V Orlických horách jsem doma

Klement Neugebauer se narodil v r. 1937 v Neratově. Tehdy to byla německá obec se stovkami lidí, dnes má kolem šedesáti obyvatel. Neratov je místo s jedinečnou atmosférou.

Dětství

Naše rodina bydlela v Neratově (dříve Bärnwald) v Orlických horách. Neratov byla velká ves, ve které žilo asi 200 německých rodin a 2 židovské rodiny. Maminka pocházela z vedlejší vesnice Podlesí (tehdy Schönwald), kam jsme chodili přes pole k babičce. Maminka chodila o svátcích do kostela v kroji. Bylo to dětství, ale nechtěl bych ho prožít znovu… Hodně mužů muselo do války, Každou chvilku jsme se dozvídali, kdo ze sousedů a známých padl.… U nás žádní Češi nebyli, jen jeden pracoval na poště a táta jako kapelník měl jednoho v kapele. České rodiny byly až v Bartošovicích, 6 km od Neratova.  Naše rodina byla německá, maminka i tatínek měli německou národnost. Doma jsme mluvili německým dialektem, ale ve škole  jsme museli mluvit správnou němčinou. Česky jsme neuměli vůbec. Bylo nás šest dětí: Alfréd, Franta, Anna, Klement, Arnošt a Josef. Nejstarší  Alfréd, narozen 1927,  musel do války narukovat v dubnu 1945. Mně bylo tehdy osm roků. Pak jsme o Alfredovi nic nevěděli. Udělalo nám všem velkou radost, když jsme se v r. 1950 dozvěděli, že Alfred žije v Německu, kam se vrátil ze zajetí v Rusku.   Našel si nás přes Červený kříž.  Vyprávěl mi, že když je Rusové zajali, bylo jich spolu s Maďary asi 300 a byli schováni v lese někde u Písku. Maďaři už sabotovali a lili Němcům vodu do tanků. Čechům se nechtěli vzdát, že by je postříleli.  Šli prý do Ruska hodně dlouho, většinou pěšky. O pobytu v Ruském zajetí nerad mluvil. Museli těžce pracovat na stavbách, dostávali málo jídla a za maličkosti byli od ruských dozorců mláceni. Z těch starších Němců tam každý den někdo zemřel.  Ruské zajetí přežil jen díky tomu, že byl mladý. Hodně Němců tam zemřelo a Alfred tam  hodně zkusil.

Všichni jsme se narodili doma v Neratově za pomoci porodní báby. Já jsem byl u porodu nejmladšího Josefa (1943). Táta chtěl novorozenci hned rovnat hlavu, měl ji trochu našišato. Dostal za to od porodní báby vynadáno. V hospodářství jsme měli 10 ha, sedm krav, koně, dvě ovečky, slepice a včely. Rodiče na tom pracovali a my jsme samozřejmě museli pomáhat, hlavně  před   odchodem do školy  ve chlívě. Když jsme přišli ze školy, na stole bylo na lístku napsáno: Na stole máš kafe a chleba a přijď za námi na pole. Naše vesnice byla soběstačná, nepotřebovali jsme ani moc peníze. Nejvíc bylo sedláků, dva ševci, dva krejčí, kovář, truhlář, řezník, farář, učitel, policajt, obchod a hospoda.  Ze zabíjaček se zaneslo něco těm, kdo neměli hospodářství - my jsme třeba nosili ševci a krejčímu. Chleba jsme pekli doma jednou za dva týdny. Měli jsme takový tři fochy, ve kterých byla mouka, a máma ji před použitím přesívala.  Naše zemědělská usedlost měla  tři domy: obytný dům s chlívem a kůlnou, stodolu a výminek.  Hned vedle domu bylo hnojiště a vedle stodoly byl žentour,  do kterého se zapřáhl kůň a poháněl mlátičku.  Obytný dům byl podsklepen, měl přízemí a podkroví s půdou. Pro bydlení jsme měli jenom velkou kuchyň, větší ložnici a na půdě jeden menší pokojíček.  Táta spával v kuchyni, máma s námi v ložnici a my děti po dvou  na jedné posteli.  Pořád jsme museli něco dělat - v létě na poli, v zimě ve chlívě.  Když se vyorávaly  brambory, poslal mě táta po sousedech s prosbou o pomoc. Lidi si takhle vypomáhali. Táta už měl čerta na vyorávání, takže to šlo rychle. K jídlu jsme měli často brambory s mlíkem nebo lněným olejem. Ke snídani jsme měli většinou mlíko a do toho nám máma krájela chleba. K obědu byla nejčastěji polívka, maso tak jednou za tři týdny. Maso máma zavařovala do sklenic. Bylo ho těžké uchovat, když nebyly lednice, takže občas trochu zavánělo. Jednou za čas chodil vesnicí dráteník, kominík nebo flašinetář.

Táta byl kapelník a učil nás s Frantou  doma hrát na trumpetu. Jeden vždycky vyťukával do stolu nožem rytmus a druhej hrál. To bylo vždycky facek od táty! Přes zimu jsme vyráběli březový košťata a  mlátili jsme obilí žentourem. Tady v kopcích bylo vždycky sněhu až k oknům, což se nám dětem líbilo - dělali jsme si v něm bunkry. Lyže jsme měli mizerný. Máma přes zimu hodně pletla, měla vlnu z oveček, tak jsme měli ponožky, svetry, rukavice a šály. Po večerech psávala maminka často  při petrolejce dopisy příbuzným  a známým,  kteří byli odsunuti do Německa.

Válka

Do školy jsem chodil do května 1945 - až skoro do konce druhé třídy. Paní učitelka nám často říkala,  do kterého domu má kdo utíkat, kdyby byl nálet. Svítilo se petrolejkou a večer jsme museli zatemňovat okna.  V Neratově byla vícetřídka, ve škole se mluvilo německy a chodily k nám děti z okolních vesnic, např. z Podlesí.

Asi rok před koncem války  jsme měli doma na pomoc v zemědělství  Polku. Dávali je tehdy do sudet na práci. Bylo jich několik, sedláci si mohli  vybrat. Táta řekl, že mu to je jedno, ať si sama řekne, která chce do naší rodiny přijít. Tak u nás bydlela asi 20 letá dívka. Mluvila polsky a byla hodná. Spala v pokojíčku na půdě, pomáhala na poli, ve chlívě, štípala dříví a dělala vše, co bylo potřeba.  Na konci války s ní v pokojíčku asi tři dny bydleli dva ruský vojáci, s kterými pak odešla.  

Když se blížil konce války, všichni měli strach. Sudety  v Neratově  hraničily přes řeku  Divoká Orlice s Německem, kudy se táhla fronta a bylo slyšet střílení.  Asi  týden před příchodem Rudé armády  projížděla Neratovem  přes noc německá armáda, těch bylo málo. Nechali mezi Neratovem a Vrchní Orlicí hodně děl a aut,  a my děti jsme to prolézaly.

Pak přišli Rusové a z nich byl strach. U nás doma byli asi čtyřikrát, vždycky dostali najíst, a naštěstí nic vážného  neprovedli. Hodně pronásledovali ženy a znásilňovali je. Bylo jich třeba patnáct na jednu ženu. Viděl jsem na vlastní oči, jak jedna žena běžela z domu  ven, a tři Rusáci za ní. Dohonili ji, povalili na zem a pak mě táta poslal domů.   Každý se jich bál. Jedna paní k nám přišla a prosila rodiče, jestli u nás může chvíli bydlet, že u ní bydlí  tři Rusáci, a že už to nemůže vydržet. K nám když přišli, byli nejdřív čtyři. Chtěli něco najíst, tak než máma zatopila v kamnech a uvařila polévku, to chvíli trvalo. Nám dětem zatím dávali na stůl hromádky  cukru a my to lízali.   Pak se najedli a chtěli šnaps. Jenže táta kořalku neměl. Máma šla zatím dojit krávy a jeden z nich šel za ní do chlíva,  kde chtěl mámu znásilnit. Táta mámu chránil a ty ostatní Rusáci mu domlouvali, aby neblbnul, že od nás dostali najíst.   My děti jsme chodily mezi ně, a na nás byli hodný. Jednou jsem viděl, jak jeden ruský voják jezdil na louce u řeky na motorce,  a najednou rána, on naletěl do stromu a spadl do řeky. Všichni se k němu seběhli a jejich důstojník viděl krev, kopal do něho  a nakonec ho zastřelil.  Takový věci se děly!  Taky jsem viděl, jak k nám přichází ruský voják s koněm,  a chtěl po tátovi našeho koně. Táta mu ho nechtěl dát. On ale vystřelil do vzduchu, takže táta mu koně dal a on nám nechal svého nemocného koně.  Pak zas přišli  další čtyři Rusáci. Táta s mámou byli zrovna na poli, mě nechali samotného zamčeného doma, abych hlídal nejmenšího bratra Josefa v postýlce.  Když jsem je viděl přicházet, utekl jsem zadníma dveřma a schoval se v kůlně.  Oni vylomili zamčené dveře, prošli se v domě, ukradli nějaké  šperky, plnicí pero a hodinky a odešli. Já jsem měl veliký strach, že Josef  v postýlce bude mrtvý.  Josef ale klidně spal. To jsem si oddechl!  Ti Asiati byli divoký, ale Ukrajinci byli hodný. Všichni jsme byli šťastný, když Rusové asi po patnácti dnech  odešli…

Po válce

… ale pak to bylo ještě horší. Přišla revoluční garda. Tato mocná garda měla v pravomoci trestat a odsoudit  sudetské Němce i  k smrti.  Toto zase vím z vyprávění mého táty. Bylo to naplánováno tak, že každý den vzali jednu vesnici, a to dali ve známost všem z vesnice. V Neratově to bylo tak, že všichni muži od 15 do 75 let se měli dostavit  do Aksteinerovy hospody.   Přijely tři autobusy. Ti hlavní, co soudili a trestali, si sedli do  sálu v hospodě, a po jednom volali lidi k výslechu.  Ostatní se po skupinách  rozběhli po všech domech ve vesnici. Když přicházeli k našemu domu, maminka byla doma a my děti byly před domem. Pamatuji se, že měli pušky, nás děti zahnali domů, a já dostal pažbou od flinty přes zadek.  Chodili po pěti a prohledávali, jestli se v domě někdo neschovává, píchali na půdě do sena a sem tam něco vzali. To trvalo tak čtvrt hodiny a odešli do dalších baráků.  V té hospodě, co soudili,  byla  pryčna. Tam si potrestaný musel lehnout a z každé strany stál jeden gardista s pendrekem.  Pro určení výše trestu měli informace od místních, a věděli, co kdo vyvedl, nebo se něco vymyslelo. Skoro  každého z něčeho obvinili.  Na záda každému napsali počet ran, které dostane - 5,10,15,20 nebo 25. Náš táta dostal jen pět ran za to, že vyhodil nějaký Rusáky od nás z domu a pak že bránil mámu, když ji chtěl ten Rusák znásilnit. Máma pak tátovi dlouho mazala ty bolavý záda. Nejhorší z těch soudců byl prý jeden člověk z Bartošovic, jinak to byli vesměs cizí lidé. V Neratově  byli popraveni jenom dva za založení politické strany  NSDAP v obci. Ostatní museli vykopat díru, a tam ty dva popravený přinesli na žebříku a vyklopili do jámy. To byl ošklivý den, kdy tady byli místní Němci strašně mláceni a mučeni. Dost sudetských Němců z Neratova a jeho okolí si  v této poválečné době také  sami vzali život.  Ono to je tak asi ve všech válkách. Pomsta je zlá… Ale pořád, pořád se ptám: proč to bylo, když ty obyčejný lidi se ničím neprovinili? Pak jsme museli nosit bílou pásku - máma nám ji ušila. Každý Němec  ji musel mít. Nechtěl bych to mládí prožít znovu…

Po válce nikdo z Němců nechtěl pryč. Každej chtěl zůstat tady - zůstat doma. Ale museli jsme do odsunu.  Museli jsme vzít koně s vozem pro staré lidi a jet do sběrného tábora v Nebeské Rybné.  Prošli jsme kontrolou, kde máma nechala nějaký prsten, táta hodiny. Pak jsme šli a cestou se nám podařilo odbočit přes řeku do Německa, kde měl táta známého muzikanta. Spali jsme u něj ve chlívě na slámě.  Tam jsme byli asi 14 dní a slyšeli, že Poláci budou Němce také vyhánět.  Táta dobře znal českého komisaře Suchodola s Kunvaldu, šel za ním a poprosil ho, jestli bychom se mohli vrátit.   Ten řekl, že ano, a že táta musí mluvit česky, což on uměl. Do okolních opuštěných baráků se stěhovali lidi z Hradce Králové, Prahy - byli kamarádský, my děti jsme si spolu hrály. Hospodařili jsme tedy dál. Byly jsme  tři rodiny, které  v Neratově mohly zůstat: Gallovi, Kreuzlovi a my. V r. 1948 nám řekli, že musíme pryč. Přišel pro nás český sedlák, pan Zářecký z Kunvaldu, a u něj jsme pomáhali v hospodářství a na poli. On měl tři děti a k tomu nás. Hodně jsme se skamarádili a kamarádíme spolu dodnes. U Zářeckých byli i Gallovi. Pan Zářecký byl moc hodný pán a jeho kluci taky. Co my jsme se navyváděli! Dokonce mě nechal jezdit traktorem, když  jsme jeli pro seno. V Dolní Čermné byla plochá dráha a on nás tam svezl svým autem, které jsme mu s kluky vždycky vypucovali…

Jednou, a to jsme byli zrovna v Kunvaldě u Zářeckých, jsem chtěl utéct od rodiny. Táta mě hodně bil, a bráchu ještě víc. Třeba že jsem zlomil větev na třešni, nebo že mladší brácha brečel, když jsem ho hlídal, nebo že jsme stříleli prakem do oken domů, ze kterých odešli Němci, nebo když jsme dostali špatnou známku. Jednou bratr  Alfréd omylem rozbil  třílitrovou láhev s petrolejem, když ji vynášel ze sklepa.  To dostal Alfréd takový výprask, že skoro omdlel. Nebo jsme jedli z jedné mísy šťouchané brambory, a když jsme trošičku vzali druhému, už bylo facek. Z toho jsem si vzal poučení, že své děti nebudu nikdy bít, a to jsem taky dodržel.

Pana Zářeckého komunisti zavřeli jako kulaka, a nás dali do státního statku v Žamberku.

(Pozn: Jaroslav Zářecký (1912-1970) hospodařil s rodinou v Kunvaldě na 47 ha polí a lesů až do r. 1950, kdy musel na příkaz ONV odevzdat zemědělské stroje. O rok později musela statek opustit rodina Neugebauerova, která u nich byla zaměstnána, a která přispěním J. Zářeckého nebyla odsunuta do Německa. Zatčen byl v červnu 1953, byl obviněn ze sabotáže a protiprávní činnosti a odsouzen na osm let odnětí svobody. Po roce mu byl trest zmírněn na 3 roky, které si odpykal v Jáchymově a Příbrami v dolech. Propuštěn byl v r. 1956.) Kunvaldský zpravodaj č. 32/1997

Škola a zaměstnání

Po válce jsem rok nechodil do školy, ale pomáhal v zemědělství. Pásl jsem většinou krávy.  Po roce nás táta odvezl do Bartošovic, kde dal Frantu, Anču, mě a Arnošta do českých rodin. Tam jsme přes týden bydleli a chodili do školy,  odpoledne jsme v rodinách pomáhali ve chlívě a na poli, a na sobotu a neděli jsme chodili domů. A takhle to bylo  týden co týden. Bylo nás osm dětí z Neratova. V zimě jsme  vyráželi  v pondělí v pět ráno na  lyžích přes  Vrchní Orlici až do Bartošovic.  Když byla fujavice, a ještě tma, mohli jsme umrznout.  Já byl v rodině u Bedřicha Teubera, bylo mně deset a Arnošt byl ještě mladší, ten byl s bratrem  Frantou v rodině u Starých. Anča byla v rodině u Neumanů.  Spal jsem u Teuberu  na půdě a v zimě tam byla dost zima. Jednou jsem v noci pozoroval, jak  po mně leze  myš. Na toto období rád vzpomínám. Byli to velice hodní lidé, učili jsme se u nich česky, oni uměli trochu německy, chodili jsme na houby, pomáhali mi s úkoly do školy…

Ve škole to bylo trápení. Zpočátku jsme ještě museli nosit bílou pásku s nápisem N. Tak to víte, jak nám asi bylo… Propadl jsem, protože jsem vůbec neuměl česky. Děti nás mlátili, učitelé taky. Arnošt byl hodně bitej rákoskou…  Bylo to těžký. Ale některé učitelky s námi měly soucit. Jednou jsem maloval javorový list a učitelka ke mně přišla a pohladila mě po hlavě tak, že si tu chvíli dodnes pamatuju… To, že nás některé české děti mlátily,  mně ale v něčem pomohlo. Naučil jsem se totiž prát! A když jsem  byl v učilišti,  stal jsem se jako dorostenec přeborníkem republiky v boxu.    Protože jsem rok nechodil do školy a jednou propadl, vyšel jsem ze 7. třídy, a mohl si vybrat buď horníka, valcíře, nebo zedníka. Tak jsem šel na zedníka do Náchoda. Měl jsem ze začátku pětky, ale na konci už jsem se spolužákům vyrovnal. Pak jsem šel do Mostu do práce. Zedničinu jsem měl moc rád. Když přišli s nabídkou dvouletky na mistra, přihlásil jsem se a po práci dělal večerní školu, a pak ještě dálkově tři roky v Děčíně. To jsem taky zvládnul. No a nakonec jsem se přihlásil ještě na VŠ na stavařinu do Prahy. To už jsem byl ženatý, ale manželka pro mě měla naštěstí pochopení. Měli jsme hezké manželství. V r. 1968 mě z funkce stavbyvedoucího u Pozemních staveb přeřadili na okres jako ekonoma a zástupce vedoucího  odboru školství.  Měl jsem pod sebou ekonomické oddělení s patnácti lidmi. Ve školství v okrese Most pracovalo 2013  pracovníků, z toho cca 1300 učitelů. Já z toho byl nešťastnej - celej den sedět, samé podpisy. Po dvou letech za mnou přišel místopředseda pro školství a řekl mi, že funkce, kterou dělám,  je v nomenklatuře KSČ, a že musím vstoupit do strany nebo tu práci nemůžu dělat.  Já jsem jim na to odpověděl, že táta mi radil, abych vždycky vykonával dobře práci, a do politiky nelezl.  Oni mi na to řekli, že stavaře by potřebovali na odbor kultury do funkce inspektora pro památky a ochranu přírody nebo si mám něco sám najít.  V té době se v Mostě  zrovna připravoval přesun kostela o cca 850 m na jiné místo. Tak tuto práci jsem rád dělal do r. 1975. To byl kostel už v polovině cesty, tak jsem se s rodinou   odstěhoval do Benešova u Prahy, kde jsem pracoval na Okresním národním výboru v odboru výstavby a územního plánování.  To jsem dělal až do odchodu do důchodu v r. 1997.

Můj život

se dá rozdělit do takových tří oddílů: mládí, střední věk a stáří. Mládí pro mě bylo strašný. Některé momenty mi nikdy nevymizí z paměti. Momenty ponížení a nespravedlnosti… Konec války mě hodně zatížil. Střední věk jsem měl zatížen studiem, které jsem dost obtížně doháněl spoustu let. Nikdy jsem neměl úplný pokoj v duši – pořád jsem měl v sobě něco, co není hotové. Pořád jsem se nedostával k tomu, co bych rád udělal.  Přesto jsem volný čas, kterého bylo tak málo, využil ve stavařině. Postavil jsem si za pomoci svých synů chatu a garáž. Chodíval jsem také na melouchy, hlavně prováděl omítky.  Ulevilo se mi teprve, když jsem odešel do důchodu.  Ráno vstanu, kdy chci, den si naplánuju podle toho, co chci dělat. Nemusím už dělat vůbec nic, a peníze mám jisté. Do důchodu  jsme šli s manželkou skoro ve stejném čase.  Po třech letech přišly nemoci a operace tlustého střeva. Když mi bylo 77 roků,  zemřela manželka v 75 letech na plicní nemoc.  Teď se snažím trochu cvičit, chodit na procházky, mám rád dechovou hudbu, setkávám se s důchodci, hrajeme s kamarádem šachy.  No a dodnes ještě pořád někomu kreslím nějaký plány.  Vnučka už taky studuje stavařinu, tak z toho mám radost - mám s kým debatit. A vždycky jsem měl velkou radost, když jsme se scházeli  jako sourozenci s rodinami u maminky a táty, když ještě  žili  v Rokytnici v Orlických horách. Byli jsme u rodičů vždy hodně namačkáni, protože nás bylo hodně, ale byly to pro mě ty nejhezčí chvíle v životě.  Rodiče na nás do konce svého života mluvili německy, a my odpovídali česky. Táta zemřel v r. 1992, bylo mu 91 let, a maminka v r. 1980 ve věku 75 let.

Zažil jsem hrozný věci. Válka byla hrozná a lidská nenávist je taky hrozná. Můj táta prožil dvě války a já jsem velmi rád, že naše generace už pak válku nepoznala.  Jsem taky rád, že naše rodina  tady v Čechách po válce mohla zůstat.  Máme v Neratově na hřbitově  hroby našich předků a máme tam i náš rodný dům, ze kterého nás komunisté po Únoru vyhnali.  Můj rodný dům v Neratově stále stojí, je dobře udržován a rád se k němu a jeho okolí jezdím dívat. V Orlických horách se cítím doma, prožil jsem tam dětství. Je to krásný kraj, můj domov.

Jsem křesťansky vychovaný. Nemůžu nenávidět, když nemám příčiny. Neposuzuji národ, ale člověka. Nemám nikoho, koho bych nenáviděl…