Člověk chtěl, ale nemohl - to bylo na té době nejhorší

Jiří Kvapil byl v letech 1972-1981 jedním z nejlepších československých cyklokrosařů. Na kole najel tolik kilometrů, že by 15x objel zeměkouli.

Z osmiset závodů své sportovní kariéry jich osmdesát vyhrál. Sport – to je vítězství i zklamání, radost i slzy trpkosti. Jiří o tom ví své.

Narodil se v r. 1950 v Nové Pace Josefu a Jaroslavě Kvapilovým, kteří už měli tři děti: Josefa, Jaroslava a Hanu. „Otec pracoval v továrně Jína v Lomnici n.Popelkou, a po přestěhování do Staré Paky dělal účetního velkoobchodu. Na konci války stál otec v Lomnici nad Popelkou na náměstí ve skupině asi dvaceti mužů, kteří čekali, jestli je Němci zastřelí nebo ne. Naštěstí nakonec dostali rozkaz, ať nestřílí…  Matka měla obchod s textilem. Po mém narození do obchodu vtrhli komunisté se zbraněmi, zboží zabavili a matku na jeden rok zavřeli. Propustili ji až na nátlak okolních žen, že má doma malého syna. Zboží bylo nějaký čas na návsi vystaveno pro výstrahu s upozorněním, že jsme okrádali stát. Potom dělala matka dispečerku u Českých drah.“ Žili skromně a rodiče vedli své děti ke sportu. „Hodně nám pomohl starší bratr, koupil nám lyže, kolo, brusle, hodně se o nás postaral, protože rodiče tolik peněz neměli.“

Základní školu vychodil Jiří ve Staré Pace, a už tam závodil za Rudou hvězdu (RH) Valdice. Pak se vyučil elektrikářem v Hradci Králové pro podnik Kovodřevoelektro Hořice v Podkrkonoší. „Jezdil jsem do školy do Hradce Králové, praxi jsme měli v Jičíně a v Nové Pace. V Rudé hvězdě Hradec Králové potřebovali do cyklistického družstva závodníka, tak jsem přestoupil z Rudé hvězdy Valdice tam. Trénoval nás František Konečný, který se o nás velice dobře staral. Naším úspěchem bylo druhé místo na mistrovství České republiky družstev.“

Cyklistika byla oblíbeným československým sportem a sportem žila také celá rodina Kvapilových. Nejstarší Josef byl fotbalový brankář, Hana ráda cvičila,  Jaroslav byl v letech 1958-1968  známý a úspěšný silničář. Pro Jiřího byl o deset let starší Jaroslav vzorem. „Mým životním příběhem byl sport a bratr byl mým velkým vzorem. Dělal nejdřív atletiku, ale pak si brigádou vydělal na kolo. Říkal, že při běhu musí pořád makat, ale na kole se může z kopce svézt. Tak to vyhrálo kolo. Dařilo se mu na silnici i v cyklokrosu, v družstvech i jednotlivcích.“ Čtyřikrát jel Závod míru,  tehdy oblíbený závod, jehož trasa vedla mezi Prahou, Berlínem a Varšavou, dvakrát byl mistr ČSSR na silnici, dvakrát mistr republiky v družstvech, jednou vyhrál mistrovství ČSSR v cyklokrosu, v Itálii v Římě vyhrál Cenu osvobození Říma. „V té době se u nás jezdilo hodně etapových závodů po Československu a jeden rok Jarka všechny vyhrál. Jel „malou Tour de France – amatérský závod Tour de L’avenue,  závod kolem řeky sv. Vavřince v Kanadě, jezdil na přípravu na Kubu, do Alžíru. Byl to prostě Pan cyklista. Chodili jsme mu s kluky z vesnice fandit. Bylo nás hodně, co jsme za ním jezdili – vzali jsme si ruksak na záda a jeli jsme buď na kole nebo vlakem.“

Jiří začal s kolem v r. 1965, když mu bylo 15 let. Kluci z hor denně trénovali, chtěli být jako Jaroslav. O tři roky později Jiří vyhrál první závod „Branou Krkonoš“ v Úpici. Jaroslav měl za sebou primát v mistrovství republiky z r. 1967, a v Úpici byl středem pozornosti fanoušků, ale i soupeřů, kteří si ho hlídali. V kategorii mužů skončil na 6. místě. Zato Jiří, který závodil za starší dorost, poprvé zvítězil.

Do Švédska

„Po vyučení, v září 1968, mě bratr pozval, jestli s ním nepojedu na závody do Vídně. Mě to lákalo – poprvé bych se dostal na Západ. Tak jsme naložili kola a vyrazili směr Vídeň. Za Mikulovem mi bratr řekl, že už se nechce vrátit zpět, jestli s ním pojedu dál. Já jsem samozřejmě souhlasil, protože jsem se v něm viděl. Ve Vídni měl už zajištěno ubytování u českého kamaráda, čekali jsme na vízum. Ale tehdy nám na českém velvyslanectví řekli, že tam nemůžeme být, a tak jsme zamířili do Švédska.“

Tehdy nejlepší družstva ČSSR jezdila na závody do Švédska. Týkalo se to RH Plzeň nebo Dukly Brno, za kterou závodil i Jaroslav Kvapil. „V té době už byl ve Švédsku bratrův kamarád, Josef Wolf, takže se bratr rozhodl, že tam pojede také, a mě vezme s sebou. Vyběhal vízum a jeli jsme.“

Z Vídně napsal Jaroslav pohled svému švagrovi Dvorskému.: ‚Situace se změnila, zajeď k rodičům, už se nevrátíme.‘ Dvorský tedy zajel na motorce ke Kvapilovým do Staré Paky a sdělil jim tuto nečekanou novinu. Oba byli zdrceni, protože o synově rozhodnutí zůstat na Západě neměli potuchy. U Kvapilových se ještě ten den objevil bílý žigulík, ze kterého vystoupili dva muži a šli přímo k nim. V ruce měli ofocený pohled, který dostal švagr. Prokazatelně už o všem věděli, a vystavili Kvapilovy tvrdému psychickému nátlaku. Po čtvrt hodině přijelo jiné auto s jinými muži a opakovalo se totéž.

 „Ve Švédsku jsme necelý měsíc pobyli v táboře pro imigranty, kde jsme dostali ubytování, jídlo a museli jsme se učit švédsky. Pak nám dali možnost vybrat si zaměstnání a vzali nás na prohlídku závodu na výrobu automobilových motorů v městě Skövde. Bratr byl vyučený soustružník, já elektrikář.  Líbilo se nám to, takže jsme přijali práci pro automobilku Volvo - bratr vyráběl díry do cylindrů, já jsem vyvažoval a pak brousil klikové hřídele. Hodně mně to tam dalo, musela se odvádět kvalitní práce, na rozdíl od práce tady v té době.“

Rodiče zatím byli doma vystaveni velkému psychickému nátlaku a manipulaci ze strany StB. Po synech jim bylo velmi smutno - než se Jiří vrátil zpět domů, plakali. I Jirkovi se stýskalo,  a protože neměl absolvovanou základní vojenskou službu, domluvili se po devíti měsících s bratrem, že on se vrátí domů.  „Tehdy prezident Svoboda vydal výzvu všem, kdo utekli za západní hranice, že kdo se vrátí do konce června, nebude potrestán, bude s nimi slušně zacházeno a umožněno zapojit se do normálního života. Vrátil jsem se tedy zpět. To víte, bylo to pro mě těžký. Bylo mně to líto - brácha byl můj vzor, a najednou za ním spadla klec. Ale domluvili jsme se takhle kvůli rodičům, aby je to netrápilo. Tak jsem se aspoň já vrátil. Rodiče byli rádi, že jsem doma.“

Jiří dojel vlakem do Děčína. Tam ho zavřeli na celnici a sepsali všechny věci, které vezl. Zaplatil clo za rádio a šusťákovou bundu a po čtyřech hodinách ho propustili. Po příjezdu domů ho odvezli na dvouhodinový výslechu do Jičína. „Ptali se, s kým jsem se tam scházel, kdo z Čechů tam byl atd. Ale kromě toho si nemůžu nějak stěžovat, že bych trpěl. Rodiče tím trpěli nejvíc. Když jsem se vrátil, nastoupil jsem zpět do Kovodřevoelektro Hořice a začal závodit.“

Bratr Jaroslav celou situaci nesl také těžce, vyčítal si, že bral Jiřího s sebou. Občas poslal rodičům dopis, který se s největší pravděpodobností cenzuroval. Musel si vyrovnat vztah s republikou – vyplatit sebe, ženu a dvě děti z toho, co zde od státu dostal (školy apod.). Vyměřili mu určitou částku, kterou musel státu zaplatit, tím byl právně volný, a mohl později legálně přijet do ČSSR.

Po návratu domů a vojna

Brzo po návratu Jirka začal opět závodit. Měl v hlavě jen cyklistiku, ale čekala ho dlouhá série ran pod pás od Ústředního výboru Svazu cyklistiky. Než se postupně začlenil zpět, několikrát ho vyhodili od startu. To se stalo hned na prvním závodu „Krkonošská pravda“ – kde ho vyhodili ze startu a vzduchem se nesly výkřiky: 'Ty posranej emigrante!‘  Domů přijel se slzami v očích.  Mezitím také poštou obdržel dokument, že jako nespolehlivý emigrant bude přidělen na vojně k útvaru beze zbraní.  Prezident Svoboda garantoval, že kdo se na jeho výzvu vrátí do ČSSR, nebude trpět žádnými ústrky. Skutečnost ale byla jiná. Proto švagr Dvorský v té době napsal jménem Kvapilových dopis na prezidentkou kancelář.

Jiřího čekala vojna: „První náznaky byly, že půjdu k PTP, ale protože jsem opět začal závodit a měl nějaké úspěchy, dostali mě bratrovi kamarádi do Rudé hvězdy (RH) Plzeň. Karel Bouška a Josef Křivka se zasloužili o to, že jsem se do RH dostal, přestože bratr emigroval. Pan Bouška jezdil tak dlouho na vojenskou správu do Jičína, až to dopadlo. První rok jsem začal jezdit silnici. V Bukurešti jsem měl ale pád s otřesem mozku, a tak jsme se domluvili s trenérem Honzou Kubrem, že zkusím cyklokros. Vyhrál jsem extraligu a dostal jsem se jako náhradník do čs. reprezentace do družstva, který 1972 jelo v Praze mistrovství světa v cyklokrosu. Miloš Fišera tehdy dosáhl krásného druhého místa.“

Jiřího úspěchy v cyklokrosu ale nedaly někomu spát. Šířila se aféra, že v RH Plzeň jezdí emigrant. Ocitl se doma – s taškami a kolem, voják v civilu. Dvorský znovu napsal prezidentovi republiky, že je zklamán jeho garancí slušného zacházení. Do dvou týdnů mu přišla odpověď se slibem nápravy.

Trenér Kubr věděl, že Jirka je špičkový cyklista a rozhodl se jednat: „Šel za šéfem nejvyšším, panem Mudrou, a ten mě jako vojáka základní vojenské služby přeřadil do RH Praha k tenistům. V té době jsem měl pět postelí, na kterých jsem během týden spal - v RH Plzeň, v Praze, doma u rodičů, v Hradci Králové a na hotelích při závodech. Mysleli si, že mě potrestali, ale já jsem to všechno bral jako trénink. Přišel telegram: ‚Jirko, čekej tam a tam, zítra jedeš na závody‘ Třeba jsem jel ze Žďáru do Hradce na kole – ještě po závodech. Měl jsem takový batůžek na záda, který mně šil brněnský matador Vlasta Bartoš. Měl takový širší pruh, asi 6 cm, aby to netlačilo, a s tím jsem absolvoval zbytek vojenské služby. Do rozkazu jsem dal, že ve čtvrtek musím být v Plzni, protože v pátek se odjíždí na závody. Tak jsem vybral relutu na týden, což bylo asi tři sta korun (42,50 Kčs na den), ze středy na čtvrtek jsem přespal v Praze, ve čtvrtek ráno sedl na kolo a jel jsem do Plzně. V pátek ráno se vyráželo na závody do Brna nebo jinde po republice, po závodech v neděli odpoledne mě vzal Láďa Picek do Hradce Králové, kde jsem přespal nebo jsem jel ještě k rodičům do Staré Paky. V úterý se na Malšovickým stadionu v Hradci jezdila kritéria, tak jsem v úterý sedl na kolo a jel ze Staré Paky do Hradce a večer jel ještě potmě zpátky. Ve středu ráno jsem sedl na kolo a jel ze Staré Paky do Prahy. A takhle jsem prožil vojnu. Až na poslední měsíc – kdy jsem měl na soustředění v Plzni pád, takže jsem měsíc marodil se zlomenou klíční kostí.“

Na cyklistickém výsluní

Po vojně, v r. 1973, se Jiří oženil a s manželkou Dagmar se jim v letech 1974 a 1978 narodily dvě dcery.

Jednu sezónu závodil Jiří cyklokros za Autoškolu Mladá Boleslav, pak se přestěhoval do České Lípy, kde závodil až do r. 1978. Cyklokros se většinou jezdil na Západě (Švýcarsko, Německo), což byla výhoda, protože se podíval do zemí, o kterých si většina lidí mohla nechat jen zdát. Díky tomu se také viděl se svým bratrem, který žil ve Švédsku, např. v r. 1974 za ním Jaroslav přijel do Stuttgartu na závody.  „Nejhorší to bylo na hranicích v Rozvadově. Stáli jsme tam třeba dvě a půl hodiny v mraze patnáct pod nulou, nikde nikdo, jen velká závora. Nakonec někdo přišel, prošacovali nás, a  po další hodině nás pustili dál. To, co dnes ujedete za osm hodin autem, jsme tehdy jeli dva dny. A nejhorší byly naše hranice. Užili jsme také hodně legrace. Bylo nás tam dost kluků z Krkonoš, a když jsme jeli na závody od Starý Paky vlakem, a kluci postupně přistupovali, tak jsme ve vlaku užili legrace. Nejvíc vzpomínám na Miloše Fišeru, on byl z Vrchlabí, já ze Staré Paky. To byl a pořád je největší kámoš. Dřív bylo hodně závodů, závodilo se i v týdnu. To byla výhoda, protože jsme nemuseli tolik trénovat – ty závody byly nejlepší příprava.  Dnes mají zase kluci tu výhodu, že jedou na přípravu třeba na Malorku, a nemusejí se připravovat v mrazu.“

Kubr, František a Pavel Koneční – obětaví, skromní a hodní lidé -  trenéři. Robert Kahoun, zvaný Myčikol – mechanik, poctivý pracant a kamarád – „Co ten se ručně kartáčem namyl kol!“ Přemek Pražák – kamarád a fotograf. Závodníci z Německa, Švýcarska, Polska, Belgie, Itálie, Holandska  - nejtvrdší soupeři při závodech – se po sportovním klání proměnili v srdečné kamarády: „Jednou jsme se s nějakým Rumunem Kuzmou mlátili  pumpičkami,  a od té doby nám vznikla přezdívka Kuzma. Brácha byl Kuzma 1 a já Kuzma 2.“  Hrdý tatínek, který vystřihoval Jiřímu i Jarkovi články z novin, a dělal každému z nich knížku jako vzpomínku na jejich kariéru… Dvakrát zlomená klíční kost, dvakrát otřes mozku a nepočítaně odřených kolen…  I to byla cyklistika Jiřího Kvapila.

A co považuje za své největší úspěchy? „V r. 1972 jsem byl mistr Československa, třikrát jsem byl na mistrovství ČSSR druhý (r. 1978, 79, 80), dvakrát jsem byl třetí (1973 a 1977), v r. 1979 jsem vyhrál Československý pohár v cyklokrosu. Měl jsem taky rád dvoudenní závody v pražské Višňovce – v r. 1975 jsem tam jako první vyhrál oba závody - v sobotu i neděli, o rok později jsem byl v sobotu druhý a v neděli jsem vyhrál.“ Jiří se účastnil čtyř mistrovství světa. Poprvé v r. 1973 v Londýně, kde skončil šestatřicátý. V r. 1975 v jednom ze závodů v Haombrechtikonu porazil celou světovou špičku a stejný rok byl ve Švýcarsku v Melchnau třicátý. Ani tam ale nezajeli podle svých představ. „Jeli jsme tam dva dny ve vymrzlém autobuse, přišli jsme tou zimou o formu. Protože se šetřilo, spali jsme na ubytování ve studeným pokoji, pak nás masér namasíroval studeným, a na start jsme přijeli nerozjetý.“ Další mistrovství světa 1977 v Hannoveru se už ale partě kluků z Krkonoš dařilo. „Vojta Červinku  byl třetí, Miloš Fišera pátý, já byl desátý, Venda Pochopu kolem pětadvacátého místa. V družstvech jsme byli druzí. Trenér Pavel Krejčí, zvaný Nitka, měl z toho velkou radost.“ V  roce 1979 jsem mohl za Lovosice vyhrát mistrovství republiky, ale v poslední zatáčce jsem se zapíchl za ohradník, který vytyčoval trať. Nemohl jsem rychle vyndat brzdovou páku z hrazení, tak jsem skončil druhý. To Pavla Konečného velmi mrzelo a mě samozřejmě taky.“  Poslední mistrovství světa absolvoval v r. 1979 v italském Saccolongo. „To byl běh, ne cyklokros. Přišla totiž velká obleva, a dlouhé úseky byly rozbahněné tak, že se tam nedalo kolem jet. Jeli jsme jen kousek po asfaltu, zbytek jsme odběhali s kolem na zádech. Skončil jsem sedmnáctý.“

Návštěva bratra ze Švédska

Jaroslav Kvapil zůstal v r. 1968 i s těhotnou manželkou ve Švédsku. Ujali se jich tam čtyři bratři Pettersonovi, tehdy nejlepší cyklisté, kteří jim pomáhali. Pracoval nejdřív na tři směny v automobilce Volvo, při práci studoval. Po absolvování průmyslovky vyučoval kvalitu výroby. Později začal podnikat a zkoušel tam i závodit. Už k tomu ale neměl vhodné podmínky – protože chodil do práce, nestíhal trénovat.  V r. 1979 byl Jaroslav na návštěvě V Československu. Dovolili mu přijet za rodiči a sešli se všichni ve Staré Pace. Hned po příjezdu museli odevzdat pasy.  Švagr Dvorský znal Jaroslava jako sebejistého, tvrdého a cílevědomého sportovce. Když se ale tehdy objevil doma, viděl ustrašeného člověka – tak stresující byl Jaroslavův první návrat do nesvobodné vlasti.

Politicko-výchovní pracovníci určovali osud sportovců

Rok nato, v r. 1980, měl Jiří jet do Švýcarska, ale nejel nikam. Rozhodli tak politicko-výchovní pracovníci, kteří zasahovali do veškerého dění ve sportu. „Co vím, tak minimálně dvakrát jsem kvůli nim nejel na mistrovství světa, ačkoli jsem měl jasné výsledky na účast. V r. 1978 jsem byl druhý na mistrovství republiky a měl jsem prokazatelně jet. Ale trenér nebyl ten, kdo určoval běh věcí. Trenér byl ten poslední. Běh věcí určovali funkcionáři. Mě a Miloše Fišeru hodně poškodili. Velice nás to mrzelo, protože jsme se hodně snažili, a měli výborné výsledky i formu. Vždycky si něco vymysleli. Třeba mě jeden funkcionář vzal na zkoušku dopingu. Tak jsem šel. Jenže mezitím vyhlásili stupně vítězů, kde jsem tím pádem chyběl. Proto mně dali jako důvod zákazu to, že jsem nebyl na stupních vítězů. Jenže kdybych šel na stupně vítězů, tak by mně zase dali důvod, že jsem nešel na doping.  Vždycky si něco vymysleli. Moc mě to mrzelo, že jsem byl vyřazen z reprezentace. Byly to dva závody, kdy jsem měl nejvíc natrénováno, a nemohl jsem. My jsme tak chtěli, ale nemohli. To bylo na tý době to nejhorší. Chvíle naprosté beznaděje -  nejradši bych tehdy se vším seknul….“

Když Jiří slyšel v televizi, že ‚Kvapil není schopen reprezentace, protože se nedostavil na stupně vítězů‘, otevřel okna a vyházel všechny vyhrané poháry a věnce na ulici. „Talent od přírody“, jak ho hodnotil trenér Kubr, neměl příslovečnou špetku štěstí, a nikdy mu nebylo dopřáno dosáhnout toho, na co měl. Všude byli lidé, kteří na něj pohlíželi skrz prsty.

Po této zkušenosti už nikdo z týmu nedoufal, že se někomu z nich ještě podaří být mistrem světa. Miloš Fišera to ale v letech 1981-82 dokázal.

V r. 1981 zemřela Jaroslava Kvapilová, Jirkova maminka. Ten rok byly také populární závody v pražské Višňovce. V těchto závodech se Jirkovi obvykle dařilo, ale zároveň prožíval smutek z maminčiny smrti. „Když jsem přijel na závody, přišel ke mně nějaký funkcionář a řekl, ať jdu do přívěsu, kde byli rozhodčí, že mně píchne nějaký vitamín do žil. Já říkal, že se necítím dobře, ale že to je proto, že mně zemřela maminka, a že žádné vitamíny před závodem nechci. To byl možná také důvod, proč jsem skončil. Odmítl jsem něco, co na nás chtěli vyzkoušet. Aniž by nás prohlédl lékař! Nikdy předtím jsem se s ničím takovým nesetkal. Vyřazení z reprezentace bylo možná také proto, že jsem toto odmítl. Také už jsem byl na tehdejší dobu starý. Dnes se uvažuje jinak -  cyklistika je vytrvalostní sport a běžně se jezdí do čtyřiceti let. Někteří nám také vyčítali, že se chceme ulít z práce, ale to nebyla pravda. Chodili jsme do práce, a pak ještě trénovali. Až potom v reprezentaci jsme dostali hodiny na trénování od státu. Já měl v Narexu Česká Lípa hodného pana ředitele Klíče, který mně dával 50 hodin a pak v Lovosicích Jarda Harvánek mně také doplácel zbytek. Takže poslední tři roky kariéry byly krásný – byl jsem amatér, ale díky této výhodě jsem žil jako profesionál - placený jako elektrikář ve 4. třídě.“

Po ukončení sportovní kariéry

V r. 1980 Jiří Kvapil dostudoval elektrickou průmyslovku v Jičíně. A o rok později si udělal kvalifikaci trenéra druhé třídy. Pracoval v Narexu Česká Lípa, nejdřív jako elektrikář, po absolvování školy pracoval na kontrole, pak jako mistr výroby a nakonec jako energetik. Po roce 1989 přestoupil do městského podniku služeb, kde měl jako energetik na starost dvacet kotelen v okrese.

I když nesportoval závodně, sport ho stále provázel, a vlastně z kola nikdy nesesedl. Dvakrát také absolvoval Vasův běh ve Švédsku (Vasaloppet)  – devadesátikilometrový závod v běhu na lyžích, kterého se účastní kolem 16 tisíc závodníků. Zaběhl ho za sedm a čtvrt hodiny.

Po roce 1993 začal Jiří Kvapil sám podnikat v prodeji kol. Dnes je v důchodu, ale stále je víc než aktivní: „Pořád máme partu, se kterou jezdíme závody, třeba dvoudenní Švermův memoriál, dnes Mladá Boleslav-Krkonoše-Mladá Boleslav s časovkami do kopce. Schází se nás teď kolem 45 a pořád udržujeme kamarádství.“ Od r. 1996 organizoval v České Lípě několik pohárů v cyklokrosu a měl tam obchod s koly.

V současné době žije v Hradci Králové, stále jezdí na kole: „Chodím ještě pomáhat kamarádovi opravovat kola. Když je potřeba, jezdím po závodech s cyklistickým týmem Elkov Hradec Králové jako druhý mechanik. A kluci mě berou, starýho dědka, poděkují mně... Cítím se velice dobře, sport mně dal hodně, pořád se hýbu a pořád mě to baví. Pohyb je důležitý, pomůže rozehnat životní chmury. Při sportu člověk zapomene na všechno špatný. Sport mě držel celý život nad vodou…“ uzavírá Pan cyklista. Talent od přírody, jak o něm kdysi řekl jeden z trenérů, který má v nohách 600 tisíc kilometrů a v srdci opravdové cyklistické kamarádství. I když byl vždycky druhý, nakonec přece jen zvítězil – jako člověk, který se vždycky zvedne a jede zase dál…

Text byl napsán pro Post Bellum Hradec Králové.