Pocházím z vesnice a také jsem vždy ráda poslouchala vyprávění mojí maminky - i otce. On pocházel z chudobného Valašska, z rodiny o 8 dětech. Brzy jim zemřel otec, a již v 11 letech musel jít sloužit k sedlákovi. Přiženil se na Slovácko, maminka zdědila po rodičích, kteří jí také brzy zemřeli (otec po návratu z 1.svět. války ve 42 letech a její maminka v 54 letech) 5 měřic pole. Oba moji rodiče po celý život těžce pracovali, tatínek na poli i na dráze, maminka, po združstevnění polí v JZD - a když onemocněla, v textilce. Nikdy neměli čas kvůli domácímu hospodářství, záhumenku a domácímu zvířectvu, jezdit na nějaké výlety, i když otec, železničář, měl režijní jízdenku... Vychovali nás, 4 děti, a poskytli nám všem vzdělání. nikdy si nestěžovali, byli rádi, že se nám všem daří. Žili spolu 62 let a zemřeli oba v jednom roce. Starali jsme se o ně, a o jejich políčko a vinohrad, kterého se nechtěli ani ve stáří vzdát, až do konce jejich života. Díky, Ivo, za pěkný článek, ráda jsem si ho přečetla.

Rádo se stalo, Mirko, a děkuju za Váš příběh. Jen potvrzujete to, že když mají děti úctu ke svým rodičům, pak jim ve stáří zcela přirozeně vrátí jejich péči. Pěkný večer i další den

Ivo, díky! To je moc pěkné vyprávění. Připomnělo mi to mojí tchýni, která měla podobný život. A nikdy si nestěžovala. Na stáří nemohla na nohy, a vzdycky říkala: proč mě tak bólijó kolena? A já jí říkala: no, přece od toho jak jste celý život ležela!:-))

Tu dřinu, co ti lidi zažili, si dnes nikdo nedovede představit.

Tak to jste tchyni moc pěkně odpověděla Ano, tu dřinu si neumíme představit, a už na ni ani nejsme stavěný... Děkuju Maruško a pěkné odpůldne přeju

mám hrozně ráda vyprávění starých lidí. Je to pro mne strašně důležité. Mám jednoho moc milého kamaráda, je relativně slavný, je známý a je to prototyp takového krasavce bez chyby do reklamy, herec. A on si na výlet do hor může vybrat kohokoliv ze své věkové kategorie... kolem pětatřiceti. A on si na něj vezme skoro osmdesátiletého pána a je štastný, že může jít s ním a poslouchat jeho vyprávění. Vracet se ke kořenům. K životu, který neměl tolik balastu a víc toho přímého... A já už se zase těším na svou dvaadevadesátiletou tetu z Dobrušky, vlastně z Orlických hor a těším se jako blázen do té roubené chalupy a k jejímu vyprávění.

Mám Vaše blogy strašně ráda, Ivo.

Vašemu kámošovi rozumím, protože mám starý lidi taky ráda.Dokonce můj manžel říká, že na mé milence nežárlí, protože jejich věkový průměr činí 83 let. Když mluvíte se starým, moudrým člověkem (existují i staří, nemoudří), můžete odhodit všechny přetvářky a masky a jen BÝT, a pít z pramene živé vody... Tetu Vám závidím... Mám radost, že se Vám líbí mé blogy. Děkuju, Radko

Brečím. Úplně jsem celou dobu čtení měla před očima moji milovanou babičku Fanynku. Měla taky takový prostý a těžký život, a přitom z ní šla neustále taková pohoda a klid...Držela rodinu pohromadě svou laskavostí. pracovitostí, opravdovostí... A my se pořád za něčím honíme, něco řešíme, a ten klid nemáme...

Děkuju za důvěru, Ivano, moc si toho vážím. Naši předkové prožili často těžké - pro nás už těžko pochopitelné osudy. Když pohlédnu na fotky svých babiček a prababiček, jímá mě respekt a úcta k nim. Máme ke komu vzhlížet, viďte? Svou babičku máte v sobě - geneticky, společně prožitými chvílemi, vůněmi, všemi smysly... Někdy mám pocit, že vzpomínky na ně nejsou pouhé vzpomínky, ale jakýsi tichý, vzdálený rozhovor... Ano, honíme se nesmyslně... Klid je potřeba - a klidně je možné si ho klidně vyvzdorovat. Mějte se hezky a ať se Vám daří předávat dál to jedinečné, co v sobě máte od své babičky...

Ivko, pěkné

Děkujipěkně, Jitko, a nedělně zdravím

A já zrovna dneska přemýšlím, jak už nemůžu dál...Díky

Dneska byl nějakej divnej tlak nebo erupce na slunci nebo nevimco... Vsaďte boty, že bude líp, Ivanko ... a kdyžtak hupsněte do vířivky (ale stačí vana)

jenom dotaz,o které místo v Orl.horách se asi jednalo,trochu znám okolí

Nebylo to v OH, ale pod OH (podhůří) - Letohrad, do r. 1950 Kyšperk.

četl jsem diskuze, co je smyslem života a z toho čtení o životě je to jasné. Smyslem života je žít. Ta paní měla krásný život, obdivuji ji ...

Ano. Byly doby, kdy jsem se ptala, jak žít. Ptala jsem se "obyčejných", starých lidí. A oni mi odpovídali - ne psychologickými pojmy, ani vzletnými slovy, ale prostě, tiše a mezi řádky.... Život té obdivuhodné paní byl těžký, já bych ho nedokázala žít, ale ona ho považovala za krásný...

Krásné! Mně se moc líbila odpověď na otázku, kdy byla nejšťastnější: "Já jsem šťastná pořád!" To by mělo být motto všech lidí.

Máte recht, Zdeňko... nebo si aspoň občas uvědomit tu nesamozřejmost všeho kolem...