Zlato se čistí v ohni

4. 09. 2018 23:16:43
5. září 1942 byl popraven Vladimír Petřek, pravoslavný kněz, který po útoku na R.Heydricha pomáhal ukrývat v kostele sv. Cyrila a Metoděje sedm parašutistů.

Josef a Marie Petřkovi žili se svými deseti dětmi (Marie nar. 1905, Vladimír 1908, Milada 1911, Jaroslav 1912, Jiřina 1914, Emil 1915, Miroslav 1917, Věra 1920, Zdena 1921, Květa 1923) na Valašsku. Své potomky vedli k národní hrdosti, zodpovědnosti, svobodě ducha a mezilidské solidaritě. Otec byl učitel a dlouholetý Sokol, takže své děti vychovával důrazem na kázeň a vzdělání: „Jeho ponaučení byla obyčejně krátká, ale jadrná, jako děti jsme k němu cítili veliký respekt. Dnes je nám jasné, jak dobrým byl otcem,“ vzpomíná jeho dcera Jiřina a dodává: „zcela jistě jsme měli všichni tatínkovu bojovnost, ale byla to maminka, jež nám dala věnem tu nejčistší touhu po poznání pravdy a snahu po naplnění nejvyšších ideálů ducha.“ Jejich rodina zcela jistě nežila v nadbytku, ale vzpomínají na krásné dětství: „Té pohody a legrace co jsme doma zažili! To bylo také díky tomu, že nás bylo tolik sourozenců. Sedávali jsme spolu pohromadě a povídali si o všem možném. Všechny nás bavila literatura a ta byla také častým námětem našich hovorů. Bývala jsem ve škole většinou první, kdo znal nejnověji vydanou beletrii a poezii,“ uvádí Zdena Petřková. O svém bratru Vladimírovi říkají: „Vladík již jako odrostlý kluk přistupoval k nejmladším sourozencům a vůbec ostatním výrazně mladším dětem se zodpovědností, trpělivostí a pozorností u chlapců jeho věku zcela neobvyklou. On byl ale vůbec celkově k lidem velmi srdečný, uctivý a vlídný.“

Cesta ke kněžství

Vladimír se narodil v r. 1908 v Hodolanech u Olomouce a brzy se u něj začal projevovat zájem o literaturu a talent ke studiu cizích jazyků. Zřejmě už ve školním věku si rodiče všimli jeho živého náboženského přesvědčení. Tato skutečnost a sympatie manželů Josefa a Marie Petřkových k Jugoslávii přivedly Vladimíra v roce 1923 do Jugoslávie ke studiu teologie. Po 10 letech byl povolán k povinné vojenské službě do Československé armády. Vladimír se z Jugoslávie vrátil s vynikajícím teologickým, filozofickým a literárním vzděláním, uměl více než deset jazyků. To vše mu pomohlo zformulovat si své vlastní vyhraněné postoje k světu a životu. Sám o tom píše: „K svým názorům jsem se dopracovával dosti těžce. Od dětství jsem byl z domu pryč. Řadu let jsem žil bez jakékoliv opory a dozoru. Člověk odvykl sentimentalitám, ztvrdl předně vůči sobě. Bylo to nesnadné odhoditi romantické národní cítění, lehkomyslnost povrchního materialistického pohledu na svět, zabezpečit své přesvědčení v prvé řadě rozumově a učiniti je i citovým prvkem mé osobnosti.“

Vladimír Petřek spatřoval svoji budoucnost v povolání pravoslavného kněze. Velikou duchovní, lidskou i intelektuální autoritou byl pro něho biskup České pravoslavné církve, otec Gorazd. S ním vedl řadu duchovních i přátelských rozprav. Petřek byl ustanoven kaplanem při chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Dříve než mohl být vysvěcen na kněze, musel se podle kánonu pravoslavné církve rozhodnout, zda chce žít v manželství nebo se stát celibátním knězem. Po přijetí svěcení by se už ženit nemohl.

V létě 1932 se seznámil s Jiřinou Reinlovou, studentkou dívčí sociální školy v Brně. Jiřina byla vychovávána v majetné rodině a v sekulárně humanistickém duchu obvyklém pro tehdejší českou společnost. Vladimír byl naproti tomu zvyklý na skromné poměry a náboženství pro něj bylo zásadní životní hodnotou. Jeho úvahy o Bohu, duchovní zápasy a potřeba náboženského hledání pravdy byly zřejmě Jiřině sotva pochopitelné. Vladimír byl svou milou silně zaujat, ale dříve, než mohli mít oba čas v klidu svobodně zvážit, zda vkročit společně do života nebo se rozejít, začali být okolnostmi nuceni k rychlému rozhodování. Pravoslavná církev potřebovala naléhavě další kněze. Proto byl Vladimír vyzván biskupem Gorazdem, aby přijal kněžské svěcení v době co možná nejkratší. Po vnitřních zápasech a s těžkým srdcem se nakonec Vladimír rozhodl vztah s Jiřinou Reinlovou ukončit. Jeho snoubenka ale na to reagovala velkou lítostí, což Vladimíra velmi zasáhlo, takže propadl sebeobviňování a nakonec vzal své rozhodnutí zpět. Sňatek uzavřeli 7.12.1934 v Olomouci a 16.12.1934 přijal Vladimír kněžské svěcení. Nadcházející rok patřil k těm nejšťastnějším v jeho životě, narodila se jim také dcera Jiřina. Brzy se ale začaly projevovat jejich rozdílné povahy i rozdílné pohledy na život, které vyústily v rozvod r. 1937. Ačkoliv rozvod nesl Vladimír velmi těžce, tehdy ještě nemohl tušit, před jakou hrůzou rozpad manželství zachránil jeho ženu i dceru.

Život v Praze

Vladimír Petřek s Aloisem Čiklem byli pracovně dosti vytíženými kněžími. V Praze byla v 30. letech početná pravoslavná náboženská obec a mladý temperamentní Petřek si rychle získával nové přátele. Zbožnost a hluboká osobní spiritualita nebyly na překážku jeho veselé povaze a schopnosti mít radost ze života: „Je dobré býti vždy tak trochu nevážným,“ tuto zásadu měl na paměti po celý život.

V první polovině 30.let vnímal Petřek chudobu a nezaměstnanost mnoha lidí jako naléhavější hrozbu, než pozvolna se formující nacistický režim v Německu. „V naší indiferentní, liberalistické, povrchní a papouškující společnosti, nemající pevných myšlenkových a náboženských kořenů, zmítané humbukem prázdných hesel a nabubřených floskulí, úplně tupě se přehlíží nesporný sociologický fakt, že jen pevná a opravdová náboženskost je předpokladem mravního a vůbec všeho pokroku a zušlechtění života, že není druhého léku pro těžké choroby lidstva a opak značí jen násilné přehánění, vysilování všeho, rozvrat a zmar,“ napsal v dopise Jiřině Reinlové.

Okupace, útok na Heydricha a nacistický teror

Události související s Mnichovskou dohodou a následná okupace v březnu 1939 v Petřkovi dozajista vyvolaly značné rozhořčení. Násilí páchané na českém národě ho přimělo k novému přehodnocování jeho dosavadních pacifistických postojů.

O prvních kontaktech Vladimíra Petřka a jeho pravoslavných spolubratří s nějakou odbojovou organizací nejsou informace. Ovšem vysoký počet lidí židovského vyznání, kterým kaplan Petřek a farář Čikl vystavovali křestní listy, a tím jim usnadňovali získat vystěhovalecké vízum, svědčí o tom, že existovaly od března 1939. Mezi bývalými čsl. legionáři bylo mnoho lidí pravoslavného vyznání, a právě oni se často zapojovali do protiněmecké rezistence hned po 15.3.1939. Vladimír Petřek měl vazby na pražskou komunitu Srbů. Možná získali pravoslavní klerici i jejich laičtí spolubratři spojení na odbojové hnutí prostřednictvím svých srbských farníků. Srbové, kteří u nás našli svůj druhý domov, byli vůči Československu v době jeho ohrožení zpravidla velmi loajální a projevovali svou solidaritu – na rozdíl od mnohých imigrantů z Ruska a Ukrajiny.

Úder proti Heydrichovi dne 27.5.1942 vyvolal u nacistů velký úžas a vztek. Byl vyhlášen civilní výjimečný stav na území Prahy, zablokovány všechny výjezdy z města, povolána nacistická policie. Dále bylo zakázáno vycházet po 21. hodině, tramvajová doprava byla zastavena ve 20 hodin a ještě téhož večera zahájili nacisté v Praze ohromnou policejní razii. Téměř 7.000 příslušníků německé policie, protektorátní policie a německé armády začalo prohlížet byty a domy Pražanů. Výsledkem bylo zadržení 541 lidí. Výjimečný stav byl vyhlášen na území celého protektorátu. Tzv. stanné soudy odsuzovaly k smrti zastřelením stovky Čechů za nejrůznější delikty. Nacisté zavedli „trest smrti zastřelením s celou rodinou“ pro každého, kdo u sebe přechovával policejně nehlášené osoby nebo osoby bez platných dokladů. Trest smrti za „schvalování atentátu“ umožňoval Němcům zbavovat se libovolného počtu jim nepohodlných Čechů. To vše byla ovšem teprve předehra k zastrašující kampani, která měla Čechům dát na srozuměnou, že pokud nebudou útočníci na Heydricha dopadeni, hrozí jim genocida.

Již den po atentátu na Heydricha přišel do kostela sv. Cyrila a Metoděje Jan Kubiš, další den Jozef Gabčík a pak i zbývajících 5 parašutistů. Starost a praktické záležitosti spojené s jejich přechováváním si vzal na starost Vladimír Petřek. Ten pak také navázal spojení s dalšími organizátory podpory a ubytování – učitelem Janem Zelenkou-Hajským, Marií Moravcovou, rodinou Fafkových, Janem Sonnevendem atd.

Heydrich podlehl zraněním 4.6.1942 a bezradnému gestapu nezbylo než znovu zesílit zastrašovací kampaň a doufat, že Čechy přinutí vydat muže, kteří Heydricha zabili. Atmosféra strachu z plošné genocidy dostala novou kvalitu po vyvraždění Lidic. O bezradnosti nacistických funkcionářů v protektorátu svědčí jejich ústupek v podobě příslibu beztrestnosti a vyplacení finanční odměny „všem, kdo až dosud nevyhověli své povinnosti učiniti udání“. Němci věděli, že atentátníky mohou dopadnout jedině tehdy, pokud jim je vydá nějaký zrádce z řad odbojového hnutí. Lhůta této amnestie byla stanovena do 20. hodiny 18. června. Napětí v zemi se stávalo čím dál hůře snesitelné. Smrtelná úzkost vedla mnohé Čechy k demonstrování vnějškové proněmecké loajality a kolaborantští novináři obavy české veřejnosti pilně přiživovali. Novinové články byly nadepsány např.: „Už jen padesát hodin nás dělí od katastrofy českého národa“.

Úkryt parašutistů

Jestliže nátlak okupačního režimu naháněl takovou hrůzu lidem, kteří nebyli zapojeni do odboje, jak asi bylo Vladimíru Petřkovi a jeho přátelům? Jak vůbec dokázali vydržet ty předlouhé tři týdny stále přítomného nebezpečí, trýznivé úzkosti a náročné péče o sedm svých svěřenců? Z dokumentů gestapa je patrné, že o parašutisty se staral většinou Petřek. Zprostředkovával jim spojení s jejich spolupracovníky, obstaral jim odborné lékařské ošetření, chystal pro ně jídlo a nocleh a „šel ve své osobní pomoci těmto osobám až tak daleko, že chodil vlastnoručně vyprazdňovat vědro s exkrementy, které sloužilo jako nouzový záchod,“ konstatuje zpráva gestapa.

16.6.1942 se dobrovolně dostavil na gestapo Karel Čurda, aby zradil všechny příslušníky rezistence, které znal, a také poskytl veškeré informace, jimiž mohl přispět k dopadení útočníků na Heydricha. Prozradil některé úkryty českých parašutistů v Praze, Lázních Bělohradě, Pardubicích a Plzni. Jeden z odbojářů, zrazený Čurdou pak při sadistickém výslechu prozradil úkryt parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Vladimír Petřek byl zatčen gestapem ve svém bytě 18.6.1942, Němci ho odvlekli ke kostelu, kde se 7 parašutistů již bránilo přesile více než 800 mužů gestapa a policie. Zatímco parašutisté zemřeli se zbraní v ruce, Vladimíra Petřka a jeho pravoslavné spolubratry ještě před smrtí čekalo martyrium výslechů na gestapu. Soud s Vladimírem a jeho pravoslavnými spolubratry se odehrál 3.9.1942. Následujícího dne byli v Kobylisích zastřeleni: Jan Sonnevend, Václav Čikl, biskup Gorazd a Vladimír Petřek. Jeho spoluvězeň o něm říká: „Prosil Boha, aby mu dopřál dosti sil, aby vydržel až do konce. Petřek byl vysílen, znaven, ubit, ale nezlomen. Jeho oči mluvily o vítězství ducha, o výši mravní síly, o probojování se k odhodlání“. Zásluhou tohoto svědectví víme, že otec Vladimír až do konce vytrval ve svých postojích k životu a světu, které vyjádřil ve své korespondenci osm let před smrtí: „Konečně zlato se čistí v ohni a duše lidská v utrpení. A já se mu nevyhýbám, poněvadž to mohu snésti a také svůj život nevyčerpávám jednou věcí. Je příliš mnoho důvodů, příčin, pro něž je blahé žiti i strastiplně, odříkavě, bez pochval a slávy, cítit v sobě plápol sžíravého ohně, neklid a touhu získávat, vítězit, svítit si v temnotách bílým rozpáleným plamenem vlastním já stravujícím, drásat se příkrou pěšinkou a žízeň hasit vlastním potem a krví – toť důstojné člověka.

Osudy rodiny Petřkovy

Zpráva o dopadení parašutistů a uvěznění Vladimíra rodinu Petřkovu pochopitelně šokovala. Jejich bratr o své činnosti v odboji nemluvil, ale oni tím překvapeni nebyli, protože se to dalo u něj s jeho názory a temperamentem předpokládat. „My jsme Vladíka moc litovali a přemýšleli jsme, jak bychom mu mohli pomoci, jestli by bylo možné pro něho něco udělat,“ vzpomínají sestry Jiřina a Zdena. Uvěznění Vladimíra nesl zvláště těžce otec. Byl velmi zachmuřený, vyšel z domu a odešel do polí, chtěl být chvíli sám. Sestry Zdena a Jiřina popisují: „Tatínek se ve Vladimírovi viděl, byl na něho obzvláště vysazený a měl ho moc rád.“ Rodiče Petřkovi si zřejmě s větší intenzitou než jejich děti uvědomovali, jaká propast se před celou rodinou rozevírá. Vždyť až dosud Němci denně uveřejňovali seznamy popravených, často celých rodin. Jak vzpomínají Jiřina a Zdena Petřkovy: „Napadlo nás, že by Němci mohli klidně povraždit nás všechny, ale snažili jsme si to nepřipouštět, anebo tyto úzkosti aspoň navenek nedávat znát. Také nikdo z nás nenaříkal a nevykládal, že to Vladimír neměl dělat.“ Rodina se zdržovala převážně doma. Tušili, že úder gestapa na sebe nenechá dlouho čekat. Všichni byli okamžitě vyloučeni z práce nebo ze škol. 2.7.1942 do jejich domu vnikli tři muži a zatkli všechny členy rodiny. Přes Olomouc a Brněnskou věznici se dostali až do vyhlazovacích táborů, kde zemřeli oba rodiče, sestra Milada a bratři Jaroslav a Miroslav. Z původně dvanáctičlenné rodiny zbylo po válce pět dcer a jeden syn. Na svého bratra vzpomínají: „Čin, který vykonal bratr Vladimír, pokládali jsme jako on sám za samozřejmou povinnost příslušníka českého národa a také tak jsme jeho důsledky nesli. Tenkrát v roce 1942 jsme my všichni včetně maminky souhlasili s útokem na Heydricha. Považovali jsme, a dodnes považujeme za správné, že bratr ty parašutisty ukrýval. Dodnes pociťujeme hrdost na to, jak statečně se Vladimír tehdy zachoval.“

(podle knihy Vojtěcha Šustka: Zlato se čistí v ohni)

Rodiče Josef a Marie Petřkovi, sestra Milada a bratr Jaroslav

Autor: Iva Marková | úterý 4.9.2018 23:16 | karma článku: 23.34 | přečteno: 729x

Další články blogera

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Babička čte pohádku

....................................................................................................

5.12.2023 v 14:31 | Karma článku: 13.71 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Máchadlo

....................................................................................................

30.5.2023 v 20:27 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 209 | Diskuse

Iva Marková

Chodec

....................................................................................................

23.12.2022 v 10:15 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 237 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 26.62 | Přečteno: 487 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 298 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.78 | Přečteno: 521 | Diskuse
Počet článků 219 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 594

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.

ivamarkova@tiscali.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...