Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Co viděly jedny oči

16. 06. 2017 23:21:37
Když Emil Appl (1923-2010) odjížděl v srpnu 1942 jako totálně nasazený do Berlína, sotva tušil, že domů se vrátí bezmála za tři roky a už vůbec nemohl vědět, že po dlouhých letech se do těchto míst vrátí znovu.

Ale stalo se, a koncem dubna 2009 odjel do Hurlachu, vesnice poblíž Mnichova, kde před 65 lety strávil deset měsíců na stavbě nacistických fabrik.

Emil Appl se narodil do rodiny mlynáře v Dolní Čermné u Lanškrouna. Vedle mlýna měli Applovi ještě pilu a cihelnu. Doma byly tři děti: Emil, o dva roky starší Růžena a o čtyři roky mladší Jiří. Když mu bylo šestnáct, přišla válka, a vesnice se rozdělila závorou: od rybníka nahoru byly sudety, od rybníka dolů protektorát. Applovi bydleli nad rybníkem, takže automaticky dostali německé občanství. Emil se měl stát mlynářem, ale jeho to táhlo spíše k černému řemeslu, a tak jezdil dva a půl roku přes hranice protektorát do Verměřovic, kde se učil na strojního zámečníka.

Doba do začátku 2. světové války je v Čechách charakterizována česko-německo-židovským soužitím, které bylo v různých částech republiky různé. „V tomto kraji pod Orlickými horami bylo soužití s Němci poklidné,“ říká pan Appl, „maminka mi říkávala, že na tancovačkách kolikrát tancovala s Němcem, ale třeba manželka mi vyprávěla o třenicích mezi Čechy a Němci na Šumpersku. A kamarád mi zase říkal, že v Opavě byli židovští fabrikanti silně proněmecky orientovaní, Čechy nebrali vůbec na vědomí...“ Život dopřál panu Applovi nadmíru příležitostí vidět, že svět není černobílý, ale že dobro i zlo je v lidech napříč všemi národnostmi, rasami, vyznáními...

Rok 1942 byl těžký pro mnohé, a Applovi nebyli výjimkou. V dubnu zemřela všemi milovaná a oblíbená sestra Růženka na zánět slepého střeva. Bylo jí 21 let. „Maminka Růženku hrozně želela, a proto pak, kde mohla a viděla nouzi, tam pomáhala“, vzpomíná pan Appl, „i já na sestru denně vzpomínám, byla velice chytrá a nadaná... Ona mě musela mít hrozně ráda, víte, my jsme spolu vyrostli, všechno dělala se mnou...“ Emil byl v srpnu totálně nasazen a odjel do Berlína. Nejmladší 15letý bratr se učil mlynářem v Německé Libině.

Odjezd z domova

Z Lanškrouna odjel Emil s ostatními 43 odvedenými do Berlína, kde prošli vojenským výcvikem a přísahou Hitlerovi. Tou si nacisté zajistili jejich poslušnost – kdo přísahá, je pod zákonem. Po lékařské prohlídce a týdenním výcviku jich 36 odjelo na Ukrajinu, včetně nich - devíti Čechů, jejichž úkolem bylo pracovat pro stavební organizaci Todt. Devět kluků vytvořilo na 33 dlouhých měsíců rodinu. „Tátu“ jim dělal o něco starší Frantík Machů, zedník z Heřmanic, který mladé hochy dokázal přátelsky usměrnit. Kdyby tak tehdy věděli, co je čeká... Stěhovali se tak rychle, jak postupovala fronta. Vždy první na ráně, vždy připraveni okamžitě reagovat na novou situaci. Tato doba se do Emila hluboko zaryla a ještě dlouho po válce žil dvojím životem, když byl myšlenkami stále na frontě.

Stanoviště, která prošel:

7.8.1942 odjezd z Lanškrouna

7.-13.8. Berlín

17.-21.8. Charkov

24.-30.8. Kubjansk

6.9.-17.12. Bogučar

21.12.-19.1.1943 Svatovo

28.1.-7.2. Alexejevka

19.1.-26.1. Poltava

1.4.-24.4. Warkoviče

23.5.-19.9. Merefa

3.10-14.11. Boguslav

18.3.-10.4.1944 Svinik

16.4.-24.5. Mosty Velikije

30.5.-13.4. 1945 Hurlach

Už za 14 dní od odjezdu z Lanškrouna stáli ve stepích směrem na Stalingrad, kilometr od fronty, kterou tvořila řeka Don. Jejich úkolem zde bylo zpevňovat mosty (piloty sahaly někdy až 15 m do země) a udržovat zásobovací linky. Silnice se tomu nedalo říkat, všude jen hlína. „Na Ukrajině nenajdete kámen, takže když je vlhko, nabalí se bláto na kola a tři dny nemůžete jet dál. Když zapršelo, házeli jsme bláto ze silnice do příkopu a za sucha jsme to bláto házeli zpět na cestu a vyrovnávali povrch. To byla celá naše práce, ale bylo nutné to dělat, zásobovací transporty - kolony aut, armádní technika i koňské potahy - jezdily ve dne v noci.“

Na stanovišti v Bogučaru se prý zařizovali jako na věčnost: „Bogučar byl 14 dní obsazený Italy, Ukrajinci tam měli postavený slavobrány a vítali německou 4. tankovou armádu. Byl tam klid, až v polovině listopadu začalo být „tepleji“, když začali obkličovat Stalingrad. Největší obklíčení ale nebylo u Stalingradu, jak se traduje, ale v r. 1941 u Kyjeva. Tam přišlo do zajetí 1,5 mil. Rusů. K nám do Bogučaru pak přišli nějací ruští zajatci. Pamatuji si na Petra a Nikolaje, to byli dobrý kluci. V ruských zajateckých táborech panovaly otřesné podmínky, hodili jim přes plot pytel řepy a to byla jejich strava. Každý se koukal nějak dostat ven na práci. Nikolaj mi dvakrát zachránil život... Po celou dobu našeho pobytu na východě k nám chodili na práci i místní lidé, protože dostali proviant, z kterého uživili ještě jednoho člena rodiny. Ale často mohl přijít jen jeden z rodiny, protože měli doma jen jedny boty...“ Po kousíčkách se tak dozvídali o bídě a nelidském teroru, který v ruských zemích panoval: „Při nočním útěku z Bogučaru jsme s Petrem zůstali viset s porouchaným traktorem. Teď mrzlo, z jedné strany bylo vidět vesnici, z druhé strany střílející tanky. Říkal jsem Petrovi – pojď, utečem do vesnice! On nereagoval. A když jsem mu to zopakoval potřetí, sepnul ruce a prosil – Emile, my nemožem, my musíme pryč, ty neznáš naši. Stalin dal rozkaz, že nikdo nesmí padnout do zajetí. Kdyby se takový člověk vrátil, čeká ho gulag nebo poprava...“

Na ukrajinské civilisty nedal pan Appl dopustit, za každou drobnou službu se snažil vyrovnat – kamínky do zapalovače, jehlami, nitěmi nebo benzínem, a když za nimi přišel podruhé, snesli by mu modré z nebe.

„Byli jsme poslední, komu se podařilo z Bogučaru utéct, zůstalo tam 8-9.000 lidí v obklíčení (1/3 Němců a 2/3 Italů) a z nich se nezachránil skoro nikdo... Utekli jsme do Markovky a za tři dny alarm – Rusové jsou před vesnicí, tak honem pryč. Utekli jsme do Svatova, asi 200 km od Charkova, a po novém roce nás nasadili do Alexejevky, kde jsme byli asi 14 dní, než nás Rusové zase hnali. Když jsme odjížděli z Poltavy na Volyň, žili jsme dva měsíce v „hitláku“ na kolejích, vařili jsme různě po nádražích...A jednou nás nějaký sedlák, volyňský Čech, pozval na buchty. Tak my jsme si každý vzal dvě a on povidá – hoši, já byl taky voják, sloužil jsem v první válce v legiích, a kdybych viděl před sebou tolik buchet, tak se do nich pustím. Jak to řekl, za chvíli byly buchty pryč. Vyprávěl nám, že jednou se u nich nějaký důstojník z ruského náčelnictva přiopil a popisoval jim, jak dávají pozor na lidi. Třeba když je schůze, tak řečník řekne schválně nějakou hloupost, třeba kolik brambor se urodí na hektar. A teď oni pozorují lidi, kdo na to sebeméně zareaguje - ten je jim nebezpečný, protože přemýšlí, a toho pronásledují... Jiný člověk nám zase ukazoval jizvy na rukách, když ho mučili, aby se přiznal, že zradil a dal se k bělogvardějcům... Po troškách jsme tak dostávali zprávy o stalinském teroru... Lidi na vesnici byli úžasně hodný. Byli úplně izolovaný od světa. Když se kluk chtěl dostat z vesnice, musel se dát k policii nebo k vojsku. Stalin měl na Ukrajince spadeno, nechal jich miliony pomřít ještě před válkou, v době hladomoru, když raději nechal obilí zplesnivět, než aby ho dal lidem.“

Člověk musí otupět

Pro jistotu si nechalo všech devět hochů poslat z domova potvrzení od starosty, že jsou Češi a že i jejich rodiče jsou Češi - pro případ, že by padli do ruského zajetí. V březnu 1943 museli do Kyjeva k odvodu do wehrmachtu, měli již obdržet doklady na výcvik do Francie. Do zákopů nechtěli, a tak šli celou záležitost vyřídit k šéfovi linie. „Stráž nás nechtěla pustit, tak jsme přelezli plot a dostali jsme se až k tajemníkovi, který nás chtěl vyhodit. Ale my jsme řekli, že musíme něco důležitého vyřídit a že se odtud nehneme. Po dvou hodinách jsme předstoupili před generála a já mu přednesl, že jsme byli u odvodu, ale že víme, že když Hitler obsazoval sudety, řekl, že Čechy do armády nechce a předložili jsme mu potvrzení o tom, že jsme Češi. On na to kouknul a pak povidá: ‚Vy se nechcete spoluúčastnit na nové organizaci Evropy?‘ A já nevim, co mě to tenkrát napadlo – 19letého kluka – ale řekl jsem: ‚Ano, ale až půjdou všichni Češi ze sudet‘. A to nás zachránilo, protože kdybych řekl ne, bude to odepření poslušnosti a vojenský soud. On nás vyhodil ven, ale my jsme dosáhli svého...“ Tato příhoda byla pro Emila a jeho kamarády důležitá. Zjistili, že člověk se nesmí bát, nesmí se před nikým krčit, ale s čistým svědomím jít za svým cílem. „Náš velitel byl šťastnej, že jsme se vrátili. To byl rovnej chlap - Němec od nás z Lanškrouna, stavitel v hodnosti kapitána. S námi pracovali starší říšský Němci a oni na nás mladší ledaskdy donášeli. Tak nás velitel vždycky sepral. Při ústupu z Alexejevky jsme museli vyhazovat spoustu sněhu, aby naše auta projela, a ze všech jsme tam na tu práci nakonec zůstali jen my, Češi, a náš velitel. Od té doby nás mohli pomlouvat, jak chtěli, ale on na nás nedal dopustit.“

U Bělgorodu se odehrála největší pancéřová bitva 2. světové války, kde proti sobě údajně stálo 35.000 obrněných tanků. Rusové utvořili sedm linií, na které mohou ustoupit, a když v červnu začala ofenziva, Němci se dostali na 6. nebo 7. Linii, dál ne. Použili zde své Štuky, které nalétávaly střemhlav dolů, místo bomb měly namontovány pod křídly 30 mm kanony a nalétávaly na kolony ruských tanků zezadu, aby mířily na zadní nejzranitelnější části tanků. Jedno letadlo tak dokázalo vyřadit až 3-4 tanky. Němci byli ve vývoji letadel na vysoké úrovni, už tenkrát měly jejich tryskáče rychlost 900km/h. Čeští kluci tady viděli nalétávat 300-400 Štuk. Rusové ale nasadili své Jaky a německému nebezpečí se vyrovnali. Němci zde zažili perné chvíle, když se dlouhé týdny nedokázali pohnout z místa. Rusové udělali na Dněpru předpolí Čerkasy, pancéřový pás 500 m x 2 km a na druhé straně řeky, asi 120 km od Kyjeva, přehrada z 2000 kanonů. Pontonovým mostem 0,5 m pod hladinou řeky zásobovali už Stalingrad a teď Čerkasy. Pan Appl viděl desítky sestřelených letadel – amerických, německých i ruských. Zde také dostal těžkou žloutenku a odjel na 4 měsíce do severního Německa do lazaretu. Zažil nálet na Berlín – každý den ve 13 hodin třikrát po sobě - přiletělo tisíc letadel. Tři dny se krčili v zákopech, zasypaní hlínou od padajících bomb. Zbylo mu jen to, co měl na sobě.

Když se po zdravotní dovolené vrátil z domova, převeleli je na tzv. Červenou Rus, do vesnice Mosty Velikije. Zde panovaly nejhorší poměry, jaké zažili. Na původně polském území se zde s nelítostnou krutostí střetávali Ukrajinci s Poláky a Banderovci. Bylo běžné, že Ukrajinci dali na polské stavení ceduli „do 48 hodin vystěhovat“, a když to obyvatelé domu neudělali, oni dům zapálili a vše živé postříleli. Pan Appl vzpomíná, že v jedné vylidněné a vypálené vesnici museli zakopávat mrtvý dobytek, aby zabránili případné nákaze. Bydleli v bývalé lesovně, ve které byly stěny od krve. Raději ani nepřemýšleli, co se tam stalo. Všichni cítili ve vzduchu napětí a ohromnou nenávist mezi místním nesourodým obyvatelstvem. Věděli, že jsou sledovaní, a tak na hlídky chodili po šesti, dva byli málo. Děly se tam zoufalé věci. Stalo se tam např., že Polák přišel k ukrajinskému holiči, ten ho ostříhal a pak mu zezadu prostřelil hlavu a utekl. Člověk musí otupět, aby to všechno vydržel a nezbláznil se...

Otupět, otužit se, udržovat pozornost, přizpůsobit se podmínkám v nepatrných drobnostech, které pak ulehčují život: „Mně se vám kolikrát hodilo, že jsem se rychle naučil spát na tvrdým. V Charkově jsme třeba spali v bývalým obchodě, tak já jsem vyběhl na regál, dal jsem si ruksak pod hlavu a už jsem spal. Kamarádi si museli vždycky vycpat lože štrůzokama, ale mně tvrdý nevadilo... A když jsme jeli na otevřených vagonech do Alexejevky, dali jsme si tam aspoň slámu, abychom se v těch mrazech udrželi při životě...“

Pracovní tábor v Iglingu

V květnu 1944 je navagonovali a převezli do Bavorska, do Iglingu, 4 km od Hurlachu. Na tomto území kolem města Landsberga am Lech se nacházelo 8-9 pracovních táborů, spadajících pod koncentrační tábor Dachau.

V Hurlachu nocovali a denně chodili do Iglingu na práci; když bylo hezky, stesk po domově jim byl vynahrazen výhledem na Alpy. Pracovali 12 hodin denně na dvě směny, jediný volný den za měsíc měli čtvrtou neděli v měsíci. Pan Appl mi ukazuje výplatní lístky: únor 1945 – odpracováno 305,5 hod., březen 1945 - odpracováno 290 hod., leden1945 - odpracováno 209 hod. „Jo, to jsem byl zavřený, že jsem utekl na Vánoce domů,“ komentuje pan Appl nižší počet odpracovaných hodin, „doma jsem pobyl jen dvě hodiny a jel zpátky, ale dostal jsem za to 9 dní ve zostřeném režimu – 10 dkg chleba a teplá voda a teprve čtvrtý den polévka. No a za tu dobu se mi zatím všechno jídlo, co jsem si přivezl z domova, zkazilo....“ Díky tomu, že mu maminka z domova posílala cestovní potravinové lístky, na které v Iglingu dostal potraviny, mohl vydržet takový pracovní zápřah. Jejich denní příděl byl eintopf, ve kterém převládala řepa nebo zelí...

Zpočátku stavěli dřevěné baráky pro Židy, vypadaly jako větší psí boudy. V nich přežívalo v katastrofálních hygienických podmínkách kolem 50 lidí. Židé měli zvlášť celkem 11 lágrů (Kaufering I.-XI.). V té době zde pracovalo asi 5.000 židů, chodili sice jen na denní směny, ale dělali těžkou práci při ubohé stravě. Pan Appl vzpomíná na ohromný dojem, který na něj udělalo několik Židů, kteří nosili na zádech pytle s cementem, a při tom zpívali žalmy. Dodnes mu běhá mráz po zádech z toho, jak vnitřně silní lidé byli odsouzeni na smrt, protože jejich tělesná konstrukce nemohla tak těžkou práci vydržet. Nacisté tak chtěli svou ideou „zničení prací“ docílit dvou výsledků: odvést práci a likvidovat židy. Židé nazývali tyto tábory „studené krematorium“, délka jejich života zde se pohybovala kolem 4 měsíců. Kaufering byl jeden z prvních osvobozených lágrů. Po osvobození na svět začínají pronikat první zprávy o nepředstavitelné míře hrůzy v těchto místech. Americký voják Albert Gaynes, který byl mezi osvoboditeli tábora, o tom píše své dívce: „Debbie, dnes jsem viděl, jakou bestialitou byl jeden z nejstrašnějších koncentračních táborů. Nejhroznější pohled v životě, jaký jsem spatřil svýma očima a jaký budu vidět do konce svých dnů.“ Z Osvětimi sem byli na práci deportováni převážně východoevropští Židé, přes Dachau tak přišlo do Landsbergu 30.000 dělníků, z toho polovina jich nepřežila.

A co tady tolik lidí vlastně stavělo? Nacistický plán byl velkolepý: 6 bunkrů (typu Weingut, Diana a Wallnuss) o délce 400m s vnitřním průměrem 85 m a výškou 25 m. Betonový venkovní plášť měl mít tloušťku 5m. Do těchto polopodzemních bunkrových fabrik se měla po zkušenostech ze spojeneckých náletů soustředit veškerá výroba z dosavadních 260 malých provozů, a to letadel Messerschmitt Me 262, Dornier Do 335 a Focke-Wulff Fw 190 a výroba náhradních dílů pro V1 a V2. Do zcela nepozorovatelných bunkrů (stavby měly být porostlé trávou a stromy) měly na začátku vcházet součástky a na druhém konci vylétávat letadla. V květnu 1944 se začaly stavět tři bunkry, ale logistické problémy vedly k tomu, že se nakonec práce soustředila jen na jeden, a i ten zůstal nedokončen, protože přišel konec války. Stavba bunkrové fabriky Weingut II měla stát 20.180.000 říšských marek, spotřebováno mělo být 1.000.000 m3 zeminy, 210.000 m3 kamene, 310.000 m3 betonu, 7.500 tun oceli pro armatury, bylo zde nasazeno 30.000 pracovních sil, z toho 14.500, převážně Židů, jich koncept „zničení prací“ nepřežilo.

Pan Appl zde poznal Němce ze Svitav, který mu nabídl místo zámečníka v dílně na stavbě. Nejdříve si postavil soustruh a posléze na něm točil většinou těžké součástky. Dělali zde 2 Češi, 3 Poláci, 2 Švýcaři, Němci a 28 Židů z Litvy a Lotyšska. „Ti Židé, co dělali u nás se neměli zle, myslím, že to přežili, ale bylo mezi nimi hodně sebevražd. Kápa nad nimi dělal Slovák, solidní chlap, a za cigarety si mohli vyměnit půlku chleba. Ten, co dělal vedle mě, to byl dobrej kluk. On mně za cigaretu přehodil práci na soustruhu a já se zatím coural po staveništi, protože mě zajímala ta jejich organizace. Němci měli všechno perfektně zorganizované – stravu, techniku, dopravu. Pracovalo zde 60 bagrů, 10 jeřábů, 90 úzkokolejných lokomotiv, kterými vozili 20 m pod zem kámen na základy a panely, ve kterých už byly žlábky pro plyn, elektřinu, vodu a vzduch. Vše bylo připravené, označené, jen se to skládalo a betonovalo. Beton se dopravoval z míchačky pomocí pístu, který ho vtlačoval do potrubí. Když jsem přišel, bylo v provozu 12 takových pump, které pracovaly 24 hodin denně a stavěly se další. Mělo jich být celkem 40. Po osvobození chtěli Američané tuto stavbu vyhodit do povětří, ale údajně se to ani nepohnulo...Eisenhower po válce řekl: „kdyby byli Němci své nové zbraně zdokonalili a použili dříve, invaze do Evropy by byla velice obtížná, ne-li nemožná.“

A jak pan Appl prožíval návrat po 65 letech? Ve Welfenských kasárnách, v jejichž majetku nyní objekt je, nás spolu s 50ti staršími lidmi - studenty univerzity třetího věku - čekal štábní důstojník Müller. Po představení usadil pana Appla na připravenou prázdnou židli v první řadě a hodinu vyprávěl o historii zdejších sběrných táborů a stavby bunkrové fabriky. Pan Appl se zde stal středem pozornosti – ženy ho objímaly a svěřovaly se mu s tím, že vlastně ani netušily, že se v blízkosti jejich bydliště něco takového dělo, některé mu říkaly, že jejich předkové pocházejí ze Sudet a zažili tam po válce nepěkné věci, muži mu přáli hodně zdraví, někteří z nich prý viděli záběry z koncentračních táborů poprvé v životě... A pan Appl se na všechny usmíval a plynulou němčinou donekonečna vyprávěl... (V mládí uměl několik německých dialektů, takže často prý nebylo poznat, že není Němec). Důstojníku Müllerovi věnoval několik okopírovaných dokumentů a velmi srdečně se rozloučili. Dnes je objekt využíván jako sklad, dále k výrobě telekomunikačních součástek, některé prostory se pronajímají a v části je muzeum někdejších pracovních táborů. Pan Appl byl viditelně spokojený: „Já jsem byl překvapenej, jak to pěkně udělali, že to využili... měl jsem představu, že to bylo vyšší... Teda, tomu Müllerovi ale jela pusa, že?... V Němcích ta válka pořád je, a my Češi jsme pořád taky napůl komunisti,“ zakončuje trefně a dále se rozpovídá o Němcích, odsunutých po válce z Čech: „Oni tady měli těžké začátky, nebyli vůbec vítaní, naopak. Těžko sháněli živobytí, místní je nenáviděli. Strýc Fritz, bratranec mýho táty, říkal, že se vždycky chodil vybrečet do lesa, aby to rodina neviděla, a to byl tvrdej chlap. Teta chodila za pár brambor dělat na pole k velkostatku, byli v zoufalém stavu, měli hlad... Víte, mně vždycky pomohlo, že jsem uměl řemeslo a řeči – německy a rusky. Já lidi nikdy nesoudil podle národnosti, vždycky záleželo na člověku, jak se s ním domluvíte. Potkal jsem dobrý Němce, Rusy i Čechy, ale viděl jsem i hrůzy, které páchali Němci, Rusové i Češi. To, co se stalo po válce v Lanškrouně, kde čeští „partyzáni“ mučili německé civilisty, bez soudu tam zastřelili asi 28 lidí nebo vysvlékli do naha ženu, které vysázeli pendrekem 25 ran jen proto, že byla Němka, to jsem na frontě nezažil...„ Poodsunové trauma je dodnes v mnohých z nich. Přesvědčili jsme se o tom hned první noc v jednom motorestu, kde s námi majitelka jednala velmi odměřeně. Druhý den jsme se dozvěděli, že její maminka byla vyhnána odněkud ze severní Moravy, že měla na tu dobu hrozné vzpomínky, takže ona proto dodnes nemá Čechy v oblibě. Jakmile se pan Appl rozpovídal, objevily se jí v očích slzy a její odměřenost zmizela. Zranění dodnes nevyléčená jsou na obou stranách. Na obou stranách byli obyčejní lidé, kteří byli nezaslouženě postaveni do života v těžkých časech a museli ho žít...

Po válce

Když skončila válka, Emil Appl se vrátil domů. Konečně zažil úlevu, že něco zlého skončilo, radost ze setkání s rodiči, pocit, že může volně dýchat... V letech 1945-47 vystudoval strojní průmyslovku v Šumperku a 1948-50 sloužil u čs. armády u protitankového dělostřelectva. Normální život ale trvá příliš krátce, protože komunistická mašinérie je připravena semlít Applovu rodinu o hodně důkladněji než ta nacistická. „Našli se lidi, kteří mi vyčítali, že jsem byl v Německu na práci dobrovolně, ale to je jen taková legrace oproti tomu, co se dělo pak. Ze mlýna nás vyhnali, tak jsme šli do domku po babičce. Místní četník mě v r. 1951 poslal k PTP, byli jsme tři z Čermné a všechny nás tam poslal on – člověk, který už přisluhoval Němcům za Protektorátu. Před komisí jsem se ptal, proč musím na vojnu, že jsem si dva roky odsloužil. A oni na to, že potřebují lidi k lopatě, ne do uniformy. Na to jsem odpověděl, že to dopadnu jak za Rajchu, když jsem musel druhý den do Berlína a vrátil se za tři roky. A už mně dali do posudku, že přirovnávám socialistické zřízení k Protektorátu, že jsem buržoazního původu a štítící se práce. Narukoval jsem do Libavé, prošel jsem Lipník, Nový Jičín, Bystřici pod Hostýnem, Opavu... Nebylo to tam pěkný – co chcete od tábora, který napodoboval gulag? Kromě práce jsme museli chodit na politická školení, ze kterých jsme byli pod různými sankcemi zkoušeni. Oni sledovali, kdo klimbá, toho vyvolali, a pokud neodříkal poslední větu, tak byl bez jídla. Nejhorší to bylo asi ve Staré Rudné – těžká práce a sadistický dozorci... S rodinou jsem se viděl vždycky jen na nádraží mezi vlaky... 28 měsíců jsem tam byl.

V roce 1952 přišlo k nám do mlýna 40 esenbáků a rozházeli celý barák. Já byl ještě u PTP, bratr na vojně, sestra nežila. Sebrali otce k výslechu, jenže on se jim tam složil, už mu bylo 74 let. Odvezli ho do nemocnice a druhý den chtěli pokračovat, ale doktor řekl, že jim ho předá jen na jejich zodpovědnost, tak ho raději nechali na pokoji. Za nějaký čas šli otec s bratrem k soudu, a protože měli chvíli, stavili se v Lanškrouně v hospodě na čaj. Přišel k nim číšník z Čermné a povidá: „Tak jdete k soudu, žejo? Tak já vám řeknu rozsudek – včera se tady na tom domlouval prokurátor se soudcem – propadnutí veškerého majetku, 10.000 Kčs pokuty a půl roku basy,“ a přesně tak to bylo. Náš mlýn dostal ZNZ, zemědělský výkupní podnik Lanškroun. Nové zařízení mlýna a pily skončilo ve šrotu, cihelnu vypálili, cihly, trámy a tašky rozkradli. Maminka to těžce nesla. Víte, co se tam nadřela? Denně měla 5-10 lidí k obědu, protože u nás dělali mlynáři a lidi v dílně a na pile, k tomu 2 krávy a 2 koně...“

Po návratu od Černých baronů chtěl Emil utéct na západ. Už měl připravený plán cesty, ale nakonec zůstal doma, aby s bratrem podporovali rodiče. Jeho otec bral tehdy 220 Kčs měsíčně důchodu, maminka nic. Museli rozprodat nějaké věci, které jim zbyly, a sen o útěku z nesvobody nechali rozplynout. V této době se také oženil. S manželkou Marií vychovali tři dcery, z nichž nejstarší se narodila s vrozenou srdeční vadou. „Maruška nám vyrostla v náručí, lékař nám řekl, že budem rádi, když se dožije 50 let, a vidíte, pobyla s námi ještě o čtyři roky déle...“

Co všechno asi viděly jeho oči?

Pochopila jsem, proč mi pan Appl v autě donekonečna vyprávěl o tunách betonu a technických podrobnostech stavby bunkrů. Byl to jeho způsob vyjádření prožitého, o sobě moc nemluvil. To nejniternější odejde s člověkem na věčnost...

v Berlíně před Říšským sněmem

Autor: Iva Marková | pátek 16.6.2017 23:21 | karma článku: 20.66 | přečteno: 510x

Další články blogera

Iva Marková

Naše dny

Je večer a v pokoji se ozve stokrát ohraná melodie mobilního telefonu. Blažena vezme přístroj do ruky a uvažuje: „Neznámé číslo...

12.10.2017 v 21:30 | Karma článku: 12.16 | Přečteno: 422 | Diskuse

Iva Marková

Kytice růží

Podzimní kytice růží, přešlých prvním mrazíkem, je nejkrásnější.....................................

7.10.2017 v 22:28 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 124 | Diskuse

Iva Marková

Bunda

Vašek jde ze školy domů se třemi kluky ze čtvrté třídy. Vždycky to je dlouhá cesta. Hodně dlouhá, ačkoliv ji lze překonat za deset minut.

2.10.2017 v 22:09 | Karma článku: 16.37 | Přečteno: 540 | Diskuse

Iva Marková

94 měsíců jsem prožil jako galejník

Ladislav Matyáš (1910-2008) byl v r. 1952 odsouzen k 16ti letům odnětí svobody, propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských. Rehabilitován byl v r. 1993.

25.9.2017 v 22:06 | Karma článku: 23.02 | Přečteno: 653 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jakub Beznoska

Kouřit ci nekouřit v hospodách?

Moje úvaha na zákaz kouření v českých hospodách a nálevnách. Článek nehodnotí, zda je zákon špatný, či nikoliv :)

20.10.2017 v 9:39 | Karma článku: 8.54 | Přečteno: 488 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Návrat domů aneb rozloučení s Prahou

Osudová Praha? Jak se to vezme. Praha mi v životě mnohé dala. Poprvé (kromě návštěv s rodiči, se školou či kamarády) jsem se zde ocitl v letech 1983 až 1988 na studiích.

19.10.2017 v 15:03 | Karma článku: 9.14 | Přečteno: 262 | Diskuse

Jan Jílek

Život bez víry, život ve strachu

Dostal jsem velmi zajímavou knížku, jménem:„Zadní vrátka do nebe. Od Lionela Bluea. Rabín, anglický Žid, který prošel jistou měrou náklonností k marxismu, jako mnoho jeho souvěrců, aby se z něj stal hluboce věřící.

19.10.2017 v 12:50 | Karma článku: 14.64 | Přečteno: 399 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Malá Itálie uprostřed Prahy

,,Fuj, to je hnus." Zhrozila jsem se po otevření české konzervy loupaných ,,italských" rajčat. Teď už chápu, proč si tady lidi stěžujou na nekvalitní potraviny neboli na rozdíl potravin pro východní a západní trh.

19.10.2017 v 6:03 | Karma článku: 35.11 | Přečteno: 3604 | Diskuse

Jana Aulehlová

Držím pusu, krok už ne

Manžel je totálně naštván, že nechci vincentku. Dcera zase neudrží smích a syn mě paroduje. Žádná viditelná lítost. Jak promluvím, přivádím každého k smíchu. Ani se jim nedivím, protože chodím s píšťalkou na krku.

18.10.2017 v 19:20 | Karma článku: 11.37 | Přečteno: 345 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 15.64 Průměrná čtenost 596

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.