Rodinný sraz

V sobotu jsme měli sraz rodu z otcovy strany – tedy on, jeho dvě sestry a jejich děti s životními partnery a dalšími potomky.

Bylo to veselé, lidi odcházeli spokojení. Co víc si přát... Třem příslušníkům nejstarší generace (ročník 1938, 1942 a 1945) jsme dali za úkol, aby napsali své vzpomínky z dětství. Nejprve zazněly výkřiky jako: "V žádným případě nic nepíšu!" nebo "Kdo vymyslel takovou hovadinu?!" apod., ale nakonec všichni poslechli. Zadání splnili a na srazu nám své literární práce přečetli. Bylo to zajímavé. Něco jsme slyšeli posté, něco poprvé. Říkala jsem si, že to přece není tak dávno, když byli rodiče malí, (vždyť jsou propánakrále jen o jednu generaci přede mnou!!), a jak je možný, že to vyprávění místy působí poněkud... archaicky? Jenže takhle to asi na srazech je. Jste prostě jen jeden článek v předlouhém řetězci předků a potomků. Nic víc, a nic míň...

Ukázka z literárních prací:

„V naší kuchyni stála v rohu kachlová kamna v modré barvě, která měla dvě trouby nad sebou a topilo se v nich hlavně dřevěnými odřezky z otcovy dílny, a trochu méně i uhlím. U kamen stál dřevěný uhlák, na kterém se dalo sedět, a na kterém sedávala matka při přípravě oběda. Tehdy jsme nikdy neříkali „matka“ ale pouze „maminka“. Jiné pojmenování nás ani nenapadlo. Přesně si vzpomínám, že u maminky na klíně, na tom uhláku, jsem často sedával i já, a byl jsem tam moc spokojený.  Někdy kolem roku 1955 jsme kamna zbořili a pořídili jsme si sporák. Otec byl bednář. V pokojíčku, kde se spalo, se topilo v piliňákách pilinami z otcovy dílny - a to jen velmi zřídka, většinou v neděli. Radio jsme měli jako jedni z posledních ve vsi.

   Jako dítě jsem moc hračky neměl, vzpomínám si, že jsem jednou dostal parní válec, který prskal jiskry. Byl jsem prý moc vzteklé dítě. Když to na mě přišlo, tak jsem sebou sekl na zem, kopal a mlátil rukama a rodiče, kteří nás nikdy nebili, si se mnou nevěděli rady. Jednou u nás byla teta S., dobrý duch naší rodiny, a při mém vzteklém výstupu už na to nemohla koukat, tak mě chytla a seřezala. Maminku u toho jistě bolelo u srdce, jak mě měla ráda, ale nic nenamítala. Moje žena říká dodneška, že jsem vztekloun.

     Tělesná očista se konala každý týden v sobotu, kdy jsme se koupali. Maminka přinesla dřevěnou vaničku a na plotně ohřála vodu. První se koupaly děti. Vanička byla malá, a tak když jsme byli větší, museli jsme u ní klečet. Tak se vystřídala celá rodina. Všichni v jedné vodě, pouze se přilévala teplá. Rodiče se myli nakonec. U otce si ani nepamatuji, kdy se koupal, asi když jsme šli spát. Zatímco my děti jsme spaly s maminkou ve dvou postelích v ložnici, otec spal v kuchyni na otomaně. Takhle to však bylo ve většině chalup. Vím, že v jedné rodině ve vedlejší vsi spaly v jedné posteli dokonce čtyři děti.

Vždycky v pondělí maminka prala prádlo na valše, a doma na kamnech to vyvářela  ve velkém hrnku. Pak se to dalo do kbelíku a na vozejček, a šli jsme to k řece vymáchat.

     Měli jsme vždy jednu krávu, jednu kozu, kousek pole a louku. Všechno to byly původně nájmy od hraběcího velkostatku, které byly v roce 1922 převedeny zákonem z větší části do vlastnictví lidí. Když byly žně, byla to událost pro celou vesnici. Ničím jiným se nežilo, poněvadž u každé chalupy kousek pole byl. Z pracovního nasazení nebyly vynechány ani děti, a i největší rošťáci akceptovali tuto pracovní povinnost - nikdo si nedovolil z ní vycouvat. Museli pomáhat všichni, i když já jsem pomáhal nerad, to přiznávám. Nejradši z polních prací jsem měl svačiny. Rád jsem si také někde zalezl a četl si. Také když jsem měl později již svoje peníze, tak jsem je většinou vyměňoval za knížky.

     Otec měl bednářskou živnost, tenkrát byla ještě potřeba tohoto řemesla, všude se hospodařilo, byly potřeba nádoby, vany, lejty, škopky, štandlíky na nakládání zelí, vaničky na koupání dětí, troka na zabíjačky a také vymyslel pračku, na které maminka prala. Hodně jich také udělal pro lidi z vesnice. Měl už tenkrát koupené některé stroje, většinou na dluh, a tak se u nás soustřeďovali kamarádi, kteří potřebovali vyrobit různé zbraně, šavle, pistole. Na nic jiného než na válku jsme si tenkrát jako děti nehráli. Všelijakého harampádí z války bylo všude dost. Firmu mu komunisti zlikvidovali někdy kolem roku 1956, kdy musel do komunálu. Byl s provazníkem poslední ze všech řemeslníků na okolí. Moc se bránil, ale nebylo to nic platné. Stroje mu sebrali, ale dluhy za stroje musel platit i nadále.

        Moji první kamarádi byli ti nejbližší, to byl hlavně Jarka, můj bratranec, podle rodičů velký lotr. Asi měli pravdu, poněvadž v roce 1954 jsme byli na měšťance vyšetřovaní ve větším počtu kvůli chytání ryb, různým zlodějnám a jiným lotrovinám. Tenkrát se to ještě řešilo fackami od učitele, ale byli u toho i policajti. Tenkrát kamarád Jarda a Tonda dostali jako jediní v historii základní školy čtyřku z mravů. Museli základní školu opustit. Jarda jezdil do školy do Kunvaldu a Tonda do školy v Praze u táty. Oba již zemřeli. Pro mě to žádné následky nemělo, asi jsem se ničeho nedopustil. Kamarádil jsem jako školák také s kluky za mostem, a to byli také prevíti. Když jsem šel na koupi, byl jsem vždy přepaden a potupně jsem musel hlásit, jak se jmenuji, čí jsem, kam jdu, co budu kupovat atd. Samozřejmě, že všechno věděli. To na mě zanechalo psychické následky, takže dodnes chodím nerad na nákup.“

Tety kromě jiného zapsaly:

   „Tatínek si vzal půjčku, aby si mohl koupit stroje do dílny. Když mu pak komunisti všechno sebrali, nic za ně nedostal. Musel nastoupit do Komunálních služeb. Tam měl malý plat. Až v roce 1960 se mu podařilo dostat do vinařských závodů, kam mu odvezli všechny jeho stroje, a kde měl i větší plat. Byl tam spokojený, všichni si ho tam vážili.

    Padesátá léta byla pro naši rodinu velmi těžká doba. Když jsem chodila do čtvrté třídy, maminka dostala rakovinu, a musela na operaci do Ústí, a pak na ozařování do Pardubic, kde byla několik týdnů. Já jsem byla celé prázdniny u tety v kolonii, teta byla naše druhá máma. Tatínek se naučil vařit, dokonce dělal i houskový knedlíky. Když maminka přišla z nemocnice domů, nesměla na slunce. Ale JZD to nezajímalo. Požadovali na ní, aby si odpracovala jednotky jako zdravý člověk. Nebrali vůbec ohledy, že je po těžké operaci a ozařování. Tak jsme museli chodit za maminku sušit seno, okopávat řepu a trhat len. Tatínek jezdil do práce do vinařských závodů, kde dělal bednáře, a po práci ještě chodil pracovat do JZD za maminku. V létě chodil k mlátičce - byl tam třeba až do půl dvanáctý v noci, a ráno vstával v pět hodin do práce. Protože tatínek byl živnostník, byla naše rodina potrestaná také tím, že jsme neměli nárok na šatenky. Na šatenky se dal koupil nějaký textil nebo oblečení, jinak ne, takže my jsme si nemohli koupit nic. Ale měli jsme hodné příbuzné v Mistrovicích, to byl maminky bratr. Měli čtyři děti, takže těch šatenek měli dost, tak nám nějaké nechali. Když šla maminka do důchodu, dostávala 300 korun penze.

    Když jsem měla vycházet ze školy, tak jezeďáci chtěli, abych šla do učení na chovatele slepic. A já jsem doma pořád brečela, že k žádným slepicům nepůjdu. A tak tatínek se rozjel na okres, a tam se s nimi pohádal. Nakonec mě pustili do textilní továrny. Kvůli jediné krávě, kterou jsme doma chovali, nám dělali problémy. Dřív rozhodovali komunisti i o dětech…“

Na dědu (1911-1990) a babičku (1909-1972)...

vzpomínaly jejich děti...

ale je nás kapánek víc...