Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdo je nepřítel? Mně nepřítel zachránil život.

25. 04. 2017 19:14:47
Určitě znáte dost lidí, kteří prošli vaším životem krátce, ale nezapomenutelně......................

Pan Rudolf Jehlička zemřel před dvěma měsíci. Od svého narození v r. 1924 žil v podhůří Orlických hor, v Podlesí u Bartošovic - pohraničním území, které bylo do r. 1945 obýváno převážně německojazyčným obyvatelstvem. Málokdo zažil tolik jako on. Málokdo věděl tolik jako on, co to znamená posuzovat lidi podle národnosti.

Dětství

Měli jsme velmi dobrou, zlatou maminku. Od nejmladších let nás vychovávala v katolické víře, každý den jsme začínali a končili modlitbou. Do kostela jsme chodili na druhou (tenkrát německou) stranu, protože to bylo blíž. Měli jsme to tam pět minut chůze. Financi nás někdy kontrolovali, ale děti do 15 let měli volný vstup. Posléze jsme chodili na průkaz, který vystavil starosta.

Matka byla Němka, otec napůl Čech. Doma nás bylo pět dětí, bratr byl o tři roky starší, pak já a tři mladší sestry. Život byl těžký. Rodiče hospodařili na necelých 8 ha tady v kopcích, na potah jsme měli krávy a pak voly. No a my jako děti už od malička jsme musely se vším pomáhat. Mašiny nebyly, seno se otáčelo ručně a sekalo se kosou... A mě to bavilo! Sotva jsem kosu uzvednul, už jsem sekal taky, otec mě to naučil. Hospodářství vynášelo málo. Ceny byly velmi pohyblivé. Leckdy jsme dostali za vykrmené prase totéž, co při nákupu selete. Šidili na váze, ale otec se nedal...

Přes zimu jsme dělali dřevěné škatulky různých velikostí a tvarů. Bylo to tak tak na uživení přes tu zimu – výdělek žádný. Od sv. Jiří do podzima jsme chodili bosi. My jsme sice měli doma boty, ale stejně jsme chodili bosi - všichni – i bohatí sousedi, kteří měli hospodu a krám v Neratově. Soused chodil kolem nás na pole. Měl takovýho slabýho koníčka, tak kolem nás se s ním vždycky rozběhl, a do kopce mu pomáhal tlačit vozejk...

Škola

Začátek školního roku se odehrával první den v kostele. A také denně před vyučováním se učitel s námi modlil Otčenáš. Do školy bylo daleko – čtyři roky jsem chodil do německé školy v Neratově a čtyři roky do Nové Vsi. Tam už byli i nějací Češi, ne zdejší, ale děti z pohraničí, které tam byly na handlu. Všechny děti odsud mám dodnes v paměti. Výměnné pobyty dětí tady v okolí Pěčína, Slatiny nebo Pekla byly obvyklé. Děti, které mluvily česky, šly k nám, aby se naučily německy, a my šli zase tam. Když mi bylo 12 let, byl jsem na handlu ve Slatině, bylo nás tam asi šest Němců a učitelka mě chválila, že umím dobře česky. Do školy jsem chodil spolu s bratrem. Copak, v létě to šlo, ale v zimě! Lyže nebyly, tak se našel na půdě kus prken, dali na to řemeny jako vázání, ono to samozřejmě padalo, ale nedalo se nic dělat... Za celou zimu žádný auto nejelo, jenom koně... Já byl malej špunt, ještě mně nebylo ani šest let, když jsem nastoupil do školy. Neuměl jsem ani slovo německy, my doma mluvili dialektem, a tak jsem ve škole ničemu nerozuměl. Učitel ukázal obrázek a já měl říct, co to je. Celá třída se smála, když jsem cokoli řekl. Pro mě to byl těžký začátek. Trvalo půl roku, než jsem se naučil němčinu. Škola byla i odpoledne, a přes zimu jsme tam dostávali polévku. Nalévali nám ji do hrnečku, který si každý přinesl z domu. Některé holky si vždycky vymýšlely, jakou chtějí, ale my jsme byli zvyklí jíst všechno. Doma jsme neměli na výběr. Co bylo, to jsme rádi snědli, a nikdy nic nenechali. Žili jsme hlavně z brambor, k tomu mléko, v neděli jsme měli buchty z pšeničné mouky. Tu jsme kupovali. Žitnou mouku jsme měli svoji, a z té pekla maminka doma chleba. Skoro všichni, kdo měli trochu větší hospodářství, pekli doma jednou za dva týdny chleba.

Když jsme přišli ze školy, byla práce doma. Ještě mi nebylo čtrnáct, a už jsem chodil do lesa. Bylo zapotřebí peněz. Musel jsem dělat stejnou práci jako dospělí. 15-20 lidí šlo a kopali jsme jamky, do kterých ženský za námi sázely stromky. I když jsem musel dělat stejnou práci, dostal jsem ale jen 19 Feniků na hodinu, kdežto dospělý 50 Feniků na hodinu. Byla to lumpárna, ale nedalo se nic dělat, peníze nebyly. Kdepak bych si koupil třeba něco na sebe!

V r. 1934, ještě jsem chodil do Neratova, se začalo stavět opevnění, tady to stavěla firma Hanisch z Rychnova. My jako kluci jsme se nechávali vozit na traktorech, co jezdily okolo. Traktor – to bylo tenkrát něco!

Začátek války

V r. 1933 zemřel u nás v obci starosta, a byl zvolen můj otec, takže u nás doma byl chvíli obecní úřad. V r. 1934 byly celostátní volby, tak jsem jako kluk roznášel do každýho baráku volební lístky, tehdy bylo asi 10 politických stran. No a po těchto volbách byly i u nás v obci nové volby na starostu. Nejsilnější stranou v obci byla zemědělská strana Bund der Landwirte, ale situace už se zhoršila. Když přišel Henlein, hodně lidí ho volilo, a tak otec zvítězil jen o jeden hlas. V r. 1938 jsem dokončil obecnou školu a vše se schylovalo k válce. Tady na hranici to bylo zlý, v noci se střílelo, několik henleinovců uteklo za čáru. Mnichovskou dohodou a zabráním sudetského území se začátek války na čas odsunul. Tak jsme přišli k tomu „Rajchu“... Nemůžu říct, že jsme se měli hůř. Byli jsme Němci. Tenkrát se nikdo nikoho neptal, jestli jsme pro Čechy nebo pro Němce, byli jsme Němci. I otec byl Němec, i když to byl půl Čech. V některých věcech nás ale neměli rádi. Otec jako příslušník zemědělské strany odmítal vstup do NSDAP, a protože byl napůl Čech, musel funkci odevzdat členovi NSDAP. Na nás děti byl samozřejmě vyvíjen velký tlak, abychom vstoupily do Hitler-Jugend. Měl jsem výborného kamaráda v sousedství, jmenoval se taky Ruda, a my dva jsme odolávali. Hrozili nám, že jak tam nepůjdeme, budeme muset do povinného sdružení HJ a tam to je horší. Když nedali pokoj, tak jsme si s Rudou dohromady koupili jednu košili a půjčovali si ji. Ale jednou jsme měli všichni nastoupit a my neměli ani jeden uniformu, jen jednu společnou košili. To byl poprask! Jenže protože už začala válka s Polskem, a Němci potřebovali pracovní síly, dali nám trošku pokoj. Mě dali na jeden rok na pomoc k největšímu sedlákovi v obci. Neměl jsem tedy žádné volno. Druhý rok jsem musel vést hospodářství v Neratově, místní hospodář musel do války a jeho žena byla v nemocnici. Takže takhle jsem se Hitler-Jugend vyhnul.

V Neratově na hospodářství

Byl jsem ještě kluk, takže nade mnou byl ještě kurátor, nějaký Böhm. Když začala válka v Polsku, tak vzali mladý lidi z Polska a dali je sem na pomoc do hospodářství jako pacholky a služky. Každé hospodářství mělo někoho. Já měl tehdy jednu Ukrajinku a jednoho Poláka k pomoci. Jednou jsem byl v Neratově na schůzi zemědělského spolku. A teď na té schůzi říkali, že tito cizinci nesmí jíst s námi u jednoho stolu. Já se tehdy přihlásil, všichni se divili, co já 17letý kluk můžu chtít, a řekl jsem: „Vy tady říkáte, že nesmíme jíst u jednoho stolu, ale já kdybych neměl na hospodářství tady Antochu z Ukrajiny, která vaří, tak žádný jídlo vůbec nemám!“ Bylo naprosté ticho. Nikdo ani nepípnul, protože jsem měl pravdu, a ty jejich paragrafy si mohli strčit někam.

Taky jsme si ujednali, že v neděli půjdeme do kostela a nebude se pracovat, pouze nakrmíme dobytek. To se kurátorovi ale nelíbilo. Jednou přišel syn z toho hospodářství domů, protože dostal dovolenou z vojny. Dal se hned do práce, i když byla neděle, a já nic. Hrozili mi, že mě dají do koncentráku. Ale když ten jejich syn zase odešel na vojnu, tak mně dali pokoj a koncentráku jsem se vyhnul.

Do války

Přišel prosinec 1942 a já musel rukovat na vojnu. Bylo mi přesně 18 let a dva dny. Měl jsem trable s tím svým příjmením. Ten nový starosta v obci nás kvůli českému příjmení neměl v oblibě. Proto místo „J“ napsal „I“ a ono to vypadalo jako „F“, takže jsem byl Fehika, protože neznali ani „č“. Když přišel dopis, a nemohli přečíst adresu, bylo to obvykle pro mě. V Hirschbergu (dnešní Jelenia Gora) jsme dostali základní výcvik a ještě do Vánoc jsme byli v kasárnách ve Francii v Manjaklaval u Nantes. Tam byly zlý časy. Strašně nás honili... Zpívat správně, do nejhoršího bláta lehnout, špinavou uniformu vyprat a v poledne nastoupit čistí, na celý den jsme dostali třetinku bochníku. Měli jsme hlad. Ten příděl jsme vždy snědli najednou. Ráno jen černé kafe a pak ten bochníček, jinak nic. Ve Francii bylo sice možné všechno koupit volně, nebyl tam přídělový systém, ale nemohli jsme ven mezi civily. Po čtvrt roce jsme vyklidili kasárna a šli do Avriel k moři, dostali jsme peníze a mohli jsme si koupit, co jsme chtěli. Přídělový chleba jsme dali prasatům a koupili si ten jejich. A ten dvoukilový bochník jsme snědli najednou, jaký jsme měli hlad. Tam ta služba byla dobrá. Po měsíci jsme šli do Ruska. Předtím ale byly prohlídky, a vybírali lidi schopné pro službu v tropech. Byl jsem tehdy vybrán. Měl jsem radost, protože jsem plánoval, že se hned nechám zajmout a zmizím ke strýci do Ameriky. Mé plány ale zhatila kapitulace generála Rommela, takže místo Afriky přišlo Rusko.

V Rusku

U Dněpropetrovska jsem byl 18.10.1943 poprvé zraněn – průstřel ruky a břicha. Naštěstí kulka zůstala v břiše a nebyly poškozeny vnitřní orgány. Každý voják měl 2x 14 dní dovolené a tehdy se dávala dovolená až po 4 týdnech lazaretu. Mně se rány hojily velmi dobře, byl jsem tam 14 dní, a už mě chtěli propustit. Tak jsem řekl doktorovi, že mám bolesti. Dostal jsem nařízeno, že musím ležet, ale já utekl. Když byla vycházka, vzal jsem uniformu a už jsem utekl, oni nás tak přísně nehlídali. Jel jsem přes Slezsko tady Mezilesí do Čech a do Prahy až na Švýcarskou hranici (Lerah) tam to bylo moc hezký. Cestou jsem dostal záškrt, tak jsem šel zas do nemocnice. Na Vánoce jsem dostal dovolenou a dostal jsem se domů.

Po krátkém působení v Hirschbergu v Německu jsem šel opět do Ruska. Jaké to tam bylo? Peklo... Nejhorší, co na světě existuje... Kdybychom jedli jen brambory a vodu, je to lepší, než abychom šli do takového pekla. Než jsme se dostali na frontu, už jsme měli kolem 80 mrtvých. Nálety, sypali to z letadel do našeho vlaku, všechno utíkalo, všichni ztráceli nervy... Já se ukryl pod vagonem, a tak jsem vostal živ. Pořád jsme se museli zakopávat. Jen jsme se zakopali, už byl další přesun a zase kopat... Kolem nás lítaly kulky... Mašírovali jsme nekonečné kilometry ruskou zemí... Byli jsme tak špinaví a začouzení, že jsme se vzájemně vůbec nepoznali, z obličeje nám byly vidět jen zuby. V místech bez vody jsme se dlouho nemyli... Nepřál bych to žádnému..,

V r. 1944 přišla německá ofenziva, byli jsme až u rumunských hranic, u Oděsy. Obě strany byly na ofenzivu dobře připraveny, fronta stála. Během dvou dnů jsem byl zraněn, kousek nad Jasy. Ten den útočily obě strany, kulky lítaly všude kolem. Můj kolega křičel, že je zraněný, měl průstřel plic a nemohl dýchat. Přiblížil jsem se k němu a dal jsem mu na prsa gumový obvaz. Ulevilo se mu. „Rudo, já mám vzduch, děkuju ti!“ říkal. Teď ale co s ním? Nesli jsme ho ještě s jedním vojákem v celtě. Šli jsme kousek zpátky... Výbuch!... a mně to utrhlo nohu... Když to uviděl ten druhý, vzal roh celty, který jsem držel, a utíkal s tím zraněným kamarádem pryč. Mě už nemohl vzít. Ležel jsem tam a moje noha ležela vedle mě. Ani to nebolelo... Přemýšlel jsem, že tam nemůžu zůstat, protože by mě Rusáci uviděli. Opodál jsem spatřil hromadu hlíny, vedle níž jsem předpokládal, že bude kráter po bombě. Do té díry jsem se chtěl doplazit a schovat se tam. Než jsem se tam po loktech dostal, byl jsem díky úbytku krve třikrát v bezvědomí. Už lezu dolů do té díry a vtom vidím svoji nohu přehozenou kolem krku přes rameno na hrudník. Tak jsem zjistil, že noha nebyla oddělena od trupu, ale že ji mám stále s sebou. Hodil jsem nohu zpátky, urovnal a ovázal ji špagátem. A protože jsem měl hodinky, vždycky po chvilce jsem provázek povolil, a pak zase zavázal.... Bylo mi všelijak... Fronta, střelba... Najednou jsem uslyšel charakteristický zvuk ruských kaťuší. Od výstřelů jsem počítal do deseti, protože pak to začalo padat – jako orkán – čtyřicet najednou... Jen jsem zavřel oči a modlil se, aby to nespadlo do té mé díry... A opravdu, rány, všude kouř, můj chlebník opodál byl jak řešeto - a já byl netknutý. Pán Bůh mě měl tak rád, že jsem to všechno přežil... Zůstal jsem tam ležet až do večera, protože nikdo ke mně nemohl. Večer jsem slyšel hlasy. Říkal jsem si, že už to je jedno, jestli to jsou Rusáci nebo naši, protože stejně zemřu. Byli to Němci, ale z jiného útvaru. Nemohli mě vzít, protože měli rozkaz jít dál. Po chvíli jsem v dálce uviděl Rusy. A když se setmělo, odnesli mě tihle Rusové - byli to přeběhlí ruští vojáci - zpátky k německé straně. Nevím, jestli šli pak s Němci, a jak dopadli... Mě pak naložili do sajdkáry a zavezli mě k mému útvaru. Tam náš doktor žasnul, kde se tam beru, že už jsem hlášený jako mrtvý.

Dostali jsme se až k městu Jasy (dnešní Rumunsko) a zde zažili noční nálet. Ale to nemáte ponětí, jaký! Všechno bylo rozsvícený jako ve dne, samý padáky s lucernama a bomby a bomby a bomby... Leželi jsme na chodbě jeden vedle druhého. Kdo měl nohy, utekl, a my ranění tam zůstali ležet. Okna se rozletěla, dveře se vytrhaly, čekali jsme smrt každým momentem. Ale zůstali jsme živi... Všechno bylo úplně zničené... Tak zase do káry a k vlaku, kde nás strčili do dobytčáku a odvezli do Německa. Jeli jsme do Sosnovic v Horním Slezsku. Když nás tam odebírali od vlaku, sestra křičela: „Jen beze vší!“ Jenže já měl plno vší – v košili a všude... byl jsem tak zničenej, že mě nemohli ani odvšivit. Přál jsem si, abych se dostal do nemocnice, no a dostal jsem se tam. Pak jsem vždycky nenápadně pod postelí chytal vši. Když mě přijímali do nemocnice, už asi týden jsem nemohl čurat. Doktor mně dal mísu, jenže já nemohl... Požádal jsem sanitáře, aby mě za cigarety odnesl na zádech na záchod. On souhlasil, tak jsem se ho chytnul, porovnal mi nohu a šli jsme. Načural jsem tam plný záchod krve. Tohle pro mě bylo horší než celé zranění. Nohu mi operovali, dali železa, sádru a vždycky v noci jsem pořídil to čurání. Během měsíce zbylé kosti srostly, ale zarostl i kloub. Takže znova operace. Z jedné nemocnice jsem šel do druhé. Oni si mě tam drželi, protože jsem byl dárce krve, moje krev šla každýmu - i vysokým důstojníkům. Říkali, že po válce se mi odmění, ale kdo ví, jak všichni dopadli...? Takové těžké zranění mělo privilegium, že pacient mohl do nemocnice nejbližší bydlišti. Tak jsem se dostal na podzim 1944 do Langenau Bad (dnes Dlugopole), takže jsem byl zas na Vánoce doma.

Po Vánocích se přiblížila ruská fronta a lehčeji ranění museli do Chebu a pak do Radebergu u Drážďan. To už jsem chodil o holi. Jako raněný jsme neměli nic, jen uniformu. V březnu 1945 tam přišli Američani. Před jejich příchodem se nevědělo, co bude, tak se všechno pálilo – lejstra, vyznamenání. Tehdy spálili omylem i můj pas, ve kterém byla napsána celá moje válečná anabáze...

Cesta domů

Posledním mým stanovištěm byl zdravotní oddíl v kasárnách Holzminden. Chtěl jsem už domů. Jednou jsem tam před barákem viděl osamělou stojící motorku, tak jsem si řekl, že ji ukradnu a pojedu domů. Ráno jsem tam šel, a najednou za mnou kroky. Oficír mě pozdravil „Guten Morgen!“ To už mně bylo divný, protože oficíři zdravili „Heil Hitler!“ Dali jsme se do řeči kolem té motorky, a vysvitlo z toho, že on chce na té motorce taky zběhnout. Tak jsme dobili baterky, nastartoval jsem takovým drátem, důstojník si sedl za mě, hůl jsem si přivázal řemenama a jeli jsme. Vždycky na komandatuře ukázal průkaz a měli jsme volný průjezd. Musela to být vysoká šarže - měl průkaz, na jehož základě měl právo cokoliv zabavit. Když jsme přijeli do Bad Halzburg a vjeli do úzkých uliček, řekl, že je doma. Hodně riskoval, víte? Měl ve mě velkou důvěru. Kdybych ho zradil, má to jasný. Natočil mně ještě benzin a jel jsem dál. Na křižovatce na Halle byla velká kontrola. Já jsem si vždycky naložil nějakýho raněnýho, kterých byla cestou spousta, a když jsme přijeli ke kontrole, tak jsem křičel, že nemůžu zastavit, že by mě ten raněný vykrvácel. V nemocnici jsem ho odevzdal, a když jsem jel zpátky, tak mě chytli a nechtěli pustit dál. Já předtím dostal nový vysoký boty, který jsem měl na sobě, a přes to kalhoty, takže to vypadalo, že mám protézu. No a nějaký ten jejich major, ke kterýmu jsem se dostal, na mě kouknul a řekl, ať jedu dál, že mám stejně protézy.

Ten důstojník, co mě vezl, mně na komandatuře vystavil potvrzení, že jedu do lazaretu Rokytnice. Doma mě starosta ale nechtěl vidět, že se musím hlásit v kasárnách. Tam řekli, že potřebuju ortopedické ošetření, tak jsem jel 28.4.1945 do Prahy. Trochu česky jsem uměl, ve vlaku ode mě chtěli koupit pistoli, ale já nic neměl, protože jsem byl raněný voják.

Na jedné straně byla už jasně prohraná válka, ale na druhé straně ještě jednotlivci chtěli střílet a mstít se. Někteří Němci, zfanatizovaní Hitlerem, opravdu brečeli, když se zabil. Tito lidé často končili sebevraždou...

Válka skončila

To už jsem byl doma. Když přišli Rusové, napadalo nás, co bude... Ale my na ně nemůžem naříkat. Sice když se opili, to nebylo pěkný, ale ten jejich důstojník s námi jednal dobře, dokonce dal otci nějaký zbraně, aby se mohl bránit. Jednu sestru chtěli vzít s sebou, ale pak ji nechali. Panoval obecný strach z Rusů, mnoho těch nadšených henleinovců spáchalo sebevraždu. To bylo i tady. V Podlesí vedoucí partaje nejdřív zastřelil rodinu a pak sebe. Jejich 14letý syn nosil vojenský boty, tak Rusové mysleli, že to je voják, a vzali ho s sebou. Jenže v Kladsku na kontrole zjistili podle dokladů, že voják nemohl být, protože mu je teprv 14 let, a tak ho Rusové pustili domů. Proto se jako jediný z jejich rodiny zachránil. Ale pak přišli čeští „partyzáni“ a ti se na něm pomstili. Zabili ho. Pověsili ho a předtím ho „vyznamenali“ - všechna vyznamenání, která našli, mu píchli do prsou. Pověsili taky jednoho muže a jeho syn na to musel koukat... Když tátu pověsili, drát prasknul a on byl živej... a představte si, oni ho pověsili ještě jednou. Ten kluk se na to všechno musel dívat.... Toho dne přišli zadem k nám do dvora revoluční gardisté. My měli doma fungl nový rádio, máti na něj ušetřila „na puse“. Oni viděli to krásný rádio, tak to hned vzali, (to je zajímavý – Rusáci nám ho nechali) a ptali se, co máme ještě? Benzin? No tak dvě flašky benzinu vzali. Pak jsme museli všichni nastoupit k hasičárně a oni to rozdělovali, kdo byl u NSDAP, a kdo u Volksturmu – to byly jakési pomocné jednotky, kam šli později starší muži, když už žádní mladí nebyli. Můj otec říkal, že k Volksturmu musel každý, i jednonohý, a jak tohle řekl, oni na to: „Vy do toho nemluvte, čelem vzad a k lesu!“ My jsme tenkrát nebyli biti, a taky to byla taková náhoda, víte... Ten partyzán, který nám dal povel „Čelem vzad!“ se otce předtím ptal, koho zná z Liberce. Náš rod pocházel z Liberka, tak to tam táta znal a všechno jim to jmenoval. Tenhle člověk byl tam odsud, a když viděl, že to tam táta zná, tak řekl, že ho nezmlátí... Ostatní museli do baráčku a tam dostali nářez podle toho, kolik komu napsali na záda. Kdo byl v partaji, dostal 20-25 ran, kdo byl u Volksturmu, dostal 5 ran. Snášeli to jak který. Koho trefili na kříž, tak to bolelo a byli dlouho nemocný. Některý zemřeli. Našeho podleského starostu Hermanna tam umlátili, to byl zarytý nacista. Starosta Nové Vsi po tomto bití taky zemřel, dostal přes kříž. To byl tak dobrej člověk... tesař... ještě nám doma dělal za války novou stodolu. Tohle vraždění se odehrávalo 26.5.1945 v Neratově. Tito lidé si tam také vybírali německé ženy a dělali si s nima, co se jim zachtělo. Mužský nemohli nic dělat. Den po tomto vraždění se stalo v sousední Nové Vsi, že jedna žena pověsila sedm členů své rodiny a pak zapálila dům. Lidi ztráceli nervy... To byly šeredný dny, tak šeredný...

27.5.1945 jsme museli všichni od 18 do 45 let pryč. Nad naším stavením se to shromažďovalo. Měli jsme mít jídlo na dva dny a prádlo. Čekaly tam vozy s koňmi, u každého vozu dva vojáci. Rodiče museli pryč, děti musely zůstat. Neugebauer musel pryč a pět jeho dětí křičelo, brečelo, než ten transport odešel. Nejmenšímu byly dva roky, držel maminku za sukni a brečel a brečel... Voják u vozu vzal bič a mlátil do kluka, až se pustil... To bylo tak smutný... Nevěděli jsme, kam jdeme, jestli do Ruska? Když jsme přišli do Žamberka, přijelo nákladní auto. Náš důstojník byl na koni, tak je zastavil, a mluvili spolu. Pak nám řekl, že Rusové v Lanškrouně chtějí vojáky, ne civily. Tak jsme se dozvěděli, kam jsme měli namířeno, a pustili nás zpátky domů...

Odsun a život po válce

Byli jsme Němci jako všichni ostatní, takže jsme byli připraveni na odsun. Dodnes mám schovanou pásku, kterou jsme museli nosit na rukávu. Otec ale dostal přípis, že naše rodina tady zůstane, protože on je napůl Čech. Po válce dělal zase zástupce starosty a bratr mu pomáhal, protože měl českou měšťanku. Tak jsme tady vostali. Náš nejlepší přítel Štěpki, kteří uměli oba česky, byli vyhnáni. Mysleli si, že za nějaký čas budou moci zpátky na své hospodářství, že není možný tak velké území obhospodařovat, když majitele vyženou. Dostali jsme jejich hospodářství na starost ještě k našemu. Bratr se oženil, sestra vdala, takže už byli z domova pryč a já jsem na všechno nestačil.

Moje děvče Hedy zůstalo na území, které připadlo po válce Polsku. Chodil jsem tam za ní načerno. Ale jednou mě tam chytli. Za každýho chycenýho dostali polští vojáci dovolenou. Odvedli mě, v Bystřici sepsali protokol, a zavřeli do vězení v Kladsku. Považovali mě za špiona. Nejhorší čas v životě jsem zažil právě v tomto arestu. Hlad, bída, ve dne pracovat, v noci mě nenechali spát, pucoval jsem chodbu a ucpaný záchody. To byl rok 1946, už po částečném odsunu. Za kořalku by mě pustili, kdybych to býval věděl. Jeden člověk z Mezilesí se dostal domů tak, že jeho dcera se dala na noc jednomu oficíroj. Za to byl volný. Ten člověk mi pak dal kus papíru a já po něm poslal vzkaz do vesnice, kde bydlela Hedy, aby mně poslali cigarety, chleba a kořalku. Říkal jsem: „Dej to komukoliv, já nemám nepřítele, všichni mě tam znaj.“ Tak za mnou přijeli v neděli do arestu, nabídli vojákům cigaretu a ti je pustili dál. Divili se, jak je možný že Čech má návštěvu... dal jsem jim flašku a v pondělí jsem jel domů. Za Hedy už jsem nemohl...

Všichni kamarádi padli na frontě. Ruda padl u Černého moře, Bruno u Moskvy, Luda, poslední kluk z hospodářství, který už neměl jít na frontu, taky musel a padl... Bratr Jenda si přinesl z války plicní onemocnění. Hedy byla v Polsku. Naši sousedé byli odsunuti. Zůstal jsem tady sám... sám Němec. Když jsem pochopil, že naši sousedé už se nevrátí, dal jsem si po roce žádost, že chci dobrovolně odejít do Německa. Ale komisař mi to zakázal. Nešlo to. Nešlo to. Zůstal jsem tady. Dlouho jsem byl svobodný. Ta pravá láska už nepřišla... Jo, jo, byly to hrozný časy. Takhle to všechno bylo a všechno už je pryč...

Byli jsme s bratrem oba válečně poškození – já měl zničený koleno a kratší nohu, bratr plicní onemocnění. Pracovali jsme spolu celý život v lese, lepší práce pro nás nebyla. Ale nemyslete: byli jsme nejlepší dřevaři! Taky jsem přežil jeden zával stromem v lese... S těmi velkými stromy to není jen tak!

Na konci války údajně sovětský voják vystřelil pancéřovou pěst do kostela v Neratově a ten vyhořel. Architekt Ing. Lír z Rychnova vypracoval ihned plán na obnovu střechy a hned jsme také s opravou začali. Asi deset tesařů pracovalo přes zimu 1945/46 v kostele a střecha byla obnovena. Scházelo už jen pokrýt ji krytinou. V Neratově byl sice sklad azbestu, ale žádný nám nevydali, že jsou prý nutnější stavby než kostel. Pokrýt střechu už jsme nestihli, protože Němci byli odsunuti, a tak střecha vlivem počasí brzy zchátrala. Ale ještě v r. 1948 měla moje sestra a bratr v kostele svatbu. Byli jsme smutní, když jsme viděli, jak kostel chátrá. Až po revoluci 1989 přišel farář Josef Suchár a jemu se podařilo udělat z ruiny zase kostel...

Svatbu jsem měl v r. 1961. Jedno dítě jsem vyženil a jedno se mi narodilo... Ženil jsem se pozdě, ale mně to celkem ještě vyhovovalo. Já se na těch čtyřicet necejtil, ani na těch padesát. Pořád jsem si připadal mladý, a v osmdesáti jsem ještě lezl po střechách... Dělalo mi radost, když se něco povedlo. Takže jsem měl často radost, protože práce se mi často povedla. Já pracoval velmi rád. Bavilo mě kovářství, elektrika, truhlařina, všechno... I když nejsem vyučený, všechno jsem si dokázal udělat sám - doma i sousedom. No a když se narodila holka, tak jsem měl radost tuplem. Nosil jsem ji na rukou jako poklad...

A taky jsem rád zpíval. Dodnes máme spolek dvanácti lidí, scházíme se a zpíváme staré lidové písně, většinou německy, ale i česky...

Jsem člověk

Válka byla hrozná a po válce to bylo taky hrozný.... Mě to bolelo, tak bolelo, když stříleli jedni po druhých. Na co? Kde je jim konec? Kdo je nepřítel? Vždyť mně nepřítel zachránil život! Rusáci mě zraněného odtáhli k našim! Jednou se mě ptali, jestli jsem Čech nebo Němec... Nejsem ani ten, ani ten. Jsem člověk. Mám rád všechny lidi na světě. Jsou to lidi! Nemůžu pochopit, proč k sobě máme nenávist. My se přece musíme mít rádi a ne být proti sobě...

Autor: Iva Marková | úterý 25.4.2017 19:14 | karma článku: 34.01 | přečteno: 1510x

Další články blogera

Iva Marková

Jak se máma stala námořníkem

Když byla moje máma malá, chtěla být námořníkem. Opravdu! Říkala mi to. Lákala ji svoboda a dálky...

11.11.2017 v 20:15 | Karma článku: 10.23 | Přečteno: 281 | Diskuse

Iva Marková

V Orlických horách jsem doma

Klement Neugebauer se narodil v r. 1937 v Neratově. Tehdy to byla německá obec se stovkami lidí, dnes má kolem šedesáti obyvatel. Neratov je místo s jedinečnou atmosférou.

2.11.2017 v 21:52 | Karma článku: 23.85 | Přečteno: 762 | Diskuse

Iva Marková

Cesta za Beránkem

Každý ráno, když se probudím, kouknu z okna na horizont v dáli... A on je tam.......................

24.10.2017 v 21:09 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 411 | Diskuse

Iva Marková

Naše dny

Je večer a v pokoji se ozve stokrát ohraná melodie mobilního telefonu. Blažena vezme přístroj do ruky a uvažuje: „Neznámé číslo...

12.10.2017 v 21:30 | Karma článku: 12.85 | Přečteno: 478 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Josef Němec

Ani Vánoce jej nezachrání

Doba shonu, plných obchodů a starostí, protože neustále toužíme po tom, aby vše vyšlo tak, jak si představujeme. Čím více se čas „odpočinku a radosti“ blíží, tím více všechny tíží prázdný břich a nezatížené myšlenky.

17.11.2017 v 16:59 | Karma článku: 3.65 | Přečteno: 178 | Diskuse

Tereza Lišková

Než zvednete kotvy

Patříte mezi ty, kteří rádi jezdí prstem po mapách a sní o životě v zahraničí, ale váháte a bojíte se neznámého? Pak by vám mohlo přijít vhod pár rad od zkušené emigrantky...

16.11.2017 v 12:44 | Karma článku: 14.74 | Přečteno: 328 | Diskuse

Marcel Šádek

Tvý nohy

Autorská poezie z připravované sbírky bezvýznamného ajťáka s názvem "Samý nuly". Báseň oslavující dolní končetiny neznámé samice.

16.11.2017 v 8:06 | Karma článku: 7.31 | Přečteno: 256 | Diskuse

Marek Ryšánek

K památce zesnulých.

V dnešním evangelijním oddíle nám Ježíš zaslibuje, že ten, kdo slyší jeho slovo a věří Bohu, který jej poslal, má život věčný, nepodléhá soudu, přešel ze smrti do života. To jsou krásná zaslíbení. Věčný život, soud.

16.11.2017 v 6:12 | Karma článku: 5.95 | Přečteno: 151 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Paprsky inženýra Gorina

V příkopě u silnice leží tělo zanedbaného ožralého vagabunda, přítomní policisté nasedají do auta, přivolaný lékař konstatoval smrt. Přijíždějí černí havrani. Funebráci naloží tělo a odjedou.

15.11.2017 v 12:48 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 406 | Diskuse
Počet článků 51 Celková karma 15.29 Průměrná čtenost 598

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.