Poklička od remosky

Studený silný vítr ohýbá větve stromů a listopadovým sychravem řídce proletuje sníh. Slunce už dlouho nikdo neviděl..

Vedle rušné křižovatky, kterou ve dne v noci proudí nekonečné řady aut, je parčík. V létě plný maminek, miminek, dětiček, babiček, milenců, psíků, křiku a výskání. Teď zeje prázdnotou.

Eva jde z práce přes park do obchodu, aby rychle nakoupila, a už už byla doma u kamen. Míjí prázdné lavičky. Vyhrnula si límec u kabátu a hlouběji zachumlala do šály kolem krku. Blížila se k jediné lavičce uprostřed parku, která byla obsazená. Zdáli viděla stojícího muže, o strom opřené kolo, u kola poloprázdné igelitky. Na lavičce měl vyrovnané nejrůznější elektrosoučástky –– pojistky, vypínače, krabičky, kabely, diody, ventilátor, integrované obvody, hadici od vysavače, kusy drátů a kabelů různých barev, šroubovák, kleště, pokličku od remosky… Muž v kšiltovce a volné šusťákovce si zálibně prohlížel své úlovky z popelnic a při tom náruživě potahoval oharek cigarety. Díval se jen a jen na lavičku, Evy si vůbec nevšiml. Tu a tam podřepl, některou z věcí přerovnal, popostrčil, otočil. A zase se narovnal a spokojeně přehlížel svůj poklad zleva doprava a zprava doleva. Venku byl nevlídný podzim, ale on měl v duši jaro.

Eva ho pomalu minula a několikrát se za ním ohlédla zpátky. Byli v parku sami dva. Sami dva vedle rušné křižovatky, kterou proudily přesně vytyčenou trasou stovky aut. Zalézalo za nehty. V obchodě žena přemýšlela, zda tam ten člověk ještě bude, až půjde zpátky. Rychle naházela do košíku pár nezbytností a spěchala ke kase…

Byl tam. Eva se zastavila a dívala se, jak odjíždí. Všechny součástky měl už sbaleny v šesti pomačkaných igelitkách. Nasedal na kolo, na jehož řídítkách měl tašky, na zádech ohromný batoh a na nosiči provázkem připevněný balík přiklopený pokličkou z remosky. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Pak vyjel se svým nákladem ztěžka proti větru. Svobodný pták….  Kolem parku projelo nákladní auto s vlekem naloženým silnými kmeny stromů. Eva ucítila vůni dřeva. Rázem se rozpomněla na dětství a všechny vůně dřeva tenkrát. Do očí jí stouply slzy a do krku tlukot srdce.   Za  pokličkou od remosky, která mizela v dáli, viděla své mizející dětské sny. Musí něco udělat! Musí běžet za ním! „Počkej, půjdu s tebou!“ odvážila se nakonec slabě zavolat. Studený severák ale odnesl její slova daleko do hluku křižovatky…

A tak šla dál, jak je zvyklá, domů do tepla… Jen na mostě se zastavila o něco dýl než jindy. Jako vždy pozorovala hladinu Labe, plující spadané listí, kačenky…  Pak se nahnula přes zábradlí a plivla do řeky, jako kdysi dávno, když s dětmi závodily, čí plivanec dopluje nejdál, a snily při tom, co je v životě čeká: statečný námořník a objevitel nových zemí, kočovný cirkusák a krotitel lvů, vědec, který objeví zázračný lék… Teď už není s kým soutěžit, ale ten maličký ostrůvek pěny pluje pořád stejně. Když člověk plivne do řeky, pořád při tom může snít…