Jablůňka

o jednom stromu a lidech kolem něj .................................................................

„Táto, tu jabloň na dvorku pokácíme, k ničemu už nejni. Ovoce kloudně nenese, tak co...“ pravila jednoho dne hospodyně.

Hospodář se na ženu dlouze zadíval, a pak odpověděl: „Nepokácíme.“

„Ten strom je uplnej pahejl, plete se vprostřed dvorka…“

„Nic se kácet nebude,“ stojí si na svém hospodář.

„Dyť ani nevypadá jako strom, kmen vohnutej, dvě větývky pro vostudu…“

„Jablůňka se kácet nebude.“

„Těch pár padavek, co se urodí, nestojí vůbec za řeč…“ nedá se žena odbýt.

„Tak poslouchej, Mařenko, ten strom tady vostane, dokud budu živ,“ řekl hospodář, a dal se do vyprávění:

„Moje babička Božena měla s mým dědou Janem dvě malý děti – Jarmilu, ta se narodila v osumnáctým roce a Tondu – mýho tátu, ten se narodil v jednadvacátým. Po porodu třetího děcka zemřela. Babička Božena měla sestru Anežku, holku jako lusk, a ta měla vážnou známost s nějakým hochem. A když Božena zemřela, vzdala se Anežka toho hocha, a vzala si vdovce Jana. Udělala to proto, že byla kmotrou těch dětí, a cejtila, že to musí udělat. Měli spolu pak ještě Frantika. Frantik po týhle jabloni vždycky rád lezl…  Anežka měla svýho jedinýho syna moc ráda, to víš. Ale zemřel, když mu bylo třináct na zánět mozkových blan… Tahle jablůňka byla Frantikův oblíbenej strom. Sedával na něm, koukal do kraje a vo něčem si špekuloval…“

Když hospodář domluvil, měl v očích slzy.  Hospodyně se na něj usmála a pohladila jeho tvář, protože pochopila, proč se jabloň nemůže pokácet.