Je to zvláštní, ale na celém tom příběh mě nejvíc trápí ten rasismus. Tady je nejvíc vidět, jaká tupost je s těmi předsudky spojená. Možná, že kdyby všem těm, kteří nad Lukášem ohrnovali nos, někdo řekl, co má za sebou, tak by najednou začali couvat s tím otřepaným "já to tak nemyslel". Ale o tom to právě je - ti lidé nemají nejmenší tušení, do čeho kopou, nemají nejmenší tušení, kdo před nimi stojí, ale přesto mají pocit, že mají právo...na cokoli...

Ano, Lukáš má štěstí, že má milující rodinu, která to dokáže vyrovnat. Ale do prčic, nebylo by lepší, kdyby ta milující rodina mohla vkládat energii do něčeho užitečnějšího, než je napravování toho, co průběžně páchají tihle "slušní lidé"?

Jinak moc děkuji za tento příběh. To se nedá komentovat, to dá jen nechat doznít a hodně hodně přemýšlet.

Ano, rasismus je v mnohých, mnohých z nás...

Kolem nás i ve světě je stále nějaké zlo, které čeká na svoji příležitost. Pak jsou jednotlivci, kteří někdy dokážou napravit důsledky toho zla. Nedokážu si představit moc užitečnějších věcí, než udělala tato rodina, když dala bolavé duši lásku, klid, domov, bezpečí, radost...

Děkuji za návštěvu a mějte se hezky.

Tady je snad lepší napsat "no comment" a nechat to v sobě pomalu doznít. Ale určitě by bylo moc dobré, kdyby se tenhle příběh dostal mezi širší veřejnost.

Mezi širší veřejnost se právě dostal. Jinak s publicitou vopatrně: může pomoct, ale může taky uškodit, zranit - a jako autor článku to neovlivíš. Z toho mám vždycky obavy - neuškodit lidem, který mně dali důvěru a svěřili se mi... Měj se bájo, Veru!

Tohle je moc bolavý příběh, ještěže je na jeho konci aspoň nějaká naděje a optimismus. Bez něj by to nedopadlo...

Je nesmírně bolavý a také nesmírně silný v tom smyslu, co dokáže láska. Doslova hory přenášet... Děkuju, Pavlo, a mějte se hezky

úžasňáci... všichni zúčastnění

Pravda pravdoucí... Díky za čtení a mějte se fajn, Dášo

Tedy přiznám, Ivo, že tak silný příběh jsem snad nečetla (a to jsem četla Rok kohouta od spisovatelky Boučkové). V tom, jak jste to skvěle napsala je tolik otazníků, tolik k zamyšlení...

Před Šimkovými smekám, a Lukášovi přeji, aby měl už jen slušný, tedy hezký život.

A díky moc!

Pěkný den, Marie. Taky jsem asi nepotkala silnější příběh (nakolik je posuzování síly něčího příběhu subjektivní). Otazníků je mnoho a ty otazníky jsou tak trochu o každém z nás. Děkuji za poklonu "Šimkovým" (ve skutečnosti se jmenují trochu jinak) a věřím, že "Lukáš" se neztratí - je to bojovník Děkuju.

I když vyprávění neveselé, čiší z něj naděje a vyznívá pozitivně, umíš tak příběhy podat, Ivo. Tento mě velice dojal. Nemůžu nikdy pochopit, že někdo může týrat malé dítě!

Ano, máš pravdu, naděje je v té rodině velká a nosná. Jejich příběh mě dojímá stále, stále má svůj vývoj... Jsou to úžasný lidi. Děkuju a měj se krásně, Liběno

kéž je takových zachráněných dušiček co nejvíc

kéž by nebylo koho zachraňovat. Děkuji za návštěvu, Libuše