U stolu

Počkej, já tu televizi zavřu, dyť mě to nebaví. Nojo, kdyby to tak šlo vypnout! Ovladač nefunguje, slabý baterky. Důchod beru až zejtra. No sláva, už to zhaslo…

No tak co. Sem tu sama se synem na třiceti metrech. Je to moje poslední štace, ale kluk si doufám najde něco lepšího. Teď má práci. Dělá na tři směny v továrně. Na noční jezdí chudák dvanáct kilometrů na kole. Žádnej autobus nejede. Teď z toho onemocněl. Potřeboval by auto, ale nemůže mít člověk všechno.  A na každý práci je něco. Všechno se dá vydržet. Musíme si ten život zpříjemnit ňáko. Já třeba ráda pletu, ale nemám z čeho, protože na vlnu nemám. Jó, to kdysi, když šel kluk do první třídy, celou noc jsem mu pletla svetýrek, aby byl první den ve škole pěknej… No a co já? Já vařím, umejvám nádobí, spím, luštím křížovky, občas jdu na procházku. Mám teď chodítko, tak se mi hezky chodí. Má takový sedátko, tak když už nemůžu, sednu si, odpočinu, a jedu dál zas. Kdyby člověk věděl dřív, tak to chodítko mám už dávno, ale nevěděla jsem. Chodila jsem o holích, bolela mě z toho ramena a ruce otlačený. S ramenama jsem chodila na ozařování a to bylo furt něco. Iná jo… Plínky musím doplácet. Léky musím doplácet. Ale zaplaťpámbu. No a dřiu mě práce bavila. Dělala jsem v prádelně a mě baví s prádlem. Vydržela jsem tam dlouho. No, než jsem omarodila. Od padesáti mám invalidku. Bóže, to už je let. Sourozenci se mě zřekli, protože mám dluhy. Přišla jsem o barák, exekutoři. Je to takový, no… Život si zahrává… Před pěti lety se mně porouchala pračka, tak od tý doby peru v ruce – zvonem a na valše. Ale vyprat povlečení, to už je nad mý síly. Bolej mě ramena. Ale mám tady Borka, to je opravdovej kamarád. Už to tady snad spolu dožijem. Je z útulku. Byl to takovej chudák hubenej, ale už se spravil. A když přijde o půlnoci a packou se dobejvá pod peřinu, to je hezký… A teď nám schválej daň z loterie, takže až já vyhraju milion, tak mně zbyde jen pět set tisíc. Představ si to!

.

.

ilustrační foto: I.Marková

.