„Život lidský připadá mi někdy jako kniha, kterou jsme od někoho dostali darem. Dáme se dychtivě do čtení, a protože se nám úvodní kapitoly zdají nezáživné, málo dramatické, spěcháme přečíst co nejvíc.
Vynecháme občas nějakou stránku či celý list, abychom věděli, jak a co bude dál. Když už máme větší část knihy přečtenou, začne nám to dříve vynechané jakoby chybět, a občas se vracíme zpět. A vracíme se ve vzpomínkách stále častěji, jak se blížíme k závěru knihy života. Někdy potěší, jindy zabolí.“ Tak uvádí Marie Hrdinová, prostá vesnická žena, útlý spisek svých pamětí. Prožila tvrdý život, plný práce, starostí a odříkání – jako většina vesnických lidí své doby. Její rodina byla navíc v 50. letech postižena smutným osudem násilného vystěhování.
Marie Hrdinová, rozená Vaníčková (1920-2011), vyrostla v hospodářství v obci Bystřec v podhůří Orlických hor. V pamětech vzpomíná na své rodiče: „Tatínek byl velice dobrý, čestný člověk. Každému, kdo se na něj obrátil, pomohl, i když se vděku nedočkal, ale ani na něj nečekal. Byl velice skromný, pracovitý, měl rád pole a rád na něm pracoval. Maminka byla také pracovitá. Tatínek převzal hodně zanedbané hospodářství asi 8 ha. Dědeček byl sice dobrý člověk, pracovitý, ale invalida, a babička bohužel hospodařit neuměla ani nechtěla. Tatínek s maminkou dobře hospodařili, přikoupili louku i pole a zvětšili hospodářství na 13 ha. Vždy, když něco našetřili, koupili postupně mlátičku, secí stroj, sekačku i vyorávač brambor.“ Když bylo Marii 15 let, zemřela její maminka a otec se oženil podruhé: „Měl dost nabídek, ale chtěl, aby byla hodná na mě, aby to nebyla macecha. Tak si vzal dceru nejstaršího maminčina bratra, Františku. Moje druhá maminka byla mírné povahy, skromná a pracovitá. Vždy, když někde zemřela dětem matka, říkala jsem: „Pane Bože, dej těm dětem druhou matku takovou, jako mám já.“ Ráda vzpomíná také na hospodyňskou školu v Litomyšli: „Od listopadu 1937 jsem byla půl roku v dívčí škole, kde jsme se učily šít, vařit, uklízet, prát a vše jsme si dělaly samy pod vedením učitelek. Měly jsme i literní předměty, učily jsme se rozumět poli, polní práci i chovu hospodářských zvířat a domácí účetnictví. Bylo nás 20 v internátu a 10 děvčat dojíždělo. Bylo to tam takové skromnější, ale p. ředitelka nám říkala, že každá škola si vychovává hospodyně pro svůj kraj a Litomyšlsko je kraj chudý. Snažili se nás naučit co nejvíce - ráda na toho půl roku v Litomyšli vzpomínám. To byla taková poslední neděle v mém životě. Potom byly už jen samé všední dny…“
Válečná léta
V r. 1940 se Marie vdala za Jana Hrdinu a odstěhovala se na jejich usedlost, kde společně s manželovým bratrem Josefem, jeho sestrou Věrou a služebnou Jiřinou hospodařili až do konce války. Jejich syn Jan (1942) k tomu uvádí: „Tatínek musel převzít hospodářství jako 19letý kluk, protože mu zemřel otec. Od malička se učil poznávat vše, co musí hospodář na takovém hospodářství znát. Dnes jsou na všechno školy, dříve se zkušenosti předávaly v rodině. Tatínek se učil především tím, že od nejútlejšího věku pomáhal – nejprve drobnými, později těžšími pracemi. Hospodář musel rozumět dobytku, poli, mašinám, musel umět jednat s lidmi. Lidé se vzájemně potřebovali – ten chtěl koně, tamten hnůj, jiný dřevo, my jsme zase potřebovali pomoct s pracemi na poli. Táta si vše psal, každého člověka a každou hodinu, abychom nezůstali nikomu nic dlužni.“
Bystřec se nacházela v těsné blízkosti zabraného sudetského území, a tak ani život zde nebyl poklidný, jak uvádí Marie Hrdinová ve svých pamětech: „ V dubnu 1943 nás a ještě pět jiných usedlostí zabrala německá osídlovací společnost. Vypsali nám papíry, a že se budeme muset vystěhovat a jít na práci do Říše. Tehdy chodili Němci z Besarabie a Tyrol, a když si některý vybral místo, musel majitel pryč. Nejdřív si zabrali hospodářství Miloše Petříka, potom Vávrovo, Kaškovo v louce, Kyralovo na Šunavě a Kyrala varhaníka. Jenže nebyli zvyklí pracovat tak, jako naši lidé. Na Vávrově byl Tyrolák Hofer. Ten vypustil všechen dobytek i prasata z chlévů ven, jak byl z Tyrol zvyklý. Když na poli vláčil, zapřáhl koně do bryčky, na ni se usadil s dětmi, brány měl za bryčkou, a jak jezdil, tak jezdil. Lidé se smáli, a přitom si chodili stěžovat na jeho dobytek na obecní úřad a správci. Správce sice vyměnili, ale moc to nepomohlo. Nastoupil nový, byl z Rýmařova, asi 50 roků. Uměl trochu česky a jednal s námi slušně. My s manželem jsme měli jako bývalí majitelé poloviční plat než Pepa, Věra a Jiřina a tento správce nám vymohl stejný obnos. Řekl nám, že si „nahoře“ mysleli, že my neděláme, ale on že vidí, jak to je. Vždycky říkal: „Lidi, mějte rozum, když si postavíte hlavu, postaví vás ke zdi. Dodejte tak, abyste byli kryti, a já s vámi budu mít pokoj.“ Nikdy neřekl, že máme dodat víc. Za něho se lidem nechávalo obilí a nikdo hlad neměl. Koncem války musel narukovat a přišel nový, Rudolf Münster, hned jsme poznali rozdíl. Tehdy si naše místo vyhlédl nějaký Lang z Lukové, který chtěl naše stavení pro svého syna, který se vrátil po zranění z fronty. Museli jsme na lékařskou prohlídku do Lanškrouna. Doktor se mě ptal, jakou práci nám má napsat do papírů, víc že pro nás nemůže udělat. Tak jsem řekla, ať napíše do zemědělství, aby aspoň dítě nemělo hlad. Měla jsem s sebou ročního Jendu. Tak mi to ten doktor napsal. Vrátili jsme se domů, nábytek a co bylo lepšího, jsme odstěhovali k rodičům a sbalili jsme si rance s šatstvem. Byla to doba plná strachu. Přišel se k nám podívat taky ten starý Lang – byl plný pýchy a posměchu. Prožívala jsem hodiny úzkosti, ale nějak vše utichlo a pak jsme se dozvěděli, že mu na frontě padl druhý syn, a tak se starý už neukázal. Kolem těch svázaných ranců jsme chodili do konce roku 1944. To jsem si ale nepomyslela, že za pár let budu ty rance vázat znova…“
Ke konci války zůstali mladí manželé na statku jen s manželovou matkou a malým synem. Josef odešel do Dolní Čermné, kam se přiženil, Věra odešla se svým mužem do Lubníku, a nechala u své matky na výchovu syna. V říjnu 1945 odešla i služebná Jiřina. Na práci zůstali jen sami dva a mezitím se jim narodil další syn Jaroslav. Po válce bylo u Hrdinových také několik obyvatel německé národnosti. Pracovní úřad, který evidoval počet lidí pracujících na statku, přidělil na krátký čas lidi za osoby odsunuté nebo za ty, kteří odešli z jiného důvodu. Paní Hrdinová popisuje: „Přidělili nám německou rodinu z Třešňovce. Manželé 40-50 let měli 12letého chlapce a dceru s holčičkou v lágru. Dobře jsme s nimi vycházeli, ale dlouho u nás nebyli – šli do odsunu. Na jaře 1947 nám pracovní úřad zase přidělil 17leté děvče německé národnosti. Pocházela od Vrchlabí, trochu česky uměla. Byla hodná, pracovitá a já ji měla jako svou, jako kdyby patřila do rodiny. Za rok musela taky odejít. Dodnes si pamatuji, jak mě vzala kolem krku a moc plakala…“
Po válce si Hrdinovi oddychli a s chutí se dali znovu do práce. Nejstarší ze sedmi dětí, které Hrdinovi postupně měli, Jan, vzpomíná na své dětství v Bystřeci: „Rodiče byli stále na poli nebo u jiné práce a babička se starala o nás děti. Hráli jsme si na dvoře, chodili do lesa, po stráních, sbírali jsme ovoce, chytali pstruhy a raky v potoce. Rád jsem chodíval pomáhat tatínkovi do stodoly dělat údržbu strojů. Od malička jsme museli každý podle svých sil vypomáhat při hospodářství drobnými pracemi, mj. hrabáním při úklidu sena, snášením snopů při stavění obilí do panáků, sbíráním brambor, řepy, ovoce i při drobných opravách cest nebo roztloukání kamenů. Navzájem jsme se hlídali, já jako nejstarší jsem měl sourozence na povel a babička nás všechny dirigovala. Když byla sezóna, obíhal jsem podle seznamu jmen na papírku sousedy s prosbou, zda by nám mohli v určitý den přijít pomoci s konkrétní prací. Takové vypomáhání byla běžná praxe mezi hospodáři. Všichni se vzájemně potřebovali. Někteří lidé neměli třeba nic, ale přišli nám pomoct, protože pak zase oni potřebovali dřevo z lesa nebo pomoct zorat koněma. Lidé se dříve víc potřebovali, a to se komunistickému režimu nehodilo, takže se snažili to roztrhnout.“
Nepřátelé socialismu
V r. 1948 nastoupil Jan do školy. Příliš rychle ale přišla doba nového teroru a vzrůstajícího tlaku na soukromé podnikatele, živnostníky a zemědělce: „Měli jsme 24 ha orné půdy, 7 ha luk a 7 ha lesa. 15 ks dobytka, 2 koně a 5 ks prasat, 50 slepic. Na tom všem hospodařili rodiče od rána do noci, protože museli odvádět dodávky. Nebýt babičky, nevím, jak jsme vyrostli... Táta ve čtyři ráno vstával a sekal krmení pro dobytek. Maminka zatím podojila, mléko přes plátno slila do hliníkových konví a otec je odnášel k silnici. Konve byly zpravidla dvě, jednu nosil na rameni, druhou v ruce. Mlékař je pak po vesnici svážel. Rok od roku byly předepisovány vyšší dodávky, a už někdy v letech 1951-52 byly nesplnitelné, takže jsme museli platit pokuty za nesplnění. Naši byli zapřáhnutí víc než koně. Dřeli jsme, a sami jsme nic neměli. Otec tenhle systém trefně popsal: člověku dají na záda 50kg pytel a musí stoupat nahoru, když to zvládne, dají mu 60 kg, když to zvládne, dají mu 70 kg. A když padne, řeknou mu: „Ty nechceš!“ Na rozkaz z okresu tady vzniklo družstvo. Otec mi říkal, že na našem statku požadovali třetinu toho, co dávalo celé družstvo tady.„
Maminka Jana Hrdiny na tuto dobu ve svých pamětech vzpomíná: „V roce 1948 začalo všechno to zlé, co jsme si nikdy nepomysleli, že by u nás bylo možné. Začala štvanice na ty, co měli o kus pole víc. Nedá se to šikanování ani vypsat. Prohlídky, výslechy, pokuty. Všechny peníze za obilí i mléko nám brali, i když jsme měli pokuty zaplaceny. Už jsme pomalu neměli z čeho žít. Lístky na potraviny jsme nedostali ani na děti (jako „kulaci“ jsme neměli nárok). Cukr stál bez lístků 180,- korun, margarín 220,- korun. Zabít prase nám nedovolili, že jsme nesplnili dodávky. Tenkrát se nám narodila Vlasta a babička, tatínkova matka jako kmotra jí dala do peřinky tisíc korun. Z toho jsme žili přes zimu. Ani obilí nám nedovolili semlít, ale ve mlýně byl hodný stárek Resler, a ten nám semlel načerno. Ale mohl jen málo, aby to u nás nenašli.“
V listopadu 1951 byla spuštěna Akce K (kulak), jejímž cílem bylo vystěhovávání rodin odsouzených sedláků z oblasti původního bydliště. Udává se, že v průběhu akce, která byla ukončena v r. 1954, bylo přestěhováno asi 3–4 tisíce rodin. (Do konce roku 1953 bylo jen v Čechách vysídleno 1.629 rodin.) Také v našem kraji proběhly soudy s „kulaky“. Hrdinovi byli souzeni 2.9.1952 v Lanškrouně, a výsledkem bylo 10.000,- pokuty a 3měsíční vězení. Po soudu šel jeden ze sousedů za rodinu orodovat k předsedovi MNV, aby je vzali do JZD. Ten se ale ohradil směrnicemi z ONV, které jejich rodině vstup do JZD zakazovaly. V lednu 1953 nastoupil Jan Hrdina do vězení v lágru Licibořice. Paní Marie vzpomíná, jaký zakoušel hlad a zimu, krutost a ponižování: „Zloději a podvodníci byli u velitele lágru „hoši“, manžela oslovovali „ty svině kulacká“. Zůstala na statku sama s pěti dětmi. Pár dní před návratem manžela z vězení přišel výměr o vystěhování rodiny.
Nuceným vystěhováním byly postiženy tři rodiny z obce: Hrdinovi, Vaníčkovi a Vávrovi. Tři největší grunty v obci - jejich polnosti, stroje a dobytek měli posloužit jako základ nově vznikajícímu JZD. První byli z obce vystěhování Vaníčkovi a paní Hrdinová se s nimi byla rozloučit: „Stěhovali se 5.3.1953, v den, kdy zemřel Stalin. Paní Vaníčková odcházela se starou paní a třemi hochy na státní statek Jimramovské Pavlovice, pan Vaníček byl na Lipně. Nás měli stěhovat za týden. Když zemřel Stalin a pak 14.3. i Gottwald, začala jsem doufat, že se snad něco změní, ale má naděje netrvala dlouho,“ popisuje paní Hrdinová. „v pondělí 10.6.1953 přišla zpráva, že 12.6. budeme vystěhováni. Jela jsem hned do Jablonného na poštu poslat manželovi do vězení telegram. Manžel přijel domů až v úterý k večeru. Celý den byl u nás můj tatínek s koněm a vozem, a nakládal, co se nemohlo vzít s sebou. Ve středu dopoledne se s námi přišli rozloučit Vávrovi, kteří jeli do Hořepníku u Pacova. My jsme jeli nejdál, 250 km, na státní statek Hluboká n. Vltavou, Čtyři dvory u Českých Budějovic, provozovna Voříškův Dvůr 2. U nakládání byli tehdy čtyři esenbáci v civilu, a s námi pak jel jeden v uniformě. Měli jsme povoleno mimo osobních věcí si vzít jeden pytel brambor a jednu slepici na osobu. Můj tatínek, když viděl, že nemáme žádné živobytí, hnal koně nahoru do mlýna, dal mlynáři celý jejich mlecí výkaz a přivezl nám dva pytle mouky pšeničné a dva pytle chlebové. Nevím, jak bychom byli jinak přežili… Pokaždé mu u hrobu děkuji…“
A jak na tuto dobu vzpomíná Jan Hrdina, tehdy 11letý hoch? „Stěhování bylo otřesné. Nenechali nás ani dokončit třídu. Odcházeli jsme nás 5 dětí s rodiči a babičkou. Pamatuji, že nám pomáhali maminky rodiče a pár sousedů, kteří se nebáli. Dole na silnici stála dvě auta SNB. Na místo jsme přijeli ve dvě hodiny v noci celí promoklí, protože jsme jeli na náklaďáku a skoro celou cestu pršelo. Jen maminka s nejmladší sestrou, které byl rok a půl, byly v kabině… Na státním statku jsme bydleli a pracovali. Neměli pro nás byt, tak nás nastěhovali do tzv. Schwarzenbergského salonu, jakéhosi malého zámečku. Byla tam kuchyň, záchod, zazděný krb, ze dvou stran prosklený verandy, kterými strašně táhlo, takže jsme chodili spát jako sněhuláci - v zimní čepici a svetrech. Sestra měla šestkrát zápal plic, takže lékařka nutila rodiče, že musí jinam.“ Zřejmě i na tlak lékařky přestěhovali Hrdinovy do bytovky, kde žili do r. 1966.
První roky na jihu Čech popisuje paní Marie: „Prožili jsme na statku Stará Obora 13 let, za tu dobu se tam vystřídalo 15 vedoucích. Děti tam ve velmi skromných podmínkách prožily své dětství. Kraj je sice velmi krásný, ale těžký život a tvrdá dřina. Prala jsem jedině v noci. Dva roky jsem šetřila na nejlacinější pračku za 1.140,- korun. Byla to pro mě přece jen úleva. Na valše to byla velká dřina, v noci po celodenní práci na poli. V neděli jsem zase od oběda do 10 hodin večer spravovala šatstvo. Potom jsem šla krmit prase do dvora a byla ráda, že se mnou šel pes – Kohoutů Blesk. Věděl, že dostane kosti z králíků od oběda. Už byl tak naučený. Pak ho v noci porazilo auta, už ho našli mrtvého. Moc jsem ho oplakávala jako přítele…“ Jan Hrdina k tomu dodává: „Maminka po nocích zavařovala, když bylo co. S pláčem přiznávala, jak sbírala prázdné lahve od piva po brigádnících, aby je mohla vrátit a koupit nám chleba. Víte, ale my jsme to jako děti nebrali tragicky, člověk přece musí být otužilý, připravený na život. Vždycky se něco k jídlu našlo - třeba v letních měsících jsme chodili do lesa na houby, kterými jsme často zapravovali jídlo.“
V jižních Čechách nastoupil Jan Hrdina do 6. třídy. Pro někoho byli přivandrovalci, jak říká, a někteří učitelé jim to také dávali najevo. Děti dojížděly 6 km autobusem, a někdy v zimě se stávalo, že autobus je ani nevzal, protože nemohl otevřít dveře, jak byl nacpaný. „Sotva jsme se přihlásili do školy, vypukla mezi zvířaty na statku prašivina a byli propuštěni lidé, kteří u nich pracovali. Ředitel rozhodl, že tam půjdou dělat rodiče, ale maminka se tehdy postavila na odpor. Řekla mu, že má pět dětí a nevezme si je na svědomí. Nemusela tedy do teletníku, ale dělala v rostlinné výrobě v partě chlapů těžkou práci – od rána do večera nakládala v gumákách vidlemi hnůj nebo zelený krmení a nebo (ručně!) rozhazovala prášky. Dnes nad tím kroutím hlavou, jak je možný, že to vydržela a že se dožila 90 let?! Neustálý tlak, stres, dřina, sedm dětí…. Otec pracoval jako koňák, měl výborný koně a uměl s nimi zacházet, líbilo se mu to. Když se stalo, že někdo zapadl, přišli pro něj, aby ho vytáhl. Doma na svazích kolem statku se naučil narovnat fůru obilí tak, že mu potom za celých 13 let na jihu žádná nespadla ani v prudkém kopci. Měli jsme kolem sebe krásnou přírodu, lesy, rybníky, na statku nás bylo vystěhovaných víc, tak tam byla solidní parta, a jako kluci jsme pořád v něčem soutěžili. Běhali jsme do obory, kam byl běžně vstup zakázán, ale lesníci nás tam tolerovali, protože věděli, že jinam nesmíme. V oboře byli daňci, jeleni, prasata, pomáhali jsme i na statku. Na rybníku měli kachny, které večer nikdy nemohli dostat z vody, tak jsme je my kluci z vorů zaháněli. Víte, my jako děti jsme to vnímaly s lehkou myslí, byli jsme tam spokojení, rodičovské starosti se nás nedotýkaly. Pro rodiče to vystěhování, odchod z rodného kraje a odtržení od příbuzenstva musely být ale hrozné…,“ uvažuje pan Hrdina. Třídní původ se s nimi táhl dál. Jana bavilo černé řemeslo, a u něj také zůstal, když nastoupil do Třeboně na zemědělského mechanizátora. Kdo byl ale postižený, to byl bratr Zdeněk, který se úspěšně zúčastňoval matematických olympiád, ale nesměl jít na vysokou školu, ačkoliv to prosazovali i jeho učitelé. Také nejmladší sestra Věrka a bratr Josef se výborně učili, byli vyhodnoceni v učebním oboru jako nejlepší učňové, ale nesměli dál kvůli původu. Měli na víc, ale nemohli…
Maminka
„Maminka byla úžasná žena,“ vzpomíná Jan Hrdina, „nesmírně pracovitá, skromná… Nechápu, jak to zvládala. Jak mohla vydržet ten stav bez východiska, bez vize na zlepšení? My bychom to dnes nevydrželi a naše děti už vůbec ne, jsme už pohodlnější a méně otužilí. Později říkala, že chtěla kolikrát ukončit svůj život, ale vždy ji udržely při životě děti… a také víra. My jsme už jako děti zase podvědomě věděli, že nesmíme rodičům udělat ostudu. Nikdo z nás je nechtěl zranit. Maminka rodinu nesmírně ctila, měla ze sedmi dětí 15 vnoučat a 20 pravnoučat. Byla šťastná, když jsme se u ní sešli a pochutnávali si na její polívce nebo buchtách. Je to vlastně ohromná výchova – přirozená úcta k člověku a k tomu, co prožil. Maminka nikdy nenadávala, jen vyčítala komunistům, že zničili přírodu a děti, jejich vztah k rodičům. Nikdy ale neměla výčitky. Jsou lidé, kteří vyčítají světu všechno možné, a pak taky tak vychovávají děti. Maminka taková nebyla. Rodina pro ni byla vším. I když na nás neměla čas, pořád věděla, kde jsme a co děláme. Měla cit k přírodě, brouka by nezašlápla. Každý rok se na konci léta loučila s vlaštovičkami , a na jaře je čekala… To učila i vnoučata.“
Správu Hrdinova statku převzalo v r. 1953 JZD. Objekt postupně chátral, až byl v r. 1985 zbourán a z celého komplexu budov zůstal jen malý výměnek. Více než 350 let historie gruntu, tradice úcty k půdě a k přírodě je pryč. Zůstal pocit nespravedlnosti z násilného vytržení rodových kořenů a narušených příbuzenských vztahů. Zůstal obdiv k nenápadné, ohromující síle těch, kdo takový životní příběh dokázali unést, dobře vychovat děti, a dát tak příklad budoucím generacím.
