Můj život byl báječnej

Narodila jsem se v Rotneku v r. 1924. Můj tatínek, Josef Malý, neměl rodiče. Jeho maminka totiž sloužila

na statcích, a vždycky když se na ní hospodář vydováděl, a ona čekala dítě, tak ji hospodyně vyhodila. Měla 4 děti – každé s jiným. Všechny dala do nalezince. Tatínek se narodil v Praze v porodnici v r. 1891. Nikdy se své matky nedopátral. Sháněl její hrob nebo sebemenší stopu, aby ji našel a setkal se s ní, ale vůbec nic se nedozvěděl…

Tatínek šel z porodnice do kojeneckého ústavu v Praze a pak do Nečína u Příbrami, kde byl u pěstounů Křivonoskových na vychování do šesti let. Jednali s ním jako se sobě rovným, měli už dva hochy a tatínek byl jako jejich.  V šesti letech musel podle tehdejších nařízení přejít do obce, odkud pocházela jeho matka. Tak se dostal do Rotneka. Tam ho ale nikdo nechtěl, a tak si ho nechal starosta Antonín Doskočil.

(Do Nečína jel pro tatínka  Vincenc Šťovíček, člověk scestovalý a světa znalý. Chodil světem a hrál na flašinet. Později Šťovíček spal u Šendorfů v chlévě, pomáhal u dobytka a na poli. Když už byl starý a nemohl dělat na poli a tahat putny s pitím pro dobytek, spal u nás v dílně na posteli pod tabulí, kde tatínek krájel kůži na boty. V létě si ještě někdy vyjel s flašinetem, ale víc pomáhal mamince na zahradě sušit, spravovat kozu a králíky. U nás dožil a ten flašinet odkázal tatínkovi.)

U Doskočilů se měl tatínek moc dobře. A když pak byl v 1. válce v Itálii a psal babičce dopisy, tak babička o něm říkávala se slzami v očích: „Tenhle hoch je nad syna.“ Ona ho děsně opatrovala a měla  ho moc ráda, víte…?

Když přišel do Rotneka, učil se u mistra Buryšky obuvníkem. A tam se měl zle – jako všechny učedníci tehdá. Akorát v neděli odpoledne mohl jít na chvíli domů do Rotneka. A babička mu povidala: „Pepiku, ty seš ňákej hubenej!“ A on jí řekl: „Bábo, já mám hlad!“ (On říkal babičce bábo, ale to bylo láskyplné oslovení.) A prý, že když má hlad, tak tam jí i brambory se šlupkou, které mají připravené pro slepice. Tak babička mu dala dva bochníky chleba. A když přišel v neděli večír k mistroj, tak on ho spráskal, že si doma stěžuje. A pak říkal babičce, že spí na půdě v seně, že mu  je hrozná zima, protože tam je vytlučené okno a má jen jednu deku. Tak babička naložila na vozejk vokno, kladivo, hřebiky, silnou houni a jela…! A říká mistroj: „Jestli na hocha eště jednou šáhnete, tak si pamatujte, že to dám k soudu! Já jsem ho dostala na vychování a já se o něj starám jako o svýho!“  Babička byla hrozně hodná. Později tatínek říkal, že mistr byl moc přísný, ale také hodně naučil.  

A když jsem se jednou jela podívat do Nečína, tak když mě tam ta babička, co tatínka vychovávala, uviděla, tak hned mě poznala a říká: „Ty seš Pepikova, viď?“ Musela bejt taky moc hodná. No, tak tatínek měl takový štěstí na lidi, který ho vychovali… A on měl ty svý „maminky“ taky moc rád. Vždycky, když se v Nečíně stavoval, tak jim udělal nějaké boty nebo něco. Asi i tím, že poznal v mládí nouzi, byl pak vždycky štědrý k chudým a nesnesl, aby někdo trápil druhého.

V Rotneku se také dozvěděl, že má tři starší sestry Josefu, Františku a Terezii. Terezie byla vychovaná v Rotneku,  vdala se, bydlela v Koldíně a měla 9 dětí. Josefa byla vychovaná v Rotneku u Barnetů, měla 3 děti a bydlela v Jarošově. Františka byla na vychování u Šmoků na Kunčicích a z vděčnosti ke svým pěstounům, kteří byli velice zbožní, šla do kláštera. Neměla věno, a tak si ho musela odsloužit. Přijala řeholní jméno Limana a byla Školskou sestrou v Praze, pak v kněžském semináři v Budějovicích se s jinými sestrami staraly o bohoslovce (vaření, uklízení, prádlo) a v 50. letech vystřídala spoustu dalších míst. Tatínek ji měl nejraději, ale dlouho ji nepoznal, protože nebylo dovoleno svobodnému člověku se stýkat s řádovou sestrou. Ale když se naučil psát a číst, tak si občas s Františkou psali. Já jsem tetu poznala až v r. 1948.

Dětství

Dříve se velice slavil Svátek matek. Bylo to vždy druhou neděli v květnu. Ráno se maminkám s kytičkou říkala přání, někdy i veršovaná a potom nás maminky parádně ustrojily a také samy sebe. Den předtím nažehlily do panenčina kočárku peřinku a polštářek s krajkami. Ráno ještě kočárek opletly květinami, nás daly do gala a šlo se do města. Tam už na slávu maminkám hrála Reineltova kapela, prodávaly se umělé jabloňové květy. Bylo tam fůra lidu – maminky, tatínkové, děvčata s kočárky a také chlapci se účastnili buď na koloběžkách nebo na kolech. Nedělní oběd byl uvařen už v sobotu a v neděli se jen ohříval. Po obědě umyl nádobí tatínek (nerad) a já utírala.

Potom jsme šli gratulovat do Rotneka babičce.  Tatínek pro ni měl vždy nějaký dárek (šátek, zástěru, kapesníky, apod.), já předala babičce kytku, která byla horkem a mýma rukama uvadlá a zmačkaná, ale babičku to stejně těšilo. Babička měla vždy upečené mé oblíbené buchty s hruškovými povidly. Večer jsme šli po lukách domů a tatínek mě vždy kus cesty nesl, protože jsem usínala za chůze…

Tatínek byl velice pyšný na to, že postavil náš domov (s dluhama), ale byl vždy také štědrý, i když sám moc neměl. Nikdy nenechal přejít kolem nikoho hladového nebo pomoc potřebujícího. Když šel kolem žebrák, tatínek řekl: „Zastavte se u nás, panímáma vám dá jíst.“ Neměli jsme blahobyt, ale tatínek by si dokázal utrhnout od pusy, aby hladového prosebníka uctil. Asi věděl, jaké to je, být závislý na něčí dobrotě. Maminka mu říkala: „Ty jsi tak dávavý, že bys raději sám nejedl, jen když můžeš pomoci.“ Maminka nebyla lakomá, ale musela s tím, co měla, hospodařit. Říkala: „Dát můžeš, ale s rozvahou, třeba to někdo ani nepotřebuje.“ A tatínek zas, že kdyby nepotřeboval, tak by neprosil.

Jednou šel kolem mladík, byl celý zelený, zpocený, sotva se vláčel. Tatínek ho zastavil a vyzpovídal. Dozvěděl se, že hoch jde z nemocnice pěšky do Ostravy, že nemá peníze na cestu. Tatínek ho pozval k nám, maminka mu dala oběd a uvařila kávu. Tatínek povidá: „Já ti, chlapče, pomůžu. Dám ti peníze na vlak, panímáma ti dá chleba a vejce a ty, až budeš moci, až si vyděláš, mi ty peníze za cestu pošleš.“ Doprovodil ho na nádraží a koupil lístek do Ostravy. Když mu dával sbohem, říkal: „Pošli až budeš mít, nespěchám na to. Pošleš-li, pomohu zase někomu, kdo to bude potřebovat.“ Peníze došly asi za měsíc s pěkným poděkováním. A tatínek mamince povidal: „Tak vidíš, člověk musí lidem věřit a já poznám, kdo mluví pravdu. Konečně, nám o nic nejde – máme bydlení, najíme se, v chlívku máme kozu, na zahradě brambory, pár slepic…“

Když už jsem sama mohla do města, obvykle když maminka něco málo potřebovala, to už jsem byla větší, ale do školy ještě nechodila. Jednou jsem ve zvonici potkala paní Reineltovou a ona povídá: „To maminka měla tak málo látky, že ti ušila tak krátké šatičky, že když se sehneš, je vidět tvé kalhotky?“ A já jí na to: „Paní, kalhotky jsou čisté, s kraječkou a šatičky maminka nemá ráda dlouhé, že se těch dlouhých sukní sama dost nanosila a teď to není moderní.“ Paní řekla: „Ty máš ale prořízlou pusu!“ A když jsem mamince doma říkala, co se mi stalo, tak místo pochvaly jsem dostala, že jsem drzá a že si to k dospělým nesmím dovolovat. A já na to, že jsem nelhala, že jsem to od maminky slyšela. A už mi letěla jedna přes pusu, že si všeho nemusím všímat. Co já se maminky natrápila…

Tatínek

Naši se brali v r. 1921. Maminka tatínka nechtěla, ale dědeček Vybíralu řek: „Já Josefa nepustím a je to…!“ Tak si ho musela maminka vzít… Tatínek byl obuvník, velkej specialista na sportovní boty. Dělal kopačky, tretry, krasobruslařský… A vlakem pak posílal v balíkách ty boty nějakýmu Fantoj do Prahy. To byl čestný předseda Sparty a on měl v Praze obchod se sportovní obuví, kterou rozesílal  i dál do světa, třeba až do Chicaga nebo New Yorku. On byl velkej machr. Učil se u mnoha mistrů. Neměnil místa proto, že by chtěl vandrovat, ale aby se něco nového naučil. Když se pak chtěl z Rotneka přestěhovat do Kyšperka, tak zdejší ševci v městské radě byli proti – že by jim ubíral kšefty. A tatínek jim řekl: „Já pro vás nebudu konkurence, protože nebudu dělat civilní boty, ale jen sportovní. Za to se vám zaručuju.“ Tak dělal opravdu jen sportovní boty a takový bídný správky, co už nikdo nechtěl dělat… A tak mu to tady povolili. Tak si to představte – z takových chudých poměrů tatínek vyšel, byl sirotek, a tak se přičiňoval, že se z něj stal mistr obuvník a dokonce si postavil i barák. Celej barák byl pronajmutej, akorát tady ten byt jsme užívali my a dole dvě dílny, kde bylo až 11 dělníků a 1-2, někdy i 3 učedníci. Dole v pokojíku bydlel dědeček, maminky tatínek. Říkal tatínkovi: „Pepiku, já ti zaplatím kůlnu a nech mně tu jednu cimírku.“ A tatínek povidal: „Co byste mi, dědo, platil!?“ Ale děda se nenechal, že tatínek je na tom moc nedobře a něco mu přidá. No tak jo. Sem jsme se stěhovali, když mně byly dva roky a v tu ránu jsem si tady zvykla. Je tu zahrada, to byl tatínek šťastnej… A taky tady teče potok a já mám vodu moc a moc ráda.

Náš tatínek byl báječnej, kde mohl, se mě zastával. Já třeba chtěla v 8 letech koupit klobouk a tatínek se u maminky přimlouval, přestože jsme neměli peníze.  Já byla hrozně vzteklé  děcko a maminky jsem se dost natrápila.  Však jsem taky od ní dostala ran nepočítaně. Kolikrát mi jen řekla, že ji utrápím. Já byla příšerně tvrdohlavá. Třeba jsem se před krámem hodila na zem a ječela, protože mně maminka nechtěla něco koupit. Tak mě maminka zatáhla do zvonice a tam mě zmydlila. Já hned přestala brečet, a když jsme přicházeli domů, tak jsem začala zase řvát. A doma tatínek mamince vyčítal: „Ty už zase to dítě biješ!?“ A to já kolikrát začala řvát, ještě než mamka vzala vařečku do ruky. A maminka na to: „Co s ní mám dělat, když to nejde po dobrým?“ A tatínek na mě: „Viď, že to jde po dobrým?“ A já se lísala k tatínkovi: „Ano tatínku, jistě tatínku…“ Já měla tatínka hrozně ráda. On se nemazlil, nebyl na to zvyklý, ale viděla jsem na něm, že mě má rád.  On totiž čekal prvního kluka, takže se mnou jednal jak s klukem.

Škola, učení

Sestra Vlasta, o 9 let mladší. Byla strašně hodná, ctnostná a čistotná, prostě pravej opak mě. Já byla líná a nepořádná. Sestra chodila každej první pátek ke zpovědi a mně to bylo divné: „Vždyť už nemůžeš mít žádný hříchy…“ , říkám jí, a ona že vždycky nějakej vyšťourá. Maminka chodila do kostela jen „na veliký bubnování“, měla moc práce, protože vedle všeho ještě pomáhala tatínkovi šít svršky k botám a vařila pro dělníky. A já jako děcko chodila s paní Mikyskovou, která u nás bydlela, a moc se mi v kostele líbilo. Uměla jsem všechny písně přezpívat a milovala jsem všechny křesťanské svátky. O svatodušních svátcích se tady zdobily okna a dveře lipovými ratolestmi, o Božím těle šel průvod, májové…

No, v měšťance jsem se učila tak středně – šla mně čeština a němčina, ale matika, fyzika , to byla bída. Po škole jsem šla do rodinky a pak se šla učit do Prahy do kožešnického obchodu. Učila jsem se obchodu, ale musela jsem umět spravit třeba i rukávník nebo něco natrženýho u kožichu.  A tady jsem se měla moc dobře. Milostpaní šéfová byla ohromná, dali mně, co sami měli ve špajzu. A já jim za to třeba pohlídala děti nebo uvařila oběd.  Po hrůza letech jsem milostpani potkala ve vlaku s nějakým pánem, (to už byl pan šéf spoustu let po smrti). A já říkám: „Paní Aničko, kde se tady berete?“ A ona mě začala nadšeně objímat: „Márinko!“ a pak mi říká: „To jsem ráda, žes mi neřekla milostpaní. On to je komunista a strašně by mě sepsul.“ A já se udiveně ptám: „Copak vy chodíte s komunistou“? A pani šéfová: „On  je jinak hrozně hodnej člověk, asi se k tomu dostal  nějak náhodou…“ 

Taky se pamatuju, jak jsme se s jedním učedníkem, (on to byl teda takovej smeták), vozili na takový ohromný káře, co měl pan šéf. A jednou si nějakej pán tu káru půjčil a pan šéf mi povidá: „Márinko, buď tak hodná, jdi s tím pánem na Žižkov, von tu káru musí přivýzt zpátky, dohlídni na to.“ Tak já si vzala vysoký podpatky, modrej kabát, klobouk s pentlema a paraplíčko, poněvadž poprchávalo. Na Žižkově mi chlap vrazil vozejk do ruky: „Slečno, řekněte, že děkuju. Nashledanou!“ A zmizel. Teď já měla ohromnou dlouhou káru, se kterou jsem neuměla ani pořádně uhejbat,  paraple, vysoký podpatky a jela jsem přes Václavák!  Všichni policajti, co mě potkali, se chechtali na celý kolo… To byla hrůza! Když jsem přijela zpátky, tak říkám: „Pane šéf, tohle mně víckrát nedělejte. Chlap mi vrazil vozejk do ruky a utek!“ A pan šéf povidal: „Já to věděl, Márinko, ale nemoh jsem ti to říct, protože bys nešla a já nevim, koho jinýho bych tam poslal. Ty holky, co se tady učej, to jsou kopyta, a dělníka si nemůžu dovolit tam pustit…“ Tak já šla ze Žižkova na Starý Město s tímhle povozem…

V Praze tenkrát postávaly povětrné holky, a já s nima měla celkem dobré zkušenosti. Jednou mě tam v pasáži otravoval nějaký chlap, a když to tahle povětrnice viděla, tak na něj houkla: „Necháš ji bejt! Jdi od ní nebo ti vymácám!“ No a chlap se lekl a utek…

 A pak mě nasadili v Karlíně do Kolbenky, ve válce se tam vyráběla letadla. K nikomu na světě nemám nenávist, ale Němce nemám ráda… Já zažila válku, víte… A mně vám jak na potvoru ta němčina tak dobře šla! Vždycky mně v obchodě pan šéf říkal: „Malenko, vemte ty kožichy a zaneste je zákazníkovi do auta.“ A to já jsem vždycky od těch Němců dostala fůru peněz.

V Kolbence jsme měli dobrou partu, dělali jsme různé skopičiny. Hoši mě třeba nechali vyspat na rozvodně nebo  v trupu letadla. Já tam měla velkýho kamaráda Zdeňka. Víte, já dřív kouřila. A jednou takhle přišel veršusák a já schovala cigaretu za záda. Jenže za mnou byl elektron, takže z toho byl příšernej oheň. A když se ptali, kdo to udělal, tak ten Zdeněk řekl, že on. Tak ho vzali na veršusák a tam ho zmydlili. Přes celý záda měl šlince. A když jsem se ho ptala, proč to udělal, řekl mi, že věděl, co bude následovat za trest a že já bych to nevydržela… To byl úžasnej hoch. On dělal na automatu a já na revolveru. A když jsem takhle někdy zmizela na cigaretu, tak on za mě dělal.  U Nymburka ho pak chytnul nálet, a než ho dovezli do nemocnice, tak umřel. Bezvadnej hoch, férovej, usměvavej…

Já měla všude štěstí. Taky jsem nebyla líná, to je pravda. A navíc mám pusu na svým místě, takže jsem se vždycky dokázala obhájit…

Terezín

V Kolbence jsem byla dost dlouho nemocná s ledvinama a doktor mě pořád nechtěl pustit dělat. Až jsem dostala předvolání do nemocenské pokladny, a tam se mě přednosta ptal, proč nedělám, že už jsem měla nastoupit. A já jsem mu řekla, že mu nerozumím, (přitom jsem německy uměla dobře). Tak on zavolal tlumočníka a řekli mně, že mám jít domů a do týdne si pro mě přijdou. 12.2.1945 přišli dva policajti, odvedli mě na revír na Smíchov a tam na mě takovej odpornej četník začal řvát. A já mu říkám, ať na mě neřve, že mu budu rozumět, i když bude mluvit normálně. Víte, já měla vždycky pusu prořízlou.  A on prý ať nejsem drzá. A já mu říkám, že to není drzost, že jen nechci, aby na mě křičel, a jestli má vztek, tak já za to nemůžu. Tak on přestal řvát. Zavolal četníka, kterej se mnou jel do Pečkárny k německému soudu. A když si to ten četník u zástupce přednosty odmeldoval, tak já říkám: „Tak nashledanou.“ Jenže on zavřel dveře, skočil kolem mě a začal mě mlátit a sprostě mi nadávat. Ptala jsem se, co jsem provedla. A on: „Drž hubu, přednosta už ti ukáže!“ Zkrátka dopadlo to tak, že mě přednosta dal tři měsíce Terezína. Já začala brečet. Odvezli mě pryč a zavedli do „biografu“, to byla ohromná místnost, kde seděli ti, co už měli po výslechu a museli koukat do zdi. Kdo seděl v dalších řadách, ten musel koukat jen na hlavu člověka, který seděl před ním. Po výslechu mě zavezli na Pankrác. Tam jsem chvíli stála na chodbě vedle nějakých Židů. Teď z jednoho tam kapala krev, a mně z toho začaly téct slzy. A když to uviděl jeden Němec, tak na mě začal řvát, že jestli mně ho je líto, tak mě může spráskat taky. Tak jsem ty slzy držela, co to šlo. Ale mně bylo toho Žida tak strašně líto, víte? On byl tak zbídačenej, že  už vůbec nemohl stát, ale musel, aby si zachránil život.  Pak nás rozdělili do cel a já šla do úplně prázdné cely. Tu noc byl nálet. To víte – bomba – strašnej rámus – a já si říkám: „Tak Máňo, teď hledej díru, kudy utečeš  nebo tě to zabije. Ale to už je jedno. To je vůle Boží, jak to dopadne!“ A vono se mně jen rozbilo okno v cele. Druhý den jsme z Masarykova nádraží jeli do Terezína. Tam přišlo lidí, to si neumíte představit. Přinesli nám chleba, mlíko, žemle, salámy. Hlídal nás jen jeden Němec a tomu dali flašku a kouření, takže nás nechal být, a my si mohli nabrat od lidí jídlo. Jeden český policajt  mně tam dal papír, ať napíšu našim domů, že jim to pošle. Tak já napsala našim, že jedu do Terezína a že jsem odhodlaná všechno přežít. V Terezíně nás bylo na cele 150 – tři pryčny po padesáti lidech. Jedinej záchod tam byl! Vši se házely z vrchních pryčen dolů, takže ty dole na tom byli nejhůř. Já spala nejdřív dole, ale pak mě naše komandantka Tonička povidá: „Márinko, pudeš si nahoru, však ono se tam snad brzo něco uvolní.“ Ona byla asi povětrná dívka, ale strašně hodná a férová. Dávala mě na lepší práci.  Byly tam různé případy – pracovní i politické případy, šmelinářky, prostitutky…  Jindra byla politická – mladá holka, Věra měla něco pracovního, Lída – Ruska – moc fajn holka, chodila na výslechy a zpátky ji nosili zkrvavenou na nosítkách… Chvíli jsem tam s Věrou spravovala fusekle, to byla taky hodná holka, ale už jsem ji pak nikdy nesehnala. S tou jsme si vždycky večer vybíraly vši. Pak jsem šla do SS zahrady vařit brambory prasatům. Jenže když jsem brambory vynesla ven, tak holky, co dělaly na zahradě, mně je snědly. Přišel takovej starej arogantní  Němec a řikal, že tam nemůžu bejt, že když neubráním brambory pro prasata, tak Čechům je žrát nenechá. Já byla vzteklá, ale nedala jsem to na sobě znát, protože jsem se bála. Měli jsme celu naproti trestancům z židovského ghetta. K nim jsme si chodily vyměnit vždycky nějakej kus hadru za chleba. Ony byly velké parádnice a braly všechno – i kapesníky.

Po dvou měsících mě pustili domů, Němci už to měli nahnutý. Jely jsme vlakem a bylo nás na ajncliku šest. To si neumíte představit, jak vzduchotěsný tam jsou dveře. Byla tam s námi paní v jiným stavu, která nemohla dýchat. Říkaly jsme to komandantce a ona na to: „No a co, tak umře!“ Tak jsme se aspoň snažily míň dýchat. 19.4. jsem se vrátila. Druhej den jsme se měli jít ohlásit do Pečkárny, ale tam  nám Němec řekl, že už ho nezajímáme, ať si jdeme hledat práci.  Už to měli za pár…

Šla jsem k paní Horové na Starý Město, bylo to pozdě v noci, a ona mě pozvala dál. A já jí říkám, že nemůžu, že mám vši. Tak ona mně zabalila hlavu, uvařila mně krupicovou kaši a nechala mě tam vyspat. Další den už se strhávaly německé nápisy a Hitlerovy obrazy, na zastávce tramvaje  kluk rozdával trikolóry, hráli „Kde domov můj…“  My s kamarádkou jsme tam stály v pozoru a brečely jak kozy u plotu. Ještě nebyl konec, ale už to vřelo. Stavěly se barikády, střílelo se na vše, co se pohnulo a mezi tím jsem se plazila já paní Horové pro chleba...

Brzy jsem se přihlásila jako dobrovolná zdravotnice na komisařství Perštýn. Sbírali jsme s hošima raněný – Čechy i Němce. Ale s těma Němcema se nezacházelo nějak opatrně, Vždycky, když jsme vjeli do díry, tak zezadu z auta se ozvalo kvílení, jak je to bolelo. A Adam, řidič, jen řekl: „Dobře jim tak, dost se nás natrápili…“  Dneska už mám jinej rozum, ale tenkrát jsme toho byli všichni plni - plni nenávisti k Němcům.   Časem člověk zapomene to zlý, a dneska už vzpomínám jen na to dobrý... Pak jsem přešla do nemocnice ve Střešovicích. Dole byla nemocenská pokladna a chodba plná Němců, asi se tam hlásili nebo co… Někteří měli zavázaný oči, někteří ruce… Jedna ze sester mě poslala dolů do té chodby pro talíře, a když jsem se vracela se štůsem kolem těch Němců, tak najednou koukám, že ty talíře začaly cvakat, jak jsem se klepala hrůzou. Celou válku jsem se nebála, až teď, v tenhle moment, mě přepadla strašná hrůza… Pak jsem nějaký čas dělala v kanceláři na proviantuře v revoluční gardě, no a potom už se mně moc chtělo domů. Doma mně tatínek sebral uniformu a řekl: „Zabal to, pošli jim to zpátky a napiš hezkej dopis, že tě to mrzí, ale že už tě rodiče nepustí.“ No tak jsem to udělala a s Prahou byl konec.

Nějakej čas jsem byla doma a pak jsem šla do mlejna dělat půl roku účetní jako záskok.  Pak jsem si sehnala místo ve žňovém útulku ve Vestci u Nymburka. Byl otevřen od 1.5. do 1.11., zkrátka během žní, a měla jsem tam děti od 8 měsíců do 6 let, a to byl kolotoč. Ten chtěl kakat, ten zas čurat, ten se pokadil, ten měl hlad, ten se pral, tomu padaly kalhoty, všechno takový dětský starosti. Taky mě jedna porodní bába přemlouvala, abych s ní šla dělat porodní sestru, že mi dá i chalupu. Sama nikoho neměla. Tak jsem psala domů mamince o radu a maminka mi napsala: „Dělej, jak rozumíš, stará seš dost, ale uvědom si: jedna maminka ti umře, a ty na to budeš celej život myslet.“ A tak jsem to odřekla.

Dětská ozdravovna

Nějaký čas jsem dělala v dětské ozdravovně v Peci pod Sněžkou, pamatuju si to jako dnes: 30.října 1947 jsem se připravovala na cestu do Státní dětské ozdravovny v Peci. Byl příšerný den – chmurno, deštivo a nevlídno, jako v mé duši. Nic mě netěšilo, vzpomínala jsem na žňový útulek ve slunečném vlídném Vestci. Když jsem přijela autobusem do Pece, místní učitel mi ukázal kdesi v oblacích svítící chatu, která se měla stát mým dočasným domovem. Všude vysoké stráně a na nich světélka, nikde ani noha…V duchu jsem si říkala: „Kams to holka vlezla! Jak jen ti lidé zde mohou žít, když jeden ke druhému to mají kilometr?“  Než jsem došplhala k chatě Červená Karkulka, nabyla jsem přesvědčení, že tohle není prostředí pro děti a že druhý den jedu zpátky do Kyšperka. Další den jsem se seznámila s chodem ozdravovny, vyfasovala jsem skupinu malých děvčat 6-10 let. Po měsíci si sestra Marie pochroumala nohu a někdo musel převzít její skupinu – nejstarší chlapce. Ředitel zjistil, že jsem natolik energická, že ty kluky zvládnu, a že se mám nastěhovat do Čertice k velkým klukům. Bránila jsem se, že je nezvládnu, ale nebylo to nic platné.  Kluci byli bezvadní a nejraději jsem měla Míru Kotlase a Zdeňka Vavrouška z Havlíčkova Brodu, se kterými se dodnes navštěvujeme. Byli z domova velice dobře vychovaní, nikdy mě nenechali nosit nic těžkého, a když jsem na kluky prala, chodili máchat a věšet prádlo.

Jednou přijela maminka se sestrou za mnou do Pece. Maminka nebyla nadšená, že jsem opět u dětí a v místě, kde jsou jen rekreanti a chlapi od lanovky.  Říkala mně: „Holka, koukej kolik ti je roků, tady mezi rekreanty se nevdáš a já nechci, abys zůstala svobodná.“ Vlastička zůstala se mnou a maminka odjela domů. Zrovna přišli chlapci, a že si do své trojice vezmou Vlastičku. Nemohla mít lepší parťáky, a tak chodili všude spolu a nic jim nevadilo, když na ně chlapi z hospody pokřikovali: „Běda mužům, kterým žena vládne!“

Jednou před velikonocemi jsem šla s chlapci na výšlap směr Pražská bouda. Po cestě zpět jsem uviděla krásný dlouhý sněžný rigolek mezi stromy. Sníh byl už všude roztátý, jen mezi stromy se držel. Měla jsem na sobě vlněné šaty zelenohnědě kárované, na nohách pěkné sportovní polobotky, co mi dělal tatínek, a v nich zelené podkolenky. Povídám: „Kluci, já to zkusím po botách sjet.“ Sjela jsem bez úrazu a za mnou též moji svěřenci, občasná jízda po zádech nás ale neminula. Kluci chválili, že to bylo dokonalé, ale co čert nechtěl, když jsme se vraceli, před chatou právě rozmlouval pan ředitel s mládeží. Když nás viděl, povídá: „Hleďte, tak vypadá vedoucí od chlapců – rozcuchaná, mokrá, špinavá a dokonce má nohy jak vodník!“ Teprve teď jsem zjistila, že mi praskly gumičky u podkolenek, které pletla maminka, takže je mám spadlé až u bot, a navíc že pustily zelenou barvu.  Když  ale člověk chce být s dětmi rovný, musí občas udělat něco, co děti dělávají. A já přes všechnu starost o ně jsem byla mladá holka, žádná zkostnatělá kantorka. Pan ředitel to naštěstí bral s humorem, byl to dobrý vychovatel. Škoda, že jsem tam nezůstala, ale asi bych se opravdu nevdala a byla by ze mě  stará divná ženská. Po Peci se mi dlouho stýskalo…. A ti kluci za mnou dodnes jezdí - každej rok, od roku 1948. Vždycky, když přijedou, jsem šťastná, že je vidím. 

Pak jsem šla tady do MEZu.  Tam se mně ale nelíbilo, fabriky s píchačkama nemám ráda. Nakonec jsem skončila na dráze v topírně. Tady jsem přepisovala všelijaký rozkazy, návrhy a melduňky. A když jsem měla kanceláře plný zuby, šla jsem jezdit jako průvodčí, a to jsem dělala 18 let.

V roce 1950 jsem se vdala a manžel Jaroslav byl nesmírně hodnej. Zemřel v r. 1999 a ani jsem si ho nezasloužila, já jsem tak hodná nebyla. Nebrala jsem si ho sice z velké lásky. Ale maminka řekla, že kolem chalupy se žádní chlapi nemotají, a když si o mě Jaroslav řekl a naši se mě ptali, jestli ho chci, tak jsem v jejích očích četla: Opovaž se říct ne! A udělala jsem dobře, moc dobře…! Nikdy mě neomezoval a byla s ním legrace. Měl velkýho kamaráda Jarku Macháčka z Orlice a spolu jezdili do Kovostavu. A teď když lidi vycházeli z fabriky, tak oni se před nima začli strašně hádat –  řvali na sebe jak psi, pošťuchovali se, říkali: Pane, co si to dovolujete?… Lidi se za nima samozřejmě otáčeli, kroutili hlavama a byli z toho pohoršený. A když lidi přešli, tak ti dva se chytli kolem ramen a šli domů. Velký kamarádi a velký komedianti. Nebo mezi chlapama na fotbale schválně vykřikoval různé hlášky a fandil, ale nebyl vulgární, víte… Anebo šel na rozhodčího s parapletem, a na hřišti mu vyčinil, že to špatně píská… Doma ale moc legrace nenadělal. To když jsme třeba koukali na televizi, tak za celej večír jsme si řekli jen: „To je blbej pořad, viď?“, ale jinde dělal srandu…

No, a tak já měla báječnej život…

P.S. Marie Holubová zemřela v r. 2011, rozhovor byl pořízen v r. 2005