Maminka nám říkala, že to bezpráví musí jednou skončit

Jaroslav Zářecký se narodil v roce 1940. Jeho otec Jaroslav (1912-1970) pocházel ze zemědělské usedlosti

v Líšnici v podhůří Orlických hor. V roce 1939 se přiženil do nedalekého Kunvaldu na Lyerův statek sňatkem s Antonií, rozenou Lyerovou (1914-1993). Antonie a Jaroslav měli tři syny - vedle nejstaršího Jaroslava ještě Eduarda  a Vladimíra.

Starobylý statek, který rodina Lyerova vlastnila od roku 1713, začal podnikavý Jaroslav hned na začátku 40. let zvelebovat a modernizovat. On i jeho žena pocházeli ze selských rodů, Jaroslavův otec byl dokonce poslanec za Agrární stranu, a jeden z předků Antonie byl zase okresním starostou v Žamberku. Tehdy měli 32 ha orné půdy a 16 ha lesa. Oba Jaroslavovi rodiče měli v genech zakódovanou zodpovědnost za majetek, jeho zhodnocení a předání další generaci.

Jaroslav starší si hned po svatbě v roce 1939 vzal velký úvěr, a postupně začal statek přestavovat: v chlévě zavedl pojízdné dojení, krmné žlaby, postavil nový moderní vepřín, odvětraný středem nahoru do střechy, zmechanizoval proces mlácení obilí a krmení dobytka, pořídil senoskládač, během měsíce postavil novou, třicetimetrovou stodolu. Šlechtil také prasata, a na dvoře statku U svatého Jána, jak se jejich zemědělské usedlosti říkalo podle sochy sv. Jana Nepomuckého před usedlostí, pořádal aukce šlechtěných prasat z celého Žamberecka. Vybrané kusy pak vozil traktorem do Prahy na celostátní výstavu. V době nezaměstnanosti dal práci mnoha lidem, a také jim dobře zaplatil. Byl zvyklý druhým pomáhat, měl zkušenosti, nebál se. Díky své ochotě a vstřícnosti byl u lidí ve vsi velmi oblíbený.

Antonie pomáhala svému muži, jak mohla. Vedle péče o děti ještě poklízela v chlévě, dojila, nebo pracovala na poli. „Dnes by takovou fyzickou zátěž těžko někdo vydržel. Maminka měla mozolnaté a sedřené ruce.“

V roce 1946 se Jaroslav Zářecký starší zaručil za německou rodinu Neugebaurovu z Neratova, a vzal je k sobě na statek na práci. Tím zachránil Neugebaurovy před odsunem. Sedmičlenná rodina byla u Zářeckých ubytována, a všichni pomáhali na statku s tím, co bylo potřeba. Neugebaurovi byli vděční, jejich děti se rychle skamarádily s kluky Zářeckými. Jaroslav kamarádil nejvíc s Klementem. „Klement moc rád pomáhal a rád jezdil s traktorem po poli. Táta se nebál nás pustit na mechanizaci.“  V roce 1950 museli od Zářeckých odejít nejen Neugebaurovi, ale i všichni, kdo u nich pracovali. Zářeckým nastala temná doba.

Temno padesátých let

Statek Zářeckých v Kunvaldě vzkvétal, a to bylo trnem v oku komunistické garnituře, která se v roce 1948 chopila moci. Každý, kdo vlastnil víc než 13 ha půdy, byl označen za „kulaka“ (vesnického boháče a nepřítele lidu), přestože Ústava z května 1948 zaručovala nejvyšší možnou výměru 50 ha.  Cílem komunistické vlády byla likvidace selského stavu a nucené zakládání Jednotných zemědělských družstev (JZD). Proto byla v listopadu 1951 zahájena Akce K („kulak“) směrnicí, která určovala uspořádání poměrů v zemědělských rodinách, a to: vystěhování z obce, zabavení majetku, perzekuce rodinných příslušníků, vyloučení dětí ze studií nebo internování mládeže na státních statcích a jejich převýchova manuální prací. V této době „kulak“ nesměl pracovat v JZD, aby neovlivňoval ostatní. Do roku 1953, kdy vrcholila první vlna Akce K, bylo vystěhováno cca 4.000 rodin. Druhá vlna vrcholící v roce 1959, se nesla v duchu zesílené agitace, navyšování povinných dodávek a tvrdých postihů za neplnění. Protože byl zoufalý nedostatek odborníků, „kulaci“ už mohli do JZD vstoupit.  V roce 1960 Antonín Novotný vyhlásil vítězství socialismu v Československu a dokončení kolektivizace z 84 %. Vítězství socialismu bylo reálné - rozvrátit venkov se skutečně podařilo. 

Rok 1950 byl pro rodinu Zářeckých tragickým zlomem. „Táta tušil, že bude zle. Byl z toho nešťastný… Neugebaurovi nás museli opustit. Táta byl označen za kulaka.“ V lednu 1950 přišel Zářeckým z Okresního národního výboru Žamberk Výměr na výkup traktoru Lanz-Buldog pro Státní traktorovou stanici (STS) v Žamberku. Nejmodernější traktor na okolí,  který Jaroslavův otec koupil na úvěr, jenž dosud splácel, museli odevzdat bez náhrady. Odůvodnění znělo: „ONV může podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 612 ze dne 30. května 1949 a novely ze dne 20. října 1949 vykoupiti základní zemědělské mechanizační prostředky od některých fyzických osob, u nichž není těchto mechanizačních prostředků využito. Poněvadž výše uvedeného traktoru není ve vašem hospodářství plně využito, bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno.“ Peníze za traktor žádné nedostali. „V únoru 1950 jsme s Klementem Neugebauerem museli odvézt traktor do Žamberka na zámecké nádvoří. Tam jsme traktor předali nějakým papalášům z okresu. Za měsíc jsme se dozvěděli, že na Státním statku v Králíkách nechali v zimě v tom našem traktoru vodu, a mráz roztrhl blok motoru, takže traktor byl zničený.“

Od roku 1953 hospodařili tedy na polovině výměry. Synové byli naštěstí zdraví, a všemi svými silami pomáhali rodičům. Vladimírovi bylo devět let, Edovi dvanáct, Jaroslavovi třináct. „Ještě ten rok jsme sklízeli obilí, ale protože jsme neměli mechanizaci, sklízela to STS. Obilí odvezli bez náhrady, a za práci, hnojení a orbu ještě mámě přišla faktura! Ona to sklízela, odvezl to stát, ale matka to měla zaplatit…“  Obilí už sklízeli sami, bez otce. Těsně před žněmi, v červnu 1953, zatkla StB Jaroslava Zářeckého a současně provedli příslušníci StB u Zářeckých domovní prohlídku. „Přijeli bez ohlášení policejním autem. Byli v civilu a obsadili statek. Tři byli v ložnici, všechno vyhazovali ze skříní na hromadu, matrace z postele, drancovali, hrabali se v papírech, další chodili po venku a dělali soupis všeho majetku i zvířectva, krávy, slepice, ovce...“

Kromě traktoru byl Zářeckým zabaven pluh, samovaz a další mechanizace. Polovina jejich výměry propadla státu. Zbyly jim jen dva koně, nářadí na koňský povoz a holé ruce na práci. Museli odvádět vysoké dodávky. „Lidé byli vystrašení. Každý se bál něco říct proti režimu, protože každý byl režimem ohrožen. Všude byli slídilové. Nikdo se neprojevoval.“  V obci bylo několik horlivých komunistů a řada jejich přisluhovačů. Ale našli se i lidé, kteří se Zářeckými soucítili, a v největší nouzi jim pomáhali např. donášením jídla. V době temna roku 1951 se ráno na vratech stodoly objevil desetimetrový nápis, natřený vápnem: „Zde bydlí kulak“. 

Jaroslav Zářecký starší byl měsíc zavřený v Žamberku na samotce, StB zatím sháněla důkazy k obvinění. „Estébáci jezdili po Kunvaldě, a vyzvídali po lidech, z čeho by ho mohli obvinit. Ale nikdo jim nic neřekl.“ Po měsíci ho odvezli na Pankrác do Prahy, tam byl devět měsíců. Soud se konal 9. dubna 1954 v Hradci Králové. „To byl hrozný zážitek. Tátu přivedli v řetízkách jako zločince, prokurátor Kropáček tam křičel… Tátu označili za protistátní živel. Dali mu paragraf za sabotáž a protistátní činnost, protože neplnil dodávky, a odsoudili ho na osm let vězení.“ Pamětník vzpomíná na čestné chování předsedy Národního výboru v Kunvaldu u výslechu. Na prokurátorovy otázky odpovídal předseda Kalous jen: „Těžko říct, těžko říct…“, což prý prokurátora Kropáčka dohánělo k zuřivosti.

Jaroslav Zářecký si trest odpykával v uranových dolech v Jáchymově a v Příbrami na dole Bytíz. „Návštěvy byly dojemné, byli jsme všichni naměkko. Mně bylo do brečení, všechno působilo stísněně. Ptali jsme se táty, co dělá… Na Pankrác s námi jednou jel i tátův otec, můj děda. A ten to taky těžko snášel. Když jsme pak přijeli domů, děda si sedl za stůl, za chvíli se skácel, a byl mrtvý….“

Po roce věznění a žádosti o obnovené řízení byl jeho trest zmírněn na tři roky. Vedle trestu odnětí svobody byl odsouzen k propadnutí celého jmění a ztrátě čestných práv občanských. Podobně postižených zemědělců bylo v Kunvaldě víc. Jaroslav Zářecký byl souzen s Bohuslavem Veverkou z Kunvaldu, podobný tragický osud potkal jejich souseda Lyera, Břízu nebo Müllera. Sedlák Bílek vyřešil psychický nátlak sebevraždou, jak uvádí pamětník.  

Všechno to nesla maminka

Jaroslav Zářecký vzpomíná na svoji matku Antonii, která v té době odolávala velkému tlaku. Těžce pracovala na statku, aby mohla plnit dodávky (měla 10 krav, ovce, slepice, prasata,) vychovávala tři syny, a musela být natolik silná, aby ještě dodávala odvahu svým dětem. „Matka byla věřící a velmi silná. Nechápu, jak to mohla psychicky vydržet. Všechno to táhla psychicky i finančně. Ona viděla to bezpráví, ale stále nám říkala, že to musí jednou skončit, že se všechno vrátí zpátky, a že se toho dočkáme. A my jsme tomu věřili.“

Rodina Zářeckých prožívala od roku 1950 do Jaroslavova návratu z vězení v roce 1956 nejhorší dobu v životě. „Dobytek jsme přikrmovali slámou, protože nebylo krmení. Sami jsme neměli co jíst. Dobří lidé nám v noci potají nosili jídlo – chleba, máslo, někdy kousek masa – co kdo měl. Máti nikdy neřekla, od koho to bylo, protože to bylo nebezpečné. Byli jsme tehdy mezi životem a smrtí.“ Dodávky museli odvádět podle počtu dobytka. Odváděli prasata, a přitom sami neměli co jíst. „Plnomocník“ z okresu rozhodoval o všem. „Máti šla jednou za plnomocníkem a vysvětlila mu, že nemáme co jíst, a jestli si  můžeme nechat půl prasete z dodávky? On se cukal a kroutil, tak maminka zvedla své udřené ruce a řekla mu: ‚Podívejte se na ty ruce, já kdybych vás praštila rukou, tak to bude o hodně víc bolet, než tou vaší!‘  To s ním pohnulo, a povolil nám to.“

Mladý Jaroslav s bratry pomáhali, jak mohli. „Kolikrát jsme s Edou místo školy museli doma pomáhat. Od desíti let jsem postupně dělal všechno – poklízet a krmit v chlévě, ve vepříně i na poli – na jaře sena, pak sklízet obilí, skládat, dělat snopky, dávat do mlátičky, v létě květák, salát, kmín. Všechno jsme dělali ručně sami s matkou. Učitelé naši absenci tolerovali. Cítili s námi, věděli, co se děje, ale nemohli nám pomoci. Byli jsme kolikrát dost unavení – při té střídmosti, těžké práci a psychickém vypětí to bylo náročné. Školu jsme doháněli…“  

Po základní škole chtěl jít Jaroslav na zemědělské učiliště do Kostelce nad Orlicí, a také tam první školní den roku 1956 nastoupil. „V hlavním sále byla přednáška, a najednou mě vyvolali na chodbu. Já nevěděl, o co jde. A tam mně ředitel oznámil, že dostal ze Žamberka z okresu příkaz, že moje vzdělání je nežádoucí. Tak jsem se musel vrátit domů. Maminka to pak šla na odbor zemědělství zjišťovat, a nějaký úředník jí říkal, že o vzdělání jejího syna není zájem, protože jsme kulackého původu.“ Jaroslava to hodně mrzelo, a jeho maminku jistě o mnoho víc. Ale museli žít dál. Nespravedlnost a bezpráví komunistické totality určovaly v těchto letech nemilosrdně životní osudy mnohých. Přesto museli žít dál. Pracovat na tom, co jim zbylo z rodinného statku, postarat se o zvířata, o pole a les. Bratr Eduard měl více štěstí – vyučil se zedníkem, a Vladimír si udělal stavební průmyslovku.  Jaroslav si  později dodělal dvouletou školu zemědělské mládeže, která probíhala pouze v zimním období.

Jaroslav Zářecký se z vězení vrátil v roce 1956 jako zlomený člověk.  Nechtěl žít. Byl lhostejný, později nechtěl ani pracovat, ačkoliv práce ho vždy bavila. Po návratu neměl nic. I řidičský průkaz, který mu sebrali, si musel znovu udělat. Pracoval jako zedník v Žamberku a dále jako řidič u Státních silnic v Žamberku. Byl sledován StB.

Antonie Zářecká se svými syny hospodařila dál. V době nouze jídali ráno chléb nadrobený do mléka, k obědu úkrop s chlebem, moučné placky, mléko. Maso nebylo. „Když už jsme byli větší, kolem let 1957/58, bylo to lepší. Víc jsme pomohli, dařilo se nám natolik, že jsme tu práci na polovině našich pozemků zvládali. Začali jsme dělat mimo zemědělskou činnost také květák a hlávkový salát na prodej. Ráno jsme my kluci vstávali ve čtyři hodiny a šli na pole zalamovat květák. Vyřezávali jsme palice do beden, a na statku jsme to třídili podle jakosti. V šest hodin už jsem vyjížděl s koňmi na Žamberk do skladu Ovoce-zelenina, tam se to prodávalo. Brácha zatím v chlévě krmil krávy a prasata ve vepříně. Když jsem přijel zpět, jel jsem na pole až do večera sít nebo orat. A pak zase práce v chlévě. Pořád jsme dělali. Začalo se nám zase dařit, až nám někteří lidé ze vsi záviděli.“

Druhá vlna kolektivizace je definitivně semlela. Na vybranou měli buď vstup do JZD a včlenění jejich pozemků do vlastnictví družstva, anebo vyvlastnění pozemků, a výměnu za okrajové malé části na periferii obce. A tak v roce 1959 nátlaku podlehli, a do JZD vstoupili. „JZD na tom vydělalo, statek byl nový, v chlévě krávy, osmdesát prasat ve vepříně, ve stodole sklad osiva, výtahy, čistička. Z toho nám neplatili ani korunu. Rodiče měli na to všechno investiční stavební dluh. Měli splácet ještě třicet tisíc bance, ale JZD o splácení dluhu nechtělo ani slyšet. Tak to maminka chvíli splácela, ale nemohla to utáhnout. Banka nakonec uznala, že nemůžeme splácet dluh, který byl pořízen na vybavení, jenž nám bylo zabaveno. Tak banka nakonec splácení pozastavila tím, že nám zestátnili 6 ha půdy.“

Jaroslav nastoupil v roce 1959 na vojnu do Opavy, nejprve k dělostřeleckému pluku, pak do autočety jezdit s nákladním autem. Po návratu pracoval v mechanizaci JZD Kunvald, kde byl zaměstnán i bratr Eduard jako zedník ve stavební četě.  

V roce 1968 se Jaroslav Zářecký oženil a narodili se jim tři děti. Od roku 1972 se rodina usadila v Žamberku, kde si postavili rodinný dům. V rodinném statku si nemohli opravit patro, protože polovina byla státní, a museli by to odkoupit.

V roce 1970 zemřel pamětníkův otec Jaroslav. „Ke konci to s ním bylo špatné. Nechtěl žít, a dával to najevo, začal popíjet... Byl naprosto rezignovaný, psychicky zničený. To bezpráví se na něm podepsalo. Muselo být hrozné, co zažil. Nechtěl nám nic vyprávět. Ještě těsně před smrtí měl na rukou otlaky od řetízků, jak byl ve vězení spoutaný… Byla to hrozná doba. Bylo mě to tak líto, ale nemohli jsme nic dělat.“  S Jaroslavem Zářeckým se na pohřeb přišlo rozloučit ohromné množství lidí, a pohřeb byl sledován také velkým množstvím příslušníků StB. 

Znovu na svém hospodářství

Po revoluci 1989 přišla svoboda a s ní možnost návratu ukradených majetků. Na statku U svatého Jána žila Antonie Zářecká, která podporovala svého syna v úmyslu zachránit statek pro další generace.  Jaroslavův syn Jaroslav nejmladší měl o hospodaření zájem, a tak se o své pozemky přihlásili. Majetek byl vrácen v restituci v roce 1992 s podmínkou, že na něm budou soukromě hospodařit. Dostali zdevastované budovy, které JZD užívalo po celou dobu bez oprav. Pouze stodola vydržela bez úhony. Dostali navráceno i původních 32 ha orné půdy a 16 ha lesa. Vzali si úvěr, a od roku 1994 začali statek rekonstruovat. Postupně také skoupili další pozemky a dvě opuštěné ruiny bývalých zemědělských usedlostí, které přestavěli na stáje pro dobytek. V současné době má rodina Zářeckých 150 ha půdy, prosperující statek se 130 kusy hovězího dobytka a čtyři koně. Součástí rekonstrukce byl i penzion s 36 lůžky. Péči o statek a hospodářství nese vedle Jaroslava a jeho syna již i další generace vnoučat, z nichž některá projevují o zemědělství zájem.

Dodnes pamětník s politováním pozoruje důsledky kolektivizace zemědělství. „To, co se kolektivizací v 50. letech rozkradlo, se po revoluci 1989 rozpadlo. V Kunvaldě např. pan Toman vyráběl senoskládače do celé republiky, pan Keprta měl pilu se dvěma katry, byly zde čtyři mlýny, poháněné náhonem z Horského potoka a Rokytenky, dvě mlékárny, řada soukromých obchodů, pekař. Dnes není nic. Násilnou přeměnou hospodářství na JZD se zpřetrhaly rodové vazby k půdě. Mladí lidé už nemají k zemědělství vztah, protože k tomu nejsou od malička vedeni. Venkov se vylidňuje, a zemědělství u nás má malý výkon oproti jiným zemím.“

Rodina Zářeckých je tedy jednou z mála, kterým se podařilo navázat na rodové kořeny, zachovat tradiční řád venkovského hospodaření, zodpovědnost za přírodu i majetek.

Rodina Zářeckých v roce 1950 (soukromý archiv)

.

Příběh Klementa Neugebauera, o němž je v článku zmínka, si můžete přečíst zde: https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=631909

.

Text i fotografie jsou uveřejněny se souhlasem p. Zářeckého. Článek byl zpracován pro Post Bellum Hradec Králové, www.pametnaroda.cz