Vždycky se můžeš usmát

Anna se v autě zaposlouchala do textu písničky. Pokaždé hledá, jestli to je její příběh, a jestli jí ta slova napoví… 

Na křižovatce zastaví na červenou a pohlédne na řidičku ve vedlejším pruhu. Žena ve slunečních brýlích prohrabuje dlouhými prsty s karmínovými nehty svou vlnitou blond hřívu a při tom s někým mluví telefonem. Její gesta jsou uvolněná, pohyby hlavy nedbale vyzývavé. Je sebejistá. Upravená. Krásná. Ta žena za volantem jistě ví něco, co ona ne.

Z přehrávače se ozývá:

„Proč někdy tak upjatí jsme v ulitách,

nám oči neplanou, spíš mají strach…“

Na semaforu se rozsvítila zelená. Kolona se rozjela.  Uvnitř auta se Anna cítí bezpečně. Když ale stojí na křižovatce jako chodec uprostřed rušného provozu, zachvátí ji panika. Řady aut se hemží jako mravenci. Na povel zastaví. Na povel vypálí vpřed. Proč to tak je? Proč jezdíme z místa na místo? A proč uvšechďasů tak šíleně rychle? Proč při tom musí být tolik rámusu a smradu? Co se děje uvnitř aut – v hlavách řidičů?

Písnička v rádiu pokračuje:

„Svých předků najednou můžem se ptát,

jak duši otevřít, jak srdcem hřát,

já věřím, že dál doutná v nás pravěký oheň, co očistí…“

Hlavou jí plynou obrazy z dětství. Jeden za druhým.

Děda.

…Když ji vezl z prázdnin domů na motorce Jawa 250, řekl vždy: „Aninko, drž se jako klíště, ať tě v Kyšperku pod viaduktem neztratím!“ Držela se vší silou jeho kožené bundy a vítr jí svištěl kolem hlavy. Věděla, že s dědou se jí nemůže nic stát…

…Když si jako malá ráno vlezla k němu do postele a hlavu položila na jeho silnou paži, děda vyprávěl. O zvířatech, o lese, o jednonohé sýkorce, kterou si ochočil. Voněl mýdlem, tabákem, maličko potem. Voněl mužsky a hezky, vůní, na kterou nezapomene…

…Říkával jí „čemeřice“. Když někdy v 8. třídě zjistila, jak ta kytka vůbec vypadá, byla hodně zklamaná – vždyť ani nemá barvu! Až o mnoho, mnoho let později tomu oslovení přitakala. Nachová, béžová a zelená nenápadnost, sotva rozeznatelná jedna od druhé, přináší svým rozkvětem jasné znamení nového začátku. I ona s lety čím dál víc nachází zalíbení v decentních barvách. Nejen barvách povrchu, ale i jemných odstínech duše…

Jsou dny, kdy to v našich životech vypadá nenadějně, ba někdy ještě hůř. Přesto pořád něco máme. Můžem se usmát. Na babičku s hůlkou, která vyplašeně chvátá po přechodu. Na klučinu, který se loudá po chodníku za maminkou, a šeptá cosi svému medvídkovi v náručí. Na zpocenýho chlápka v oranžové vestě, který řídí provoz na silniční uzavírce, a nemá kam utéct před sluncem.

Vždycky se můžeš usmát.  Někdy uvidíš protiúsměv. Úsměv neznámého cizího, který projde tvým životem jako když na podzim jeden list padá k zemi – nenápadně.  A když si té nenápadnosti povšimneš, objevíš v ní zázrak…