Výlet do Prahy

Výlet do Prahy – to byl vždycky pojem. Byl a je. Aspoň pro nás vesničany. Každý Čech musí aspoň jednou za rok do Prahy – nasát noblesu věků, majestát i malebnost, hrdost a duši matky měst.

Takhle to hlásal tatínek, a takhle jsem to (aniž bych chtěla) po něm zdědila.

Už za našich mladých let byl výlet do Prahy povinnou prázdninovou akcí. Tatínek sebral nás čtyři – mě a tři bráchy a v sedm ráno jsme frčeli vlakem směr stověžatá. Maminka nám vždycky na cestu udělala řízky, které ovšem Prahu nespatřily, protože tatínek nám někde u Pardubic pravil: „Tak děti, sníme ty řízky, ať tam na svatýho Václava neotvíráme ty naše klapačky.“  A jak řekl, tak jsme vykonali.

Program byl každý rok nudně podobný, a co bylo každý rok stoprocentně neměnné, byla návštěva vojenského muzea. To mě otravovalo ze všeho nejvíc, kdežto taťku s bratry naopak bavilo ze všeho nejvíc. Jak by ne. Byli to normální kluci, k nejoblíbenějším hrám patřila hra na vojáky, a  protože jsem tu a tam hrála s nimi, úplně mimo jsem v muzeu nebyla: křesadlový zámek, kolečkový, perkusní, doutnákový, winčestrovka, předovka… to už ze mě asi nikdo nevytluče.  Po vojenském muzeu následoval Pražský hrad, Karlův most, a dál podle času Náprstkovo muzeum nebo Petřínská rozhledna.

Po letech jsem tuto oblibu ve výletech do Prahy praktikovala na svých dětech. Se synky jsem jezdívala do Národního či Náprstkova muzea. No, bavilo je to asi jako mě vojenské muzeum. Dceru přemluvím už jen na nakupování a jen nenápadně a zcela „náhodně“ (když už jdeme kolem!) mezi šoping vsunu nějakou tu výstavu. Řízky nedělám, protože v rámci podbízení se dceři je součástí programu (obvykle těsně před výstavou) i nějaké to fástfůdové království.

Při poslední cestě za pražským luftem jsme se s 12letým děvčetem usadily do vlaku a začalo dobrodružství. Poučné, protože hned po rozjezdu jsme se dozvěděli, jak se všechno postmoderně vyvíjí a mění – řízky nevyjímaje. Naproti nám si sedla trojice – obstarožní rodiče a jejich asi 40letá korpulentní dcera. Sotva dosedli, vyndala matka rodu z tašky typické balíčky z alobalu a začali jíst. Dcera a maminka hned také vytáhly mobily, vzájemně se fotily a fotky ihned umístily na facebook s doprovodným textem: Cesta do Prahy, to je bašta! Ještě než podruhé kousli do trojobalu, už přicházejí první odezvy:

„Mňam!“ píše dceřina kamarádka.

„Tý brďo, vy si žerete!“ odepisuje dceřin manžel Peťa.

„Závidím!“ závidí Božena z pošty.

Mezi žvýkáním si vzájemně nahlas předčítali zprávy a chechtali se. Za Kolínem si navlékli bundy a seděli v bundách, ačkoli ve vagóně byl hic – pro jistotu, prý aby se nemuseli v Praze-Libni zdržovat a stihli vystoupit.

Tatínek byl – chudák - terčem vtipů obou žen. „Vyndej si slámu z bot!“ houkla na něj zničehonic jeho právoplatná manželka. Tatínek se opravdu poslušně shýbl, prohlédl zánovní botasky a pravil: „Dyť tam nic není!“ a vtom už dcerka vyprskla smíchy: „To byl vtip, táto!“

Pak se zas chvíli ládovali a sledovali facebook, když tu matka začala na svého chotě pohlížet kritickým okem a pak pobouřeně vyštěkla na dceru: „Podivej se na to jeho panděro!“

Hlava rodiny vytušila, že se mluví o něm a jal se oponovat: „Ale prosimtě, není to tak zlý, no tak mně chutná, závidíš, co?!“ nenechal se.

Pozorovali jsme trojici nenápadně, ale s chutí. Občas jsme na sebe s Aničkou spiklenecky mrkly a měly co dělat, abychom nebyly zpozorovány… Z dlouhé chvíle jsem vytáhla foťák a dala se do čtení návodu k použití. Chtěla jsem před dcerou dělat chytrolína, a důležitě jsem pravila: „Hele, Aničko, tady píšou, že aparát nepatří dětem do rukou.“ Ale to jsem si naběhla, protože dcera bez přemýšlení odpověděla: „Ty seš přece taky dítě, každej je něčí dítě… Tak co?!“ a byla jsem po zásluze odměněna za svou povýšeneckou poznámku na adresu teenagera.

Vystoupily jsme v Praze na hlavním nádraží a jen co jsme vylezly před budovu, už to na mě dejchlo – ta atmosféra! „Aničko, koukej, tady všude šly dějiny! Cejtíš to?“

„Já nic necejtim. Teda cejtím… tady zrovna to smrdí pivem a čůráním…“, pravila dcerka a vydaly jsme se směr Národní muzeum.

„Podivej se, co barák, to historie. Třeba tady Petschův palác -  postavil ho žid, za války v něm sídlilo gestapo a děly se tady hrozné věci…

„Mamko, to se budem zastavovat u každý cedule!?“ protočila oči dcera.

„Anebo tady: Státní opera… já teda operu moc nemusím, ale Rusalka mě dostane vždycky. Hele, když tam Rusalka pěje „Měsíčku na nebi hlubokém“, to je ti síla, to prostě umí jen Dvořák, poslouchej…“ a začala jsem pískat árii. V okamžiku nejcituplněji vybičovaným - „Měsíčku, postůj chvíli, řekni mi, kde je můj milý…“ mě dcera zpražila:

„Prosimtě mamko, nedělej mi ostudu, seš v Praze!!!“

„Nojo, to jo, to jo, ale… ale tady nás nikdo nezná…“ odvětím chabě.

„To nevadí, hlavně nepískej a nezpívej! Je to trapný!“ umravnila mě dcera, abych trochu vystřízlivěla z opojení pražským povětřím.

„No dobrá dobrá…,“ nechala jsem Rusalku Rusalkou a došli jsme ke svatému Václavu.

„Tak, Aničko, svatý Václav, patron českého národa. Sem k té soše se lidé utíkali v těžkých časech, třeba v osumašedesátým nebo….“

„Mamko, proč mně prosimtě musíš pořád všechno vysvětlovat? Já to vím!“

Zmlkla jsem, protože  její otázka mně vrtala v hlavě. Nojo, proč? Jediný, co mě napadlo, bylo tohle: Protože bych strašně chtěla, aby se ke svatému Václavu nemusela v těžkých časech nikdy utíkat. Protože bych jí strašně chtěla nacpat zázračnej recepis na šťastnej život a taky aby se vyvarovali chyb, který jsme dělali my… No, a když jsem si to takhle sesumírovala, pochopila jsem, že to je marný, a tak jsme šly dál po Václavském náměstí, koukaly do výloh a po barákách a po lidech.

„Hele, támhleta paní, ta je hezká, viď?“ ukážu nenápadně hlavou na krásnou dámu na vysokých podpatcích, vkusně oblečenou do úzké sukně a bílé košile, dlouhé vlnité vlasy, nalakované nehty, všechno na svém místě, Claudia Cardinal…

„Hm, trochu retro… trochu dost retro…“ odvětila dcerka.

„Až se vrátíme domů, tak si nalakuju nehty, co říkáš?“

„No, mamko, já ti nevim…“

„Co jako nevíš?“ vyzvídám.

„No, jestli by ti to slušelo, víš? Ty seš spíš na práci, víš?“ dávkuje teenager slova s přesností Viléma Tella.

„Jak na práci?“ ptám se mírně dotčeně.

„No, prostě některý žensky jsou na vozdobu, a některý na práci. A ty seš na práci… Jako babička…“

Její poznatek mě trochu zaskočil, ale zároveň mě překvapilo její vidění. Holka má pravdu, co jiného. Vždycky jsem byla spíš čtvrtej kluk než holka, co si hraje s panenkama - a to se asi nedá zakrýt ani v dospělosti…

„Jo, holka, kam já se hrabu na maminku, teda na babičku - té v pracovitosti nesahám ani po kotníky! To víš, ona je ještě ze staré školy…“

A jak jdeme kolem jedné z výloh, zabrousíme dovnitř obchodu vyzkoušet nějaké šaty. Vybrali jsme dva pěkné kousky - Anička s námořnickými proužky, já takové … no retro… Přemýšlela jsem ale, zda si mám ty šaty koupit, protože žádné nepotřebuju, a kam bych je nosila a nemám k nim boty a vlastně to je zbytečný. „Co myslíš, mám si je koupit?“ ptám se nakonec bezradně dcery.

A ta krásná dívka odpoví: „Ale jo, vem si je. Dyť žijem jen jednou!“

A tak to máte. Puberťáci jsou k zulíbání. Oni v tomhle věku vypadají, že necítí, ale cítí stokrát víc než otupělý dospělec.  To, co se z nich v bouři hormonů dere navenek, bývá hodně kritické, překvapivé, pravdivé a dost často vtipné…

A když si někdy nebudete vědět rady, zkuste se zeptat svého puberťáka.