Večerní koupání

Je po deváté večer a tma rychle padá. U vesnické požární nádrže s nazelenalou vodou se scházejí místní důchodkyně, aby si zaplavaly. Milosrdná tma kryje jejich těla, která toho musela v životě tolik vydržet.

Máňa Šejvlova, ročník 1938, přezdívaná „Formanka“, Bláža Junkova, ročník 1936, zvaná „Hadamka“, Terezie Bednářova, ročník 1940, Růžena Novákova, ročník 1939, zvaná „Drátenice“ a Matylda Foglova, ročník 1937.

Ženy se vysvlékly do plavek a opatrně vešly do nádrže, která se svažovala mírně dolů. Na jejím kraji však bylo vody sotva po kolena. Tam se ženy postavily do kolečka, jako když chtějí vyvolávat duchy a daly se do řeči. Některá si založila ruce v bok, jiná si dala na ramena ručník a „Drátenice“ se dokonce až do pasu ošplouchala vodou.

„Kdepak je dneska Mína?“, začne Terezie.

„No já nevim, ale slyšela jsem, že jejich holka je ňáká marodná, tak jela za ní do Brna okouknout, co a jak,“ odpoví Bláža a oklepe se přitom zimou.

„No já teda taky nevim, ale Fanouš řikal, že to je prej ňáký špatný. Nechci dělat drby, člověk by takovej dobrej duši nepřál nic zlýho, to víš,“ vloží se do debaty Růžena.

„Neřikej, no chudák ďouče, to sem z toho celá tumpachová,“ odpoví zaraženě Terezie.

„To víš, nemoc si nevybírá, ať seš dobrák nebo potvora, každej může omarodit, to je jediná spravedlnost,“ namítne Máňa a pokračuje: „ale já vám holky řeknu něco veselýho. Včera mně vykládala naše Eva, jak šla pro malýho Lukáška do školky a zpátky vezla koloběžku, na který tam jel. A teď vona musela jít vedle tý koloběžky celá přihrbená až jí začaly chytat záda. A tak si řekla: nic, přece se nebudu hrbit, já na tý koloběžce pojedu, vždyť tady nikdo není. No tak hbitě naskočila, to byla ta plechová kolobrnda ještě po ní, víte, bez brzdy a bez všeho. No a teď jede, jede… jenže von byl na silnici takovej rigol, kterýho si nevšimla a samosebou do něj vjela a pěkně se vymázla. No nic se jí v tý rychlosti nestalo, jen odřený kolena. Ale co čert nechtěl, najednou se z depa odnaproti  vykulilo z oken deset chlapů a začali se chechtat, že prej jestli má řidičák na to vozidlo a co prej pila, že se na tom tak motá a jestli nechce to koleno pofoukat, no to víte, chlapi,“ uzavřela vyprávění Máňa Šejvlova a všechny ženy se srdečně smějí, až se začne vlnit vola u jejich kolen.

„Nojo, to já mám taky něco,“ přidá se Růžena, „Vonehdá jsem hlídala našeho Péťu, taky chodí do školky a on se mě ptá: ´Babi, jak je starej děda?´a já na to, že mu brzo bude osumdesátdva. A Péťa se zas zeptal: ´A když se děda narodil, to už byli dinosauři?´“ Všechny ženy se opět rozesmály a Matylda s Blážou si došly na louku pro ručník na záda, protože začalo být chladno.

Chvíli bylo ticho, až  se Máňa začala usmívat, a na pobídnutí ostatních začala vyprávět:

„Ále to jsem si jen vzpomněla na naše hochy. To už je dýl, co mně to Eva vykládala, stalo se to v zejmě. Lukášek s Ondrou si hráli venku ve sněhu a naše Eva na ně občas koukla z okna a celá se rozplývala, jak má hodný hoši, jak si pěkně hrajou, když si vydupávaj cestičky ve sněhu. Říkala si, jaký to sou zlatíčka, že si vyšlapávají do sněhu andělíčka. Nojo, ale jak se chvíli zadívala, tak zjistila, že von to není andělíček, ale nějaký písmeno. No to víte, nedalo jí to, a tak šla nahoru do patra, aby na to líp viděla. A opravdu tam vidí písmena. Tak čte: H…O…V…N…O.  Práskla s krájením mrkve a říká si, co teď? Když sousedi vykouknou z okna, maj to jako na dlani, celý to slovo! No tak šla jen tak v tričku, venku mínus deset, a dělala, jako že hledá něco ve sněhu a ty písmena tam nenápadně rozšlapávala.“

Ženy se dlouho smály, až Matylda začala: „Iná jo, s dětma je legrace, ale řeknu vám, holky, já dneska těm mladejm nezávidím. Oni maj všechno, to jo, ale jak se pořád musej honit, to je hrůza. Na nic nemaj čas.“ Všechny ženy souhlasně přikyvují a Bláža namítne: „Ale to mně řekni, jak jsme to dělaly my? Taky jsme chodily do práce a doma děti, zahrada, manžel a nemocnej tchán, kráva ve chlívě…“ Chvíli je ticho a jen měsíc, který právě vyšel, ví, co každá z nich prožila a hladí je za to svým světlem.

„Já ti řeknu, jak jsme to dělaly,“ začne tiše Terezie, „přesně tak jako ty dnešní mladý. Někdy nám to odsejpalo, a někdy nám ze všeho bylo do breku, někdy nám děti dělaly radost, ale častěj jsme o ně měly starost, někdy to s těma našima chlapama šlo, ale někdy to šeredně drhlo. No a teď, když jsou všichni na pravdě boží, teda kromě tady Růženina Fanouše, tak člověk už vzpomíná jen na to hezký. Prostě, život je pořád stejnej,“ zakončí žena své filozofování a ostatní mlčky přikyvují. Až Matylda ticho rozetne: „Holky, je pomalu půl jedenáctej, pudem dom nebo tady zmrznem.“

Ženy vycházejí z vody. Ručník skoro nepotřebují. Chodidla vklouznou do připravených pantoflí, přehodí přes sebe svetr, navléknou tepláky nebo zástěru, šátek na hlavu.  Máňa s Blážou vezmou hůlčičku, Terezie vede kolo a pomalu odcházejí ke svým příbytkům. Ačkoliv na nich není na první pohled nic přitažlivého, přece je v nich nádherná ženskost, vůně a teplo.

Hned za zatáčkou se odpojuje a loučí Bláža Junkova: „Tak, holky, zase za týden. To jsme si zas dneska pěkně zaplavaly!“