Díky, moc pěkný článek. Obdivuji odvahu té malé žačky .

My jsme, pro změnu, zpívávali: "Skal a stepí divočinou, šla Nanynka do zelí, s puškou v ruce s ohněm v srdci, natrhala lupení..."

Přesně tak, tehdá to byla nevídaná odvaha od malého děcka... No a lupení se dá určitě trhat i s ohněm v srdci Díky za čtení, Hanko.

Jo, na Skal a stepí divočinou... si taky vzpomínám. Naše třídní byla shodou okolností učitelka zpěvu, takže jsme jako její třída byli povinně naháněni na akce typu: debata s Hrdiny soc. práce, MDŽ, vítáme soudruhy z XY... atd. I ti co neuměli zpívat, museli aspoň doplňovat řady ve sboru. Vyvléknout se z toho dalo jen předstíranou nemocí.

Ta spolužačka Anča má můj obdiv.

Nojo, všichni jsme ten komunismus nějak budovali. Bohužel... Anča je kádr. Další lekci nám udělila na třídním srazu před pár lety, kam dorazila pohublá a v paruce, (prostě po chemoterapii). Ale svůj úsměv neztratila... Díky za čtení, Pavlo

Ivko, jako bych v té lavici seděla! Díky za vzpomínku na školní léta a vše kolem

Já děkuju za čtení, Jitko Nojo, teď už to je sranda, ale z některých učitelů šla fakt hrůza. Tenkrát. Pěkný den přeju

Paní Marková, zase jeden z vašich lidských milých příběhů. Po tom virtuálním boji se všemi těmi teroristy, hloupými politiky, kuřáky a nekuřáky, co na nás vykukují z ostatních blogů (to není útok proti ostatním blogerům, to jsem se jen podíval na své portfolio článků, sám je produkuji) je to očistná lázeň pro duši. Karma .

Děkuji za vaše slova, pane Andrýsku. Víte, já jsem primitiv - přestala jsem se v tom, co se děje kolem nás (politika, terorismus), orientovat, a nedokážu k tomu napsat nic, co by mělo hlavu a patu. Obdivuju každého, kdo to umí, tak to dělejte dál Mějte se hezky.