Každá máma by šla dát dětem kytičku na hrob

Náš tatínek byl moc hodnej a naše maminka zas všecko uměla – doma i v hospodářství. Narodila jsem se jako Anna Dušková v Bystřeci.

Byly jsme doma čtyři holky: Božka o dva roky starší, já se narodila v r. 1926, Máňa o šest let mladší a Lída o devět. Ráno, než jsme šly do školy, musely jsme zamést, umejt nádobí, uvařit snídani, jedna z nás větších šla kroužit řepu a druhá dala prasatům. V této době jsme měli 12 ha, 6 ks jaloviny a 4-5 krav. Nadřeli jsme se, ale byli jsme na to zvyklí. Žili jsme skromně a byli jsme vychováni ve víře a snášenlivosti.

Pět let jsem chodila v Bystřeci do obecné školy, a když mně bylo 12 let, chodili jsme do Jablonného do měšťanky. Jenže Bystřec byla za války německá a Jablonné české území, takže nás německý „ordnéři“  vraceli zpátky a do školy nás někdy nepustili. Do Jablonného jsme chodili do pololetí a pak do obecné školy v Bystřeci nebo ve Výprachticích.

Ve válce jsme měli strach. Byly okamžiky, kdy to nebylo k vydržení. 13.března 1939 stěhovali tatínek s varhaníkem pana faráře Pácala až ke Hradci a tu noc v Bystřeci vyhořel „baufíra“ Matějka (zemědělský vedoucí). On se dal k Němcům, a proto se říkalo, že Češi vypálili Němce. Byl strašně zlej, dělal lidem různý naschvály a špehoval je, v první válce byl jako kaprál. 

V r. 1944 nastalo velký zatýkání, dokonce i žen. V kostele byla zrovna mše a gestapáci čekali venku na varhaníka. Jenže nějaký člověk z Čermné, co ohledával zvířata před porážkou, zaslechl na obecním výboru, že si jdou pro varhaníka a šel ho varovat. Přilít na kruchtu a povidá: „Josefe, jdou pro tebe!“ a varhaník tam měl vedle sebe synovce, tak mu říká: „Pepiku hraj!“ a zatím utekl zadním vchodem pryč až na státní silnici a lesima šel do Jablonnýho, kde se schoval. Bystřáci museli do Německa na práci, někteří do Sudet, jiní třeba do Drážďan nebo Halle.  Někteří lidé se museli ze vsi vystěhovat, dobytek jim zabavili a do jejich domů dali německý rodiny z Tyrol.  Víte, ale my jsme na ty německý lidi, co přišli, neměli zlost. Oni za to nemohli. Byly to rodiny často s mnoha dětmi – jedni měli devět dětí a dvě se jim ještě v Bystřeci narodily…  Všechno to tam dirigoval německý správce. Co je zajímavý, že v sousedních Výprachticích, které byly také německým územím, se ale lidi měli lépe než my, protože ve volbách tamní lidi volili 96 % pro Němce a jen 4 % proti. V Bystřeci byl ten poměr opačný, proto jsme na tom byli hůř. Přišlo k nám spousta „ordnérů“, aby zastrašili lidi a 50 jich pak bydlelo nějaký čas ve škole.  Lidi jim museli dát slamníky a deky. 

Za války 1939-45 tady byl německý pan farář Josef Šrajber, a to byl taky hodnej člověk, ten nikoho neudal, byl férovej. Pocházel z devíti dětí, byl skromný a lidi mu všecko dali, protože nic neměl. Babička mu dala peřinu, pani Kašková dvoje cejchy. Dali mu k truhláři udělat jarmaru, stůl, postel a psací stůl. A on zas - když třeba kluci, co ministrovali, neměli boty - tak jim sehnal poukaz na boty.  Někdy chodil lidem pomahat sbírat brambory nebo skládat seno. Lidi ho tady měli rádi a taky na něj myslili. Paní Kalousová tady v hospodě vařila pro učitele a lidi zase dali Kalousom vejslužku a řekli: „Dejte panu faráři oběd…“, a tak on byl za všechno strašně vděčnej. Ke konci války měl u sebe sestru s malým děckem. Byla vdaná v Německu, ale protože tam to rozbombardovali, přišla k němu. A naše maminka mu říkala: „Jen si sestru nechte tady, přeci ona vám s ledasčím pomůže, a když budete potřebovat, tak lidi vám daj!“

Ve službě

V letech 1941-45 jsem byla v Lanškrouně ve službě.  Měla jsem jít sloužit do hospodářství, jenže mě žádná hospodyně nechtěla, že prý by mě nebylo pod krávou ani vidět, byla jsem taková malá a slabá. Šla jsem tedy do hospody umývat nádobí. Tam jsem byla rok, když jsem dostala zánět okostice, šla jsem domů, to mně bylo 15 let. Pan doktor mně poradil, ať to hodně vyplachuju heřmánkem. Když jsem se uzdravila, měla jsem strach jít zpátky, tak šel se mnou tatínek a vysvětlil té paní, co se zlobila, že za to nemůžu, že jsem byla pořád v průvanu, a proto jsem onemocněla. Mezitím si paní vzala služku. Byla to Polka a říkala mi, že rodiče nikdy neviděla, měla jen fotku své rodné vesnice. Chudák holka, jako malou ji dali do cirkusu, protože nikoho neměla, a když cirkus zrušili, tak musela jít do Německa.

Nakonec jsem sloužila u pana profesora. Měli čtyři děti. Bylo mu něco přes třicet a měli krásný český jméno, takže asi měli český předky, ale byl to Němec. On byl činný u nacistů, a musel na vojnu. Jako profesor měl vysokou funkci. Nejdřív se měl dobře, ale pak ho poslali do Ruska a od té doby o něm paní neměla zprávy. A po převratě musela paní s dětma taky jít pryč, zrovna v červnu 1945.  Tehdy bylo jejím čtyřem dětem 12, 9, 2 a půl roku a mohli si vzít 30 kg věcí na osobu. Jenže ona neunesla ani ty děti, natož nějaký věci… A musela pryč…  Dlouho po válce jsem se tady na výstavě ručních prací setkala s paní, která byla Němka a vdala se za Čecha. Mluvila prý i s touto paní profesorovou, a ta jí říkala, že v Německu ji nikdo nechtěl přijmout, protože její manžel měl vysokou vojenskou funkci. A tak tam od června do listopadu byla s těma dětma na hřbitově na lavičce – o hladu...

Tatínek

Žili jsme v těžké době, ale za první republiky byl na všechno čas. Dělaly se různý orelský a hasičský výlety, přijímání, dožínky a naše maminka na to vždycky napekla koláčů. Hrálo se divadlo, u našich na takovým plácku. Jednou hráli „Madlenka z kovárny“ a náš tatínek přijel jako „milenec“ na bílým koni a na tom plácku před chalupou zpívali. To už jsem chodila do školy, tak jsem se tam mohla jít podívat. Tatínek, František Dušek, měl za první republiky více funkcí v obci. Měl jen měšťanku, ale byl hlava otevřená. Strejda Kašku, který s tatínkem dělal na obci, říkával svým nástupcům: „Hoši, vy to máte těžší než my. My jsme vždycky čekali, až přišel Franta, a ten nám řekl – Udělejte to tak a tak. A vždycky bylo po jeho a bylo to dobře.“ Postavila se mlíkárna, kampelička, staral se o kostel. Po válce se pořídily do kostela nové lavice – každej, kdo mohl, dal strom, pak se to vyměnilo za dub, správce to v topírně usušil a pak se daly udělat ty lavice. To už ale byl tatínek po smrti. Náš dědeček dělal 52 let kostelníka a tatínek mu pomohal kopat hroby. Tuhle jedna paní vzpomínala, že neměla peníze a dědeček jí říkal: „Jestli máš pětikorunu, tak mně dej pětikorunu a jestli nemáš, tak mně nic nedávej. Já ti to vykopu zadarmo.“ Dědeček byl taky tak dobrej člověk – jako tatínek.

Tatínek byl za války v koncentráku. Zavřeli ho v r. 1944 ještě se šesti dalšími hochy z vesnice. Přivedli je do Výprachtic a tam je strašně zmlátili, takže jeden na to do rána umřel. Byli v Šumperku, Terezíně, Vratislavi, Drážďanech, Zwickau. Všude museli dělat. V Terezíně chodil tatínek do kovárny. A tam na výhni potají vařil v kbelíku od marmelády brambory pro ostatní vězně. A když někdo šel, tak to musel odstavit a schovat. Prý to takhle musel odstavit třeba třináctkrát, než se to uvařilo. Nevím, jak to dělali… Pak ty brambory propašovávali vězňům, co zůstali v táboře… Potom je vezli do Drážďan, jenže tam měli plno, tak je zavezli do Zwickau. Tady dělali na statku a služka jim prý občas uvařila pařák brambor a těm dvaceti chlapům je rozdělila. Zavřela je do stodoly, aby to mohli v klidu sníst, a gestapáky dala do kuchyně, kde je zatím zabavila a pohostila. Všechny Němci nebyli zlý…

Tatínek vypravoval, že Němci jednou našli u jednoho pána ty uvařený brambory. Byl to řídící učitel, komunista a měl tuberu. A náš tatínek mu říkal: „Řekni to na mě, že jsem ti to dal. Kdyby zmlátili tebe, ty bys to nevydržel.“ Tak on to řekl a takový dva gestapáci tatínka zmlátili a ještě ho pak na zádech polili vařící vodou. Od té doby pak ten řídící učitel říkal, že by nikdy nevěřil, že může být katolík tak dobrým člověkem. Tatínek si pak sešil dva kapesníky, vycpal to senem a dával si tu podložku na záda, aby maminka podle prádla nepoznala, že má tak velký bolák. Oni totiž každý měsíc posílali domů na vyprání spodní prádlo a kapesníky.  Když je pak Američani osvobodili, nejdřív je odvšivili, dali jim nový šaty a chodili tam nějaký čas lidem spravovat domy. Jíst moc nemohli, jen nějakou vodovou kaši, aby z toho neumřeli. Tatínek vážil 40 kg, když přišel po válce domů. Vrátili se celkem čtyři, jeden zemřel v Terezíně na tyfus a jeden hned po zatčení, když ho zmlátili.

 Když tatínka zavřeli, já byla na službě v Lanškrouně, takže na všechnu práci doma zbyla maminka s Božkou. Božka za války, to jí bylo 18 let, musela jezdit tahat s koňma klády z lesa nebo lopatama vyhazovali v zimě sníh ze silnice na Suchák, aby byla pro Němce průjezdná. V roce 1951 jsem se vdávala a přestěhovala se za manželem do Verměřovic. V r.1955 umřel tatínek, bylo mu 55 let.

Konec války

Když Němci ustupovali, hnali před sebou i ruské zajatce. A oni už nemohli, jak byli zbídačený a vyhladovělý. Jeden z nich se tady ve Verměřovicích u parkanu svalil a už nemohl dál. To mně vypravovala babička s dědem, já jsem tady v tý době ještě nebyla. Nevím, jestli se svalil a byl pryč nebo ho ještě zastřelili. Místní lidi ho pohřbili tady na hřbitově. Za komunistů se o ten hrob starali komunisti, po revoluci se starat přestali. Tak tam teď chodím já. Přece každá máma by šla dát dětem kytičku na hrob…

No a když přišli Rusáci, to bylo peklo. Ženský před nima utikali a spali třeba v poli, jen aby se před nima uchránily.  Přitáhli s haldou koní, asi 40 ks. S párem koní přijeli až k nám pod schody, a když je pak jeden chtěl dostat dolů k potoku, tak je mlátil, aby coufali zpátky. Nenapadlo ho ty koně otočit. To jsme se tenkrát nasmáli. Lidem zase sebrali odpočaté a zdravé koně a ty jejich rozdělili po vsi a pak si je vzali lidi, co se stěhovali do pohraničí a nic neměli. Přivlekli taky hejno krav a říkali lidem, že si je můžou podojit, ale žádnej nešel.  My jsme tenkrát měli takovýho velkýho bejka a poušťáka. A když viděli, že máme plnej chlív dobytka, tak nám jednoho bejka vytáhli a na dvoře zabili. Měli jsme z nich strach.  U nás v seknici byli na 3-4 noci a jeden z nich se rozčiloval: „Copak vy nemáte bílý peřiny!?“ A maminka jim říká, že ne. Já s Božkou jsme nocovaly u babičky, protože jsme se bály, bylo nám 18 a 20 let… Jinej zas chtěl rozbít kytaru našeho bratránka. Maminka mu rázně řekla, ať to nerozbíjí, že to není naše a museli bychom to zaplatit. Jinej voják se zas bavil tím, že vyložil na dva stoly ve verandě samé budíky a hodiny, nařídil je a když začaly zvonit, rozstřílel je… Pak přišel nějakej jejich oficír a trochu je zkrotil, jinak by byli vlezli do postele v holínkách. Někteří z nich byli úplní analfabeti… Když odjížděli pryč, tak co nesnědli, vyhodili do potoka, třeba dva kbelíky másla, co si vzali v mlíkárně.

5. května 1945 přijeli na udání Němci. Dvě auta plný munice dali za kostel do rejdu a další auta přivezla vojáky. Chtěli vypálit Bystřec. V půlnoci dostali hlášení, že Rusové už jedou po státní silnici od Suchého Vrchu, a to nás zachránilo. Němci se pakovali pryč a při tom podpálili obě auta s municí. Ale to si nedovedete představit, co to bylo za rachot. Nikdo ve vsi nespal, každej čekal ustrojenej doma, co se bude dít. Vždycky, když byl záblesk, chodili jsme koukat kolem baráku. Měli jsme strach, abychom neuhořeli…

Jan M., manžel, nar. 1922

Né, já nebudu nic povidat. Já jsem jen obyčejnej člověk….

Pani, tenkrát se dělalo všechno ináč… Ty doby se nedají vůbec srovnat… Všechno jde hrozně rychle dopředu a člověk tomu nestačí. My jsme byli spokojený, i když byla práce… Dnes se lidi lehčeji uživí, lehčeji vydělají peníze, je kratší pracovní doba, sociální výhody, lékařská péče, technika… Já teda nevím, už jsem starej, ale řekl bych, že zatím tahle nová doba dala lidem hrozně moc. Jenže lidi budou chtět ještě víc, a nebude z čeho brát. Já se toho nedožiju, mně to nevadí, ale co ty děti? Nespokojenost je z toho, že lidi se mají čím dál líp, a teď už se toho nemůžou vzdát. Musejí postupovat dál, to je věc vývoje. Není jiné východisko, leda revoluce nebo nějaká pohroma. Dokud byli lidi negramotný a nevěděli, že jinde se mají líp, byl klid. Teď to každý vidí v televizi a ještě se navzájem lidi ponoukají a provokují…

Je zajímavý, že všichni vědátoři vědí, jak huntujem přírodu a že dochází pitná voda a nic se proti tomu nedělá. Jen se ze všeho hrabou peníze do kapsy. Představte si, když roztaje část ledovce na severu, stoupne Tichý oceán o 2 cm, to znamená třeba v Holandsku 70 km do vnitrozemí zaplaveného území. A nikdo se tím vážně nezaobírá.

Někdo má vejplatu třeba 300 tisíc měsíčně. Kam to dává? Postaví si tři vily, má čtyři auta, ale co dál? Vždyť má taky jeden žaludek jako já a já takový peníze nemám za kolik let…

V Německu na práci jsem byl od 10.října 1942, dělali jsme pro největší fabriku na výrobu syntetického benzinu v Leuně a v Halle v solných dolech. Od r. 1944 do 10. dubna 1945 jsem byl v koncentráku Zeczen (u Magdeburgu). Když se spojovala fronta, využili jsme zmatku při bombardování a hodně nás tehdy z transportu uteklo.

Nedávno dostávali lidi vězněný nebo nasazený za války nějaký odškodný. Jenže já jsem žádný doklad nesehnal, protože všechny naše papíry zůstaly v táboře. A paní na tom referátě mně povidá: „Když nemáte žádnej papír, tak asi nic nedostanete.“ Já jí povídám: „No když nedostanu, tak nedostanu. Byl jsem živ bez toho a budu živ dál.“ Ale přišlo mně to trochu líto, a ne kvůli penězům…

Knih se o tom napsalo mnoho. Nechci je komentovat, protože jsem tam byl. Moje zážitky nejsou ani jiné ani horší, ale mluvit o tom nebudu, protože lidi se stejně nepoučí… A někteří mi ani nevěří, řeknou, že si vymýšlím…

Odsuzuju všechny, kdo říkají, že holocaust nebyl. Podle mých zkušeností si myslím, že Židů ve válce bylo zabito víc než 6 milionů. Byla to moc špatná doba…

Teď si dělám svý, jsem veselé mysli a jsem spokojenej, že mně Pán Bůh dal ještě zdraví a že můžu něco dělat…

Zaznamenáno v r. 2007.