Povodeň dvacetiletá

7. července to bude dvacet let ode dne, kdy náš kraj u Tiché Orlice zažil povodeň, jakou do té doby nikdo neviděl. Tehdy byl zatopen i dům mých rodičů, a tehdy také vzniklo těchto pár poznámek: 

Velkou vodu v našem kraji připomínají pamětníci pouze v roce 1938. Tenkrát udělal starý Stejskal, bydlící 80 m od řeky, zářez do rámu dveří své zaplavené kovárny ve výši hladiny vody. V r. 1997 udělal jeho vnuk druhý zářez, a to o 60 cm výš.

Všichni jsme zažili něco, co dosud nikdy předtím. Bylo to překvapující, šokující, místy děsivé. Nebyli jsme na tom ale zdaleka nejhůř, na Moravě řádila voda o dost krutěji a vyžádala si kolem 50 lidských životů. Nikdo na to nebyl připraven. Nikdo nečekal, že na konci 20. století budeme konfrontováni s mocí přírody, protože spoustu let jsme se jí i sobě snažili namluvit, že ji máme v hrsti.

Ráno 7. července 1997 vypadalo - až na řeku mírně vylitou z koryta a vodu v zahrádkách - docela nevinně. Nic mimořádného, když hodně prší. V sedm hodin jsme s bráchou volali taťkovi do práce, ať přijede domů, že Kolmanovi a Stejskalovi, sousedé bydlící blíž řece, mají dvorky pod vodou a voda stále stoupá. Taťkovi se to nechtělo věřit – přece v pět ráno, když jel na nádraží, byla řeka ještě v korytě a nic zvláštního se nedělo. První jeho reakce do telefonu byla: „Běžte to rychle vyfotit, ať máme dokumentaci do kroniky!“  Dal se ale rychle přesvědčit a řekl, že prvním vlakem přijede.

Všichni jsme předpokládali, že o nic nejde, a že voda brzy opadne. Nikdo netušil, že to je teprve nevinný začátek. Stejně lehkomyslné pocity jsem měla i já, když jsem se brodila k rodičům na návštěvu. Dokonce jsem byla nadšená nepoznaným dobrodružstvím: „Taková krásná katastrofička!“

Ze zaměstnání přijíždí Karel Kolman a Franta Stejskal, majitelé domů nejblíž k řece. Oba užasle zírají na svá zatopená obydlí. Takhle je vidí poprvé v životě. Po kolena se brodí vodou a zvou ty na suchu: „Chlapi, pojďte na kapku!“ Ani Kolman, který je na tom podstatně hůř, neztrácí zatím humor: „Až tohle opadne, tak se ožeru jako prase!“ Po jeho dvorku se už valí mohutný proud a vstoupit do něj by znamenalo utopit se. Kolman má k řece respekt: při sebemenším zvýšení hladiny musí čerpat zaplavený sklep, a co horší: před třiceti lety se mu v řece utopila dvouletá dcerka. On je jeden z mála, kteří vodu berou na vědomí.

U rodičů je už také dvorek pod vodou. Voda zatím není hrozivá, hladina je klidná, ale stále stoupá. Nastávají první záchranářské práce. Bratr na jaře začal stavět domek, a tak má v garáži uskladněný cement, který se teď společně snažíme uklidit do sucha. Ještě natahat pytle s pískem před vchod domu… Pár metrů od domu vedou koleje, které naštěstí nejsou vodou zasaženy. Zde se scházejí první zvědavci. S rostoucí hladinou jich přibývá. Někteří uzavírají sázky, kam až voda dosáhne.

Konečně přijíždí taťka z práce. Stále prší. Nevěřícně kouká na to, co se děje. Nutí se do jakéhosi úsměvu, ale nejde to. Je ohromen. Neschopen cokoli říct. Když se vzpamatuje, sundává si v davu zvědavců u kolejí boty a ponožky a volá na bráchu, ať mu podá gumáky. Bratr se musí smát: „Taťko, sundej si i kalhoty, tady všude je vody až po stehna!“ A tak jde hlava rodiny poprvé v životě domů z práce v trenkách a bez bot. „Ještě že je mamka na té operaci se žílama,“ pomyslím si, „kdyby tady byla, určitě by na taťku vrhla vyčítavý pohled, neboť má na sobě záplatované trenky. Jenže kdo to mohl tušit, že zrovna když si vezme záplatované trencle, bude povodeň, a on se bude producírovat před polovinou vesnice, žejo?“

Stejskal dává z balkonu svého domu pokyny svým věrným zaměstnancům, kteří zastavili provoz v družstvu a zachraňují svého šéfa. Kdosi v davu na souši při pohledu na něj povýšeně pronese: „To mám tak rád, když se někdo prochází po balkoně s mobilem!“ Byl to sice přenosný telefon, nikoli mobil, ale jsem touto větou a tónem vyřčeného dost překvapena.

Od 17. do 21. hodiny je situace nejkritičtější. Kolmanovi i Stejskalovi už jsou evakuováni. I my zjišťujeme každou chvíli nová a nová zaplavení. Voda se valí po dvorku mohutným proudem ve výši pasu. Už by bylo životu nebezpečné tam jít. Brácha si od jara dělal holýma rukama škváráky na domek, srovnal trámy na střechu, vykopal díry na základy, vybetonoval je. Teď má strach, aby mu trámy neuplavaly – byla to největší investice, a dlouho by na ně znova vydělával. Písek mu už voda dávno vzala. Přenášíme spolu aspoň škváráky v rukách, abychom podepřeli cement v garáži. Výš. Ještě výš. Dlouho to nevydržíme. Obrovitá králíkárna, kterou musí obvykle nést šest chlapů, je povalena jako výsměch lidské síle. Vtom někdo volá, že voda je už v domě. S těžkým srdcem jsme zanechali stavební materiál svému osudu a spěchali dovnitř zvedat nábytek na špalky, vynášet vodu v kbelíkách. Rychle zjišťujeme, že děláme zbytečnou práci. Jako kdybychom chtěli náprstkem přelít rybník. Voda je silnější. Teče zvenku i zevnitř. Nezbývá, než se dívat a čekat. Na parapetu okna stojí prázdná láhev od rumu, který nám pomáhal zahnat zimu i obavy. Jestli to takhle půjde dál, budou tady v nebezpečí života, napadá mě, a tak se snažím přemluvit taťku: „Pojďte pryč, dokud je čas. Aspoň do zítřka. Tohle je nebezpečné, co když dům nevydrží a spadne?“ Otec chvíli váhá - ano, je to nebezpečné, nikdo neví, jak to půjde dál - až nejistě řekne: „Podivej, my tady k tomu baráku patříme. Postavil jsem ho se svým tátou těmahle rukama… Zůstaneme tady…“ Dívám se bezmocně na něj, ačkoli ho chápu. Je těžké se rozhodnout mezi dvěma možnostmi, když v to horší člověk nevěří… Musím ale domů, ke své rodině, čeká mě manžel a roční synek. Vycházím zadním vchodem - vody za domem je sice až do pasu, ale není dosud dravá, za pět minut už bych se nedostala. S obavou o osud svých blízkých a prokřehlá se vracím domů. Někdo v davu přihlížejících mi nabízí deštník, ale nemá to smysl, jsem promočená skrz naskrz.

Přestože hrozně leje, dav diváků se nepřestává rozrůstat. Někteří jsou ohromeni, někteří nabízejí ubytování, jiní neříkají nic. Nikdo z nich netuší, co se děje uvnitř domů, protože hladina vody, valící se po silnici, je celkem poklidná.

Druhý den začala voda pomalu opadávat. Prší jen ojediněle…