Sám kolem světa

Kdo z nás jako malé dítě netoužil obeplout svět? Martinovi Dolečkovi z Letohradu se to podařilo, když

15. května 2019 v zátoce sv. Anny na karibském ostrově Martinik završil svou sóloplavbu na osmimetrové plachetnici Alya II.

Dědeček

Martin (nar. 1984) pochází z velké rodiny a dobrodružnou povahu má v genech. Už jeho dědeček Jaroslav (1915-2006) byl bystrým cestovatelem. Rád mi o tom vyprávěl. Cestoval tak, jak to dovolovala doba –  velmi jednoduše, zato s očima otevřenýma. V roce 1936 například podniknul na jízdním kole cestu z rodného Kyšperka/Letohradu do Hamburku. Za pět dní byl v cíli. Německo ho ohromilo vysokou materiální úrovní -  špičkovou dopravní infrastrukturou, obchodní kulturou, minimální nezaměstnaností atd. Viděl ale také zemi, která se připravuje na válku. A co horší: z různých setkání s lidmi se mu postupně dostávalo poznatků, co se tam děje s Židy. Z výletu do Německa se prý vrátil starší o deset let. Díky tomu, že doma pak varoval místní Židy, jedna rodina se skutečně zachránila, protože odešla do Anglie. Ostatní, bohužel, nepřikládali vyprávění mladého kluka velkou váhu, a zůstali…

Dědeček měl touhu poznávat v krvi, a tak svým vnoučatům od malička kupoval batůžky a podněcoval je k cestování. „Cestování je dobrodružné a poučné,“ říkával jim. Zálibně sledoval Martina, který si doma vyrobil katamarán, a toužil vyplout na něm na moře. Držel mu palce. Věřil, že jeho vnuk jednou dosáhne na svůj sen… Je přece po něm!

Martin opravdu zdědil přátelskou, otevřenou povahu, která mu v jeho cestě hodně pomohla. Už v roce 2005 podnikl na katamaránu Elis první velkou plavbu z Dolního Žlebu do Německa a Nizozemí, Belgie a skončil v přístavu Port st. Louis ve Francii. Byl bez peněz, a tak si musel vydělat na živobytí a další cestu. Místní rybáři ho vzali mezi sebe, mnohému ho naučili, a Martin jim za to jako vyučený autoelektrikář ochotně pomáhal s opravami elektrického vedení na jejich lodích. Na jaře s opravenou lodí vyplul, a v září 2006 dosáhl vysněného chorvatského pobřeží.  Na Jaderském a Středozemním moři sbíral první zkušenosti. O rok později už stál s novou lodí Alya II., na které třikrát přeplul Atlantský oceán, připraven pokořit světové oceány.

Sám na moři

Svou osamělou plavbu začal v roce 2014 na ostrově Martinik. Všude vzbuzoval zájem, uznání i pobavené úsměvy. Mnoho lidí bylo připraveno mu pomoci, a mnoho lidí to také udělalo. Martin si díky své skromnosti a pracovitosti získal řadu přátel: „Nebýt dobrých lidí, které jsem potkal, a kteří mi pomohli, nikdy bych to nedokázal.“

Na podzim 2016 uvízl kýlem  na pustém  australském pobřeží  za Velkým bariérovým útesem. Záchranný vrtulník odmítl, a na způsob, jakým by se dala Alya II.  vyprostit, neměl peníze. S lodí, která se pro něj stala živou bytostí, byl deset dní sám, více jak  150 km od nejbližší civilizace, odřízlý divokou buší, kde byla divoká prasata, jedovatí hadi  a ve vodě mořští krokodýli a žraloci.  I tak se do samospouště objektivu zubil a dělal blbiny. Vyčerpaný námořník s instinktem a urputností. Po nespočetném množství pokusů  se mu pomocí záchranného člunu  podařilo dostat Alyi zpátky na vodu. Nemohl ji tam přece nechat - vždyť na ní závisí jeho život a jeho sen. Stejně se mu ale stala tato pláž nakonec  osudnou. Znovu plně naložená Alya  se  na jedné z velkých  vln tak zhoupla, že  její kýl narazil tvrdě na dno, vylomil se  i s podlahou, a Martin  musel loď opustit.  Na krku měl ochránce národního parku, v jehož území plavidlo ztroskotalo. Vydal se proto loď skrz buš hledat, aby ji zkusil  zachránit po svém. K tomu mu pomohli i dva přátelé – postarší dědečci  se silnými auty John a Jeff. Díky nim a ostatním okolnostem se mu to podařilo.

„Normální člověk by to tady vzdal,“ pronesl na přednášce jachtař, který seděl vedle mě. Martin je ale blázen, krásný blázen. A tak několik měsíců sháněl peníze a opravoval loď.  „Cesta bez překážek nevede nikam.“ To je motto na tričkách a mikinách, které si mohli pořídit dárci za přispění na jeho další plavbu. Do Austrálie za ním přijel bratranec, který mu měsíc pomáhal s opravami.

To, co je tady útržkovitě popsáno v jednom krátkém odstavci, je na knihu (a také bude). Za pěti lety sóloplavby bylo každodenní řešení situací, často velmi dramatických, a někdy hraničních – boj s počasím a neovladatelnou lodí, která se řítila vstříc útesům, otrava rybami, omezená víza a konflikty s pořádkovými složkami, psychické vypětí, absence spánku, starost o technický stav lodi, o obživu, o peníze, neustálá pozornost a vyhodnocování podmínek, respekt k řádu přírody... A také strach. Když plul Martin na jihu Afiky kolem Mysu dobré naděje, měl strach.  Velký strach. Dokonce takový, že dnes už by takovou plavbu nepodniknul. Druhou stranou mince námořní sóloplavby je to, co si romanticky představuje většina nejachtařů na prvním místě, co ale na prvním místě není - pocit absolutní svobody na širém moři a splynutí s přírodou.

V cíli

V květnu 2019 dosáhl Martin cíle své cesty. Alya II. urazila kolem světa 26.000 námořních mil, celkově však měli za sebou loď a její námořník přes 40.000 mil.  Martin předvedl ojedinělý, mimořádný sportovní výkon.

Tak jako se jeho dědeček v roce 1936 vrátil z výletu do Německa starší o deset let, i Martin poznáním zestárl. To, co má za sebou ve svých 35 letech, nepozná leckdo za celý život. „Sám jsem nečekal, co mi to všechno dalo,“ říká, „největší bohatství nejsou turistické zajímavosti, ale lidi, který jsem potkal.“

Martin je pokorný kluk. Sám by to těžko řekl, ale co jiného je mít sen a jít za ním, přitom znát své limity, být otevřený lidem a všemu, co přichází, a vědět, že sám - úplně sám - nedokáže člověk nic…?

Dodatek

Prvním Čechem, který podnikl sóloplavbu kolem světa, byl v roce 1975 Richard Konkolski (narozen 1943) s lodí Niké I.  Martin Doleček je po téměř 45 letech druhý.

Autor fotografie: Martin Doleček, uveřejněno s jeho svolením