Pravda vás osvobodí
Tatínek jim umřel, maminka na vozíčku, chatrná chaloupka s maličkými okny, kterými pronikalo maličko světla, byla domovem pro dalších šest sourozenců. Někteří lidé si o Anče mysleli, že je praštěná, a to jen proto, že si občas sama pro sebe zpívala nebo povídala. Mě právě tím přitahovala. Často jsem přemýšlela, co si asi povídá…
Před hrůzou let, v roce 1977, nás ve třetí třídě učil jeden soudruh učitel. Byl přísný, k ráně neměl daleko, takže jeho autoritu ctili i největší rošťáci. Jako správný komunista nesnášel náboženství a sebemenší náznak čehokoli duchovního ho vždy velmi rozezlil. Jako správný komunista se také před celou třídou vysmíval dětem, které chodily na náboženství. Anče obzvlášť. Ona totiž svoji víru brala velmi vážně a upřímně. My ostatní jsme byli nanejvýš „vlažní“.
Učitel také miloval hudbu, tehdy zapomínal na vše kolem a na hodinách zpěvu si mohli polepšit i beznadějní případi, pokud aspoň znali noty, natožpak uměli-li zpívat! Soudruh učitel hrál na akordeon, poskakoval přitom do rytmu, a když jsme společně pěli: „Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán, s puškou v ruce, s ohněm v srdci, uhání vpřed partyzán!“, míval v očích slzy. Tehdy jsme nebyli banda syčáků, ale sbor Alexandrovců a on se jistě viděl jako ten chrabrý partyzán, co uhání s kvérem v ruce zasněženou krajinou, občas únavou padne k zemi, ale posílen hltem vodky a jednou papirosou opět vstává a s mohutným: URRÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! vyráží vstříc jednotce nepřátel, kterou zanedlouho zkropí jedinou dávkou ze samopalu…
Když jsme dozpívali nezvykle silnými hlasy (i my jsme si připadali tak trochu jako partyzáni), pustil nám zjihlý soudruh z gramofonu ještě sovětskou hymnu a hodinu jsme zakončovali Internacionálou. (Nutno říct, že nás naučil i mnoho krásných lidových písní, při jejichž zpěvu míval taky slzu v oku.) Svou lásku k muzice zúročoval v pěveckém sboru, kam chodil každý, kdo vyloženě nekokrhal. Se sborem se jezdilo po různých schůzích zemědělců, ROH, Svazu žen nebo jiného orgánu přispívajícího k rozkvětu naší socialistické vlasti. Soudruh moc stál o to, aby do sboru chodila Anča, protože měla překrásný hlas. Ta se ale různě vytáčela – že nemá čas, že se musí učit, že přijede teta z Dobrušky, že musí pomáhat mamince, že musí hlídat sourozence atd. Až jednou na ni učitel přímo zaútočil: „Tak Ančo, potřeboval bych tě do souboru, budeš zpívat sóla – ty jediná to vyzpíváš! A na jaře pojedeme až do Hradce!“ Anča se krátce zamyslela a pak klidně odvětila: „Víte, já do toho sboru nepudu, protože vy většinou jezdíte v neděli někam zpívat a my v neděli chodíme do kostela.“ To byla pecka! Soudruh zalapal po dechu a zbledl jak soudruh Lenin v Mauzoleu. Po chvíli sice začal zhluboka dýchat a do obličeje se mu vrátila barva, ale tak blízek infarktu zřejmě dosud nebyl. Zlověstné ticho ve třídě přerušil až výkřikem: „Jdi mi z očí!“ A tak se Anča i s tím svým úsměvem sebrala a šla dom.
Byla to tenkrát velká odvaha dát najevo své přesvědčení proti jasné přesile učitele, nebylo radno říkat některé věci nahlas. Kolikrát jsem si pak na Ančinu statečnost vzpomněla. Řekla to tak sebejistě a přirozeně, jako že jedna a jedna jsou dvě. Bylo jí sotva osm, a už nám dala životní lekci. Soudruh se naštěstí Anče nijak nemstil a do souboru ji už nikdy nenutil. Při hodinách zpěvu ale vždy zálibně a posmutněle naslouchal jejímu andělskému hlasu…
Iva Marková
Ženy
....................................................................................................
Iva Marková
Babička čte pohádku
....................................................................................................
Iva Marková
Máchadlo
....................................................................................................
Iva Marková
Chodec
....................................................................................................
Iva Marková
Kámen
....................................................................................................
Iva Marková
Husy táhnou
....................................................................................................
Iva Marková
Les
....................................................................................................
Iva Marková
Jitrocel
....................................................................................................
Iva Marková
Nečekané
Mrzáček típnul cigáro a usedl na volnou nádražní lavičku, kterou právě opustili jeho silnější kamarádi. Je půl deváté večer a loudáš se domů.
Iva Marková
Výlet do Vlčkovic
Vyrazily jsme s jednou blogerkou, patriotkou Orlických hor, na výlet za humna. Vanul čerstvý luft...
Iva Marková
Polní cestou
....................................................................................................
Iva Marková
Březová alej
....................................................................................................
Iva Marková
Madony v krajině
Česká krajina je jako obrázek. A v ní najdeme stovky dalších obrázků, které zrcadlí obraz nás samotných.
Iva Marková
Bílé límečky
....................................................................................................
Iva Marková
Kuchyňka
....................................................................................................
Iva Marková
Co když je něco víc?
....................................................................................................
Iva Marková
Veselé Vánoce
....................................................................................................
Iva Marková
Hromadí se
....................................................................................................
Iva Marková
Dědictví
taková pohádka ................................. ...................................................
Iva Marková
Běh o lásku
taková pohádka .....................................................................................
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 219
- Celková karma 10,23
- Průměrná čtenost 599x
ivamarkova@tiscali.cz