Děti si obvykle hrají s velkou vážností a zaujetím. Hra pro ně není hra, ale skutečnost.............
Když byli kluci malí, často si hráli na opravdové chlapy - indiány, piráty, vojáky, hasiče nebo popeláře. Popeláři byli v určitém období ideálem dětství všech našich dětí (kluků i holky). Opravdoví chlapi, kteří musí mít odvahu k rychlé jízdě na pofiderním stupátku, sílu uzvednout stovky popelnic denně, odvahu utkat se s myšmi a potkany, odvahu vynášet po lidech fůry nevábného smetí… Když kluci pozorovali z balkonu popeláře vyvážející z hospody odvedle šest popelnic, byla to vždy pastva pro oči. Tak dlouho mohli pozorovat ten zajímavý stroj! Jednou tam stáli obzvláště dlouho – to jeden z popelářů po odklopení víka popelnice nalezl tam stolní kalendář s barevnými obrázky hor. Nejmíň pět minut si ten kalendář zálibně prohlížel a pak jej vsunul pod bundu. To byl úlovek!
Popeláři jsou různí – tohle byl intelektuál, protože měl oči jen pro svůj kalendář a určitě už se viděl někde na Matterhornu. Ale nejlepší jsou mávači. Na ty jsme čekali každou středu. Ke středě patřilo mávání, stejně jako ke čtvrtku cvičení nebo k večeru čištění zubů. Když se nemávalo, něco pak chybělo. Jednou se dokonce všichni tři – dva závozníci a řidič, který vystoupil z kabiny – postavili do řady před auto a mávali holčičce za oknem, která je už vyhlížela. Ona se smála a oni taky. Byl to pohádkový obrázek… A jednou jsem šla s dcerkou z nákupu, a ona začala mávat popelářům, kteří právě projížděli kolem. Byli to mladí kluci a drželi se vzadu na stupátku jako klíšťata. Jeden z nich mával, druhý ne. A ten, co mával, naléhal na svého druha: „Mávej, vole!“ a tak začal mávat taky. Mávání prostě patří k popelářům, mašinfírům nebo autobusákům, ke všem těm opravdovým chlapům, co jezdí s nějakým pořádným strojem.
Jen doufám, že si děti pořád hrají na popeláře - přece jen: od té doby uplynulo spoustu vody…
