Hledání kořenů

28. 05. 2017 20:39:06
Někdy člověk zaslechne volání. Nelogické, neodbytné, silné. Většinou si s ním neví rady - přehluší ho, ignoruje a dělá, že není. Někdy ho ale poslechne a jde za ním...

Je tomu už 10 let, kdy jsem našla fotku z r. 1917, na které je moje prababička Františka se svými čtyřmi dětmi. Zničehonic mi vyhrkly slzy. Prababička na té fotce - 36letá, čerstvá válečná vdova - sedí na židli na louce pod stromem, u ní stojí 12letý Josef, 8letá Hedvika (babička), 4letý Petr a na klíně má roční Marii. V hlavě se vyrojil vír otázek, který bylo možné utišit jen tím, že na ně najdu odpověď. Kde praděda bojoval a kde padl? Jak to pak mohla prababička zvládnout sama, když už se znova nevdala? Jak vůbec žili? Jak je v nás ta válka zapsána geneticky? Nenosím si v sobě osamocenost prababičky nebo úzkost své babičky, která ztratila tátu? Kde jsou vlastně všichni potomci těch lidí z fotky? Něco se začalo odvíjet... Nejdřív ze všeho jsem musela odjet do míst, kde v 1. světové válce praděda padl - najít jeho hrob, nebo aspoň vidět, kudy prošel a odkud už se nevrátil.

  • Do Slovinska za pradědou

O prázdninách 2007 jsme tedy s manželem vyrazili do krásné alpské krajiny v údolí řeky Soča ve Slovinsku, kde se před 90 lety vedly nejtvrdší horské bitvy všech dob. O 1. světové válce se nikdy moc nemluvilo, a přitom se obyčejných lidí v Čechách dotýkala daleko víc než ta druhá. Byla velká nouze o základní potraviny a na ženách zůstala po všeobecné mobilizaci velká starost o rodinu a velká dřina v hospodářství a na polích.

Praděda Josef Filip narukoval do války v r. 1914, pravděpodobně k 98. pěšímu pluku Vysoké Mýto, kam muži ze zdejšího kraje rukovali. O jeho smrti nevíme nic. V rodině se jen traduje, že zemřel u obce Hudi Log. Když 1. listopadu 1916 umíral, bylo mu 37 let a doma ho čekala žena Františka a čtyři děti: 11letý Josef, 7letá Hedvika, 3letý Petr a měsíční Marie (to si praděda odskočil domů na dovolenku). Františku s dětmi zase čekal tvrdý život, protože zůstali sami. Jejich osud byl tehdy běžný, pomníčky padlým z 1. světové války najdeme snad v každé obci. Pomníčky těm, kdo po nich zůstali, musíme postavit ve svém srdci.

Do 1. světové války narukoval z českých zemí asi milion mužů. V květnu 1915 oznámil František Josef zradu italského spojence a povolal vojáky na italskou frontu. Bojů na sočské frontě v letech 1915-1917 se účastnilo na 50.000 českých mužů ve zbrani a jednalo se o největší válečné nasazení Čechů v historii, při němž padlo 10.000 našich vojáků. Na to vše jsme z různých důvodů na dlouhé roky zapomněli. Až po r. 2000 se z iniciativy konkrétních lidí náš stát začal trochu zajímat o to, že ve Slovinsku se vedle monumentálních kostnic italských vojáků krčí zpustošené hroby českých bojovníků. Valná část hřbitovů doznala parkových úprav, bohužel však zmizely štítky se jmény padlých, takže najít dnes hrob konkrétního vojáka je nemožné.

První hřbitov, který jsme prozkoumávali, byl Log pod Mangartom. Zažívali jsme přitom zvláštní pocity tajuplnosti, piety a skrytosti něčeho velkého v životě našich předků, co jsme do té doby neviděli. Ten den nás kromě Logu čekalo ještě sedm dalších vojenských hřbitovů (Bovec, německou kostnici v Tolminu, Loče, Modrejce, Lipa, Gorjansko, Dutovlje). Protože hřbitov v Lipě je nejblíž Hudi Logu, předpokládali jsme, že praděda leží právě zde. Ten den jsme navštívili osm vojenských hřbitovů, na kterých bylo pochováno řádově 30-40.000 padlých z obou válečných stran. Bylo nám z toho nelehko, ale byl to nezapomenutelný den. Viděli jsme, kudy prošli naši vojáci, jak tvrdým přírodním podmínkám byli vystaveni, pochopili jsme krutost a nesmyslnost té války. A ve mně slábl neklid, který mě hnal právě sem.

Uprostřed maličkého Hudi Logu je umístěna pamětní tabule s českým textem:

„V roce 1917 za 10. a 11. italské ofenzivy u řeky Soči úspěšně bojovalo v rakousko-uherské obraně od Konstanjevice přes Hudi Log a Brestovickou dolinu až k pobřeží Jadranu 9 pluků ze zemí Koruny české. Bylo to největší bojové soustředění českých vojáků za 1. světové války. Vzpomínáme zde s hlubokou úctou padlých z obou zúčastněných stran. Stali se nejen svědky krutostí války, ale jejich památka nás nabádá k trvalému míru a přátelství mezi národy. Byly to pěší pluky: č. 3 – Kroměříž, č. 11 – Písek, č. 21 – Čáslav, č. 28 – Praha, č. 73 – Cheb, č. 91 – České Budějovice, č. 98 - Vysoké Mýto, č. 100 – Těšín, č. 102 – Benešov.“

Tak tady někde se praděda se svými kamarády bili za Rakousko-Uhersko! Museli. Dnes už se nám těžko chápe jejich pocit povinnosti a statečnost, se kterou bojovali za mocenské cíle svého státu, přičemž o nějaké přehnané lásce k Rakousko-Uhersku nemohla být řeč...

Z válečných deníků...

Někteří vojáci měli štěstí a z války se vrátili. Štěstí? Co si v sobě asi nosili, když ve spoustě autentických výpovědí vojáků zaznívá slovo šílenství? Pradědův spolubojovník a nedaleký soused, František Skála z Kunčic u Letohradu vzpomíná ve svém válečném deníku na den, kdy praděda padl:

Válečná bouře se rozpoutává znovu. Předešlé dny rakouské dělostřelectvo mlčelo, ale dnes odpovídá stejnou měrou. Jednotlivé úseky jsou zasypány mračny střel, vzduch i země se chvějí. Nad frontou roste neproniknutelná zeď dýmu a prachu. Obrovské granáty rozrývají sporou prst a víří jí do vzduchu. V pekle nemůže býti větší rachot a oheň. Ani skalní útesy neodolávají. U Jamiana se zřítilo kus skály. Náboje jsou plněny otravnými plyny, žlutý chlorový dým a dusivý zápach brání dýchání. Kulturní vyspělost lidstva vrcholí ve strašném oboustranném ničení. Co člověk vynalezl, obrací proti sobě...(...). Účinky palby jsou hrozné. Dolina reservní setniny 15. pluku byla zasažena granátem. Jediný výbuch způsobil téměř sto obětí. 48 mrtvých a právě tolik raněných se válí v krvi. Ranění naříkají a přímo strašně vyjí. Jejich zvuky drásají nervy a drtí mozek. Nervy na více nestačí, lidé propadají šílenství. Jedni jsou apatičtí se všemi příznaky zblbnutí. Z jiných se stali tiší blázni a jiní jsou úplně vyčerpáni. Za jediný den musel 15. pluk odvésti přes 300 podobně postižených. I plukovní adjutant, hejtman, sedící v bezpečné kaverně, sešílel. Jedni se modlí, jiní leží v smrtelných úzkostech s obličeji přitisknutými k zemi a rukama roztaženýma. Lidé šediví v několika hodinách. V těchto strašných chvílích se člověk cítí úplně nicotným....“

Ze vzpomínek jiného souseda, Františka Kylara:

„......Zažil jsem jednu hroznou noc na této službě. Po celých 6 hodin se stálo na místě, stále lilo, při tom prudký studený vítr a Talián do toho řezal až hrůza. Za takových situací bylo již člověku jedno, dostane-li již ránu, která by vše ukončila! Promočení, zimou zkřehlí, ani zakouřit jsme si nesměli. Druhý den nemohl jsem se postavit na nohy, jak mě chytly revma. Útrapy byly to takové, že až vyvolávaly přání jakéhokoliv ukončení...

(...) Je předvečer generálního útoku na italskou frontu 23.10.1917. Do podkopu k nám leze velitel čety kadet asp. Hirsch. Podává přesné instrukce na ranní „angriff“ (útok) německy i česky. Každý muž dostává ještě 6 ručních granátů a několik světelných raket. Ku konci rezolutně podotýká: „Kdo za útoku odvážil by se nějakým způsobem zůstati zpět, bude na místě zastřelen.“ Bubnová palba děl všech kalibrů začíná. Po celou noc nervovým rozrušením a stoupající palbou oka nezamhouříme. Ráno fasujeme masovou konzervu místo menáže na celý den. Někteří se ihned pustí do jídla. Já do jídla chuti nemám. Také pro případ průstřelu břicha se to nedoporučuje, je lepší, když je člověk hladový...

(...) Při přelézání štelunku vypadly mně z opasku nějaké ruční granáty. Ovšemže se pro ně nevracím. Proplétáme se v prostříhaném místě drátěných překážek a bezděčně ovládáni pudem sebezáchovy vryjeme se přímo v docela mělkou úžlabinku, kde cítíme se býti trochu kryti. V hrozné vřavě a sténání raněných, mísí se rozkaz velitele „verschiben“, tj. rozdělit. Nikdo se však nehýbe. Veleno opět vpřed. Po několika přískocích ocitáme se v italském zákopu, který je hlubší a je pěkně zařízen. Leží tam hodně mrtvých Italů. Živí se nám vzdávají. Přede mnou žene se nějaký zuřivý náš voják s nasazeným bodlem na pušce na vzdávajícího se Itala. Ten chudák když vidí, že nepomáhají vztyčené ruce, kleká v hrůze na kolena a spíná ruce nad hlavou. Zastavuji toho horkokrevného vojáka a upozorňuji jej, že nemá právo zabíjet nepřítele, když se vzdává. Jiní naši jedinci zase pokládají za nejdůležitější prohlédnout italské zákopy, není-li tam něco k snědku! Musili se spokojit jenom se suchary, které měly podobu našich placek. Opět nás ženou vpřed. Ocitám se vedle četaře Procházky, který se mě táže, kde jsou všichni hoši od čety. Říkám, že nevím. Mnozí asi byli raněni a zůstali zpět a někteří asi zůstali v italském dekunku. Ocitáme se na vyvýšeném nebezpečném místě. Při dalším přískoku uvidím ležeti vedle kamaráda Michálka. Leží naznak, bledý jak stěna. Ptám se, co mu je. Mluvit již nemůže, stěží již ukáže rukou na břicho, dostal asi průstřel břicha. Nalevo od nás nějaký raněný ubožák hrozně naříká a pro boha prosí, aby jej dorazili. Nenalézám slov, kterými bych výstižně vyjádřit dojmy a hrůzy toho dne prožité...“ (Moravec, Kněžek, Vondrouš: Rodové paměti v Kunčicích, Grantis Ústí n.Orl. 2006)

Cestu jsme uzavírali návštěvou muzea v Kobaridu. Součástí zdejší expozice je tmavá místnůstka, model kaverny, kde sedí u stolu figurína vojáka, který za mihotavého světla svíčky píše dopis domů. Ve čtyřech jazycích si můžete pustit čtený text jeho dopisu. Přišla jsem dovnitř, zrovna když tam seděl starší pán, Ital, a ve své mateřštině poslouchal vojákův dopis. Po celou dobu měl skloněnou hlavu a obličej skrytý v dlaních. Nerozuměla jsem ani slovo, ale jedno jsem věděla: sedíme tam vedle sebe – někdejší nepřátelé – a cítíme to samé...

Pradědův hrob jsme nenašli, ale to, co jsme viděli, podnítilo v nás úctu k našim předkům - k těm, kteří padli, i k těm, kteří zůstali. Tváře ze starých fotografií staly se nám důvěrně blízkými a pohnuté osudy našich předků neoddělitelnou částí nás samotných.

  • Odkaz dětem

Přešlo pár let a v r. 2012 ve mně nazrálo přesvědčení, že pradědovy stopy ve Slovinsku rozhodně musí vidět naše děti. Idea předání rodových otisků byla přijata velmi vlažně a jen pod podmínkou, že se pojede do Chorvatska k moři a cestou teda sfoukneme nějaký ten hřbitov, když máma jinak nedá... Dva hřbitovy naše ratolesti statečně absolvovaly, ale když na třetím osazenstvo auta už jen otevřelo dveře, vypustili matku, a čekali až se vrátí, se hřbitovy byl ámen, a frčelo se k moři. Nicméně: děti to vydržely, viděly a zbytek je na nich.:-)

  • Sraz rodu

Jedna z otázek, které jsem si kladla na začátku, byla: Kde jsou všichni ti lidi z fotky - potomci prababiččiných dětí? Jak to, že je neznám? Zapátrali jsme s tátou v rodokmenu, podařilo se nám sehnat nějaké příbuzenstvo a v r. 2015 jsme uspořádali sraz rodu Filipova. Všichni se zaujetím poslouchali vyprávění o pradědovi, o naší cestě do Slovinska i vzpomínky starších členů rodiny na své rodiče – děti ze staré fotky. Bylo to moc fajn, všichni byli družní a veselí. Dva největší vytrvalci se dokonce rozloučili symbolicky: nikoli pokrevním sbratřením, ale výměnou kalhot.

  • - Poděkování a poklona

Kruh se uzavírá letos na jaře. Do Hudi Logu se s námi vydal i taťka a jeden z bratrů, abychom se zde 26.5. účastnili odhalení pomníčku padlým, které připravili čeští speleologové, Jozef Vričan a mnoho dalších českých i slovinských nadšenců u příležitosti 100letého výročí okolních bojů. Přišli jsme vzpomenout, poděkovat a poklonit se. Satisfakce pro zapomenuté vojáky. Malá satisfakce pro obyčejné kluky, kteří byli nezaslouženě postaveni do těžkých časů.

Právě na této oslavě jsme se od zasvěcených lidí dozvěděli, že vojáci, kteří padli v těchto místech byli pohřbíváni u obce Brje pri Komnu. Vydali jsme se tam a našli čtyři hřbitovy. Na třech z nich leželi podle pár dochovaných cedulek, umístěných na nemnoha betonových křížích, vojáci padlí v r. 1917. Čtvrtý hřbitov byl bez jediné cedulky, na zemi jsme našli povalovat jen jeden zrezivělý úlomek, na němž byl rok úmrtí 1916. Podle těchto nových informací jsme tedy až teď našli místo, kde může ležet pradědovo tělo. Možná.

I tentokrát se loučíme s tyrkysovou Sočou a kýčovitě překrásnou slovinskou krajinou, plnou barevného lučního kvítí, majestátných vrcholů, slunce, vína a přátelských lidí. I tentokrát s krásou soupeří smutek, protože v této krajině leží statisíce nesmyslně zabitých lidí...

Kruh se uzavřel. Říká se tomu splněný sen. Ruka podaná přes věky. Ruce napřažené přes věky k objetí našich předků...

Autor: Iva Marková | neděle 28.5.2017 20:39 | karma článku: 23.51 | přečteno: 705x

Další články blogera

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Babička čte pohádku

....................................................................................................

5.12.2023 v 14:31 | Karma článku: 13.71 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Máchadlo

....................................................................................................

30.5.2023 v 20:27 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 209 | Diskuse

Iva Marková

Chodec

....................................................................................................

23.12.2022 v 10:15 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 237 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 13.26 | Přečteno: 222 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 13.07 | Přečteno: 1398 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.49 | Přečteno: 466 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.93 | Přečteno: 297 |

Jiří Kačír

Recenze hry Baldur's Gate 3 a nových pravidel D&D 5E

Baldurs Gate 3 je RPG hra postavená na pravidlech Dungeons & Dragons, konkrétně na jejich nejnovější verzi 5E. Oproti verzím 3.5 a 4.0, které se používaly někdy od roku 2000 až do teď, se ve verzi 5E provedla spousta změn.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse
Počet článků 219 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 594

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.

ivamarkova@tiscali.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...