Je to drásající, když na to vzpomínám

Před lety jsem měla možnost hovořit s několika lidmi, které spojovalo společné téma: političtí vězňové z 50. let. Setkání s nimi mě hodně ovlivnila. Dodnes...

Dodnes každého svým specifickým způsobem „cítím v zádech“, i když žádný z nich už nežije. Víc toho neřekli, než řekli. Všichni byli ve svém vyprávění velmi cudní a svolili k němu jen proto, aby se jejich životní zkušenosti zachovaly pro poučení budoucích generací.

Na naši schůzku si Jaroslav Skalický (1920-2000) přinesl průhledné desky se zažloutlými dokumenty – žádost manželky o jeho milost, vstupenka na monstrproces, vyrozumění o vrácení jedněch šatů z celého zabaveného majetku… Jak tam tak stál s těmi pár papíry v ruce, bylo mně ho líto. Prožil tolik nespravedlnosti, fyzické i psychické trýzně, nejistoty, a přitom se to všechno vejde do jedněch útlých desek. A vlastně to ani nikoho moc nezajímá…

-------------------------------------------------

"Můj otec měl v Kyšperku na Podměstí kamnářství. Za války jsem musel na práce do Německa, po válce a odsunu Němců jsem se přestěhoval do Králík. Bylo nás několik, kteří jsme tam jako národní správci převzali některé podniky. Já jsem měl papírnictví. Řídili jsme se Košickým vládním programem, který zaručoval, že podniky s menším počtem zaměstnanců měly zůstat v soukromém vlastnictví. Pro poúnorovou moc jsme ale byli kapitalisty a nepřáteli režimu. Bouřili jsme se proti tomu a tiskli různé letáky, které měly vyburcovat lidi. U pana Růžičky ve mlýně v Červeném Potoku se skrývali dva studenti z Brna. Zprostředkovali jsme jim odvoz na Šumavu. Oběma studentům se pak podařilo přejít hranice na Západ. To bylo příčinou mých pozdějších osudů a osudů mých přátel.

Zatčen jsem byl mezi Vánocemi 1951 a Novým rokem. Bylo mně 31 let, a kdybych byl starší, asi bych všechno nevydržel. Po zatčení mě odvezli do vyšetřovací vazby v Hradci Králové. Zpočátku se nic nedělo, ale celý měsíc jsem byl na samotce. Nevím, jestli si někdo dovede představit, jak mi bylo po psychické stránce, a to ani nemluvím o fyzickém stavu. Stále jsem se ptal, proč tam vlastně jsem. Po více než měsíci mě začali vyšetřovat. Když mě vedli z cely, nejdříve mi zavázali oči černou páskou a pak mě vedli neznámo kam. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl až do soudu úplně sám. Byla to hrozná doba. Napadaly mě všelijaké myšlenky, sebevraždu nevyjímaje.

Soud se odehrával v Žamberku. Bylo nás souzeno asi 12 a diváky byli dělníci ze závodů. Vstup do soudní síně byl na vstupenky. Proces, který byl v Divišově divadle, musel být i odročen, protože náš vedoucí, pan Zahálka, byl tak zmlácený, že ho nemohli předvést. Nejnižší trest byl 10 let, ale byly i návrhy na 16 a 20 let, a dokonce dva tresty smrti. Když soud navrhoval trest smrti, obecenstvo nadšeně tleskalo, přestože nás vůbec neznali. Byl jsem odsouzen za velezradu k 10ti letům odnětí svobody, propadnutí celého jmění a ztrátě čestných práv občanských.

Po soudu nás hned odvezli do Jáchymova. Tábor „Bratrství“ byl za Gottwaldovy éry hotové peklo. Dozorci nás brali, jako že jsme určeni k likvidaci, že nejsme lidi. Po celou dobu jsem v Jáchymově pracoval v podzemním dole a nejhorší bylo, než jsem se naučil tam dole pohybovat. Pracovní podmínky byly otřesné. Rudu jsme nakládali na vozíky ručně, ochranné pomůcky neexistovaly. Žádná poranění se neošetřovala, až když se někdo nemohl hýbat, nechali ho jeden den ležet. Jedli jsme 2-3x denně. Ke snídani bylo jen kafe, k obědu vločky, rýže nebo hrách, maso nebylo. A to ještě dávali podle toho, kolik kdo odpracoval. Abych se mohl trochu najíst, musel jsem dělat nad 100 %.

V táboře nás byly téměř tři tisíce. Počítali nás obvykle třikrát denně. Často jsme stáli za veliké zimy několik hodin venku. A když někdo utekl, čekali jsme na place tak dlouho, než ho chytli. Zažil jsem také dvě stávky, ke kterým byla důvodem špatná strava. Myslím si ale, že byly vyprovokovány, aby mohl být zpřísněn režim.

Při nástupu do práce nás nacpali do auta. Hlídali nás dva se samopaly. Pracovali jsme na tři směny. Ráno se začínalo v 6 hodin a vraceli jsme se asi v 16 hodin. Vystřídal jsem několik táborů – Eliáš, Mariánská, Rovnost, Bratrství…

Bydleli jsme po třiceti v dřevěných barácích, místo záchodu kbelík. Na topení jsme dostávali jednu lopatu uhlí, a tak nám nezbylo nic jiného, než si nosit tajně trochu dřeva ze šachty pod oblečením. Každý měl na přikrytí dvě deky, ale v zimě to bylo stejně málo. Trochu jsme si pomáhali půjčováním dek od těch, kteří byli na směně.

Manželka byla tehdy doma s malými dětmi. Hned od počátku ji vyhazovali z bytu a chtěli ji přeložit ke státnímu statku. Abych si zasloužil její návštěvu nebo dopis, musel jsem dělat nad 100 %, a to bylo v našem stavu nad lidské síly. Když se nedostavila v přesně určenou hodinu, už ji ke mně nepustili. Nezůstalo jí nic. Celý majetek propadl státu. Jednou požádala o uvolnění jedněch obnošených šatů, aby z nich mohla přešít něco na děti. Manželka měla po celou dobu mého věznění těžký život. Tu komunistickou perzekuci nesla těžko, a proto také brzo zemřela. Je mi po ní smutno.

V roce 1953 podala manželka žádost o milost, která ale byla zamítnuta. Domů jsem se dostal v r. 1958 na pětiletou podmínku. Odseděl jsem si pět let a osm měsíců. Z vězení jsem se vrátil nemocný, zjistili mi úbytek červených krvinek vlivem radiačního záření, kterému jsme byli neustále vystaveni. Po roce marodění jsem nastoupil k melioracím, tam mě jedině vzali, a až po 10 letech jsem se dostal opět k prodávání.

V lágru nám moc pomáhali faráři, kteří tam s námi byli. Pomohla mi víra v Boha, přátelství a víra v budoucnost. Pomohla mi víra v to, že totalitní režim musí jednou padnout. Doufal jsem ve spravedlnost – měl jsem přece čisté svědomí, nikomu jsem neublížil…

Na celá ta léta se těžko vzpomíná. Trpěla tím celá rodina. Asi nejhůř na tom byla moje žena. Lidé se s ní báli promluvit, vyhýbali se jí. Když jí někdo na ulici podal ruku, hned se to projednávalo na komunistické schůzi. I po mém návratu jsme několik desetiletí byli méněcenní občané. Dlouho jsme nemohli sehnat žádný byt, nemohl jsem dělat vedoucího, nemohl jsem řídit auto, syna vyhodili z vysoké školy… Člověk by na to nejraději zapomněl, je to drásající, když na to vzpomínám… myslel jsem si, že si svoje zážitky vezmu do hrobu. Dnes jsem však velmi rád, že jsme se dočkali svobody a demokracie. Nechovám proti nikomu nenávist, nedokázal bych se nikomu mstít. Jsem rád, že jsem živ a přál bych si, aby již nikdo nebyl nucen prožívat podobné hrůzy a aby se zrůdnost 50. let nikdy neopakovala."

(1998)

 (s použitím: Radim Dušek, Marie Macková: „Osudy politických vězňů 1948-1989“, vydán SoA Ústí n.Orl. 1996)

-------------------------------------------

Další rozhovory s lidmi, kteří prošli vězněním v 50. letech:

https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=625557

https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=622616