Ukrývání zahraničních zajatců

…o nenápadném hrdinství obyčejných lidí v kraji pod Orlickými horami v čase válečném…...............

Informací o ukrývání zahraničních zajatců za druhé světové války není mnoho. Zapsané ve své době nebylo takřka nic (veškerá pomoc byla přísně tajná), přímí pamětníci již nežijí. Článek je sestaven z několika dobových vzpomínek a pamětnických výpovědí jako malá připomínka událostí, které se jistě odehrávaly ve větší šíři.  (Pozn. Obce Orlice a Kunčice, které byly do r. 1950 samostatné, jsou dnes součástí Letohradu.)

Začátkem roku 1945 bylo už zřejmé, že porážka německých armád je pouze otázkou času. Před blížící se frontou se stěhovala různá okupační zařízení i zajatecké a koncentrační tábory z východu na západ. Při těchto přesunech docházelo k útěkům vězňů z transportů. Útěky končily často smrtí uprchlíků při dopadení, ale objevovala  se i jejich podpora ze strany obyvatelstva území, kterým procházeli. Taková situace nastala i v našem kraji, když tudy začátkem roku 1945 procházelo několik transportů.  Při jejich odpočinku, hlavně v noci a při menší pozornosti stráží, uteklo několik zajatců do okolních lesů. Fakt blízkého konce války neubíral nic z nebezpečnosti  jakékoliv pomoci těmto ubožákům, hodnocené jako  protiokupační aktivita, za kterou byla běžným trestem smrt. Ani takováto „drobná“ hrdinství by však neměla zůstat zapomenuta.

Kunčický kronikář Jan Tomek zaznamenává v kronice přesun vězeňských transportů po železnici a vzpomíná i pěší transporty válečných zajatců:

• 9.2.1945 po hlavní trati od České Třebové ku Praze projíždí za třeskuté zimy vlak s trestanci buchenwaldskými, naloženými v otevřených uhlácích  - Vlak smrti. V České Třebové bylo z vlaku vyhozeno 5 mrtvol, u Dlouhé Třebové 27, v Ústí n.O. 3 a i dále po celé trati do Prahy.  Oběti byli prý ponejvíce židé, mrtvoly ležící na trati u Dlouhé Třebové byly pohřbeny na tamním hřbitově. Očitý svědek vypravoval, že to byly jen kostry potažené kůží. I otužilý tamní farář nezdržel se slz. Naši Němci nechtí o tom nic slyšet – to prý soukmenovci neudělali…
• 10.2.1945: Slyšíme o novém průvodu několika tisíců zajatců, který se pohybuje pěšky po státní silnici ze severní Moravy přes Výprachtice a  Jablonné n.O. k Žamberku. Kam jdou dále – nevíme. Rovněž pochod smrti! Tito zajatci nebyli na tom o nic lépe než transport včerejší. Ve Výprachticích bylo zastřeleno 10 zajatců, protože už nemohli dále. Občané výprachtičtí dostali zákaz ošetření těch, co ještě dýchali – ať prý zahynou jako psi! Farář výprachtický bude vyšetřován prý proto, že nechal nešťastníky pohřbít na hřbitově.
• 22.2.1945 nový transport zajatců. Z Kladska přijel do Kyšperka (dnes Letohrad) nákladní vlak, v němž byly zařazeny 4 uhláky naplněné trestanci. Mezi živými lidmi bylo několik mrtvol. Doprovázející němečtí vojáci nedovolili mrtvoly vyložiti, a tak všichni mrtví ve stoje se živými byli vezeni dál. Živí zajatci v horečce trpěli velkou žízní. Na prosbu zajatců o vodu střílela do nich eskorta skrze stěny vozů…“

Uprchlíci, ukrývaní  na Kunčicích

Příslušníky transportů byli vedle vězňů z koncentračních táborů také spojenečtí vojáci, váleční zajatci z Ruska, Anglie, Francie, Jugoslávie i jiní. Některým z nich se podařilo při přesunech pěšími transporty uprchnout a byli ukrýváni v přilehlých lesích za podpory řady místních rodin.  Několik zajatců přišlo na Kunčice z transportu, který procházel v blízkosti obce dne 21.2.1945. Místní kronika o tom píše:

„Transport ruských zajatců jde pěšky za mrazu mínus 5 stupňů od Lanškrouna do Dolní Dobrouče, kde je na noc. Pan řídící Skalický vyzývá některé známé a spolehlivé kunčické občany, aby poslali zajatcům jídlo a části oděvu. Výzva našla pochopení u mnoha sousedů. Další transporty jsou vláčeny sudetským územím, aby zajatci nedostali nic k jídlu. Několika zajatcům podařilo se z transportu utéci, dostalo se jim přístřeší a stravy u občanů hornokunčických.“

Sbírku na zajatce organizovali i na Orlici: „Lidé sami nic neměli, a tak se nejvíc sešly dřeváky a nějaké šatstvo. Starosta Krejsa to pak vezl do Dobrouče, “ říká jeden z místních pamětníků.

Bohumil Moravec z Kunčic (1913-1995) zaznamenal  vzpomínku na první setkání s uprchlíky, když se u něj zastavila paní Marková z Dolní Čermné. Ta mu vyprávěla o své cestě  přes Veselý kopeček, kde vystoupilo z lesa několik mužů a žádali ji o potraviny a kuřivo. Když zjistila, že to jsou Rusové, dala jim, co měla v tašce a slíbila donést další při zpáteční cestě. U Moravců  uvařili polévku, sehnali chléb, salám, syrečky a odpoledne, když se vracela zpět, šel s ní i Moravec.  Zajatci se nejdřív báli, pak ale pochopili, že jim nesou jídlo.  Byl na ně otřesný pohled: kostry potažené kůží, na nohách hadry, na sobě cáry a pytle,  špinaví a zmrzlí.  Neměli žádné nádoby na polévku, pouze plechovku od konzervy, do které jim ji naléval. Když se s nimi loučil, stáli všichni v pozoru a salutovali. Slíbil jim, že příští den jim opět přinese potraviny a že se o ně postará. Zatím spali ve stohu a Moravec jim nosil jídlo, které vařila manželka. S masem ochotně pomáhal řezník Bárta z Dolní Čermné. Bylo však obtížné tolik lidí živit, a proto je rozdělili do několika domácností na horních Kunčicích. O zajatce se starali např.: Stránský, Havelka, Moravec, Motyčka Karel, Motyčka Jan, Štěpánek, Adamec Pavel, Motyčka Josef, Faltus Josef, Moravec Alois, Adamec Jan, Štěpánek Josef, Poláček Josef, Tomek Rudolf, Moravec Jan, Vacek Josef a další. Pro případ domovních prohlídek pro ně kunčičtí zhotovovali v lese bunkry.  Lékařské ošetření obstarávali dr. Holubář a Sázavský.

Z další velké kolony zajatců, jejichž transport byl po dva dny ubytován v Dolní Dobrouči, se několika podařilo uprchnout do okolních lesů.  Údaje o počtu zajatců, ukrývaných na Kunčicích, se různí, nejčastěji se udává kolem padesáti lidí. Mnoho jich ale bylo i v okolních obcích. Zpočátku bylo v horních Kunčicích 36 zajatců, většina Rusů, ale i několik Francouzů, Angličanů nebo Jugoslávců.  Alois Moravec (1931-2012) z Kunčic si vybavuje francouzského vojáka, kterého doma přechovávali asi 3 měsíce. Nebyl to prý žádný ubožák, „a ten, co bydlel u Adamcu,  jim také různě  pomáhal, třeba  štípal dříví.  Jednou v neděli jsem s nima šel na šneky, oni to sbírali a pak to s velkou chutí jedli.“

Na podpoře zahraničních uprchlíků se podílelo velké množství jednotlivců i celých rodin z Kunčic a v podobné situaci byli i na Orlici. Množství lidí, zapojených do této činnosti, bylo hlavně na Kunčicích dáno velkým počtem přechovávaných zajatců.   Kromě problematického obstarávání nedostatkové obživy a šatstva,  bylo jejich ukrývání spojeno s velkým rizikem. Velké plakáty všude hlásaly jediný trest pro ty, kdo pomáhají zajatcům kterékoli národnosti: trest smrti.  

Karel Kalivoda (1916-2008) píše ve svých vzpomínkách o jedné cestě za zajatci: „Je mrazivý večer, konec února 1945. Řezavý severozápadní vítr znepříjemňuje cestu sněhem po „dubovce“. Spěchám, i když se snažím jít opatrně. Nechci totiž rozlít obsah kastrolku v tašce, kde je polévka, před chvílí vytažená z trouby, a velký kus bramborové nadívajny se švestkami. Mám starost, aby polévka moc nevystydla. Cílem cesty je malá dřevěná kolna u Faltusova lesa, kde již na jídlo čekají tři mladí Rusové, Viktor, Pavel a Ivan. Jsou zde na rozhraní katastru Kunčic a Dobrouče už několik dní a nosíme jim do lesa jídlo střídavě, vždycky večer. Za chvilku už klepu na stěnu kolny smluvené znamení. V několika minutách se neslyšně otevrou dveře a já vklouznu dovnitř. Zaslechnu šeptem pár ruských slov a hned se hlásím. Potmě se rozdělí polévka do hrnéčků, pak i další jídlo. Mezitím si vyměňujeme zprávy o novinkách dne. Chlapci byli dopoledne až u Vaňkovky pro vodu, v noci si chtějí uvařit čaj. Ještě pár informací o situaci na frontách a za chvíli už se vracím s prázdnými nádobami, abych sdělil sousedům, co mají druhého dne kromě jídla přinést… Poněvadž v únoru a v březnu bylo ještě v lese i na polích dost sněhu, bylo docházení do skrýší za chlapci dost nebezpečné. Stopy ve sněhu mohly úkryt prozradit. Proto se úkryt vždy po několika dnech měnil. Nějaký čas byli ve zřícenině Pecháčkova stavení v Ráji, ale až tam docházely hlídky. Několik dní  se také  skrývali v mlází nad Vaňkovkou…“

Když se ruští zajatci trochu fyzicky zotavili, nechtěli jen nečinně sedět v lese, ale něco podnikat proti Němcům. Zorganizovali několik akcí, jenž byly nebezpečné pro ně samotné i pro obec, která je ukrývala. Na represálie ale naštěstí nedošlo. Přestože o uprchlících věděla celá vesnice i četníci, nikdo nic neprozradil. 

Uprchlíci, ukrývaní na Orlici

Na Orlici přišlo v únoru 1945 postupně  15 anglických válečných zajatců. Byli to uprchlíci ze zajateckého tábora v Králíkách. Starost o ně převzal ponejvíce Ferdinand Stejskal, (1899-1979), v jehož chatě pod Masníkem se ukrývali.  Václav Adamec (1913-1999) vzpomíná na první setkání s nimi, když kopali s Ferdou Stejskalem  a Standou Adamcem pro případ válečné potřeby úkryt v šedivském lomu. K jejich úleku se nad nimi objevili  tři muži ve vojenských uniformách. Po vysvětlení se zjistilo, že to jsou  angličtí zajatci, a že uprchli z lágru v Králíkách, kde jich údajně bylo 4.500. Němci je tam využívali na různé práce, např. odklízení sněhu ze silnic nebo opravování tratě, která byla často narušována partyzány.  Utéci se jim podařilo  proto, že Němci měli na hlídání stále méně vojáků.  Na rozdíl od kunčických Rusů byli tito pěkně oblečeni a obutí, měli dokonce nerez příbory. Václav Adamec dále uvádí:

„Rozhodli jsme se, že prozatím je ubytujeme v Masnici v chatě Ferdy Stejskala. Ale jen prozatím, protože Němci, resp. naši četníci, chaty kontrolovali. Angličanům se v chatě líbilo. Brzy nato nás překvapil hajný Šolc sdělením,  že v Jablonském lese v krmelci pro srnky nocují další dva, odpoledne je Tonda Skalický převedl k nám do chaty a už jich bylo pět. Radost ze setkání byla velká a starost o jídlo ještě větší. Hajný Šolc nám neustále dodával nové Angličany a během týdne jsme jich měli 15. Ferdova chata byla na prasknutí. Hluku tam bylo jako v každém jiném domě ve vesnici. Kdo šel kolem, věděl, že zde není něco v pořádku, že je chata plně obsazena.  Navečer byla svolána porada do kanceláře našeho kováře Stejskala, jednak ohledně stravování, jednak ohledně ubytování. Dostal jsem za úkol vybrat v Jablonském lese vhodné místo pro bunkr. Ferda si vzal na starost stravování s tím, že se pro zajatce bude vařit každý den v jiném popisném čísle. Na mne připadly úterky.  Byla to velká starost, když si představíme, že jídlo bylo na lístky a příděly nedostatečné….  Stravování ale klapalo celkem dobře, lidé nás podporovali, jak jen mohli,  a snášeli nám jídlo, staré šaty, prostě vše, co měli.“

Během krátké doby postavili pro Angličany dva maskované bunkry,  v jednom bylo 6 lidí, ve druhém 7. Dva z Angličanů, chtiví boje, se nedali udržet a odešli 25.března naproti svým kamarádům, kteří bojovali na západě.  Stejskal s Adamcem se snažili jim to vymluvit, ale oni jim vysvětlovali, že nemohou takto nečinně sedět v bunkrech a že Němci jim v případě chycení nic neudělají, protože jsou chráněni Červeným křížem.  Tak je vybavili mapami, jídlem a dekami a zavezli do Ústí n.Orl., odkud pokračovali už sami pěšky směr Litomyšl a dále Nové Město, Žďár a České Budějovice. Jejich osudy nejsou dále známy. 

Václav Adamec  popisuje některé skutečnosti, související s péčí o zajatce: „Jednou mě pozval Ferda Stejskal do včelína a ukázal mi, co tam má bot a šatstva. Povídá: „Potřebuji, aby to někdo zanesl na Kunčice k Motyčkom. Hned ten večer jsem si nacpal dvě tašky a batoh a šel jsem na Kunčice. U Motyčků jsem opatrně zaklepal. Paní mi otevřela a zase za mnou zamkla. Tašky jsem nechal v síni a na její pozvání vešel do světnice. Uprostřed světnice stála židle, na ní seděl chlapec asi dvacetiletý, na klíně měl jedno Motyčkovo děcko, pan Motyčka ho pilně stříhal a říká mi: „Ani bys neřekl, že to je Rus, viď? Vždyť už zde jsou přes měsíc, tak už musí také jinak vypadat!“  Vyslovil jsem názor, že nejsou dost opatrní, že by neměli každému otvírat. Pan Motyčka mi tenkrát řekl: „Prosím tě, Václave, kdo by u nás někoho hledal. Vždyť máme sedm dětí, to by nikoho nenapadlo, že můžeme ještě někoho živit, a my je máme rozděleny po všech číslech. Ke mně chodí každý den jiný a já je dávám do pořádku.“

Orličtí Angličané si chodili pro jídlo každý den k večeru až do vesnice, Adamec k tomu ve svých vzpomínkách uvádí:. „Tam jsem jim vše donesl, vyměnil nádobí, trochu se polaskali s naším klukem, protože se jim rovněž stýskalo po jejich dětech. Náš malý kluk nám odpoledne stále utíkal k nim do kolny, oni si s ním hráli a vždy mu něco přinesli, třeba šišky z lesa. Strašně jim ten kluk připomínal jejich rodiny doma, na které moc vzpomínali. Jednou jsme jim umožnili poslech anglického rozhlasu. Já jsem venku hlídal, měli jsme velký strach z prozrazení. Poslouchali tři hodiny a pak šli teprve do lesa. Byla to asi největší radost, kterou jsme jim mohli udělat.“

Václav Adamec ve svých pamětech také popisuje organizaci zásobování: Bylo dvoje nádobí na vystřídání. Ženy byly domluveny, aby vařily každá něco jiného. Kdo nevařil, přinesl pekáč buchet nebo sklenici sádla, veku chleba nebo kus salámu. O vývoj válečné situace měli Angličané sice velký zájem,  ale sami nechtěli ani válčit ani Němcům škodit.

Další, kdo zajatce na Orlici podporoval, byl také Alfons Hubka. Jeho syn Miroslav, kterému bylo v té době 8 let, vzpomíná: „ Vím, že jednou se u nás vařil hrnec guláše a pak přišlo asi šest Angličanů. Jeden z nich byl hrozně dlouhý, chodil k nám v předklonu, a když seděl na otomaně, tak měl kolena zároveň se stolem.  Vařilo se v několika domácnostech a pro hotové jídlo pak chodili orlický lidi, tzv. spojky, a nosili stravu do jejich úkrytů.“  Kdo choval dobytek, musel hlásit přesně podle váhy každý kus, aby měli Němci pod kontrolou možné zdroje potravinové podpory uprchlíkům. Každá zabíjačka musela být povolena a jejich kontroly – třeba o půlnoci - byly na denním pořádku. Miroslav Hubka k tomu uvádí: „Tady chodil nějaký Ressler,  esesák každým coulem, pocházel z Čermné. I když tady se tvářil lidumilně,  prý také vyslýchal lidi na pardubickým zámečku.  Jednou jsme načerno zabili prase. Přišla sem  kontrola tří esesáků. Naši zrovna nebyli doma. Tak jsem je zavedl do chlíva, kde spočítali dobytek. Mezi chlívkem a prasečákem jsme měli takovou přípravnu, tam se zastavili a ptali se mně, jestli máme černý prasata. Mysleli si, jestli se doma mluvilo o černý zabíjačce, že jim to kluk řekne. A já jsem jim odpověděl: „Ne, my máme samý bílý.“ Tak se otočili a odešli. Naši byli strachy bez sebe, když přišli z pole a dozvěděli se o té návštěvě…  Dospělí měli strach, strašnej strach byl. A vůbec se o tom nemluvilo, každý se bál třeba si něco ověřit, aby se neprozradil. Ani spoustu let po válce se o tom nemluvilo. Jednou v neděli táta přivedl z lesa strašně zuboženýho Rusáka, byl poraněný, odřený větvemi, tak jsme ho doma ošetřili a ustrojili a poslali jsme ho na Kunčice, kde byli ukryti ruští zajatci. A jednou se také na Orlici objevila ruská dívka – Zina Fedorovová. Utekla zřejmě z transportu a přišla k nám. Zůstala u nás až do konce války. Když byl v květnu převrat, a přišli ruský vojáci, nacouvali nám s dělem do dvorka a jeden důstojník se na ni začal sápat. Ale máma ji bránila, a tak je velitel srovnal do latě. Po válce se Zina přes velvyslanectví vrátila do Ruska.“

S koncem války se uzavřela jedna z kapitol hrdinství obyčejných lidí, které by oni sami hrdinstvím těžko nazývali. Dělali jen to, co řada dalších v obci. Kdoví, jak by uprchlíci dopadli, nebýt jejich podpory.  "Jen" vařili, obstarávali a nosili jídlo. "Jen" stavěli přístřešky v lese. "Jen" zajistili uprchlým zajatcům hygienu. "Jen" si s nimi vyměnili pár gest či slov…  Obyčejní lidé projevili v čase potřeby obyčejnou sounáležitost a obětavost. Jejich odvaha – jakkoliv se z dnešního pohledu zdá nenápadná – pro ně ve své době mohla mít ty nejvážnější důsledky.  Byli to lidé jako my - každý měl své chyby, každý měl své názory, každý měl své starosti. A nic z toho jim nebránilo pomoci člověku v nouzi.