Jednou šel jen tak po ulici

Jednou šel jen tak po ulici, z práce nebo kdovíodkud … A podíval se na nebe. Vzpomněl si na dětství, kdy lehával v trávě a koukal na oblohu. Představoval si vždycky, že leží na dně moře a ty mraky nahoře, že je hladina toho moře. „Teda to moře… To je hloubka!“ žasnul pokaždé…

Jednou šel jen tak po ulici, z práce nebo kdovíodkud… A najednou cítil jaro. Všude byl sníh, mráz, začátek ledna… Ale ve vzduchu něco bylo, nějaký příslib….

Jednou šel jen tak po ulici, z práce nebo kdovíodkud… A najednou ho pojala úzkost ze smrti. Tohle, co vidí kolem sebe, skončí  – možná už zítra…

Jednou šel jen tak po ulici, z práce nebo kdovíodkud…  A na obecní vývěsce četl parte.  Rozplakal se, protože toho člověka už nikdy neuvidí…

Jednou šel jen tak po ulici, z práce nebo kdovíodkud… A z kolemjedoucího auta na něj radostně mával řidič. A tak se i on rozesmál od ucha k uchu…