„Loudat se“ je pěkné slovo. Přemýšlí, kdy ho naposledy slyšela na svou adresu. Bylo to hodně dávno. Pak se něco změnilo, a přestala se loudat. Bylo třeba být rychlá. Bylo potřeba být pořádná a rychle si uklízet. Bylo potřeba být o něco dál, aby mohla pohlídat mladší sourozence, doprovodit je do školky, doučit je, co nepobrali ve škole, pomoci s úklidem hraček...
Loudavá chůze vynesla z hloubi vědomí nečekanou vzpomínku... Kolik jí tak mohlo být? Čtyři, pět? Rodiče šli na ples. Byli tak mladí! Děda měl hlídat Petru a o rok mladšího bráchu. Brácha se uprostřed noci pozvracel a hrozně se rozbrečel. Děda nikde nebyl. Petra si dodnes pamatuje samu sebe tehdy, jak sedí na nočníku a brečí bezmocí. Nevěděla, co má dělat. Pak ale vzala hadr a začala to po bráchovi uklízet. Ta noc neměla konce...
Petra zpomaluje čím dál víc. Na mostě zastavila a dívala se dlouho do řeky. A pak – místo aby pokračovala po mostě dál v cestě - seběhla po schodech dolů k vodě. Na břehu odložila kabelku a tašku s nákupem, sundala si boty a bundu, vyhrnula kalhoty ke kolenům. Vstoupila do vody. Přebrodila řeku po kluzkých kamenech tam a zpět. Chvíli se posadila do trávy a pozorovala hladinu. Bylo jí blaze. Pak opět vstoupila do vody, začala ze dna vytahovat největší kameny a stavět hráz. Šlo to dobře. Když byla s prací hotova, vystoupila z vody ven a bosa pokračovala dál. Nasbírala také plnou tašku kaštanů, žaludů a pár trsů jeřabin, aby to bylo pěkně barevné. Našla také několik vybarvených listů hrušně, pěkný kus březové kůry a červenou větývku. Sebrala dvě spadlá jablka u plotu.
Domů přišla až večer. Dnes se po mnoha letech zase loudala...