Jo, na Skal a stepí divočinou... si taky vzpomínám. Naše třídní byla shodou okolností učitelka zpěvu, takže jsme jako její třída byli povinně naháněni na akce typu: debata s Hrdiny soc. práce, MDŽ, vítáme soudruhy z XY... atd. I ti co neuměli zpívat, museli aspoň doplňovat řady ve sboru. Vyvléknout se z toho dalo jen předstíranou nemocí.

Ta spolužačka Anča má můj obdiv.

Nojo, všichni jsme ten komunismus nějak budovali. Bohužel... Anča je kádr. Další lekci nám udělila na třídním srazu před pár lety, kam dorazila pohublá a v paruce, (prostě po chemoterapii). Ale svůj úsměv neztratila... Díky za čtení, Pavlo