Šmankote...hrachovka!...a pak rozteklý špenát a mléková polévka...u špenátu se to zvrtlo, ten už miluju...kaše však zůstala doteď jako nenáviděný pokrm, i když hrachová polévka je moje oblíbená. Zřejmě zkušenost ze školky zůstala na poloviční cestě.

Bohužel, napít se nosem jsem se nikdy nenaučil, což mě dost mrzí. Zkoušel jsem to i v Berounce, ale to mě pak tahali ze dna, a tak jsem raději od dalších průzkumů upustil.

V době poledního klidu mě žádná holka do zad neštípala, ležel jsem totiž na zádech, ale zase se na mě jednou spouštěl na pavučině pavouk, a to byl pro mě fakt horor. Ležel jsem jak paralyzovaný, neschopný pohybu...následky mám dosud, tedy ne, že bych byl neschopný pohybu, ale jakmile si v poledne lehnu, pavouk je tady

A na rozdíl od Vás, u mě jak potvoru platilo, že za hovadiny jsem byl vždycky po zásluze potrestán, občas dokonce i za ty, co nebyly z mého repertoáru

Dneska už sním taky všechno, i tu hrachovku, když to je nutný.

Ten pavouk, co Vás ruší v poledne při uléhání, to je přezdívka pro pracovníka ostrahy, když v práci zaujímáte vodorovnou polohu?

No a ty nezaslouženě potrestané hovadiny, ty teda zamrzí, též jsem to zažila... Ještě ale můžou do celého procesu zločinu a trestu vstoupit rodiče: To se jednou dvě děti ve školce vzájemně pokousaly (dost), a když to rodiče šli vzájemně žehlit a omlouvat se, tak se společně opili a nadosmrti skamarádili...

Koukám, že pokračujete ve školních a školkových vzpomínkách. Ve školce jsem spát nechtěla a když si učitelka na mě stěžovala, rodiče mi domlouvali, že musím spát a nerušit ostatní dětičky. Vymlouvala jsem se, že spím! Ale s otevřenýma očima!!

No dyť! Taky jste byla mazaná Libi, vím, že Váš muž chvátal v srpnu 68 do porodnice, čili můžem být nějak podobně staré. Nemohly bychom si tykat?

Teda Ivo, vidím, žes měla taky pěkně ujetý nápady jako já. Je to asi telepatie, ale zrovna mám v plánu o tom psát.

Bezva, už se těším na TVÝ ujetý nápady Měj se fajn, Jitko!

Tedy Ivo, Vy se nezdáte! :-))) Ale dobrý!

To všechno vodnéééés čas... ale aspoň je na co vzpomínat Pěkné dny, Marie!

V roce 74 nebo 75 jsem omylem kamenem trefil ucitelku v materske skolce nad oko. Musel jsem se 10x omlouvat. A ukazovali si me tam pre vsemi jako grazla.

Takové křivdy v člověku dlouho zůstávají, viďte? Učitelka se třeba špatně vyspala, tak si na Vás smlsla... Ale určitě jste jí to už odpustil Mějte se krásně, Milane!