Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Liduška

11. 08. 2017 8:32:55
Když se na Lidušku zadíváte, mohli byste si pomyslet: „Chudák holka, nemá to v hlavě v pořádku...“ a budete mít jistě pravdu.

Ale ona si nezaslouží lítost, není chudinka. Zvládne nakupovat, uklízet, dojít si na poštu pro invalidní důchod, podstrojit králíkům, obstarat slepice i psa... Celých osmatřicet let bydlí se svými starými rodiči v chalupě, kde žije i její bratr s manželkou a třemi dětmi. Liduška své synovce miluje. Občas je pohlídá, a když pro ně nakupuje pamlsky, celá rozkvete. „To je pro Josífka, Kubu a Jirku“, vysvětluje prodavačce. Mohla na Irenu žárlit, když se k nim před osmi lety přistěhovala. Ale Liduška to neumí. Když vidí, že jde nevhod, prostě zase zmizí.

Občas chodívá naproti svému bratru, když je potřeba s něčím pomoct. I teď, když už se stmívá, kráčí po liduprázdné cestě a táhne za sebou vozíček. Spěchá, chvílemi popoběhne. Je zcela zaujata svými malými krůčky, vážná, s očima upřenýma před sebe, aby neupadla. Jako by neexistovalo nic důležitějšího, než její cesta. Asi za hodinu jdou s bratrem zpátky s vozíkem plným borových větví, které Jan ořezal v lanšperském lese a přivezl vlakem domů. Kráčejí bok po boku, dva lidi jedné krve.

„Honzíku,“ začne Liduška, „já mám někdy strach...“

„To já taky... vždyť víš, přišel jsem o práci, doma tři děti...“ odpoví klidně Jan.

„Já mám někdy strach, že umřu...“ pokračuje zkroušeně Liduška.

Jan dlouho mlčel. Byly slyšet jen jejich kroky a vrzání koleček.

„Já mám taky někdy strach, Liduško,“ odhodlal se po chvíli, “ale nemysli na to... Když tě takovýhle věci napadnou, vzpomeň si třeba na varhany,“ a kradmo se podíval na svou sestru, která se jako mávnutím kouzelného proutku rozzářila. Varhany totiž miluje. Každou neděli v kostele poslouchá jak uhranutá - soustředěně, klidně, napjatě. Stane se součástí skladby a pluje si mezi tóny jako jeden z nich, šťastná a klidná...

Přestože Jan zahnal její chmury, pro jistotu ještě dodal: „Anebo, když budeš mít strach, vzpomeň si na podzimní listí,“ a zase poočku kouknul na sestru, která s úsměvem přikývla. Ano, taková nádhera. Podzimní listí má své tajemství a ona ho objevila. Loni když šla lesem, uviděla pod olší, na tlusté dece spadaného hnědočerného tlejícího listí několik vybarvených listů. Vybrala tři nejkrásnější – žlutý s červeným okrajem, hnědý se žlutou skvrnou uprostřed a jeden jediný tam byl zelený. Chtěla je vzít domů. Když ale ty tři nejkrásnější listy vzala do ruky, a prohlédla si je, tu se něco stalo: v ruce ty listy vypadaly celkem obyčejně! Jeden z nich byl dokonce jen zelený, a v létě by o něj nikdo okem nezavadil. Položila tedy listy zpátky na opršalou hromadu a čekala, co se stane. A opravdu - tam se jejich krása opět zjevila. No, a to je to tajemství spadaného listí: že ty nejkrásnější potřebují k tomu, aby mohly vyniknout, tu nevábnou hnědočernou hromadu. Proto je nejlépe nechat ty listy tam, kde jsou, a dívat se na ně právě tam...Liduška je objevitel! Janovy rady zabraly a dívka už se usmívá.

V dálce zahoukal vlak. Sourozenci kráčejí vedle sebe. Jejich nenápadná, tichá existence zapadá do řádu přírody. Každý má své trápení, každý má svůj strach. I když Jan Lidušku ukonejšil, stejně ale skrývá něco, co nemůže říct ani jemu. Je totiž zamilovaná. Trápí ji to. Nemůže být s Dominikem a má po něm hlad. Velký hlad, protože má velké srdce. Stravuje ji myslet na něj, protože ho nikdy nedostane. K čemu to je – cítit ve vzduchu vůni jeho kůže, jeho teplo, jeho dotyky a nesmělé polibky? Nechce na něj myslet, ale nemůže jinak. Kdyby se to dozvěděli lidé, smáli by se jí – je přece tak jednoduchá – prosťáček! Kdo by to řekl do kulhavé Lidušky s pihovatou tváří a zplihlými vlasy?

Od té doby, co poznala Dominika, stává se jí zvláštní věc: kdykoli potká někoho, s kým má soucit, chtěla by se ho dotknout, pohladit. Při pohledu na Chmelíčka s širokýma rozpraskanýma rukama, kterýma loví v ohmatané peněžence peníze v obchodě, na Bártu, který rozdal všechno dětem a ty se o něj pak přestaly zajímat, na Moravce, který už léta žije víc než prostě a sám, se jí dojetím zalijí oči. Tehdy má chuť dát jim všechno, co má, a nejraději sebe samu. Dát něhu těm vesnickým starcům, co v životě nepoznali moc radosti. Tolik by jim chtěla říct, že je má ráda, že chce, aby byli spokojení a šťastní. Aspoň na chvíli. A jak lépe než milováním to sdělit? Měkkými dotyky, dotyky dvou těl... Slova protečou bez účinku. Neví, jak jinak... Někdy o tom takhle sní, ačkoliv ví, že to neudělá. Ze studu, z tvrdé výchovy, nesluší se to...

Někdy si sedne na lavičku před dům a pozoruje kopce. Louky jsou podruhé posečeny, jabloně se ohýbají pod tíhou plodů, u lesa se pasou tři srnky. Všechno je v pořádku. A tak Lidušce ubíhá den za dnem. Jsou dny, kdy je šťastná, protože vystaví svou tvář slunci, které ji laská po tvářích a vlévá do ní sílu. Jsou dny, kdy je šťastná, protože slyší hudbu nebo se toulá lesem. Jsou dny, kdy se trápí tak, jak nikdo netuší. Málokdo ji bere vážně, ale jí to nevadí. Má svůj svět, bohatou vnitřní zahradu, ze které nikdy neodejde nepotěšena...

Autor: Iva Marková | pátek 11.8.2017 8:32 | karma článku: 20.06 | přečteno: 597x

Další články blogera

Iva Marková

Naše dny

Je večer a v pokoji se ozve stokrát ohraná melodie mobilního telefonu. Blažena vezme přístroj do ruky a uvažuje: „Neznámé číslo...

12.10.2017 v 21:30 | Karma článku: 12.16 | Přečteno: 422 | Diskuse

Iva Marková

Kytice růží

Podzimní kytice růží, přešlých prvním mrazíkem, je nejkrásnější.....................................

7.10.2017 v 22:28 | Karma článku: 8.98 | Přečteno: 124 | Diskuse

Iva Marková

Bunda

Vašek jde ze školy domů se třemi kluky ze čtvrté třídy. Vždycky to je dlouhá cesta. Hodně dlouhá, ačkoliv ji lze překonat za deset minut.

2.10.2017 v 22:09 | Karma článku: 16.37 | Přečteno: 540 | Diskuse

Iva Marková

94 měsíců jsem prožil jako galejník

Ladislav Matyáš (1910-2008) byl v r. 1952 odsouzen k 16ti letům odnětí svobody, propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských. Rehabilitován byl v r. 1993.

25.9.2017 v 22:06 | Karma článku: 23.02 | Přečteno: 653 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Iva Marková

Bunda

Vašek jde ze školy domů se třemi kluky ze čtvrté třídy. Vždycky to je dlouhá cesta. Hodně dlouhá, ačkoliv ji lze překonat za deset minut.

2.10.2017 v 22:09 | Karma článku: 16.37 | Přečteno: 540 | Diskuse

Pavel Ponec

Takový běžný den nové doby

[krátká povídka inspirovaná nešťastnými událostmi nedávných dnů] Jarmila doběhla domů unavená, špinavá, ale bez viditelných zranění,

16.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 13.36 | Přečteno: 314 | Diskuse

Iva Marková

Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh...

9.9.2017 v 23:43 | Karma článku: 13.39 | Přečteno: 713 | Diskuse

Eva Sádecká

Přišla ke mně láska

A řekla, že nemohla přijít dřív, dokud jsem jí sama neotevřela. Objala mne. Vzala do náruče a tančila se mnou po pokoji. Posadila se ke mně a začala vyprávět. Znělo to jako rajská hudba. Jako bych se po létech vrátila zpátky domů.

2.9.2017 v 20:08 | Karma článku: 11.87 | Přečteno: 433 | Diskuse

Iva Marková

Klarinet

Byl jednou jeden kluk. Takový už trochu větší kluk. Asi třicet nebo čtyřicet mu bylo, já nevím........

25.8.2017 v 23:09 | Karma článku: 14.23 | Přečteno: 333 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 15.64 Průměrná čtenost 596

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.