Komunisti nám ukradli deset let

27. 06. 2017 20:43:11
Osudy rodiny Rysových jsou poznamenány československou komunistickou svévolí. Jejich životní příběh začal v Červené Vodě, odkud pochází paní Jana (nar. 1943) a v Mladé Boleslavi, rodišti manžela Josefa (1939).

Poznali se v Moravském Karlově, kde byl Josef na vojně. V r. 1962 se vzali a odešli do Mladé Boleslavi. O rok později se jim narodil syn Stanislav a rok nato druhý syn Josef.

Nešli jsme s davem

Manžel pracoval v mladoboleslavské automobilce. Jednou vyšel v Rudém právu článek, ve kterém psali, že mladí lidé jsou nezodpovědní, že chtějí jen peníze na auto a nechtějí za to společnosti nic odvést. Josef jim tehdy napsal odpověď, že z těch peněz, které vydělají, nemohou mladí lidé vyžít. Šéfredaktorka odpověděla, ať se obrátíme na své příbuzné nebo sousedy. Manžel zase napsal, že žebrání je u nás zakázáno a ona odpověděla, že společnost nemůže dát lidem víc, čímž byl dopisování konec. Ovšem tím se dostal do hledáčku StB jako podezřelý živel, kterého je potřeba sledovat. Manžel byl vždycky rebel, říkal na rovinu, co si myslí, nebál se střetů a konfliktů, šel si za svým. Nikdy se nesmířil s komunistickou vládou. Nutili ho, aby k nim vstoupil, a když odmítl, tak na něj házeli různé zlodějny. Stejně tak jeho otec, který jako šéf lakovny ve Škodovce odmítl jít ke komunistům, a druhý den už zametal dvůr. Jenže za tři dny byl zpátky na svém místě, protože potřebovali opravit nějaký stroj, a nikdo jiný to neuměl. Pak už ho nechali na pokoji. Po srpnu 1968 si manžel našel místo ve Výzkumném ústavu řepařském v Semčicích jako stavební technik, a zanedlouho přešli pod Zemědělské stavby Praha s odloučenou jednotkou ve Staré Boleslavi. Udělali ho stavbyvedoucím na stavbě v Chotětově, kde pracovalo přes šedesát ruských vojáků z Milovic, protože manžel uměl slušně rusky. Na jedné straně jsme absolutně nesouhlasili s obsazením naší republiky ruskými vojsky a na druhé straně jsme cítili lítost a snad i trochu přátelství s obyčejnými lidmi, kteří se ne vlastní vinou stali okupanty a ocitli se v cizí zemi daleko od svých domovů. Byli zmanipulovaní propagandou. Divili se třeba, proč jsme na ně tak zlí, když oni jsou tady doma...

Emigrace do Německa

V den prvního výročí vpádu vojsk do naší republiky po cestě do práce auta svítila, lidé si navzájem mávali vlaječkami, diskutovalo se i s ruskými důstojníky. Manžel jim radil, aby v zájmu vlastní bezpečnosti nechodili ten den na stavbu do Chotětova, protože se očekávaly demonstrace a mohly by cestou nastat problémy. Velitel řekl, že přijedou, ale se samopaly a kulomety, a udělají pořádek v celých Čechách. Stěžoval si na manželův postoj u jeho nadřízeného ve Staré Boleslavi, že je kontrarevolucionář a má špatný vliv na ruské vojáky. Manžel pak dostal echo, že s ním chtějí udělat krátký proces. Přinejmenším vězení, ale jako nositeli vojenského tajemství (raketový systém v Milovicích) jsme se báli i fyzické likvidace. Rozhodli jsme se, že emigrujeme. V Německu jsme měli známé, takže jsme tam odjeli 15.9.1969 na dovolenou. Jeden známý nám poměry v Německu strašně haněl, říkal, že tam lidi spí pod mostem a mají hlad. Tehdy nebyla žádná možnost si to ověřit. Měli jsme proto obavy tam vzít děti hned s sebou. Ale ani tak by nás tam s dětmi nepustili, protože kompletní rodiny nepouštěli. Neuměli jsme německy, chtěli jsme si tam sehnat bydlení a práci a pak se vrátit pro kluky, kteří zůstali doma u manželových rodičů. Hned po našem odjezdu ale byly hranice neprodyšně uzavřeny.

Bylo pro nás dobré, že jsme tam měli základ, takže jsme nemuseli nikoho o nic prosit. Domnívali jsme se, že podle Ženevské konvence o slučování rodin, k níž se tehdejší Československo hrdě hlásilo, dostaneme děti v krátké době. Ale skutečnost byla bohužel jiná. Stali jsme se pro tehdejší mocné nepřáteli republiky se všemi důsledky. I přes snahu naši, našich známých, dopisy prezidentovi Svobodovi a Husákovi, pomocí německého tisku a mezinárodních humanitárních organizací se nám podařilo se s dětmi setkat až po téměř deseti letech. Kdo to nezažil, těžko pochopí, co to pro rodiče znamená mít děti, a nesmět je vidět, dozvídat se o nich jen z dopisů rodičů a známých... Bylo to těžké. Starší syn chodil do první třídy, Pepovi bylo pět let. Uklidňovalo nás, že jsou u manželových rodičů, ale postupně jsme se dozvídali celou pravdu... Měli ve škole velké problémy. Učitelka vyvolala třeba Standu na stupínek a tam ho před celou třídou ponižovala, že to je syn zrádců. On nemohl nic dělat a my taky ne. To mě strašně deptalo...

Nebyli jsme klasičtí emigranti, do Německa jsme jeli na pozvání ke známým. Manžel byl ve Škodovce přes obchodní styky, sjednával styky s firmou Blasberg v Solingenu a jednou přišel se svým kolegou z práce a jeho známými k nám. Rozdělili jsme se s nimi o jídlo, které jim moc chutnalo. Měli jsme bramborový salát s řízkem. Byli to obyčejní lidé, vinaři, a byli za naše pohostinství vděční. K nim jsme pak v Německu přišli a velmi přirozeně zapadli do tamního života. Manžel se zapojil do tamního hudebního seskupení, já jsem tam zas musela dělat ten můj bramborový salát, který pojmenovali salát ála Jana.

Ukázalo se, že pro získání azylu bude jednodušší, když projdeme klasickým utečeneckým táborem, takže jsme šli do lágru v Zirndorfu u Norimberka. Tam nám zřídili dočasné azylové povolení pobytu v Německu a veškerou dokumentaci včetně nabídek práce. Dostali jsme také poukázku 100 Marek na osobu. Byl to dar amerických Čechů na pomoc utečencům. Byli jsme v lágru jen 11 dnů., pak už se o nás postarali naši přátelé. Zařídili potřebné doklady, sehnali byt, zaručili se za úvěr, pomohli se zajištěním nábytku. Začínali jsme úplně od nuly. Například na oslavu manželových 30. narozenin si známí museli přinést příbory, protože jsme měli jen dvoje. I když začátky byly těžké, cítili jsme se v tomto vinařském kraji s mimořádně přátelskými lidmi velmi dobře. Sžili jsme se se starousedlíky, navštěvovali se, naučili se jazyk. Postupně se manžel vypracoval od zedníka až na stavbyvedoucího ve velké firmě. Já jsem pracovala v malé fabričce na strojírenské součástky. V r. 1971 se nám také v Německu narodil třetí syn Milan.

Boj o děti

O děti jsme bojovali neustále a pomáhala nám spousta Němců. Když nepomohly úřední žádosti, psali jsme petice, podpisové akce v Mannheimu a Frankfurtu, měli jsme spojení s vysokými úředníky z německého zahraničního oddělení, demonstrovali před českým konzulátem. Bylo nás víc manželských párů, které bojovaly o své děti. Někteří do toho byli víc zapojeni, jiní se báli. My jsme to odnesli nejvíc, protože jsme byli hodně aktivní, ostatní dostali děti třeba už po čtyřech letech. Vše organizoval manžel, já na to neměla nervy, ale tu vzpurnost a vztek jsem taky pochytila. Dlouho jsem hodná, ale když mě někdo rozzlobí, tak mu řeknu, co si myslím. Jednou k nám přijela na návštěvu příbuzná – komunistka. Vyhoudávala nám, proč děláme stávky a politické akce, že bychom jinak už kluky měli, ale my jsme to dělali právě proto. Pořád nám jen slibovali, vodili nás za nos. „Jestli chcete vidět děti, vraťte se“, říkali, jenže pro nás by to znamenalo jediné: vězení. Když nevidíte své děti čtyři pět let, tak musíte něco dělat. Každej vám něco radí, ale v té situaci si musíte poradit sama. Na demonstrace chodilo hodně lidí. Zajímali se, podporovali nás. Jeden z policajtů nám radil, ať nechodíme dovnitř, protože bychom už odtamtud nevyšli. Únosy byly běžné. Vykoledovali jsme si odebrání československého státního občanství za hanobení ČSSR. Občas nás navštívili známí z Čech – nejspíš naočkovaní StB – a nutili nás k návratu. Dokonce poslali i dědu - manželova otce - aby nás přemluvil k návratu. Ten přijel s tím, že je povinen nás upozornit na možnost odsouzení, ale jako otec že s naším odchodem souhlasí. Po demonstraci v Kolíně nad Rýnem a napsání otevřeného dopisu prezidentu Husákovi jsme byli v Čechách v r. 1971 odsouzeni na 14 měsíců nepodmíněně za nelegální opuštění republiky. V Kolíně jsme tři neděle protestovali za sloučení rodiny a předání dětí rodičům. Spali jsme tři dny v hotelu, ale pak přišli mladí Němci a nabídli nám ubytování. To bylo trnem v oku našim zastupitelským úřadům v Kolíně, ale i v Čechách. Pořád nás vyzývali, abychom protest ukončili. Mezitím se to rozkřiklo, celé záležitosti se ujal německý tisk a uveřejnili náš příběh v novinách i v televizi. StB na to reagovala oficiálním dopisem na německou policii, že ničíme přírodu a přitloukáme hesla na stromy. Policie k nám přišla s omluvou, že to musí prošetřit, protože musí prošetřovat všechna udání. Ukázali jsme jim, že údajně námi zatloukané hřebíky do stromu jsou rezavé a staré. Před transparenty postavila StB stěhovací vozy, aby před veřejností zakryla naše hesla „Nechte naše děti konečně přijet za námi“, „Proč jste podepsali helsinskou dohodu?“ Skončilo to pokusem o přejetí našeho nejmladšího syna. Sám šéf konzulátu najel na chodník, kde stál Milan. Kdybych ho v poslední chvíli nestrhla k sobě, tak by ho přejel... a to si říkají „diplomati“! Manžel pak držel i protestní hladovku. V té době nás v naší snaze o získání dětí podpořil i Helmut Kohl při své volební kampani po Německu. Tento boj s československými úřady trval devět let a čtyři měsíce. Psalo se o nás v Německu, v Americe i v Čechách.

Konečně spolu

Počátkem ledna 1979 jsme dostali zprávu od manželova otce, že kluci dostali povolení k vystěhování a že je vlakem přiveze. 26.1.1979 kluci přijeli s dědou do Frankfurtu, kde bylo plno novinářů, televize a velké přivítání. Z první stanice v Německu nám děda zatelefonoval, takže jsme se mohli na příjezd připravit. Strana CDU udělala pro děti uvítací oslavu ve městě Dannstadt. Děda byl z toho zájmu vykulený, ale my už na to byli docela zvyklí. Sešel se plný sál lidí, ani jsem tam nechtěla jít, připadalo mi to moc honosné. Děti dostaly dárky od CDU, řečník vysvětlil přítomným celou situaci a celý dlouhý boj o děti. Standovi bylo už 16 let, Pepovi 15. Před obchodním domem pak visely fotky, jak nakupujeme už jako celá rodina. 17.6.1992 nám bylo vráceno české občanství.

Když jsme se s kluky uviděli, byli jsme šťastný. Rychle jsme se sblížili. I kluci vzájemně - vždycky jsme nejmladšího vychovávali s tím, že má bráchy. Třeba někde v obchodě rozdávali balonky, a on vždycky říkal, že chce ještě dva – pro bráchy. Vždycky byli s námi, i když ne fyzicky. Standa s Pepikem tady koukali jak trdla, vnímali svobodné prostředí a byli za to vděční. Museli se prát s němčinou, angličtinou, zvykali si, vedla jsem je k určitému řádu, na který nebyli zvyklí. Když tady Standa nastoupil do dalšího ročníku, už byl nejlepší ve třídě. Na přemýšlení nebyl čas. S Pepou jsem začala jezdit po ortopedech, protože měl kratší nohu. V Čechách mu jen dali botu s vyšším podpatkem, a víc se to neřešilo. V Německu mi ortoped vynadal, proč jsem s ním nepřišla dřív. Tak jsem mu vysvětlila, jak se věci měly, a představte si, že on o nás už věděl, a zařídil synovi rychle operaci v Mannheimu.

Když kluci přijeli, tak jsme na všechny trable zapomněli, ale časem se ta křivda vrací. Dozvěděla jsem se, jak babička - moje tchyně – mě před kluky pomlouvala nebo zatajovala dárky, které jsme jim posílali z Německa. O kluky se starala, to ano, ale zároveň jim říkala, že jsem je opustila, a dělala všechno proto, aby je za námi nepustili. Že neměla ráda mě, to bych snad ještě pochopila, ale proč to dělala svým vnukům? Ve škole platili za třídní vyvrhely, nemohli se nijak bránit. Jednou se prý kluci sbalili a odešli z domu. Vzali si ranečky a šli. Našli je u Bělé pod Bezdězem, s ruksáčkama na zádech, že jdou za mámou a tátou... Často jsem zažívala chvíle bezmoci. Kolikrát jsem obrečela, když jsem se dozvěděla, co se děje doma. Nejen od komunistů, ale i od vlastních lidí jsme zažili podrazy...

Nepřemýšlím nad tím, co bylo, protože to nezměním. Komunisti se na nás podepsali, to je jasný. Těch 10 let nám všem chybělo. Všichni teď žijeme v Německu. Zapadli jsme tam, protože jsme byli hodně otevření druhým lidem, měli spoustu přátel, známých, nedělali jsme ze sebe něco víc, než jsme byli. Kluci vystudovali, oženili se, mají tam rodiny a mají se k nám. To je radost... Teď už se tam vracím tady z chalupy v Mistrovicích nadobro za manželem. Loni měl mrtvici a úraz hlavy, po operaci byl 10 dní v komatu a teď je v Německu v charitní LDN. Má tam úžasnou péči, ale už se těším, že si ho zase vezmu domů a budu o něj pečovat. Každý den mi vyznává lásku. Často. Častěji než kdy předtím...

Autor: Iva Marková | úterý 27.6.2017 20:43 | karma článku: 35.66 | přečteno: 3320x

Další články blogera

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 193 | Diskuse

Iva Marková

Babička čte pohádku

....................................................................................................

5.12.2023 v 14:31 | Karma článku: 13.71 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Máchadlo

....................................................................................................

30.5.2023 v 20:27 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 209 | Diskuse

Iva Marková

Chodec

....................................................................................................

23.12.2022 v 10:15 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 237 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 8.13 | Přečteno: 459 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 21.60 | Přečteno: 428 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.91 | Přečteno: 291 |

Jiří Kačír

Recenze hry Baldur's Gate 3 a nových pravidel D&D 5E

Baldurs Gate 3 je RPG hra postavená na pravidlech Dungeons & Dragons, konkrétně na jejich nejnovější verzi 5E. Oproti verzím 3.5 a 4.0, které se používaly někdy od roku 2000 až do teď, se ve verzi 5E provedla spousta změn.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Vlastík Fürst

Dě-da nebo dědek plesnivý

Blíží se jaro a s ním doba, kdy se do ulic vyrojí spousta lehce přioděných slečen a dam. A tak se možná my, co jsme většinově orientovaní, od těch krasavic zase dočkáme nějakého nelichotivého komentáře.

16.3.2024 v 8:30 | Karma článku: 26.76 | Přečteno: 574 | Diskuse
Počet článků 219 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 594

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.

ivamarkova@tiscali.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...