Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Byl to trochu tvrdej život, ale neměnila bych

7. 09. 2017 22:58:55
Pocházela z rychtářského rodu a léta sloužila ve vesnické hospodě. Nikdy si nestěžovala. Naopak: každého, kdo k ní přišel, počastovala vlídným slovem a chutí měnit svět k lepšímu.

Paní Věra Ruprechtová (1918-2010) vzpomíná na svého manžela, JUDr. Aloise Ruprechta (1907-1988), který byl v 50. letech politickým vězněm komunistického režimu:

Manžel se narodil v živnostenské rodině a již jako malý kluk musel doma hodně pracovat. Proto měl dobrý vztah k zemědělství a půdě. Vystudoval práva a stal se soudcem v Šumperku. Přes týden pracoval u soudu, na víkendy jezdil k nám do Letohradu na Kunčice, kde jsme měli hostinec a hospodářství.

Přišla 50. léta a s tou dobou i nepřiměřené až drastické odebírání či vyvlastnění půdy a ostatního zemědělského majetku. Praktiky těchto let se neslučovaly s jeho svědomím. Proto při jednom přelíčení prohlásil, že za války nikoho nespravedlivě nesoudil a Hitlerovi nepomáhal, a že to nebude dělat ani teď, a odložil talár. Za tři měsíce poté ho estébáci zatkli doma při žních a odvedli do vyšetřovací vazby v Olomouci. Jakmile jsem se dozvěděla, co se stalo, jela jsem do bytu v Šumperku. Všude byl strašný nepořádek, všechno zpřeházené, byt byl vzhůru nohama. Nejdřív jsem zašla k soudu v Šumperku zeptat se, kde vlastně můj manžel je. Bylo mi řečeno, že v Olomouci u soudu. Jela jsem do Olomouce a ptala se, co manžel provedl, proč ho tam drží. Řekli mi, že je ve skupině, která měla vyhodit do povětří most. To mě velmi překvapilo, byl to nesmysl, manžel byl mírumilovný a citlivý člověk. Tato skupina se dostala před soud.

Přelíčení bylo hrozné. Bylo to jako divadlo. Přítomní, převážně mladí hoši, dělníci, vykřikovali: „Provaz! Provaz!“ Manžel však v této skupině zatím souzen nebyl. Půl roku byl ve vyšetřovací vazbě a za tu dobu jsem ho viděla jen jednou. Ukázali mi ho kdesi ve sklepě za sklem. Byl tak zbídačený, že jsem ho nemohla poznat. Tak mě pohled na něj dojal, že jsem omdlela.

Manžel byl zatčen 8.8.1953 a přelíčení se konalo 8.1.1954. Trvalo celý týden a probíhalo u soudu v Olomouci. Soudci mi řekli, že bude souzen se skupinou lékařů z Prahy. Na místa diváků přivezli zase zfanatizované dělníky. Průběh byl strašný. Své výpovědi a přiznání lékaři monotónně odříkávali, bylo poznat, že to mají naučené. Když se někdo spletl, musel se ve výpovědi vrátit, a to tolikrát, až to bylo správně. Kromě manžela tam byl souzen i dr. Šimandl, primář z Velkých Losin. Ten na sebe říkal, že vysával pracující lid, že mu pacienti nosili husy, kačeny, vejce a jiné dary. Jeho manželka to již nemohla vydržet a vykřikla, že to není pravda a volala, proč takové věci říká, vždyť jezdil za nemocnými a rodičkami i v noci a nikdy za to nic nevzal?! Nato se zhroutila a odnesli ji ze soudní síně. Byl tam i zemědělec, který si klekl a prosil, ať si s ním dělají, co chtějí, ale manželku a děti ať nechají na pokoji. Přiznával, že chtěl prezidenta Beneše ukrýt u sebe v hospodářství. Velmi statečná byla paní Englišová, místonáčelnice Sokola, která po celou dobu trvala na svých názorech a dokazovala, že má pravdu. Můj manžel vypovídal až poslední. Mluvil pěkně a smysluplně, hájil se a dokazoval nespravedlivé a zkreslené obvinění. Tresty byly velké. Dr. Šimandl dostal 16 let, můj manžel 4 roky. Byla to sice nejmenší sazba, ale pro nevinného člověka stejně krutá. Z přelíčení jsem přijela domů úplně nervově vyřízená.

Za nějaký čas všechny odsouzené odvezli do Prahy na Pankrác, kde se vše opakovalo znovu. Každému zvýšili trest, manžel dostal 7 let. Po procesu ho odvezli do Senice na Slovensku. Mnozí lidé mi v té době chtěli pomáhat, ale někteří se báli.

V roce 1956, v době maďarských událostí, jsem po několika pokusech dostala povolení k návštěvě. Děti jsem nechala doma a sama jela na Slovensko. Vlak byl přeplněný a ve Vrútkách nám řekli, že vlak dál nejede. Bylo nás asi dvacet žen, které chtěly navštívit své uvězněné muže. V dopravní kanceláři jsem řekla, že jedeme do politického tábora. Výpravčí nám sehnal autobus a nechtěl za to ani peníze, to bylo od něj moc hezké. Do pracovního vězeňského tábora jsme ale přijely pozdě. Šla jsem vyjednávat, aby nám návštěvu umožnili, a to se také stalo. Mně však řekli, že manžel tam není. Nevěděla jsem, co se děje. Řekla jsem strážným, že neodejdu do té doby, než mi řeknou, kde manžel je. Nadávali mi a nechali mne dlouho čekat. Všechny ostatní ženy dávno odjely. Měla jsem ale velký strach, že manželovi něco udělali, a tak jsem čekala. Náčelník mi nakonec řekl, že manžel byl mezi vězni moc populární, a že byl jako rukojmí převezen do pevnosti v Bánské Bystrici. Vypotácela jsem se nešťastná před bránu, ani nevěděla, kam jdu. Došla jsem do nějaké cikánské vesnice. Jeden cikán mě dovedl přes les na hlavní silnici a ukázal mi, kudy mám jít dál. Vyprávěl mi, jak dozorci špatně zacházejí s vězni. Cestou mi zastavilo nákladní auto, a i když řidič jel na druhou stranu, otočil se a odvezl mne až před věznici v Bánské Bystrici a nevzal za to ani korunu. Zazvonila jsem u brány věznice. Tam mi dozorčí začal nadávat a křičel na mne, že manžel je jako rukojmí a že s ním nesmím mluvit. Když jsem mu ale vylíčila náš osud, slitoval se a řekl mi, ať počkám do rána na prokurátora. Shledání s manželem se nakonec podařilo. Byli jsme oba nesmírně šťastní, že se vidíme.

Po 14 dnech manžela převezli do Příbrami do uranových dolů, kde v nelidských podmínkách prožil 5 let. Navštěvovala jsem ho zde asi jednou za 4 měsíce. Cesta byla dlouhá a návštěvy trvaly pouze několik minut. Přesto jsem jezdila ráda. Měla jsem obavu, že fyzicky nevydrží. Byl hubený a udřený. Utěšoval mne tím, že má čisté svědomí a že nikdo, ani děti, se za něho nemusí stydět. Při návštěvách mne také nutili podepsat žádost o rozvod. Hrozili mi, že děti nebudou moci studovat a já budu vystěhována. Žádnému nátlaku jsem však nepodlehla, stejně jako manžel, kterému za podepsání spolupráce s StB slibovali propuštění z vězení.

Manžel byl propuštěn až v r. 1960 na amnestii prezidenta Novotného. Když se vrátil domů, nebyla v něm nenávist a nikomu se nechtěl mstít. Svůj další osud spojil s Kunčicemi (část Letohradu). Stal se obyčejným dělníkem s platem 800 Kčs. Nikdy nikomu neublížil, nemstil se, ani po pomstě netoužil. Umíral s čistým svědomím. Byl vzácným člověkem a všichni, kdo ho znali, na něj vzpomínají v dobrém.“

(zdroj: Radim Dušek, Marie Macková: Osudy Politických vězňů 1948-1989, SOA Ústí n.Orl.)

V r. 1998 jsme si s paní Věrou takto povídaly:

Hovoříme o životech politických vězňů, ale neměly to jejich matky a manželky někdy i horší než oni v kriminále?

Ano. Když jsem jezdila za manželem do uranových dolů, potkávala jsem různé ženy. Vždy jsem děkovala lidem z Orlických hor. Přestože měli těžký život, měli pevné páteře, a lidsky k sobě měli blízko. Ty ženy nikdy neplakaly pro majetek, i když jim vzali třeba ohromné grunty a vše, co měly – ale že jim vzali lidské vztahy a přátelství.

Teď nedávno spoustu lidí u nás zasáhla povodeň a já ty lidi hrozně litovala. Ale oni to mají o to snazší, že s nimi drží celý národ. Tenkrát ty ženy byly úplně samy, mnohdy na pokraji svých sil. Některé to neunesly - spáchaly sebevraždu nebo o sebe přestaly úplně dbát, pomátly se. Byly úplně izolované, ani příbuzní jim nesměli poslat obnošené šaty na děti. Bylo to nesmírně kruté. Snažila jsem se jim vždy dodávat sílu a říkala jim, že Pán Bůh všechno nakonec srovná. Musíme věřit, že když neublížíme, vrátí se nám to v několika generacích. Vyprávěla jsem jim o své mamince, která měla za první světové války také zavřeného manžela. Přitom nikdy nebrečela, a ještě pomáhala druhým lidem. Byla to úžasně pevná žena, a když jsem přijela z týdenního hrůzného přelíčení v Olomouci, kde jsem od obecenstva slyšela jen: „Provaz! Provaz!“, říkala jsem mamince doma, že nemůžu jít do hospody za pult, že mám tu hrůzu v hlavě, a nevydržím to. Maminka mi odpověděla: „Ale vydržíš to. Každej člověk má svý trápení a ty nemůžeš chtít, aby snášel ještě tvoje utrpení. Když tvýho tátu za první války sebrali a tejrali ho tak, že v 35ti letech umřel, čeho bych docílila, kdybych brečela? Tenkrát mně shořela i střecha nad hlavou a já za dva roky postavila tuhle hospodu. Běž se umejt studenou vodou a jdi za pult...“ Tak jsem si umyla obličej a šla obsluhovat. Bylo to tvrdý, víš... Ale ta práce mě zachránila. Maminka mi nedovolila nikdy brečet a připomínala mi to dobré, co jsme pro vesnici udělali. Povzbuzovala mě. Ona byla nesmírně pevný člověk a manžel se jí moc vážil.

Jak toto životní období nesly jiné ženy?

Hodně žen to neuneslo a rozvedlo se. Neměla jsem jim to za zlé, protože byly vystaveny velkému nátlaku ze strany StB. Ty ženy nebyly vypočítavé, ale protože myslely na své děti, podepsaly rozvod. Ono láska mateřská a láska manželská je něco jiného. Dítě, to je tvoje krev, a když ti tejraj děti, je to mnohem horší, než když ti trápí manžela. Vzpomínám na některé matky, které tloukly zoufalstvím hlavou o zem, když viděly své zubožené syny. Vždy jsem se je snažila povzbudit, i když jsem na tom nebyla sama o moc lépe. Ale jejich mateřskou bolest jsem moc dobře chápala. Moje děti si v té době také zažily svoje. Měla jsem o ně vždy velký strach... Dnes mi oplácejí všechnu tu starost, krásně žijí a starají se o mě.

Co vás v té době posilovalo?

Víra ve spravedlnost, v přátelství. Můj manžel mi v tom byl příkladem. Vždycky myslel na druhé, nebyl povýšený. Je zajímavé, že všechny ženy, pozůstalé po politických vězních, dnes říkají, že mají hezký život a hodné děti. Že jejich děti vycítily ten zápas o pravdu a mají úctu ke svým rodičům...

Využili jste možnosti nahlédnout do svazků StB?

Ano. Já jsem to ani nechtěla, ale děti nechaly okopírovat aspoň dvě stránky z toho obsáhlého spisu. Potvrzují, že na manžela donášeli několik let zdejší lidi. Bylo to pro mě hrozný číst. Kvůli jejich dětem ale neřekneme jejich jména. To by mě bolelo, víš...?

Jaký pocit z té doby u vás převládá dnes?

Byla to velká zkouška života, ale převládá vítězství. Člověk poznal hodně lidského utrpení a bere pak svůj osud lehčeji. A také víra v člověka. Občas se našel někdo statečný, kdo se nebál, a kdo nás varoval, nebo na svoji zodpovědnost prosadil dobrou věc. Vždy jsem věřila v to dobré. Mám velkou radost z lidského přátelství, z dětí a vnoučat, z toho, že mě Pán Bůh odměnil za všechny ty hrůzy, co jsem přečkala. Byl to trochu tvrdej život, ale já bych neměnila...

Autor: Iva Marková | čtvrtek 7.9.2017 22:58 | karma článku: 23.20 | přečteno: 934x

Další články blogera

Iva Marková

Jak se máma stala námořníkem

Když byla moje máma malá, chtěla být námořníkem. Opravdu! Říkala mi to. Lákala ji svoboda a dálky...

11.11.2017 v 20:15 | Karma článku: 10.23 | Přečteno: 281 | Diskuse

Iva Marková

V Orlických horách jsem doma

Klement Neugebauer se narodil v r. 1937 v Neratově. Tehdy to byla německá obec se stovkami lidí, dnes má kolem šedesáti obyvatel. Neratov je místo s jedinečnou atmosférou.

2.11.2017 v 21:52 | Karma článku: 23.85 | Přečteno: 762 | Diskuse

Iva Marková

Cesta za Beránkem

Každý ráno, když se probudím, kouknu z okna na horizont v dáli... A on je tam.......................

24.10.2017 v 21:09 | Karma článku: 18.41 | Přečteno: 411 | Diskuse

Iva Marková

Naše dny

Je večer a v pokoji se ozve stokrát ohraná melodie mobilního telefonu. Blažena vezme přístroj do ruky a uvažuje: „Neznámé číslo...

12.10.2017 v 21:30 | Karma článku: 12.85 | Přečteno: 478 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Zdeněk Kloboučník

Ukradená revoluce

Předseda Studentské rady vysokých škol ve svém projevu z pódia na Albertově oceňuje mimo jiné i bojovníky proti totalitě v minulém režimu a vyzdvihuje jejich zásluhu na tom, že dnes můžeme žít v demokracii.

17.11.2017 v 16:19 | Karma článku: 35.13 | Přečteno: 1022 | Diskuse

Jan Jílek

Chtěl jsem být guitar man

17 listopad. Zažil jsem už dost sedmnáctých listopadů, abych mohl říci, jestli jsem, nebo nejsem rád, že jsem se jich dožil a prožil.

17.11.2017 v 2:15 | Karma článku: 13.35 | Přečteno: 237 | Diskuse

Dana Urbanicsová

V. Náš život s Trpajzlíkem - Velké proměny

Je tomu skoro rok, co jsme do naší náruče, srdce a domácnosti přijali malou holčičku z kojeneckého ústavu, řečenou Trpajzlík. Moc ráda bych se s vámi sdílela s naším příběhem, jak to všechno bylo, je a snad i bude

16.11.2017 v 21:09 | Karma článku: 22.88 | Přečteno: 420 | Diskuse

Jan Jílek

Kecy a skutky nejsou totéž

„Všechno je jinak.” Pravil moudrý rabín. Podobně jako moudrý rabín, pravil i Vašek Dušek, stomatolog a chirurg, co mi měl dnes dělat implantáty.

16.11.2017 v 17:47 | Karma článku: 14.52 | Přečteno: 477 | Diskuse

Roman Enders

Co přinutí člověka běhat?

Divoká zvířata? Ta radši utečou sama. Tramvaj? Ale kdeže. Za chvíli je tu další. Jen tak z plezíru? Taky ne. Na vítr ve vlasech máme dnes lepší vychytávky. Vlak? Tak, tak. Ale přecejen trochu jinak...

16.11.2017 v 11:20 | Karma článku: 11.73 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 51 Celková karma 15.29 Průměrná čtenost 598

Obyčejná ženská, co se ráda kouká kolem sebe a občas o tom napíše.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.