Celou válku jsme měli strach

Marie Sýkorová (1912-2007) pocházela z rodu kunčického kronikáře. "Dát tatínkovi do ruky tužku a papír, to byl šťastnej."

Dále vypráví:

Tatínek se velmi dobře učil, takže ho rodiče chtěli dát na kněze. Nastoupil do Rychnova na gymnázium, ale po čtyřech letech mu zemřel otec, a maminka ho už nedokázala na škole vydržovat, takže skončil. On by se na kněze ale stejně nehodil – neměl trpělivost, hned ho všechno rozčílilo.  Přihlásil se na dráhu a dotáhl to až na žamberského přednostu. Doma jsme byly tři holky: já s Martou jsme dvojčata a třetí byla Zdeňka. Tatínek byl úplně jinej než maminka. Nepamatuju, že by nás kdy vzal na klín nebo pochoval… Ale tenhle barák postavil, to se musí ocenit, že? Ta lípa před barákem je moc stará. Ptala jsem se mýho dědy, jestli neví od svého tatínka, jak je stará. Děda nevěděl, je prý pořád stejná, takže jí může bejt kolik set let.

No a maminka byla moc dobrá ženská. Zemřela před 30ti lety a za tu dobu jsem si kolikrát řekla, kdybych tak na chvíli s ní  zase mohla bejt. To byla strašně hodná ženská, ale houby měla po životě… samá práce. Maminka mezi námi nedělala rozdíly, to tatínek ten měl rád mě, a Martu tolik ne. Maminka kolikrát říkala: „To je zajímavý, ty můžeš tátovi říct víc než já…“ Zdeňka byla velmi bystrá a chytrá, taky zdědila po tatínkovi výtvarné vlohy – ve 4. ročníku si nepřinesla ze školy ani jeden výkres, všechny tam vostaly, jak dobře malovala. Nikdy ale své nadání nevyužila, a to je škoda.

Když byla první válka, můj dědeček Petr Štěpánek, tesař, mi vypravoval, že jednou večer k němu přišel jeho mistr Šimáček a povidal: „Petře, sbíraj zvony a rozpouštěj je. Na Kopečku v Kyšperku jsou zvonečky, který musíme uklidit. Žádnýmu nevěřím, jen tobě. Nikdo to nesmí vědět.“ Tak ten děda s ním šel, na faře si vzali klíč od kaple, rozšroubovali ten šestiboký oltář, zvonečky dali dovnitř a zase ho zašroubovali. A tam přečkaly celou válku.

V první válce byla strašná bída. Hospodářům brali obilí, dobytek, nám sebrali na porážku i 7měsíční tele. Lidi se pak neměli z čeho živit. Já sama neměla hlad, ale vedle nás byla vejměnická chaloupka, kde bydlela sestra mýho dědy. Oba pocházeli ze 16ti dětí. Teta tady neměla kromě dědy nikoho a nikdy se nevdala.  Celej život sloužila u Adamcu na Orlici. A ta ženská, ta vám měla hlad, to bylo hrozný! Naše maminka ji hodně podporovala. Teta vařila jen polévku z bílé řepy a my jako děti jsme jí to záviděly a povídáme mamince: „Mami, teta vaří takovou dobrou polívku, ono jí to tak chutná, když to pořád má. A ona nám nedá ochutnat!“ Maminka to poslouchala a povidá: „Tak co, nechte tetu bejt, já vám tu polívku uvařím.“ My jsme to ochutnali a povídali jsme: „Jé, to není dobrý!“ A máma to vzala a vylila praseti do žlábku. A tak si občas myslím, kdyby ty lidi, co si dneska tak nařikaj, zkusili jíst, co naše teta. Lidi nařikaj, a přitom se ledaskde válí jídlo, to nemůžu pochopit. Všeho je moc…

Když mně bylo asi 7 let, dědeček přivezl do mlejna pytel mouky režnej a pytel pšeničnej. Tu mouku měli doma asi 2 dny a zvěděli, že po domech bude chodit rekvizice. Tak tu mouku naložili na vozejček a zavezli do lomu, kde ji položili do díry a naházeli na to větve. Jenže v noci začalo pršet a mouka byla pod vodou. A maminka povidá: „Tak to máme po buchtách!“ Druhý den to přivezli domů a pod pytlem byl jen asi 2 cm kvásek  a jinak byla mouka dobrá! Maminka z ní napekla prázdnejch vdolků a dědeček nám říkal: „Snězte ty vdolky doma, lidi maj hlad a záviděli by vám.“ Maminka nás poslala s vdolkama taky k tetě: „Děti, zaneste tetě do chaloupky, aby neumřela hlady.“ To byla chudák, moc na ni vzpomínám. Dneska nemůžu chodit a jsem slepá, ale pořád se mám líp než teta…

Moje maminka byla anděl. Ohromně to s námi uměla, a to se starala o nás tři, o svoji postiženou matku a hospodářství k tomu. Často mě napadá, že jsem se hodně nadělala, a to je pravda, ale maminka na tom byla ještě hůř. Jak jsme vyšly ze školy, tak nám všem rozdělila práci – vaření, uklízení, praní… Dobře si pamatuju na své sedřené ruce od praní na valše. Od 15ti let až do doby, kdy jsem se vdala, jsem – kromě jiného - prala na celou 6člennou rodinu.

Vdávala jsem se v roce 1935 a nechtěla jsem tady zůstat. Ke stavení patřilo 9 ha a já neměla práci na poli ráda. Jenže tatínek Ladislava přemluvil, a tak jsme zůstali  tady.

V roce 1938 byla mobilizace a Ladislav musel narukovat. Měli jsme kus pole „pod horama“, bylo zvoraný, zavoranej hnůj tam byl a já věděla, že do půli září se tam musí nasejt pšenice. Teď Ladislav doma nebyl, a když bylo 20. září, povídám si: „Nedá se nic dělat, musím to zasejt.“ Měli jsme tažnýho vola a krávu, tak jsem to zapřáhla, naložila jsem brány a ježka na hrudy a šla jsem. Pod horama jsem  uvláčila 3x místem, hrudy rozbila a povidám odpoledne tatínkoj: „Tati, šel bys mně zejtra vodit vola do secího stroje? Já si musím rychtovat spřežení a secí stroj…“ Tatínek beze všeho souhlasil, tak jsme jeli a všechno zaseli. V noci pršelo, takže pšenice rychle vzklíčila a vzrostla. Když to pak prezident Beneš vzdal, manžel přišel z pohraničí domů. A když jsme se uvítali, tak on mně povidal: „Ráno pojedeme sejt pšenici pod hory.“ A já jsem mu řekla, že ta pšenice je už zelená. A on na to: „Tos zasela ty? No, to bude vypadat!“ Otočil se a hnal „pod hory“. A když přišel zpátky, tak povidá: „Tak bych to neusel ani já. Jen mně řekni, jak jsi to dokázala?“ Byl přešťastnej!

No to víte, když museli chlapi odejít z pohraničí, tak to neuznávali. Později ale Ladislav mockrát řekl, že to bylo dobře, protože jinak by je Němci všechny postříleli. Jo, za druhé války jsme hodně zkusili. Manžel byl v odbojové skupině „Velký Josef“. Každou chvíli byl pryč, já nevěděla kde. Jen mně řekl: „Dneska nebudu doma, ale neboj se, nic zlýho dělat nebudu,“ a šel. A to bylo furt něco. S Ferdou Stejskalem z Orlice vybudovali u jejich chaty bunkr, (ten bunkr Ladislav šaloval), a tam umístili 10 Angličanů. Nevím, kde se vzali, ani kam a kdy odešli. Vše se drželo v tajnosti.  Jednou za týden je v sobotu večír přivezli k Ferdom a tam se ty chlapi všichni vykoupali. Představte si, než se 10 chlapů vykoupe? To začali vo osmi hodinách a trvalo to do dvou s půlnoci.  My s Ladislavem jsme tam chodili pomáhat. Já jsem vařila a Ferdová je obsluhovala. Ale než oni se najedli, to byla doba, oni se v tom jídle tak vyžívali… A to se dělaly palačinky, lívance nebo bramborová nadívajna nebo buchty. To víte, kolikrát jsme jim navařili lepší jídlo než pro sebe a s sebou dali ještě koš koláčů. Bylo to velmi nebezpečné – kdyby nás u toho chytli, tak nás všechny postřílej. Od Stejskalu to byla velká oběť – to žádnej neocení. Je pravda, že Ferdovi měli dobrý zatemnění. Z kunčickej strany hlídal táta a z orlickej Ferda. Jenže, kdyby se něco semlelo, kampak bychom utekli? Nikam! Ferdovi museli shánět jídlo pro 10 chlapů, a to nebylo snadný, všechno bylo na lístky. Já jsem vykrmila 140kilový prase, Ferda to prase koupil, a protože bylo přihlášený, dal nám za něj 30kilový sele. Tenkrát nebyla ani lednice ani mrazák, tak se to muselo rychle spotřebovat. To prase se pak u nás na černo zabíjelo – Vojta Kotýzu z Kunčic to dělal. A museli jsme ho zabíjet ve dne, protože v noci kdyby zařvalo, bylo by to  nápadný. Tak jsem navařila krup, napekla buchet do jitrnic a prase se zabilo. Ferdovi to vodvezli těm Angličanům a nic se nestalo. A to oni k nám jeli z Orlice přes Ovčín, aby si žádnej nevšim, že k nám jezděj.

V Hůře byl ještě jeden bunkr, ten Ladislav taky šaloval, a tam byli zase Rusáci – Vlasovci. Jednou takhle v 9 večír nám někdo klepal na okno. Ladislav šel ven a von tam stojí chlap a jen ukazoval na pusu, jako že má hlad. Manžel mu povidá ať jde dál, ale on po sobě ukazoval dvěma prsty, jako když po něm něco chodí, asi měl vši. Byl tak slušnej, víte, že nechtěl k nám dovnitř, aby ty vši k nám nezatáh. Tak povidám Láďoj: „Jdi, zatop pod kotlem.“ Do vaničky jsme nalili vody a u nás na náspi se ten chlap umyl. Já jsem mu dala ručník, mejdlo, čistý prádlo, ohřála jsem mu polívku s chlebem… Nedávno jsem tátovi koupila za 850 korun hnědej manžestrovej oblek, měl ho dvakrát na sobě. A táta šel a ten oblek chlapovi dal! A já povidám: „Prosimtě, pročpak jsi mu nedal ten starší?“ A táta povidá: „Když něco chci dát, tak to musí bejt kloudný!“ Pak jsme si kolikrát s manželem říkali, Bůh suď, kam ten člověk došel? Dali jsme mu s sebou mapu, peníze, pecen chleba, sádlo do sklenice, nůž… Bůh suď? Měl namířený do Ruska. A i kdyby tam došel, tak ho tam nejspíš zastřelili…

Celou válku jsme měli strach. Mnoho lidí to zaplatilo životem, ale nám se naštěstí nic nestalo.  Ladislav se hodně hlídal. Jednou začal náš pes hrozně štěkat a my koukáme: četník! V tu ránu byl Ladislav pryč… Já mu šla otevřít a ptám se, co shání. A on koktal, že nevystačí s tabákem, který byl na lístky, a že slyšel, že manžel nekouří, takže ho přišel poprosit, jestli by mu tu tabatěrku nepřenechal… Tak jsem na Ladislava rychle zakřičela, aby se vrátil. A četník povidá: „Pročpak jste byl až nahoře na kopci?“ A manžel, to víte, vás se každej bojí. Ale četník pochopil, oč jde, a říkal tátovi: „Nebojte se, kdyby něco přišlo, tak já vám dám  vědět. Za ten tabák.“  Každej měsíc si pak přišel pro lístek na kouření.

Mojí velkou radostí v životě bylo divadlo. V r. 1947 přišel pan řídící z kunčickej školy, a že by od hasičů chtěli hrát divadlo, jestli bych nešla hrát. Já řikám, že nemůžu od malého děcka, synovi docházelo 3 roku. Maminka to poslouchala, a protože byla takovej dobrák, tak povidá: „A ty bys šla?“ A já na to, že jo a strašně ráda, protože hraje i Ladislav. A ona mně říká: „Jen si jdi, já ti kluka pohlídám, dyť spí jak dřevo.“ Hrála jsem pak asi ve 12ti kusech a vůbec jsem neměla trému. Hrálo se vždycky na Vánoce a na Velikonoce, takže celou zejmu se zkoušelo. A to já měla moc ráda, bylo to takový povzbuzení z toho bídnýho života. Taky jsem se ale všem nezavděčila, to víte. Jedna paní se mě třeba ptala, kolik za to dostaneme nebo jí vadilo, že hrajou ty samý lidi, ale sama by hrát nešla… Hlavní tahoun byl Tonda Pecháček, ten dělal všechno. V roce 1929 byla velká zima a on přišel k nám, že potřebuje namalovat kulisy a nemá kde, že se nikde netopí. Náš tatínek, to se ví – měl to taky rád - vystěhoval z koupelny vanu a brutar a Pecháček namaloval ty kulisy u nás v koupelně. Když jsme hráli Lucernu, já hrála Kláskovou a ta role mi náramně sedla, tak se na nás přišla podívat i okresní kulturní referentka. Hrozně nás chválila a mě se ptala, co dělám. Já říkám, že v družstvě. A ona říká, že to může dělat každej, ale že já bych měla hrát! Jarka Moravcu mně povidá: „Teda teta, to byla poklona!“ No byla – ale houby mně byla platná – žejo?  Jojo, hrát divadlo je moc pěkný…

Po válce nám komunisti sebrali pole, dobytek i les. Byli jsme poslední, co podepsali vstup do družstva. Tenkrát na nás přišli tři chlapi a říkali, že jak to nepodepíšem, všechno nám seberou a záhumenku nám dají až u Dobrouče. Tak jsme si říkali, že každej den bychom tam nemohli jezdit, ani se tam nedá  nasejt řepa, protože by to sežrali zajci a srnky… Tak jsme podepsali. Hned nám sebrali i našeho desetimetrákovýho tažnýho vola. Na jatkách za něj dostali 10 tisíc, my ani korunu… Tadyhle Jareš vedle to nepodepsal, a byl za to půl roku zavřenej. Přiznal se, že dostal i nářez. V družstvu jsem dělala nejdřív na poli a pak se Šlesingrovou z kopce jsme krmily 220 prasat. Měli jsme za to 300 korun měsíčně. Živi jsme byli, ale už bych to nevrátila ani za nic... Jako mladou mě práce na poli nebavila, ale když jsem v 72 letech přestala dělat, protože jsem nemohla na nohy, tak od tej doby mně to strašně chybuje…

No a manžela jsem měla ráda. Měla, měla… Když mně bylo 62 let, byla jsem v Červené Vodě se žlučníkem, kde mě měsíc drželi, než mě operovali. Ladislav za mnou jezdil pravidelně a jednou mu povidám: „Ve středu nejezdi, budu po operaci, nepustěj tě ke mně.“ Ve středu bylo půl druhej hodiny a táta stál u postele. Já povidám: „Kde se tady bereš?“ A on: „Sestra mě nepustila, tak jsem si našel doktora a na pět minut si to u něj vyprosil.“  Ve čtvrtek ráno ke mně doktor přišel a povidá: „Copak to máte za manžela? Přece když já jinýmu řeknu, že člověk je na tom po operaci dobře, tak mně uvěří, ale on ne. Musel vás vidět. Prej že odtud neodejde, dokud vás neuvidí. A mně se to od něj tak strašně líbilo, že jsem mu to nedokázal odepřít.“ I ten doktor z toho byl zaskočenej. Vidíte, taky mě měl Ladislav rád.  My spolu chodili 7 let, než jsme se vzali, a leckdy něco přišlo, to se ví. On byl na mě strašně hodnej, nemůžu si naříkat. Ále jo, život uteče jako voda.

Tak jsem vám toho napovidala, až vás z toho brní hlava, ne? Já mám ale řečnění ráda…

/zaznamenáno v r. 2005