Autoškola klidu

Jedu autem stmívající se krajinou. Venku zima jak v psinci, silnice je holá, cesta pěkně ubíhá......

Čtvrtá  Mahlerova symfonie působí blahodárně a její třetí část Ruhevoll přímo nebesky. Mé extatické vytržení ovšem trvá jen do té doby, než dojedu bílý Favorit. Ačkoliv jsme mimo obec, auto jede 50 km/h, a v prudkých zatáčkách se nedá předjet. Zadním sklem je vidět na řidiče: starší brýlatý chlapík ve zmijovce rozšafně vykládá něco své spolujezdkyni. Tu a tam vystřelí pravačkou do vzduchu, aby dodal vážnost svým slovům. Jeho pomalá jízda mě brzy začne znervózňovat. „Tyhlety důchodci, co maj nejmíň deset dioptrií už by přece neměli řídit…,“ pomyslím si otráveně. Zatím jsme přijeli do vesnice, kde bílý Favorit zrychlil na dobrých pětašedesát. „Panečku, jak mu to najednou frčí…,“ napadá mě škodolibě. Bílý ďábel se stále nedá předjet. Za cedulí konec obce auto opět nepochopitelně zpomalilo, a jelo sotva padesát. „Tohle snad není možný, ten člověk by měl řídit akorát tak žebřiňák…,“ vypěnila jsem opět a rezignovaně zamířím k pumpě, kam shodou okolností odbočil i můj bílý ukazatel cesty. U čerpadla zastavíme a z Favoritu k velkému překvapení vystoupí můj vlastní strýc. Pohlédne na mě a klidně praví: „Jo tak to seš ty?!... A já si celou cestu řikám, kterej bambula  to za mnou jede s dálkovýma světlama!