Chceš-li pravdu věděti, zeptej se malých dětí

Jednou přinesla Jiřina ze hřbitova domů čtyři dlouhé koktejlové lžičky. Nojo, ze hřbitova!..........

Vyhazuje v pátek navečer zvadlou kytici z hrobu, uviděla v kontejneru na odpad něco, co tam nemohla nechat. Svým úlovkem byla nadšena. Nojo, nadšena. Normální ženy bývají nadšeny novými šaty, účesem, parfémem nebo kyticí. Ji k pocitům štěstí přivádí půdní veteš, nálezy u cest či ve sběrném dvoře.  S tím je ale vždy spojena potíž, jak věc nepozorovaně pronést domů. Bohouš totiž nejeví nad podobnými nálezy nikdy ani nepatrný zlomek její radosti.

Jak se blížila k domu, schovala lžičky za zády a na znamení nenucenosti si začala pohvizdovat. Sotva otevřela dveře do chodby, stál proti ní Bohouš.

„Jé, ty už seš doma?“ vyjekne Jiřina napůl překvapeně, napůl polekaně.

„Jaký už? Vždyť je šest hodin…“, odpoví její choť a podívá se na ni: „Co máš s rukou…. Ukaž, co to držíš!?“

„Koukej, co jsem našla v kontejneru!“ odpoví Jiřina tónem, jako kdyby říkala – Podívej, tvoje zamilovaná svíčková! A začne mu mávat před obličejem lžičkami.

Bohouš zrudl: „V jakým kontejneru?!“

„No u hřbitova přece…. Já nevim, že to může někdo vyhodit. Chápeš to?“

„Jo, chápu,“ pronese přesvědčivě Bohouš, „jsou to starý hnusný krámy!“

„Ale podivej ten elegantní tvar, tohle dneska neseženeš. Sám víš, že obě lžičky, co jsme měli, se po druhým použití ohnuly, kdežto tohle je kvalitní nerez,“ snaží se smlouvat Jiřina.

„Jsou rezatý!“ opáčí neochvějně Bohouš.

„Nejsou!“

„Kdoví, kdo to měl v puse!“ smečuje opět muž.

„Nejspíš nikdo, vypadají nepoužívaně, asi někdo vyhazoval pozůstalost po babičce,“ argumentuje zase Jiřina.

„Kdybych věděl, jak seš praštěná, tak si tě nikdy nevezmu,“ útočí opět pán tvorstva.

„To ti věřím. Ale kdybychom o sobě všechno věděli, tak lidstvo vymře,“ nedá pokoj žena.

„Já už nechci žádný krámy do baráku. Vždycky to dopadne stejně. Pojď se podívat,“ opáčil  Bohumil a Jiřina už věděla, co nastane, protože zamířili do sklepa.

„Tak co vidíš, Jiřinko?“ – a aniž by čekal odpověď, pokračuje: „dva starý rozbitý šicí stroje, starej rozbitej psací stroj, truhla, kterou musí stěhovat šest chlapů, dvoje kamínka z první republiky s vymláceným šamotem, secesní lustr přejetý parním válcem, kterej jsme táhli domů někde z příkopa od Karlových Varů, atakdál, atakdál, atakdál… Starý hnusný krámy!“

Jiřina tam provinile stála a nevěděla, co říct. V duchu musela uznat, že Bohouš má tak trochu pravdu. Když jí připadalo, že se styděla už dost, trucovitě se otočila a šla do kuchyně umýt lžičky. Jak tam stála nad dřezem, pomyslela si: „Bohouše už nepředělám, ale děti to ocení…“ A opravdu: jen co přišli kluci z venku, už se zajímali, co to mamka umývá.

„Jé, tos opravdu našla v kontejneru?“ ptá se s očima plnýma údivu šestiletý Mirek a pokračuje: „a jak to, že to někdo vyhodil?“

„No viď? To taky nechápu!“

Mireček na nic nečekal, zmizel z kuchyně a vzápětí byla z okna vidět jeho poskakující světlá hlavička. Utíká ke hřbitovu, co jiného?

Netrvalo dlouho a přišel i on se svým pokladem: manžetové knoflíčky s obrázkem auta, dva korálky, tužtička, fungl nové šněrovadlo a zamazaná mašlička. Byl šťastný…

Druhý den přišla na návštěvu teta Růženka. Pěstěná vdova vybraných způsobů, které rozhodně nikdo  nehádá šedesát! Na tom si zakládá. Tetinka si moc ráda přijde popovídat a postesknout si na počasí, na doktory, na sousedy, na poměry, na ptačí chřipku, na vládu, na chlapy, na ženský, na děti, na štěkající psy a hlučící auta. Při té řeči noblesně míchá kávu, kterou tu a tam náruživě usrkne. A co teprve, když z vysoké skleničky nabírá nanuk a jahody… Ona dokáže vždycky ocenit dobré jídlo. Jiřina ji ráda hostí, a když  pozoruje, s jakou chutí se Růženka láduje, obvykle dostane hlad…

Tu ale vtrhne do pokoje Mirek: „Ahoj této! Jéééé, ty máš tu naši novou lžičku! Představ si, že ji včera mamka našla v kontejneru!“ pronesl s bezelstnou  radostí a pádil dál.

Růžence zaskočil nanuk. Výhružně koukla na Jiřinu, která rychle uhlazovala situaci: „Né, z kontejneru nejsou, nebój, ty jsou po naší bábince, nemusíš se bát…  přece víš, že babička byla na pořádek kádr…“ Lhala, jako když tiskne, a doufala, že se nevrátí Mireček a nezačne zas mluvit o těch zpropadených lžičkách. Dopadlo to dobře. Růženka odešla uspokojena kávou, nanukem a všeobecnou zkažeností, ze které ona ční jak věž ze slonoviny.

Když skončil ten náročný den, přitulil se v posteli Mireček ke své mamince a vyprávěl jí své fantazie: jak mu dnes straka přinesla digitální hodinky, jak vyrobí pro bratříčka loď, na které vyplují na moře, jak v řece našel kousíček zlata, jak dnes popojel o metr a půl s autem paní učitelky, jak – až bude velký – bude zachraňovat děti, co nemaj pitnou vodu…

Když zmlknul, nastalo dlouhé ticho. Jiřina věděla, že naplnění synkových ideálů nebude jednoduché. Že z mnoha jeho snů úplně sejde, a on se tím bude trápit. Že člověk s fantazií nemá snadný život, protože nestojí nohama na zemi… ale nic mu neříkala, chrání jeho sny.

Tu klučík už hodně unaveně pravil: „Mamko, já jsem celej po tobě viď?“

„To víš, v něčem jsi po mně a v něčem po taťkovi,“ odpověděla, a už přemýšlela, co jí odpoví na další otázku: „No a v čem si myslíš, že jsi po mně, Mirečku?“ Hlavou se jí honilo: ‚hoch je bystrý – po mně, žeano – má dobré nápady, fantazii, neotřelé vidění…‘ Jiřina se dmula pýchou, málem pukla, jak se v duchu naparovala svými domnělými vlastnostmi, které synek podědil. ‚Taky je upřímný a má smysl pro humor náš Mireček…‘ Když synek z polospánku odpověděl: „Že se taky hrabu v kontejneru jako ty…“