Každý den malou radost

Vědět o svých slabinách a přijmout je. Vědět, že nic nepřijde samo. Říkat věci narovinu. Snažit se dělat jen to, co má pro člověka smysl…

Na to všechno si Jirka přišel ve svých devětadvaceti letech v protialkoholní léčebně...

Jaké jsi měl dětství?

Vyrůstal jsem s rodiči a dvěma mladšími sestrami na vesnici a dětství jsem měl v pohodě. Měli jsme běžné rodinné vztahy, ačkoli ze strany tatínkových příbuzných nebyly nejvřelejší. Byl jsem hodně aktivní dítě – skaut, taneční kroužek, hrál jsem na trumpetu v dechovce, fotbal, šachy, myslivecký kroužek, orientační běh – jeden čas jsem měl až deset kroužků. A musím říct, že ve všem se mi dost dařilo. Hodně jsem četl, přečetl jsem nejvíc knížek ze třídy. Když byla nějaká soutěž, většinou jsem vyhrál. A já vítězství bral jako samozřejmost, druhé místo byla pro mě prohra. Bral jsem vždy jen první místo, nic jiného…

Kdy jsi s alkoholem začal a co tě k tomu vedlo?

Pít jsem začal o prázdninách po 9. třídě, měl jsem totiž nějaké peníze z brigád. Pak jsem šel do Trutnova na lesnickou školu. V Trutnově byl pivovar a laciné pivo. Kamarádi pili také, ale já pil víc. Mě vždycky tipovali na staršího, takže jsem nikdy neměl problém s tím, že by mi v hospodě nenalili. V polovině prvního ročníku jsem přepil 23leté kluky. Ten pocit prvenství jsem si velmi užíval. Byl jsem lepší než oni!

Léčbu jsi nastoupil ve 29 letech, jak jsi do té doby žil?

Postupem let se mi život scvrknul jen na práci a hospodu. Ve třeťáku jsem se vykašlal na školu, tak jsem šel na učňák do Svobody nad Úpou a pak jsem šel dělat dřevařinu do lesa. V práci jsem nepil, ale doháněl jsem to večer. Hospoda byl můj jediný koníček. Posledních 5 let už mě nic jiného nezajímalo. Někdy jsem si pobyt v nonstopu protáhl na tři dny, 30 piv a k tomu 30 panáků. Samozřejmě přišly průšvihy v práci. Jednou dvakrát mi to prošlo, pak mě vyhodili. Přecházel jsem na stále horší práci. Poslední tři roky jsem pil několik dní v kuse a taky jsem zjistil, že po kafi nemusím spát. Takže jsem pil, nespal, a ani nejedl, protože tělo už to nebralo… Uvědomoval jsem si, že to jde se mnou s kopce dolů… Byl to začarovaný kruh… Měl jsem u kamarádů za 300 tisíc dluhů, dnes už to mám splacené. Jednou jsem spočítal, že jsem propil za 2,8 mil. Kč.

Jaký byl ten poslední impuls k nástupu léčby?

Věděl jsem už dlouho, že mám s pitím problém, ale nechtěl jsem s tím nic dělat. Dokonce jsem si dvakrát naordinoval tři měsíce bez pití, abych přesvědčil sebe i ostatní, že nemám problém přestat. Mamka mi opakovala, ať se sebou něco dělám. Kamarádi mi říkali totéž, ale já jsem si to nepamatoval nebo jsem to nebral vážně. Věděl jsem, že to je se mnou špatný - hlavně poslední půlrok.

Jednou jsem seděl v hospodě, v kapse 4.000 výplatu, ze které jsem chtěl dát mamce 3.000 splátku dluhu, a zbylo mi jen na cestu domů… Přišlo mi to všechno hrozný. Uvědomil jsem si, že nic nezvládám a všechny okolo sebe jen trápím. Říkal jsem si, že můj život nemá smysl a rozhodl se udělat to, na co jsem už delší dobu pomýšlel – skočit pod vlak. Byla noc. Šel jsem pěšky z náměstí na nádraží, a cestou vymýšlel text esemesky, kterou pošlu těsně předtím než skočím. Na nádraží jsem šel opodál a čekal dvě a půl hodiny, než přijel vlak... Dělila mě vteřina od toho, že jsem neskočil…

Co se v tobě v tu chvíli odehrávalo?

Bál jsem se bolesti... A pak tam bylo ještě něco, co neumím pojmenovat. Něco mi říkalo, že není dobře, abych to udělal…

Co bylo dál?

Sedl jsem si na zem a rozbrečel se. Pak jsem volal svým kamarádům Dágovi, Píďovi a Meďourovi, kteří mě odvezli domů.  Druhý den jsem šel za lékařkou, která mně navrhla protialkoholní léčbu. Sepsal jsem motivační dopis a životopis a do 14 dnů jsem nastoupil do Nechanic.

V léčebně jsi byl pět měsíců, jaké byly začátky?

Začátky byly těžké - alkohol byla pro mě jediná radost v životě, které jsem se musel vzdát. Nedovedl jsem si představit, že bych bez toho mohl žít…

Čím jsi tu radost nahradil?

Během léčby jsem získal jiný pohled na svět. Začal jsem zase číst. Naučil jsem se radovat z maličkostí. Když prší, raduju se, že prší. Každý den může mít člověk nějakou radost. Stačí se rozhlédnout. Mám rád les. Když mi je těžko, jdu do lesa.

Mám už od školy hodně rád metalovou hudbu, jezdím po koncertech a festivalech. A jde to i bez alkoholu, užívám si to stejně, možná víc. Metal je pro mě odreagování od běžných starostí. Na chvíli vypnu a nevnímám realitu.  Nedávno jsem třeba objevil kapelu K2, jsou skvělí. Byl jsem na padesáti jejich koncertech a mám z toho obrovskou radost - člověk se doslova vznáší nad zemí. Hudba je pro mě radost, nabíjí mě a umím si ji vychutnat.

Jaký je v léčebně režim?

V Nechanicích je dobře promyšlený systém léčby, pevný řád, pravidelný režim a velmi přísné podmínky. Jeden pán, který tam byl za svojí ženou, říkal, že to máme tvrdší než on na vojně. Ale právě proto má léčebna velkou úspěšnost v dlouhodobé abstinenci. Každý závislý se totiž naučí podvádět, aby měl na chlast, drogu či gambleřinu, a bravurně lhát - dokonce tak, že těm lžím začne sám věřit. A právě tím tvrdým přístupem, který trestá i malý prohřešek, se člověk opět naučí přemýšlet "normálně", a navíc ho to připraví do běžného života, kde sankce přichází v podobě ztráty blízkých. Léčba se dělí na pracovní terapie,  sportovní, terénní (chůze, procházky), osobní povinnosti související s rozvojem ducha, skupinové a samozřejmě  psychoterapie komunitní a skupinové. Přijít na to, proč a co mě vedlo k závislosti, je to nejtěžší. Kolikrát si člověk myslí, že je úplně na dně, a za 14 dní je ještě hlouběji. Je to hodně náročné, ale účinné.

Neměl jsi někdy chuť  tam odsud utéct?

Skoro každý má období, kdy by nejraději odešel, kdy je toho na něj moc. Obzvlášť, když zjistí své špatné stránky, které celý život popíral. Samozřejmě i já pomýšlel na odchod, ale zvládl jsem to, a dobře to dopadlo.

Na co sis v léčebně přišel? Proč jsi pil?

Chtěl jsem být ve všem nejlepší - i v pití… Na základní škole viselo často moje jméno na nástěnce, byl jsem vítěz v běhu na 1500 m, v závodě na běžkách, přečetl jsem nejvíc knížek, na brigádách jsem dělal nejvíc. Ve všem jsem musel být první. A v pití jsem byl taky dobrej. Přepil jsem starší chlapy, a navíc jsem podle chuti dokázal odhadnout, jak silná je třeba domácí slivovice, nebo jsem podle chuti piva rozeznal, kolik ho ještě zbývá v sudu. Bylo to bizarní.  Zpočátku to byla jízda, ale pak mi začaly docházet síly…

Takže tu potřebu být první už nemáš?

Ona tam pořád je, ale snažím se ji ventilovat jinde. Třeba na koncertech: od školy mám starou džísku, na které mám 535 kovových pyramid. Co vím, tak nikdo zatím neměl těch pyramid víc. Pak mám na rukách vysoké kožené stahováky - taky jsem u nikoho neviděl větší. A aby toho nebylo málo, tak mám červenou koženou sukni, to taky nikdo nemá. Takže v tomhle si ukájím tu svou potřebu prvenství a hrozně mě těší, když někdo na koncertě přijde a chce se se mnou třeba vyfotit… Samozřejmě ale vím, že potřeba být první je nesmysl.

To je otázka, co je horší: když se potřeba být první ventiluje nezřízeným pitím nebo třeba manipulací druhými lidmi, lží, demagogií…  Závislost na alkoholu je vidět a nutí člověka něco s tím dělat, kdežto s manipulátorem třeba ve vysoké funkci stěží někdo pohne…

Je to práce na sobě samém. Léčba člověku otevře oči, vyčistí ho na duši. Člověk vidí to, co předtím neviděl. Přijde na to, co na sobě nechce vidět, a naučí se to postupně přijmout.  Přijít na to, proč piju, není úplně jednoduché. Většinou člověku uvnitř něco chybí nebo přebývá. Chlast je ventil, kterým něco přebíjím…

Je těžké to vydržet?

Nejdůležitější je rozhodnout se.  Bažení (nutkavá chuť se opít) může přijít kdykoli a člověk by měl vědět, co v tu chvíli bude dělat. Já si jdu zaběhat nebo do lesa nebo si vyjedu autem. Prostě přežít ten nástup, který trvá třeba hodinu.  Vymezit si situace, které jsou rizikové, a vyhýbat se jim. Nesmím samozřejmě ani kapku, ale někdy mi to nedá, a čuchnu si k pivu nebo slivovici. Měl jsem je rád.  Chtěl bych říct, že už se nikdy nenapiju, ale neodvážím se to říct - nikdy neříkej nikdy. Samozřejmě mám v plánu do smrti nepít. No, a abych byl upřímný, v těžkých chvílích mě drží nad vodou i má ješitnost, což nerad přiznávám, ale je to tak. Vždycky zní líp, když řeknu, že nepiju tři roky, než kdybych řekl měsíc nebo půl roku…  A když to poruším, budu začínat od nuly.

Jaké jsi v léčebně potkal lidi?

Docela zajímavé a ze všech možných oborů. Byl tam třeba kamarád, který se šel léčit jako velitel výsadkářů. Pak abstinoval 12 let. Změnil práci, musel absolvovat nějaké manažerské večírky, začal pomalu pít a propil se až k další léčbě. Existuje nepatrné promile lidí, kteří po určité době abstinence mohou začít pít, a nic se nestane. Naprostá většina ale sklouzne zpět do závislosti. Proto to nemůžeme pokoušet.

V léčebně je člověk chráněný před reakcemi okolí nebo možností se napít. Jaký byl návrat do reality?

Občas se najde nějaký provokatér, ale není jich mnoho. Každému řeknu, že nepiju a proč. Většina to pochopí. Dřív jsem neměl nic, jenom ten chlast, teď můžu cokoli, jen nemůžu chlast. Takže pořád to je dost výhodná výměna...

Abstinuješ od března 2015, ale kontakt s Nechanicemi si udržuješ stále…

Ano, jezdím tam s jedním kolegou na tzv. opakovačky. Zpočátku jsme jezdili častěji, teď jednou za rok na týden. Potkáme se tam s ostatními. Jednak si tam zkusíme pravidelný režim, trochu si tam připosrazíme hřebínek, aby nám nenarostlo ego, a na druhou stranu to je motivace pro lidi, kteří se tam léčí a vidí, že bez alkoholu to jde. Je hezké vidět třeba lidi, kteří 10-12 let abstinují, jsou čistí, doslova září. Člověk si také připomene, co by ho čekalo, kdyby znovu začal… A vždycky si přijdeme na něco nového pro sebe. Mám výbornou terapeutku, teď k ní chodím jednou za dva měsíce…

Jaké máš plány do budoucna?

Mám práci, která mě baví. Mám přítelkyni, se kterou plánujeme svatbu a společný život. Vyřizuju hypotéku, protože si chceme upravit bydlení u rodičů. Jsem spokojený. S čistou hlavou se všechno zvládá líp. Maminka říkává, že štěstí přeje připraveným. Spousta lidí si myslí, že něco přijde samo, nebo že až se něco stane, budou mít teprve radost. Ale to je nesmysl. Euforie z doktorátu trvá týden, pak nastanou všední dny. Radost z nového auta nebo bytu trvá měsíc, pak také zevšední. Je potřeba mít radost každý den, drobnou radost každý den…