepřálo. Po devíti letech manželství mu umřela žena a on zůstal sám se čtyřmi dětmi ve věku 3-9 let. Musel jim záhy sehnat druhou maminku, i když neměl dobré vyhlídky: čtyři děti a zadlužené hospodářství. Když ho jako vdovce nabízeli mé mamince, nechtěla ho. Říkala si: „Nojo, to bude ňákej vesnickej kejvavej strejc!“ Bránila se tomu, ale když se poprvé s tatínkem sešla, hned se jí zalíbil zjevem i vystupováním. Tatínek měl pěkné způsoby – nikdy nemluvil hrubě, nikdy mě nebil. A tak měli naši v roce 1910 svatbu a hned za čtyři roky musel tatínek do války. Zakrátko po tatínkově odchodu jsem se narodila já. Tenkrát byla velká bída, maminka říkala, že jsem vyrostla z kozího mlíka a vajec – nic jinýho jsme neměli. Maminka tady u sebe měla sestru, která jí celou válku pomáhala. Tak se ty dvě ženský v práci přičiňovaly, že za tu válku splatily dluhy. Tatínek přišel až v roce 1919, protože byl v ruském zajetí. Vyprávěl nám, že v Rusku je na metr hluboko krásná černá hlína, takže ani nemusej hnojit, že tam chlapi nedělají, a všecku těžkou práci musejí dělat ženský. V této době umřel i bratr – bylo mu 19 let a byl takovej hodnej. Já ho měla tuze ráda a moc jsem ho želela…

V roce 1922 jsem začala chodit do školy, kde se mně moc líbilo. Sestra už v té době byla ve službě a já se těšila, že po škole si půjdu taky vydělávat koruny. Ale dopadlo to jinak. Na tatínka přišla těžká nemoc a za deset dní jsme ho pochovali. Já jsem musela zůstat doma pomáhat mamince s hospodářstvím. Ty začátky bez tatínka byly moc těžký. Pamatuju se, jak jsme jely s maminkou poprvé na pole orat. To pole bylo ve svahu a já jsem nemohla udržet krávy. Maminka zase nemohla zmoct pluh, tak jsme se tam obě rozbrečely. Ale velmi silně si pamatuju, jak jsem se vzpamatovala a řekla mamince: „Mami, neplačte - za rok už mně bude patnáct a já budu orat sama a krávy mě budou poslouchat - uvidíte!“ A tehdy jsem si vlastně řekla takové proroctví na deset let dopředu, kdy jsem doma dělala samou těžkou práci. Sekat jsem se naučila už ve dvanácti. To jsem přišla ze školy a na stole bylo napsaný: „naseč krmení“. Tak jsem šla. Ale já jsem to všecko dělala ráda a drželo mě to celej život. A kolikrát to byla práce pro dva nebo pro chlapa, a já byla ráda, že to můžu udělat sama… No a tak jsme to s maminkou takhle tloukly deset let. Pak jsem dělala dva roky u Šponara v továrně. To se mi líbilo, práce nebyla špatná, nějaký peníze se vydělaly, a ještě jsem mohla pomáhat doma mamince. Po dvou letech jsem musela ale z práce vystoupit a jít sloužit k Bendom, protože jsme jim byli vděční za pomoc, kterou nám prokazovali za války. Teta Bendová byla v té době nemocná a nikdy jiný tady k pomoci nebyl.

Ale já měla moc krásný a dlouhý mládí. Chodila jsem do Orla, to mi moc dalo – měli jsme dobrou společnost lidí stejného názoru a těšili jsme se na veřejná cvičení. Od mala také strašně ráda čtu. Naši ani můj muž na knihách nešetřili. A čtu dodnes – zrovna nedávno jsem dočetla Potopu od Sienkiewicze, která měla přes tisíc stránek. Jako holka jsem teprve četla. Ale ne všechno, vždycky jsem si vybírala. Každý den jsme vyváželi s krávama hnůj na pole – byla to hodina cesty. A protože krávy šly samy, tak já u toho četla. Ve strojírnách tehdy bydlel nějaký Faltus, a ten když mě viděl, jak jdu začtená vedle krav, tak vylezl z okna, smál se a volal: „Tak co, už se vzali?“ A já byla u čtení tak spokojená! Taky jsem se tady vdala, když mi bylo 29 let. Celé hospodářství jsme s manželem převzali, a do toho ještě tehdy přišla družstva. Můj muž umřel, když mně bylo 76 let a byl to dobrej chlap – velkej pracovník. Ani jsem před ním nemohla říct, co by se mohlo udělat, protože on by hned letěl a udělal to. Dělal sice na dráze, ale všechnu práci v hospodářství se taky naučil dělat, a u toho měl ještě krejčovinu, ale tu nedělal rád. Rád měl elektriku – tu se nikde neučil, ale rozuměl tomu. Brzo se nám narodila Maru a to bylo a pořád je zlatý ďouče. Tolik jsem si přála, aby bylo těch dětských hlaviček víc kolem nás, ale nešlo to. To byl také můj kříž, že jsme nemohli mít víc dětí. A bylo mi to o to víc líto, že už jsem věděla, jak hezké je mít dítě…

Protože jsme měli moc špatný bydlení, usnesli jsme se s manželem, že si postavíme domek. Celý rok 1962 jsem nechodila do družstva, protože jsem míchala maltu, dělala přidavače zedníkům a vařila jim. Byl to hroznej rok. Celý dům jsme postavili bez výtahu, bez míchačky, jen holýma rukama… A prvních sedm let ve družstvu byla taky hrozná dřina za málo peněz. Jediný, co na tom bylo dobrý, že jsem neměla žádnou starost, co budu dělat. Vzala jsem krajíc chleba do kapsy a džbánek čaje a šla jsem, kam mě poslali. První žně probíhaly jen s koněma a při mlácení obilí jsme museli stačit mlátičce. To byla honička! Vždycky, když jsem přišla domů, tak jsem byla dočista vyčerpaná a dvě hodiny ležela jak mrtvola, než jsem se zmohla na další práci doma. Když pak přišly kombajny, to byl opravdový převrat. V kravíně už to bylo finančně lepší, i když to byla dřina taky. Pět ženských na sto krav a všechno ručně dodojovat, čistit… Ale z peněz jsem si mohla koupit i šaty, které jsem si tak přála.

A kdy jsem byla nejšťastnější? Já jsem šťastná pořád! Celý život byl vlastně samá tvrdá práce v jednoduchých podmínkách: doma s krávama, ve službě u Bendů, pak 17 let v družstvu - za to mi vyměřili důchod 700 korun… Ale já jsem to všechno dělala ráda! Celej život mě posilovala a těšila víra, kterou jsem získala doma. Ne žádným přemlouváním, ale příkladem, to byl nepsanej zákon. A za celej život a za všechno buď Pán Bůh pochválen a veleben. Tak to je…

Pro člověka je důležité nelpět na korunách. Když jsem se vdávala, měli jsme s manželem dohromady 30 tisíc, a z toho jsme plánovali postavit hrubou stavbu domu. Jenže přišli Němci a všechno sebrali. Pak jsme zase něco našetřili a vzali nám to komunisti… Takže jsme pořád nic neměli a já mám teď jen ušetřený na pohřeb a jinak to rozděluju vnoučatům. A tak bych byla ráda ještě dlouho živa, abych je mohla ještě trochu podpořit… A nejhlavnější v životě je víra. Vždyť my žijem pro věčnost…

Zaznamenáno v r. 2002